Skrytý nepřítel - kapitola 7

17. ledna 2013 v 19:12 | Joli |  Glee
Zdravím po delší době!
Myslím, že asi nemá moc smysl sáhodlouze vysvětlovat co, jak a proč mi bránilo přidat sem novou kapitolu o něco dřív. Proto vám rovnou popřeju příjemné čtení! :-)


"Ale stejně máš neskutečný štěstí," rozplývala se Mary, když se jí Kurt pochlubil, jakou zakázku mu přidělila jejich šéfová. "To už je potřetí za poslední dva měsíce, co jdeš fotit na narozeninovou oslavu nějakýho významnýho člověka z tohodle města. Jak jen to děláš, že to v týhle době dávají hlavně tobě?"
"To nevím," pokrčil mladý fotograf rameny a rozpačitě se usmál. "Ale abych řekl pravdu, jsem radši, když můžu jít fotit mezi lidi, co se nepovažují za nějaký polobožstvo hodný uctívání a klanění se jen proto, že se topí v penězích a že ovládají kus Clevelandu, na rozdíl od ostatních."
"Tak jako tak ti to přeju, ať už si myslíš cokoliv," usmála se zrzka na svého kolegu. "Kdo ví, na koho tam narazíš. Můžeš si tam udělat dobrý kontakty. Nebo ten chlápek, u kterýho fotíš, bude s tvou prací spokojenej a třeba tě někomu dohodí a ty budeš mít další kšeft."
"Vidíš, takhle jsem o tom nikdy neuvažoval," odpověděl brunet, zatímco se chystal k odchodu z kanceláře. Za necelé tři hodiny měl dorazit do jednoho z clevelandských pětihvězdičkových hotelů, kde se místní vlivný obchodník rozhodl oslavit své šedesáté narozeniny. "Jak jsem už ale řekl. Tyhle párty, co pořádají nejmocnější z mocných, mě příliš neberou. Připadají mi až moc... jak to říct... příliš formální? Neosobní? Přece jen... kolik lidí se tam spolu dobře zná? Jak moc to může někoho bavit, aby řekl, že si to opravdu, ale opravdu užil? Já nevím... prostě se tam nikdy necítím dobře. Jako bych tam snad ani nepatřil. A vlastně ani nepatřím. Radši fotím menší rodinný oslavy. U těch mám pocit, že se tam vždycky něco odehrává... nějaký emoce, lidský příběhy... já vím, asi si myslíš, že jsem sentimentální nebo co, ale prostě mi jsou tyhle věci bližší, nemůžu si pomoct."
"V pohodě, každý má jiný vkus. Přesto si..." nedořekla Mary, protože se v tu chvíli ozvalo rázné a hlasité zaklepání. Než oba fotografové stihli jakkoliv zareagovat, dveře se zprudka otevřely a do místnosti vešla štíhlá vysoká černovláska oblečená do úzkých džín a úplého tmavězeleného svetru, který kontrastoval s bílou bundou, již měla žena přehozenou přes ruku, jak si ji po příchodu do přetopených kanceláří sundala.
"Ahoj, Porcelánku!"
"Santano, co ty tady děláš?" zeptal se překvapeně Kurt, jakmile v příchozí poznal svoji bývalou spolusboristku ze střední.
"Co by, obcházím starý známý, ne?" mrkla na něj latina žertovně a přistoupila blíž k jeho stolu.
"Ty? Ale přece... my dva..." koktal zaskočený fotograf.
"Hele, já vím, že my dva jsme se nikdy zas tolik nebavili, ale myslím to vážně."
"Aha, dobře," přikývl nakonec Kurt, ač si stále nebyl jistý, co má od ženy před sebou očekávat. Věděl, že by asi měl ještě něco říct, aby konverzace nestála, ale jeho bývalá spolužačka ho předběhla.
"Vidím, že jsi na odchodu, tak to vezmu rychle. Za zrhuba tři týdny se budu vdávat a chtěla bych, abyste přišli na svatbu - ty a ostatní lidi ze sboru."
"Pane jo, to moc gratuluju! Přijdu moc rád, díky za pozvání. A koho si vlastně bereš? Znám ji?"
"Jistě, že ji znáš..."
"Takže Brittany," domyslel si brunet.
"Jo, přesně tak," přikývla Santana a zářivě se usmála.
"Moc vám to oběma přeju. Je fajn vědět, že to někomu vydrželo už od střední. A kolikátýho to vlastně máte? Napíšu si to, abych si na ten den omylem ještě něco nenaplánoval."
"Bude to v sobotu 2. dubna. Ale ještě budem rozesílat pozvánky - s místem a hodinou, takže všechno budeš vědět dopředu, neboj. Vím, že je asi dost narychlo, ale začaly jsme to plánovat teprve nedavno... nechceme to mít nějak velký a okázalý. Naštěstí to časově zvládáme zařídit, takže... snad nebudou problémy."
"Z mý strany určitě ne, rád přijedu. Mimochodem, jak ses dozvěděla, že mě najdeš zrovna tady? Od střední jsme spolu nebyli v kontaktu."
"Před pár dny jsem mluvila s Mercedes. Prej jste spolu měli nějakej sraz nebo co. Říkala, že tu pracuješ, tak jsem přijela a doufala, že tě tu zastihnu. Což mě dovádí k druhýmu důvodu, proč jsem tady. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nám na tý svatbě mohl dělat fotografa. Jak jsi asi pochopil, s Britt si to organizujeme všecko samy... chybí nám zařídit ještě několik věcí, včetně někoho, kdo nám to tam všecko vyblejskne. Udělal bys to pro nás?"
"Samozřejmě, to budu moc rád," rozzářil se Kurt.
"Super, to se mi ulevilo! Moc děkuju. Britt bude mít radost." Černovláska se na chvilku odmlčela - Kurtovi se zdálo, jako by se nad něčím zamyslela. "Hele, nechtěl bys dneska večer zajít někam na skleničku? Dřív než zas odjedu?"
"Nezlob se, ale... dneska mi to nevyjde, ještě mám práci. Fotím na jedný akci, ze který se už nevyvlíku, a nejspíš se to protáhne. Co zítra, šlo by to?"
"Hmmm, to zas nemůžu já. Odlítám za Rachel do New Yorku. Ona a Quinn, za kterou pofrčím hned potom, jsou poslední, u koho jsem ještě nebyla."
"Takže se opravdu chceš stavit za každým ze sboru a pozvat ho osobně?"
"Jo, přesně. Vím, že to tak nejspíš nikdy nevypadalo, ale tu naši pošahananou partu jsem tak nějak brala... jako svou druhou rodinu."
Kurt se nad tím musel pousmát. "To je milý slyšet, vážně. Mimochodem, asi bych tě měl upozornit, že Rachel je momentálně se svým divadelním souborem na turné s novým představením a nevím, jestli se už zase vrátili do New Yorku, nebo ještě cestujou. Být tebou, tak jí radši zavolám."
"Aha... jo, to je dobrý vědět, dík. No, nebudu už zdržovat. Všechno ti ještě pošlu dopředu, jo?"
"To bude super. Dám ti když tak svoji vizitku, je tam email a číslo na mobil. A ještě ti tam napíšu kontakt na Rachel," podal pak brunet Santaně kartičku, kterou vzal z malé hromádky vedle monitoru a na niž ještě rychle naškrábal několik číslic.
"Fajn," přikývla černovláska, když si navštívenku vzala do ruky a očima přelétla vytištěný text. "Jestli chceš, můžeš na tu svatbu přivést tu svou drahou polovičku... jak že se jmenuje?"
"Myslíš... Jaimeho?"
"Jo, to je přesně on. Jste ještě spolu, ne?"
"Ne, bohužel už ne. Brittany se o tom nezmínila? Je to přece... její bratranec."
"Nic neříkala," zavrtěla hlavou. "Pokud vím, tak s touhle větví rodiny nejsou zas tolik v kontaktu. Že ho tehdy přivedla na tu párty byla spíš náhoda. Přijel nečekaně do města kvůli bůh ví čemu a Britt ho prostě vzala s sebou. Navíc je docela možný, že Jaime o tom vašem rozchodu s nikým moc nemluvil. Každopádně, ať už je to jakkoliv... pokud máš někoho novýho, vezmi ho klidně s sebou, jo?"
"Dík za nabídku, uvidíme," usmál se. "Jo, mimochodem, asi bych vás dvě měl představit," podíval se najednou na Mary, a pak zase zpátky na svoji bývalou spolusboristku, když si uvědomil, že v místnosti nejsou sami, "Santano, tohle je Mary Watson, moje kolegyně fotografka. Mary, tohle je Santana Lopez, moje bývalá spolužačka ze střední a kamarádka," seznámil je a počkal, až se spolu pozdraví. Když se tak stalo, rozhostilo se v místnosti na chvilku trapné ticho, dokud se zas latina neozvala.
"Ok, tak já teda pomalu půjdu. Domluvení jsme, kontakt na tebe mám... ještě se ozvu, jo? Měj se!"

Jen co se rozloučili, černovláska odešla svižnými kroky pryč z místnosti. Kurt si poté vytáhl zápisník a na den 2. dubna si velkými písmeny poznamenal "BRITTANA - SVATBA".


* * * * * * * * * *

Ačkoliv ručičky na budíku, který stál na stolku vedle postele, ukazovaly skoro půl třetí v noci, Kurt se stále nedokázal ponořit do onoho slastného světa spánku, na něž se těšil od samého rána, kdy se musel začít plně soustředit na tu 'hloupou mocnářskou párty', jak jí říkal, které se musel zúčastnit. Z mysli mu však pořád nešlo to, co se dělo mezi ním a Blainem. Věděl, že na něj byl spisovatel patrně stále naštvaný, a to právo mu samozřejmě neodepíral. Však má taky důvod se zlobit... Mrzelo ho, že Blainovi způsobil další starosti. Další negativní myšlenky, které mu v hlavě s největší pravděpodobností kolovaly tak, jako jemu. Jako by se v Blainově životě toho špatného nedělo v tuhle chvíli až až. Přemýšlel, do jaké míry může situaci zachránit a zda je na to právě ten vhodný čas. Zakročit co nejdřív? Nebo ještě chvíli počkat, dokud se neuklidní trochu ta věc okolo těch pitomých novinových článků a tak? Od nepříjemného setkání v obchodě, ke kterému došlo před týdem, mu v hlavě stále kolovaly tyto otázky, na které však doposud nedokázal nijak odpovědět. Jediné, co věděl s naprostou jistotou, bylo, že se chce s Blainem usmířit. Dát zase naději jejich rozvíjícímu se přátelství, které on naboural svým chováním. A bylo jasné hned od začátku, že to musí být on, kdo by měl udělat první krok, pokud se to mělo vyřešit.

Pohledem znovu zavadil o noční stolek, tentokrát však jeho zrak padl na Deus ex machina - knihu, kterou ode dne koupení zatím nebyl schopen uložit do své rozsáhlé knihovny v obýváku. Nejednou si v románu listoval - i přes to, co se mezi ním a Blainem dělo, - a často si čítal své oblíbené pasáže, které měl založené. Nemohl popřít, že jeho dávný pěvecký rival psal tak zajímavě a čtivě, že ho vybrané části pořád oslovovaly a on si je s radostí četl pořád dokola. Kurt byl odjakživa vášnivým čtenářem, ale jen málo titulů mu přirostlo k srdci tak, jako tento.

Natáhl se ke stolku a vzal knihu do ruky. Přejel prsty po její přední desce a zlehka se usmál. Miloval tu kresbu, která zdobila přebal. Připadala mu melancholická, trochu smutná, ale také plná naděje - stejným způsobem na něj působil i dej románu.

Napadlo ho, že by si mohl zpříjemnit bezesný večer a kousek si přečíst. Náhodně si tedy otevřel knihu na jednom ze založených míst. Desátá kapitola. To se Brian poprvé setká s Judith, usmál se Kurt a dal se do čtení:

"Bylo to asi tak týden před jeho šestnáctými narozeninami, když si Brian poprvé všiml té drobné blondýnky, která se - byť to v tu chvíli ještě nevěděl - měla na nějaký čas stát nejen středem jeho světa, ale především tím, kdo mu do hlavy nasadí myšlenku, co mu později naprosto změní jeho dosavadní život.

Zrovna se vracel ze své každodenní 'pochůzky', jak říkal svým snahám sehnat sobě a svým kamarádům něco k jídlu, a bůh ví proč se toho dne rozhodl, že se domů nevydá svou pravidelnou cestou. Tentokrát si to místo kolem baseballového stadionu šinul ulicí, kterou kdyby se člověk vydal až na její konec, a poté zahnul doprava, dostal by se na malý plácek, jenž byl z jedné strany obepnutý parkem a ze strany druhé rozlehlou budovou střední školy.

Chystal se zrovna přejít na druhou stranu silnice, aby se pak mohl vyhnout semaforům o několik bloků dál, když si jí všiml. Šla v doprovodu své kamarádky, které zrovna cosi vyprávěla, a Briana přitom napadlo, že školu opustily patrně o něco dříve - jinak totiž v ulici nebyla ani noha. Dívky prošly kolem něj, ale ani se na něj nepodívaly. Za to on si pořádně prohlédl blondýnku, která ho tak zaujala. Usmyslel se, že od tohoto okamžiku začne každý den chodit ke škole a zkusí si o oné neznámé zjistit něco víc. Myslím, že jsem dostal geniální nápad!, zajásal pak v duchu. V tu chvíli mu najednou připadalo, že jeho život aspoň na čas dostane nějaký směr. Nápad, který se mu před pár vteřinami zjevil v mysli, se pro něj stal hnacím motorem, který mu měl v budoucu pomáhat jít kupředu...

Během následujících tří týdnů, kdy s nenápadností svojí vlastní přicházel před školu, si dokonale zapamatoval, v kolik který den dívka opouští budovu. Ani nevěděl, jak se jmenuje, ale to hodlal velmi brzy změnit. Měl v plánu se ve správný moment za ní vydat, najít si tak její adresu, a pak se poptat u sousedů. Pevně věřil, že mu to vyjde. Potom už to bude jednoduchý. Až budu znát její jméno, oslovím ji. Jen kdyby pořád nechodila všude s těma svejma kamarádkama, napadalo ho téměř každé odpoledne, když viděl světlovlásku v doprovodu někdy jedné, někdy více slečen jejího věku.

Když pak nadešla chvíle, kdy měl pokročit ve svém plánu a zjistit blondýnčino jméno, opakoval si jediné: 'Musím bejt nenápadnej. O dost víc než kdy jindy!' Jednak dívku nechtěl vyděsit, a pak - nepřál si, aby o něm věděla dřív, dokud si s ní nezačne povídat on sám. Možná to od něj bylo trochu sobecké, ale dovedlo jej k tomu jediné. Až moc dobře znal reakce ostatních na to, že je bez domova. Ať dělal, co dělal, každý to na něm poznal. Už kolikrát se stal terčem posměchu a útisku, hlavně od svých vrstevníků, kteří se od něj odlišovali snad úplně ve všem. Kolik z nich vědělo, co znamená starat se o ostatní? Kolik z nich vědělo, co znamená starat se sám o sebe? Kolik z nich vědělo, jaké to je nemít za zády rodiče připravené řešit každý malér, do kterého se jejich dítě dostalo? Brian tak nějak tušil, že málokterý z nich. Uvědomoval si dost dobře, že musí být obezřetný. A hlavně pak využít své výhody, pokud měl jeho plán vyjít. Víc šancí, pokud by něco pokazil, si nedával.

Za chvilku tu bude, říkal si Brian v duchu, když rychle zkontroloval čas na pouličních hodinách, které ukazovaly chvilku po půl třetí. Věděl, že dívka brzy vyjde ven. A jemu nezbylo nic jiného, než doufat, že půjde rovnou domů. Schovával se mezi keři, které tvořily jakousi obrubu parku, a trpělivě vyhlížel příslušným směrem. Měl ze své skrýše perfektní výhled na budovu školy a nemohl zde být spatřen - pokud ho na onom místě nikdo vysloveně nehledal, což ovšem nepředpokládal.

Netrvalo dlouho a masivní dubové dveře, na něž upěnlivě koukal už dobrou chvíli, se konečně otevřely a začaly z nich vycházet jak skupinky studentů, tak jednotlivci. Brian doufal, že jeho vyvolená, jak jí v duchu začal přezdívat, nebude obklopená hloučkem kamarádek, s nimiž bude chtít jít bůh ví kam. Měl štěstí. Blondýnka, kterou vyhlížel, vyběhla v doprovodu vysoké brunety na chodník a vydala se ulicí, v níž ji Brian před časem potkal poprvé. Už dřív zaregistroval, že tou ulicí odcházela nejčastěji - z toho usuzoval, že tamtudy chodí domů. Snad se nebude cestou někde stavovat a příliš dlouho se tam zdržovat, napadlo ho. Jen co byla děvčata dostatečně daleko na to, aby Briana spatřila, jak jde za nimi, vylezl chlapec bez domova ze svého úkrytu a pomalu je následoval.

Celou cestu se víceméně držel v bezpečné vzdálelnosti. Mezi ostatními chodci si připadal dostatečně schovaný, takže mu stačilo si jen udržovat odstup a neztratit dívky z dohledu. To se pak změnilo ve chvíli, kdy studentky došly do čtvrti, která nebyla tak hustě obydlená, a Brian se tak nemohl ztratit v davu. Jak postupoval stále vpřed, musel se chtě nechtě schovávat mezi auty, jinak hrozilo jeho předčasné odhalení a jeho plán by tak okamžitě ztroskotal, což za žádnou cenu nemohl dopustit. Musel tak být ostražitý, aby na sebe neupoutal žádnou pozornost.

Náhle se středoškolačky zastavily - vypadalo to, že jedna z nich bydlí v domě, před kterým obě kamarádky stály. O něčem si ještě povídaly, když si pak jeho vyvolená sundala ze zad svůj světlemodrý batoh a rozevřela ho. Vyndala z něj jakousi knihu a podala ji dívce před sebou. Nevšimla si však, že jí při vytahování knihy vypadl její maličký zápisník.

Jen co si blondýnka batoh natáhla zpět na záda, spolužačky se rychle rozloučily. Bruneta se pak vydala do domu, zatímco světlovláska pokračovala v cestě. A zápisník zůstal ležet na chodníku.

Brian v tom uviděl svoji šanci. Krom toho, že již brzy bude znát dívčino jméno, bude mít také důvod se s ní dát do řeči. To proto, že jí bude chtít vrátit její ztracený notýsek."

Kurt s úsměvem odložil knihu zpět na své místo na stolku, a poté konečně zhasnul. Měl bych se rozhodnout, co dál. Tak jako Brian, napadlo ho. Co kdybych za Blainem prostě zašel a promluvil si s ním? Řekl mu, jak to vidím já a co bych chtěl? A zeptal se, co chce on? A nebo bych se s ním domluvil, kdy a kde se sejdeme, abychom si to vyříkali? Má pravdu, jsme dospělí. Nemůžeme se chovat jako malý děti a schovávat se před věcma, který jsou nepříjemný, který se nevyvíjejí tak, jak by člověk chtěl... a nebo u kterých si člověk není jistej, jak dopadnou... Usmál se, poté se zachumlal pod peřinu a následně zavřel oči. Věděl, že po tomto rozhodnutí už mu ve spaní nebude nic bránit.

* * * * * * * * * *

Neveřil bych, že ta kniha bude nejen čtivá, ale i tak inspirativní a já budu částečně napodobovat hlavní postavu, promítlo se Kurtovi v hlavě, když kráčel jednou z ulic, která vedla k místu Blainova bydliště. Brunet děkoval bohu, že měl slušnou orientaci v prostoru a pamatoval si místa, na nichž už kdysi byl, třebaže jen jednou.

Drobně sněžilo a teplota se držela lehce pod bodem mrazu, takže byl Kurt rád, že si před týdnem, kdy opět nečekaně přišla obleva, nevytáhl z kapes měkké vlněné rukavice, které nyní trůnily na jeho rukách. Ač toto typicky zimní počasí obvykle moc nemusel, v ten moment ocenil, že šel pěšky. Chladný vzduch ho štípal do tváří a nutil ho být stále při smyslech, což nutně potřeboval. V hlavě si znovu opakoval vše, co všechno Blainovi řekne - rozhodně nechtěl na nic zapomenout. Také ovšem přemítal o tom, jakými všemi způsoby by bývalý Slavík mohl zareagovat. Tak dobře ho zase neznal, a proto si nebyl příliš jistý, co přesně od něj může očekávat.

Před dům dorazil asi tak o deset minut později. Několik chvil se díval do oken, opíraje se mezitím o zábradlí, které oddělovalo plácek před budovou a chodník, po němž přišel. Zjistil, že u Blaina se ještě svítí, což mu nahrávalo do karet. Teď mu nezbylo nic jiného, než doufat, že spisovatel je doma sám. A taky nesměl zapomínat na to, že se musí do domu ještě nějak dostat - tak, aniž by musel u vchodu zvonit přímo na Blaina. Neočekával, že by ho kudrnatý muž jen tak pustil. Kurt se jednoduše potřeboval objevit přede dveřmi jeho bytu a snažit se, aby nebyl vysloveně vlezlý, ale on ho zároveň pozval dál a aspoň ho vyslechl, když nic jiného.

Nestál tam ani pět minut, ale jemu to připadalo minimálně jako půl hodiny - pomalu jím prostupoval mráz, který ještě před chvílí opěvoval. Musel se odloupnout od zábradlí a trochu se rozhýbat - připadal si najednou děsně neohebný a každý pohyb byl pro něj zničeho nic obtížnější. Náhle si ovšem všiml postavy - na dálku a kvůli tmě nedokázal odhadnout, zda je to muž či žena, - která mířila ke vchodu domu. Okamžitě se vydal ke vstupním dveřím - to byla jeho příležitost.

"Promiňte, ale vy nejste zdejší, že?" zeptala se postarší žena podezřívavě Kurta, když viděla, jak se žene dovnitř, a prohlížela si ho od paty k hlavě.
"Ano, přesně tak. Mám sraz s jedním kamarádem, který tu bydlí. Trochu se zpozdil a já se mu nemůžu dovolat," vymyslel si brunet pohotově výmluvu, proč se nutně potřebuje dostat dovnitř, přičemž doufal, že mu na to důchodkyně skočí a nebude se dál vyptávat.
"No dobře, tak pojďte..." nechala ho nakonec vejít a dál se mu už nevěnovala.

Kurtovi se ulevilo. Neměl chuť řešit žádné další spory, zvlášť s lidmi, které neznal, a tak byl rád, že ho žena ponechala svému osudu. Chtěl se především soustředit na to, co se chystal udělat. A zatímco obyvatelka domu po vstupu do přízemní chodby okamžitě nastoupila do výtahu, on se vydal ke schodům. Čekalo ho sice ke zdolání pět pater, ale to mu nijak nevadilo. Naopak. Chtěl být chviličku sám před tím, než se uvidí s Blainem.

V příslušném poschodí se pak vydal na konec chodby. Zastavil se před bytem a zhluboka se nadechl. Jsi tady, zpátky už ani krok. Jestli to chceš všecko dát do pohybu a nějak se z tý situace vymotat, nemůžeš se chovat jako srab. Ať už bude Blaine reagovat jakkoliv, nesmíš utéct tak, jako posledně, když si se na něj vrhnul, jen proto, že se bojíš toho, co bude. Jestli s ním chceš zůstat za dobře, nesmíš to pokazit a začít zbytečně panikařit.

Když konečně utišil své myšlenky, natáhl ruku, aby stiskl tlačítko zvonku. Chvilku se nic nedělo, ale během pár vteřin zaslechl kroky blížící se ke dveřím. Také nešlo přeslechnout zakopnutí a zanadávání na inkriminovaný předmět, a poté se již před ním stál muž, za kterým přišel. Jeho vzhled však vzal Kurtovi všechna slova, co měl připravená pro chvíli, kdy se s Blainem setká tváří v tvář. Místo toho na něj jen překvapeně hleděl a snažil se v duchu uhádnout, proč vypadá tak, jak vypadá.

"Co... co tady děláš?" uslyšel náhle jeho hlas, který ho upozornil, že by asi měl něco říct.
"Chtěl.... chtěl jsem si s tebou promluvit. O tom, co se mezi náma stalo. Ale jak vidím, asi jdu nevhod," vysvětlil a čekal, co na to muž stojící před ním odpoví. Tušil, že ho asi nejspíš vyhodí, ale když ho naopak pozval dál, částečně se mu ulevilo. "Je všechno v pořádku?" zeptal se, když vstoupil do předsíně, z níž pak pokračoval dál do bytu. "Vypadáš, jako by se na tebe sypaly bůh ví jaký katastrofy a ty kvůli nim nespal několik dní."
"No, upřímně řečeno... nejsi moc daleko od pravdy."

A jediné, co Kurta v tu chvíli napadlo, bylo 'Co tím sakra myslí?'.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Christy | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 7:01 | Reagovat

Pěkné, pěkné...už se těším na další kapitolku ;-)

2 Domík | Web | 18. ledna 2013 v 18:48 | Reagovat

Tak jsme se konečně dočkali a hned na začátku se mi na scéně objevila Santana, super! Nejvíc jsem ráda za tu pasáž z knihy, doufám, že si budeme moct přečíst i další, protože na mě Brian zatím působí jako normální stalker :D Jsem zvědavá, kam se to pohne s Kurtem a Blainem a jestli spolu půjdou na tu svatbu :)

3 Roedeer | Web | 18. ledna 2013 v 20:40 | Reagovat

Mne ta pasaz z knihy evokovala to, co v jedne z minulych kapitol udelal Blaine, taky jsem Joli tenkrat psal, jestli Blaine nahodou nebude peknej stalker ;]
Jinak nejsem za jedno s Domikem, protoze ta prvni cast mi prisla jak vlepena sem z jine povidky, rikam si, kde se tam najednou vzala Santana, a proc.

4 Darkiss | 20. ledna 2013 v 17:14 | Reagovat

Tak jsem se dočkala pokračování..Aww :33

5 Hviezda | 20. ledna 2013 v 20:33 | Reagovat

Ale, tak som jediná, čo v tej knižnej pasáži skákala z odseku na odsek, čo? Nie, ja som to jednoducho nedokázala prečítať celé, pretože som už chcela vedieť, čo bude ďalej, veď som na to čakala dosť dlho, tak mi to nikto nemôže vyčítať. :D
Takto, Kurt by nerád išiel na fotenie dákej snobskej párty? To mi k nemu nesedí a zdá sa mi, že zas hovoril dáko umelo, ale Santana nie, takže to nebude celková komunikačná vznosnosť, ale len Kurtova. Ale tá Santana scéna... Mala si tu už aj iných ľudí zo zboru, takže to v podstate logicky na seba nadväzuje a to, že sa tam objavila z ničoho nič, dotvára jej spontánnosť.
Len mám pocit, že som bola ukrátená o to najlepšie, lebo si budem musieť na ten rozhovor medzi Blaineom a Kurtom zasa počkať. :)

6 Joli | E-mail | Web | 21. ledna 2013 v 17:28 | Reagovat

[1]: Děkuju za komentář,jsem ráda, že se ti to líbilo. :-)

[2]: Jsem ráda, že se ti ta pasáž z knihy líbila. Myslím, že mi dala zabrat ze všeho nejvíc. :-x Dík za koment! :-)

[3]: Na tu tvoji teorii si pamatuju a musím říct, že mne fakt baví (v nejlepším slova smyslu). :-D S tou Santanou - možná mi to nebudeš věřit, ale já ji tam plánovala už od samého začátku. I když připouštím, že možností, jak ji tam uvést, by se dalo vymyslet jistě víc. ;-) Každopádně díky za komentář. :-)

[4]: Tak snad pokračování nezklamalo. ;-)

[5]: V pohodě, nic se neděje. Ne každého musí obsah Blainovy knihy nutně bavit či zajímat. ;-) Jinak zda by Kurt šl či nešel rád na snobskou párty... seriálový Kurt jistě ano, v tom s tebou souhlasím. :-) Ale tahle povídka je AU a v AU je možná si hrát s čímkoliv a ty postavy i trošku upravovat. Snažím se hrát s různými možnostmi a je jasné, že ne všem se nutně musí líbit všecko. :-) Nicméně děkuju za komentář! :-) P.S. Ten cliffhanger jsem tam dala schválně. ;-)

7 Calamada | 13. března 2013 v 14:29 | Reagovat

pozde, ale prece................. ja chci pokracovani, protoze tole bylo dokonale(zase) :DDDD

8 Adleek115 | E-mail | 20. října 2013 v 19:01 | Reagovat

Prosím,prosIm,kdy bude další kapitolka??Tato byla moc zajImavá a moc mě zajímá jak to bude mezi Kurtem a Blainem dál.. :-!  :-|  :-D  :-(  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama