Skrytý nepřítel - kapitola 5 část 2

19. srpna 2012 v 19:31 | Joli |  Glee
Skrytý nepřítel - kapitola 5 část 2


Blaine se na chvilku zamyslel nad písničkou, ale naštěstí mu vybírání netrvalo příliš dlouho. Upravil si nástroj do příslušné pozice a začal pečlivě vybrnkávat.

Sally called when she got the word,
she said "I suppose you've heard about Alice."
When I rushed to the window and I looked outside
I could hardly believe my eyes
as a big limousine rolled up into Alice's drive

Kurt písničku okamžitě poznal. Kapela sice nikdy nepatřila k jeho oblíbeným, ale tenhle jejich hit si bůh ví proč zamiloval. Takže když Blaine nasadil refrén, začal si v duchu zpívat.

Oh, I don't know why she's leaving or where she's gonna go,
I guess she's got her reasons but I just don't want to know
'cause for twenty-four years I've been living next door to Alice.
Twenty-four years just waitin' for a chance
to tell her how I feel and maybe get a second glance
now I've got to get used to not living next door to Alice.

We grew up together, two kids in the park,
we carved our initials deep in the bark, me and Alice.
Now she walks through the door with her head held high,
just for a moment I cought her eye
as a big limousine pulled slowly out of Alice's drive.


Blaine ještě jednou zopakoval refrén, a když dohrál, dočkal se od Kurta zaslouženého potlesku.

"Zpívá ti to pořád dobře, jen co je pravda," pochválil ho ještě brunet, zatímco kudrnatý muž odkládal kytaru vedle sebe.
"Děkuju. Příště zpíváš ty," mrknul pak oslovený na svého hosta, a poté se postavil. "Myslím, že svařák by už konečně mohl být. Půjdu se kouknout."

Fotograf opět mlčky přikývl a nechal ho odejít. Zatímco Blaine byl v kuchyni, Kurt vstal z gauče - to proto, že ho již před tím zaujala sbírka DVD, kterou měl spisovatel srovnanou v regálku vedle televizní sestavy, a on si ji chtěl prohlédnout zblízka. Jak tak sledoval názvy seriálů a filmů, v duchu si říkal, že spolu se spisovatelem mají podobý vkus. Neznal sice všechno, ale za většinu titulů měl svého bývalého pěveckého rivala nutkání pochválit.

"Zaujalo tě tam z toho něco?" uslyšel náhle za sebou. Prudce se otočil a cítil, jak se mu do tváří žene krev.
"Já... promiň... jsem jen... děsně zvědavý," vykoktal ze sebe. "Nezlob se."
"To je dobrý, nic se neděje," zasmál se bývalý Slavík a natáhl ke Kurtovi ruku, v níž držel tmavěmodrý hrnek s horkým nápojem. "Na, už je to hotové."
"Ehm, díky," usmál se modrooký muž a vzal si podávaný předmět. Znovu se posadil na své místo a Blaine se usadil vedle něj. "Na co jsi se koukal naposledy?" zeptal se ho pak.
"Naposledy? Jestli si dobře vzpomínám, tak na Afterlife, znáš to?" odpověděl spisovatel.
"To mi nic neříká, o co jde?"
"Je to britský seriál ze začátku 21. století, taková duchařina."
"Takže krom fantasy jsi fanda taky do hororů?" pozdvihl Kurt zvědavě obočí.
"No, on to není vysloveně horor, spíš je to takové psychologické drama. S tím, že se to odehrává na pozadí duchařských příběhů."
"Aha," přikývl fotograf. "A o čem přesně to je?"
"No... hlavní postava se jmenuje Alison Mundy - je to médium, které vidí a slyší mrtvý lidi, co nemůžou po smrti dojít klidu, dokud si s živými lidmi nevyřídí jistý věci. A tahleta Alison, kterou hraje Lesley Sharp, se jim pokouší pomáhat. Hlavní mužskou postavou pak je psycholog Robert Bridge - toho zase hraje Andrew Lincoln, možná ho znáš z Lásky nebeský nebo z Živých mrtvých. No a Robert se zase snaží dokázat, že lidi jako Alison jsou jen podvodníci. Tenhle názor ale zastává jen do tý doby, než se s ním skrze Alison spojí duch jeho mrtvýho syna. Pak ten seriál dost slušně nabírá na obrátkách, o zvraty tam fakt není nouze. Má to jen čtrnáct dílů a dost možná proto tam není prostor pro hluchý místa. Není to kdovíjak emotivní, ale když se tam přece jen něco emoctivního objeví, stojí to fakt za to. Scénář je takřka geniální, má to skvělou hudbu a úžasnou atmosféru, ze který člověku běhá mráz po zádech. Abych se přiznal, je to pro mne srdeční záležitost. Už ni nevím, kolikrát jsem to viděl."

Zatímco Blaine vyprávěl, Kurt se musel usmívat. Vždycky rád sledoval ostatní lidi, když se zápalem mluvili o něčem, co je bavilo. Nadšení z nich pokaždé vyzařovalo na sto honů a ani muž vedle něj nebyl výjimkou. Jak ho tak brunet pozoroval, měl pocit, že mu spisovatel roztál přímo před očima. Musel si gratulovat, očividě mu aspoň trochu zvedl náladu a nenásilně ho donutil, aby se aspoň na chvíli zabýval něčím jiným, než byl ten přihlouplý článek v novinách. A to je jedině dobře, pomyslel si v duchu.

"Děje se něco?" vyrušil ho náhle z přemýšlení Blainův hlas.
Kurt lehce zatřásl hlavou, než odpověděl. "Ne, ne promiň," omlouval se pak s úsměvem. "Jen jsem si říkal, že je na tobě opravdu vidět, že tě ten seriál chytl."
"Jo, to jo. Jestli chceš, mohl bych ti půjčit na pár dní DVDčka," dostalo se brunetovi nabídky.
"Ne, děkuju... já zas na duchařiny tolik nejsem, víš?"
"Nerad se bojíš?" zeptal se redaktor pobaveně.
"Spíš se nerad bojím sám," uvedl Kurt na pravou míru a mrknul na muže vedle sebe. Chvilku si hleděli do očí, aniž by cokoliv řekli, a ani jednomu z nich to v ten moment nepřipadalo nepříjemné.

Měl bych přestat, pomyslel si však po pár vteřinách bývalý člen New Direction, když mu to již zdálo dlouhé, a pohledem uhnul. Blaine svůj zrak také odvrátil a sklopil hlavu. Fotograf si však ještě stihl všimnout jeho jemného úsměvu, který se mu rozlil po tváři.

Jak to ale dělá, že je mi s ním tak dobře? Vždyť ho znám sotva pár dní, viděli jsme se jen několikrát, říkal si Kurt v duchu, zatímco v dlaních svíral hrníček a vnímal příjemné teplo, které z něj sálalo. V pokoji panovalo v tu chvíli ticho, to když se oba na moment ponořili do svých myslí a přemítali o tom, co se právě dělo.

Proč ho najednou nemůžu dostat z hlavy?, ptal se brunet sám sebe a svůj zrak na pár vteřin lehce zdvihl od svařáku - tak, aby dobře viděl na Blaina.

Přiznej si to, přitahuje tě. Kurtovo druhé já nemohlo při vnitřní debatě chybět. Líbí se ti.

A to je přesně ono. Něco na něm mě k němu přitahuje a já nevím, co s tím dělat. Skoro se neznáme. Je to vůbec správné?

Kdo sakra určuje, co je a co není správné? Vzpomeň si - sám sis to říkal už dávno - od Jamieho ses konečně odpoutal, je na čase se pohnout někam dál. Zasloužíš si to. Dlužíš to sám sobě. Kvůli Jamiemu ses natrápil už dost.

To je pravda, ale... nikdo netvrdí, že můj další musí být zrovna Blaine.

Vždyť se ti přece líbí, ne?

Ano, ale kdo ví - klidně to může být chvilkové pobláznění. A navíc, kde stojí psáno, že já se líbím jemu? Může to všecko klidně být jen jednostranné. A pak je tu taky Andrew.

Ale s Andrewem se přece rozešel.

To jo, jenže Blaine na mě nepůsobí jako člověk, co by střídal vztahy jeden za druhým.

Náhle ve svém vnitřním rozhovoru ustal, protože podvědomě vycítil Blainův pohled. Lehce se ošil, zčervenal ve tvářích a podíval se na muže vedle sebe.

"O čem jsi přemýšlel?" zeptal se spisovatel se zájmem.
"Ale, o ničem," mávnul Kurt rukou, jako že na tom nezáleží, a pousmál se.
"Tak když jinak nedáš," pokrčil tedy kudrnatý muž rameny na znamení, že to tedy nebude řešit. "Máš už dopito? Že bych zašel ještě dolít."
"To by bylo fajn, děkuju," podal mu host svůj prázdný hrníček. Poté ho pozoroval, jak se pomalu vzdaluje do vedlejší místnosti. Nebyl tam však dlouho - netrvalo to ani minutu a šéfredaktor se již zase vracel.

Zatímco Kurt pomalu upíjel z nové várky nápoje, sledoval každý Blainův pohyb. Jak obcházel sedačku, jak se chystal znovu usednout. Jen co se kudrnatý muž posadil na gauč vedle Kurta, jejich nohy se o sebe lehce otřely. Oba muže to poněkud rozhodilo.

Udělej to!, proběhlo náhle brunetovi v hlavě, když si uvědomil, jak nebezpečně blízko se bývalý Slavík nacházel. Tak to sakra už udělej. Vždyť víš sám, že to chceš.

Spisovatel jakoby snad četl Kurtovy myšlenky. Stočil svůj zrak k muži vedle sebe a jejich pohledy se znovu spojily, tak jako před pár minutami. O několik vteřin později se jejich hlavy začaly k sobě přibližovat - zastavily se několik milimetrů od sebe. Oba si z krátké vzdálenosti hleděli do očí, jejich lehce zrychlený dech provoněný vínem jemně hladil jejich tváře.

Co to do mě vjelo?, napadlo menšího z mužů těsně před tím, než spojil své rty s Kurtovými. Chutná dobře, projelo mu pak ještě rychle hlavou - všechny další myšlenky pak ale už šly okamžitě stranou. Cítil, jak ho kontratenor jednou rukou chytil v zátylku a nenásilně si ho k sobě přitáhl blíž. V druhé ruce stále držel hrníček se zbytkem vychládající tekutiny. Poslepu tedy postavil nádobu na stolek vedle gauče a naklonil se blíž k Blainovi. Ten ho okamžitě napodobil a odložil svůj hrnek, aby si uvolnil ruce, kterými poté Kurta chytil v bocích, jako by se bál, že mu uteče.

Brunetových hebkých rtů chutnajících po víně jakoby se Blaine nedokázal nabažit. Užíval si jich tak dlouho, dokud mu stačil dech. O chvilku později se ale jejich rty rozpletly z dlouhého polibku. Jejich obličeje se přesto stále téměř dotýkaly. Kurt si nebyl jistý, do jaké míry hrál v dané chvíli svoji roli vypitý alkohol, ale nehodlal to jakkoliv řešit. Nebo aspoň ne v ten moment. Vychutnával si Blainovu opojnou přítomnost, vnímal jeho příjemné tělesné teplo, zblízka zkoumal jeho oříškově hnědé oči.

Netrvalo to však dlouho, když se brunet prudce naklonil dopředu, pravou nohu složil pod sebe, aby si udělal lepší pohodlí, a jeho rty se znovu přisály k Blainovým. Ruce obtočil kolem jeho krku, horní částí svého těla se přitiskl k muži ve své náruči. V okamžiku ucítil silné objetí okolo pasu. Rozhodně se mu nebránil, spíše naopak ho vřele uvítal.

Zatímco levá dlaň zůstala na krku, kontratenorovy štíhlé prsty pravé ruky se vpletly do spisovatelových neposedných kudrlin. Několikrát je zlehka promnul, a pak nechal ruku volně spočívat na temeni. V ten moment si Blaine vyžádal vstup do Kurtových úst. Brunet neprotestoval. Jen co se jazyky o sebe otřely, oba muži slastně vzdychli. Sevření náručí zůstávalo pevné, vášnivý souboj jazyků se střídal s jemnými polibky.

Ani jeden nevěděl, jak dlouho to trvalo, než se od sebe celí zadýchaní zase odtrhli. Chvíli na sebe zmateně koukali, až si konečně naplno uvědomili, co se odehrálo.

Udělej něco!, okřikl po chvilce Blaine sám sebe v duchu, ale než stačil cokoliv podniknout, Kurt prudce vstal z gauče a rozhodně nevypadal na to, že by chtěl cokoliv řešit.

"Nezlob se, ale myslím, že bych už měl jít," řekl bez zaváhání brunet a druhému muži nevěnoval jediný pohled. Místo toho roztěkaně hleděl kolem sebe, přestože se ze všech sil snažil, aby na něm nebylo vidět, že ho situace poněkud rozhodila. Nešlo mu to.

"Kurte, nemusíš přece..."
"... ne, nemůžu zůstat, promiň," nenechal ho kontratenor domluvit. "Přišel jsem, abych tě rozptýlil, a ne, abych tě začal balit," dodal pak na vysvětlenou a vydal se do předsíně. Blaine vyskočil na nohy a okamžitě se vyrazil za ním.
"Neodcházej, prosím," snažil se ho spisovatel ještě přesvědčit, že odcházet opravdu nemusí, ale když se jejich pohledy setkaly, věděl, že se mu to nepodaří.

* * * * * * * * * *

pokračování zde
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 21:41 | Reagovat

To bylo krásny. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama