Cedulky všude, kam se podíváš

14. dubna 2013 v 20:20 | Joli |  Glee
Tak se po delší době hlásím s trošku delším textem. Jedná se o Kadam jednorázovku a já doufám, že se vám bude líbit. Přeju příjemné čtení. :-)

Název: Cedulky všude, kam se podíváš
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: Glee
Páry: Kadam
Postavy: Kurt Hummel, Adam Crawford
Věk: bez omezení
Délka: jednorázkova
Osa: někdy v první polovině 4. řady
Stav: dokončené
Synopse: Co se skrývá za cedulkami, které Kurt nachází po příchodu do školy?


Toho rána šel Kurt do školy s představou, že právě začínající den bude pro něj jako každý jiný. Přednášky, semináře, popovídat si o volných chvílích s Adamem, rychle si zajít na oběd a někdy v odpoledních či podvečerních hodinách se vrátit domů a doufat, že nenačapá Rachel a Brodyho při některém z jejich intimních dýchánků.

Že však ale bude něco jinak, to mu začalo být jasné ve chvíli, když po příchodu do budovy dorazil k rozvrhové nástěnce si zkontrolovat, zda mu toho dne něco neodpadá. První, co však upoutalo jeho pozornost, byla cedulka v horní části nástěnky obsahující slova "Milý Kurte! Byl bys tak moc hodný...". Okamžitě vzal lísteček do ruky a několikrát si ho prohlédl z obou stran. Nic jiného než těch pár slov na něm ale nestálo. Ke své smůle nemohl podle písma rozeznat, kdo je autorem, protože písmena byla očividně naschvál napsána tiskace. Napadlo ho sice, že by vzkaz mohl být pro úplně jiného Kurta studujícího na škole, ale z bůh ví proč měl pocit, že je to určeno zrovna jemu, i když nedokázal vymyslet jediný smysluplný důvod, proč by někdo s ním chtěl komunikovat zrovna takovýmto způsobem. Ještě jednou si text přečetl, a pak si schoval papírek do kapsy kalhot. Zběžně si prohlédl nástěnku s rozvrhy, a když zjistil, že má toho dne všechny předměty tak, jak by měl mít, poupravil si brašnu, která mu visela na rameni, a vydal se na svou další pravidelnou každoranní zastávku, a to k šatně, kde si v průběhu právě trvajících zimních měsíců odkládal svůj oblíbený kabátek s kožešinkou na límci. V budově školy se topilo dostatečně a pro něj bylo tedy zbytečné se s tímto svrškem tahat.

Jen co se uvolnilo v šatně místo, pozdravil postarší paní za pultem a podal jí s úsměvem svůj kabát.
"Promiňte, mladý pane, nejste vy náhodou Kurt Hummel?" zeptala se ho žena, když mu podávala kartičku s číslem věšáku.
"Ano, proč?" zeptal se překvapeně student NYADy. Šatnářka mu na otázku neodpověděla, z šuplíku pod pultem vytáhla malý lísteček a se slovy "Tohle je pro vás." k němu natáhla ruku.

Brunet si vzal papírek do ruky a přečetl si ho: "...a dorazil dnes v jedenáct hodin...". Dorazil v jedenáct hodin... ale kam? Nechápal. Opět vzkaz obrátil vzhůru nohama, opět nebyl dle písma schopný poznat autora textu. Znovu žádná indicie k odhalení tajemného pisatele.

"Kdo vám to dal?" nemohl se Kurt nezeptat.
"To vám bohužel nemohu říct. Slíbila jsem to," pokrčila žena rameny a dál se už Kurtovi nevěnovala, protože přišel další ze studentů, který si v šatně chtěl schovat svůj svrchní oděv.

Kontratenor si zastrčil lísteček do kapsy k tomu druhému a namířil si to jako obvykle k automatům na kávu. Cestou usilovně přemítal o tom, jaké je asi pokračování zprávy a co to má vlastně celé znamenat. V tuto chvíli si byl naprosto jistý, že vzkaz je určený opravdu jemu. Kdo to psal? A co má za lubem? V mysli mu naskakovaly další a další otázky, ale rozhodně to nebyl on, kdo na ně měl odpovědět. Proplétal se bludištěm chodeb hemžících se studenty a sotva vnímal pozdravy, které mu věnovali jeho spolužáci, s nimiž se pravidelně setkával na přednáškách a seminářích. Jediné, na co se v tu chvíli dokázal soustředit, byla tajemná zpráva a její tvůrce.

V hlavě mu to šrotovalo o sto šest, a než se nadál, stál v kratičké frontě na kávu. Ještě se ani nedostal na řadu, když si přes rameno dívky před ním všiml, že na automatu visí další cedulka a studentka si ji při čekání na svůj nápoj zvědavě prohlíží. I Kurta zaujala, protože navazovala na předchozí zprávu, co se k němu dostala o několik minut dřív. V tom okamžení zapomněl na svou pravidelnou dopolední kávu, odlepil lísteček a vydal se ke kupodivu prázdné lavičce, která stála na konci chodby. Než se posadil, vytáhl si z kapsy předchozí dva papírky. Po usazení si pak všechny tři rozložil vedle sebe a konečně si zprávu mohl přečíst jako celek. "Milý Kurte! Byl bys tak moc hodný a dorazil dnes v jedenáct hodin do auly v západním křídle?" V pravém dolním rohu poslední kartičky si pak nemohl nevšimnout drobné kresby ve tvaru jablka. Jablka? Kurt se pousmál. Takže to BYLO opravdu pro mne? Od Adama? Ale... odkud věděl, že půjdu přesně tam, kde zanechal ty cedulky, a že je najdu v příslušným pořadí? Nápad by měl, ale přišel mu až moc dobrý na to, aby byl pravdivý, takže ho zase radši zavrhl. Zažil to již dřív, že si něco v hlavě vysnil, a pak byl zklamaný, když zjistil, že se vše odehrávalo jen v jeho představách. Proto radši praktikoval strategii, při níž očekával radši míň a tím tak nemohl skoro nic ztratit. Mohl na tom jedině vydělat.

První přednáška se Kurtovi vlekla tak, jako nikdy jindy. Každou chvíli obracel svůj pohled k hodinám na zdi u dveří a v duchu si počítal, jak dlouho ještě bude muset počkat, než ručičky ukážou tři čtvrtě na jedenáct a on bude moci z přednášky odejít. Byl skálopevně rozhodnutý se do auly vydat. A čím víc se dějiny evropského muzikálu nachylovaly ke svému konci, tím víc byl Kurt roztěkanější, natěšenější, vzrušenější a nedočkavější. Místo toho, aby dával pozor a dělal si poznámky z toho, co muž u katedry vykládal, popustil uzdu své fantazii a vymýšlel všelijaké důvody, proč ho onen neznámý (ač si byl v duchu téměř jistý, že šlo o Adama) chtěl mít v jedenáct hodin tam, kde ho chtěl mít.

Jen co uslyšel ono spásné "Tím bychom dneska skončili, příště se podíváme...", přestal okamžitě vnímat jak profesora, tak své spolužáky okolo. Jediné, o co mu v tu chvíli šlo, bylo odejít rychle z místnosti, mrštně prokličkovat davy na chodbách a co nejdříve dostat své tělo do západní části budovy, a to bez jakéhokoliv zdržení. Pokud se ho někdo chystal zastavit a povídat si s ním, byl připraven ho zdvořile odpálkovat a pokračovat ve své cestě.

Jak se blížil k aule, cítil, že mu srdce bije jako splašené. Snažil se uklidnit, ale zvědavost a vzrušení byly silnější než on. V momentě, kdy vešel, si uvědomil, že je to ta samá místnost, v níž slyšel poprvé zpívat Adamova jablka. Že by tahle aula byla vybraná schválně?, usmál se Kurt pod vousy. Ač před chvílí utíkal tak rychle, jak jen mu nohy dovolily, scházel teď po schodech pomalým tempem - jednak panovalo v místnosti přítmí (reflektor připevněný ke konstrukci kousek pod stropem osvětloval jen pomyslný kruh na pódiu), jednak se rozhlížel kolem sebe a čekal, kdy konečně spatří toho, kdo stál za celým tím cedulkovým podnikem.

Neslyšel žádné kroky a bylo tudíž pro něj lehce překvapující, když se najednou ve světelném kruhu na pódiu objevila postava. První jeho reakcí však byl úsměv od ucha k uchu.

"Takže jsi ten vzkaz našel." Prostorem se nesl Britův charakteristický akcent, který Kurt v duchu již několikrát označil za roztomilý.
"Ano. Nešlo ho přehlédnout," odpověděl brunet nepřestávaje se usmívat. "Jak jsi ale věděl, kam ty papírky dát?"
"Všímám si. A za dobu, co se známe, jsem zaregistroval, že chodíš nejdřív kontrolovat rozvrh, pak jdeš do šatny, a nakonec si vždy před každou první přednáškou či seminářem zajdeš na kávu. Krom toho jsem si trochu zapátral a zjistil jsem, že ve středu máš mezi prvním a druhým předmětem hodinovou pauzu a tahle aula je tou dobou prázdná. Potom mi už stačilo jen doufat, že ty papírky nikdo nestrhne a ty tak nějak podle prvního vzkazu pochopíš, že by mohl být pro tebe. A ne pro nějakého jiného Kurta."
"Jsem ohromený." Překvapení a zároveň jakási radost, že si Adam tohle všechno naplánoval dopředu, se z Kurtova obličeje daly vyčíst velmi snadno. "Čím jsem si tuhle pozornost vlastně zasloužil?"
"To hned uvidíš," mrknul starší ze studentů a o vteřinku později dal znamení svým kolegům, kteří stáli v zákulisí a o nichž Kurt neměl do té doby ani ponětí, že tam jsou. Okamžitě si posedali k nástrojům, co byly již dopředu rozestavěny na pódiu, a stačilo jen pár rytmických úderů paliček o sebe, aby hudebníci věděli, kdy mají začít hrát. A jen co skončila předehra, začal Adam zpívat.

Oh, his eyes, his eyes make the stars look like they're not shining
his hair, his hair falls perfectly without him trying
he's so beautiful and I tell him every day, yeah

Kurt poznal písničku hned podle prvních zahraných not, ale nevěřil, že Adam se mu rozhodl zpívat zrovna tohle, a to až do doby, kdy blondýn odzpíval první slova a nepřestával se na něj dívat. Brunet se rozhodl si píseň stoprocentně užít, jak jen to šlo. Přece jen, jak často mu někdo zpíval písničku o tom, že se on - Kurt z malého města v Ohiu - někomu líbí?

I know, I know when I compliment him, he won't believe me
and it's so, it's so sad to think that he don't see what I see
but every time he asks me "Do I look OK?", I say:

When I see your face, there's not a thing that I would change
'cause you're amazing just the way you are
and when you smile, the whole world stops and stares for awhile
'cause boy you're amazing just the way you are, yeah

His lips, his lips I could kiss them all day if he'd let me
his laugh, his laugh - he hates but I think it's so sexy
he's so beautiful and I tell him every day

Oh, you know you know you know I'd never ask you to change
if perfect's what you're searching for then just stay the same
so don't even bother asking if you look OK, you know I'll say:

Brit celou dobu písničky stál na pódiu. Těsně před koncem písničky se však vydal po pár schůdcích do hlediště a krátkými kroky mířil ke Kurtovi.

When I see your face, there's not a thing that I would change
'cause you're amazing just the way you are
and when you smile, the whole world stops and stares for awhile
'cause boy you're amazing just the way you are.

Jen co písnička dozněla, zastavil se Adam se těsně před svým kamarádem a aniž by přerušil oční kontakt, položil mu prostou otázku. "Nechtěl bys se mnou jít dneska na večeři?"
"Na večeři? To jako... myslíš rande?" ujišťoval se Kurt, zda to pozvání chápou stejně. Adamův cedulkový plán a písnička tomu napovídaly víc než jasně, ale on si prostě musel být jistý. A v duchu si přál, aby odpověď byla kladná.
"Ano, to jako... myslím schůzku. Rande," přikývl blonďák s jemným úsměvem na rtech.

Kurtův rozzářený obličej Adamovi řekl víc, než mohla jakákoliv slova. Jeho "Moc rád." bylo už pak jen pouhou formalitou.

THE END
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domík | Web | 15. dubna 2013 v 9:49 | Reagovat

To bylo naprosto kouzelné. Přeložit, poslat Murhymu a udělat z toho canon :)

2 Calamada | 15. dubna 2013 v 14:04 | Reagovat

to bylo supeeeeer :*

3 Roedeer | Web | 17. dubna 2013 v 19:29 | Reagovat

Tak nejak, jak rika Domik :] JA CHCI KADAM!!!!

4 Hviezda | 18. dubna 2013 v 19:54 | Reagovat

Ach... zlaté. Všetko išlo pekne pomaličky, postupne a tak, ako malo, sadlo každé slovo na svoje miesto. A fakt to bolo celkom také Glee štýl, čo je príjemné vidieť aspoň na "papieri".

5 Joli (admin) | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 15:04 | Reagovat

Awwww, moc vám všem děkuju za komentáře. Těší mě, že se vám to líbilo! :-) :-)

6 Alyx | Web | 26. září 2013 v 21:53 | Reagovat

Dokonalé :3 naprosto super!

7 Karin | 2. února 2017 v 13:55 | Reagovat

Perfektní. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama