Skrytý nepřítel - kapitola 8

18. září 2014 v 13:35 | Joli |  Glee
Skoro se mi to nechce ani věřit, ale je to tak. Konečně jsem dodělala poslední kapitoly Skrytého nepřítele a mohu je vám sem všechny dnes dát. Přiznám se, že s nima moc nejsem spokojená, ale upřímně - dělala jsem se s tou povídkou tak dlouho, že už bych nebyl asi schopná to napsat jinak nebo lépe. A kdo mne znáte, tak dobře víte, že nerada nechávám povídky nedodělané. Konec je tedy takový, jaký je. Děkuji všem, kdo to s tou povídkou vydrželi tak dlouho. Kdo ví, třeba vám ten závěr nebude připadat tak hrozný. Nicméně nebudu už zdržovat. Přeji příjemné čtení. :-)
(Pod perexem najdete pro připomenutí v bodech sepsané to, co se odehrálo v předchozích kapitolách.)


  • Fotograf Kurt a spisovatel/šéfredaktor Blaine se seznamují na jednom z Blainových čtení.
  • V novinách se objeví článek o tom, že Blaine je údajně vykradačem příběhů, plagiátor a že autorem Deus ex machina je ve skutečnosti jakýsi Greg Foster.
  • Kurt jde k Blainovi vyjádřit mu podporu. Líbají se, Kurt uteče, Blaine je z toho zmatený a na Kurta se zlobí.
  • V bulváru se objeví článek o Blainových milencích.
  • Kurt se rozhodne urovnat situaci s Blainem - jde k němu domů, ale najde ho rozrušeného - někdo mu dal na dveře bytu vzkaz "Zničím tě!" a rozházel mu byt vzhůru nohama.
"Počkej, on ti nakonec ještě pomohl ten binec uklidit?" zeptala se Lucy nevěřícně Blaina, když si toho večera dolívala již čtvrtou sklenici vína. "I po tom, co jste si řekli v tom obchodě?"
"Jo, přesně," přikývl spisovatel. "Najednou se z ničeho nic objevil před mými dveřmi, že si chce o všem promluvit, a... když jsem ho pozval dál, uviděl ten čurbes, co jsem tam měl," uskrl ze svého Heinekena a na chvilku se odmlčel. "Samozřejmě se hned zeptal, co se stalo. Nejdřív jsem mu to ani nechtěl říct, po celým dni jsem na něj neměl moc náladu, hlavně když poslední, co jsem mu před tím řekl, nebylo nijak příjemný. Začal jsem pak trochu poklízet a on se mi nabídl, že mi pomůže. Tak jsem teda nakonec souhlasil. No a stručně jsem mu přitom vyložil, jak jsem přišel domů z práce a našel vylomenej zámek ve dveřích a byt celej rozházenej... jak jsem pak volal policajty, se kterejma se nejspíš musel minout, protože přišel pár minut po nich."
"Aha, a jak na to reagoval?"
"No, vypadal docela překvapeně. Ptal se mně, jestli to má něco společnýho s tím, co se o mě píše v novinách."
"A má?"
"Je to možný," připustil Blaine, "ale dokud se to na sto procent nepotvrdí, můžu jedině spekulovat, nic víc."
"A co ta vaše záležitost?"
"Jaká?"
"No přece ta, kvůli který za tebou Kurt vůbec přišel. Vyříkali jste si to teda?"
"Nakonec jo. Bylo to divný, ale... máme to za sebou. A neptej se mě na detaily, nechci to moc rozebírat."
"Dobře. A jak na tom teda jste? Co... vlastně jste?"
"Jak to myslíš?"
"No, jako jestli se přátelíte, nebo to vypadá na víc, nebo jste jen náhodní známí, co se omylem jednoho večera začali líbat..."
"Jsi nalitá, víš to?" zasmál se.
"Ty taky. A pořád jsi mi neodpověděl."
"A víš, že ani pořádně nevím? Skoro se neznáme, viděli jsme se všehovšudy jen párkrát. Ale pořád se nemůžu zbavit pocitu.... ani nevím, jak bych to popsal. Znáš mě - normálně lidem zpočátku moc nevěřím a chvíli mi trvá, než si k nim najdu cestičku a pustím si je k sobě. Ale u Kurta je to bůh ví proč jiný. Ještě se mi nestalo, abych se choval tak uvolněně v společnosti někoho, koho znám tak málo."
"A co na to on?"
"Jak to mám vědět? Nikdy jsem se o tom s ním takhle nebavil a ani nebudu. Děláš, jako bychom spolu chodili a sdělovali si každej detail." Opět na chvilku přestal mluvit, aby se napil. Chtěl v rozhovoru pokračovat, ale zabránilo mu v tom hlasité zvonění jeho telefonu.

"Anderson, prosím?"
"Tady poručík Hooper, dobrý večer. Omlouvám se, jestli ruším..."
"Ne, ne - to je dobrý. Co se děje?"
"Volám ohledně těch otisků prstů, co jsme odebrali ve vašem bytě včera odpoledne. Měli jsme štěstí - víme totiž, komu patří. Mohl byste se prosím zítra dostavit na stanici? Potřebovali bychom s vámi probrat ještě několik otázek."
"No, dobře. A v kolik mám přijít?"
"V deset hodin dopoledne by to šlo?"
"Fajn, dorazím. A děkuju za zavolání."

Blaine odložil telefon na stůl, u kterého seděl, a prohrábl si levačkou své neposedné vlasy.

"Kdo to byl?" uslyšel vedle sebe hlas své kamarádky.
"Policie. Už vědí, kdo byl u mě doma. Mám tam zítra jít, ještě něco ode mě potřebují."
"Už abys to měl z krku a mohl se zas konečně soustředit na důležitější věci."
"To máš pravdu. Je to únavný. Nemluvě o tom, že se to pořád stupňuje. Nejdřív ty noviny, pak výhružky, pak byt - kdo ví, kdy budu na řadě já sám. Nemůžu se dočkat, až toho cvoka chytnou a zavřou."
"Jo, snad ho chytnou. A zavřou," poznamenal ironicky.
"O možnosti, že by se tak nemuselo stát, mi ani nemluv," odmítal si Blaine připustit, že by to nemělo jednoho dne skončit.
"Ne, že bych ti to přála - chci, abys měl konečně klid. To rozhodně. Ale aby ses nakonec nedivil - víš přece, jak to u nás se soudama funguje," trvala na svém pochybovačném postoji Lucy, ačkoliv by dala cokoliv za to, aby mohla Blainovi pomoct sama. Jediné, co chěla, byl Blainův klid. Bohužel až moc dobře znala situaci ohledně soudů.
"Už bys nic neměla pít, víš to?" uchichtl se spisovatel, když viděl, jak Lucy dopíjí poslední sklenici vína.
"Jo, však už mám v úmyslu jít domů, neboj. Zítra jdu brzo do práce."
"Nikam nechoď, přespíš u mě." Blaine si byl vědom toho, že clevelandské ulice nemusí být v noci úplně nejbezpečnější, a tak pro něj bylo samozřejmostí u sebe nechat svoji kamarádku přenocovat, než aby se strachoval, zda došla ve svém podnapilém stavu v pořádku domů.
"Díky, jsi jako starší brácha, kterýho jsem nikdy neměla. Starostlivej, víš?" usmála se vděčně. Vstala a automaticky odešla do pokoje pro hosty. Blaina nechala v klidu dopít své pivo. I on však brzy vyprázdnil sklenici a šel spát.


* * * * * * * * * *


"Pane Andersone, prosím, prohlédněte si tu fotku ještě jednou. Vážně toho muže neznáte?"
"Ne, neznám. Už jsem vám to řekl snad tisíckrát," povzdechl si Blaine. Seděl na stanici už skoro hodinu a měl pocit, že se ho poručík Hooper neptá na nic jiného. Tvář, která na něho zírala z obrázku, mu nic neříkala a on nevěděl, jak to policistovi před sebou má ještě jinak vysvětlit, aby si to konečně zapamatoval a svoje otázky přestal opakovat stále dokola.
"Ani jméno Greg Foster?"
"Ne, kolikrát vám to mám ještě říct? Poprvý jsem se o tom chlapovi dozvěděl až z novin. A teprve od vás jsem se doslechl, že utekl z vězení. Ale já vážně nemám ponětí, kdo to je, kde se vzal a proč tvrdí, že jsem ukradl jeho příběh, i když to není vůbec pravda."

Poručík s ledovým klidem přešel fakt, že Blaine rozčilením zvýšil hlas, a vstal od stolu. Několikrát přešel výslechovou místnost, a přemýšlel, jak dále pokračovat.

"Váš otec byl obchodní poradce, viďte?" Obrátil se pak ke spisovateli.
"Ano, proč se ptáte?"
"Zjistili jsme, že pracoval s jistým panem Adamem Fosterem, otcem Grega, který má na vás očividně spadeno..."
"...podívejte," skočil mu Blaine do řeči. "Můj otec pracoval se spoustou lidí. Téměř nikoho z nich neznám. A když už, tak jen z doslechu nebo od vidění, nic bližšího."
"Chceme vám pomoct, pane Andersone. Ale potřebujeme co nejvíc informací, abychom se dostali k pachateli. Vyhrožuje vám. Byl ve vašem bytě. Je možné, že příště si na vás někde počíhá a bůh ví, co se může stát. Ten člověk je nebezpečný. Lidi, co s ním byli v lochu, tvrdí, že to nemá moc v hlavě v pořádku."
"Já vím. Rád bych vám pomohl a řekl vám o tom člověku víc, ale prostě ho neznám, jasný?"
"No, dobře," odpověděl nakonec Hooper. "Ale kdybyste si..."
"... na něco vzpomněl, dám vám vědět. Je mi to jasný."

Blaine vstal od stolu a s tichým "Nashle." odešel z místnosti. Jen co se ocitl na ulici, oddychl si. Bůh ví proč měl celou dobu při pobytu uvnitř nepříjemný pocit. Hooper mě zpovídal, jako bych to byla snad já, kdo je podezřelej, pomyslel si hořce, zatímco mířil do redakce. Potom zadoufal, že zbytek dne už proběhne v poklidu.

* * * * * * * * * *

Kvůli dopolední zastávce na policejní stanici se musel Blaine v práci zdržet chtě nechtě o něco déle, než měl původně v plánu. Hodiny v jeho kanceláři ukazovaly již půl desáte, když konečně dodělal poslední věc kterou toho dne nutně potřeboval vyřídit. Všichni jeho kolegové již dávno odešli, takže to bylo na něm, aby místo zkontroloval, a pak při odchodu zamkl.

Vyšel na ulici, kde ho ovanul příjemný večerní vzduch ohlašujícího se jara. Blaine se cítil po celém dni unaven, a tak si rozmyslel večeři v restauraci a rozhodl se pro něco malého doma. Nechtěl se nikde zdržovat. Stačilo mu už jen to, že musel jít domů pěšky, protože auto mu znovu vypovědělo službu a zrovna odpočívalo v autoservisu.


Nebyl ani v polovině cesty, když ho zastavil jakýsi muž a zeptal se, kolik je hodin - jeho hodinky se rozbily. Blaine neměl sebemenší důvod nevěřit. Automaticky zvedl levou ruku, aby muži odpověděl. V ten moment ucítil na zátylku tupý úder a bolest rozlévající se do jeho těla. Poté se mu zatmělo před očima a on ztratil vědomí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 22:16 | Reagovat

To ne takový šok doufám že mu nic víc neudělá. 8-O  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama