Zdravím. Bohužel mi dodělávání páté kapitoly zabralo víc času, než jsem chtěla, tak se za to omlouvám. Snad vám to kapitola sama o sobě nakonec vynahradí. Přeju příjemné čtení. :-)
Přestože teprve minula sedmá večerní, venku již byla dávno tma jako v pytli. Kurt právě zahybal do další ulice a v duchu proklínal clevelandské únorové počasí, jež toho dne udeřilo ve své plné síle - to když se po nezvykle teplém období vrátil mráz a sněhové vločky, které bruneta nepříjemně studily v obličeji.
Kdyby aspoň nebyla taková kosa, zanadával si sám pro sebe a už se těšil, až dorazí na místo. Proč já vlastně bral s sebou to víno? Zmrzne dřív, než tam dojdu. A co když si to Blaine blbě vyloží?, přemítal, zatímco po očku sledoval čísla na domech. Konečně se totiž nacházel v ulici, do níž mířil.
Pozdě, kamaráde!, zarazil ho však rázně druhý hlas. Už tam skoro jsi - na takovéhle věci jsi měl myslet dřív. Navíc, když si to tak vezmeš - nemůžeš k němu přece přijít jen tak s prázdnou, ne? Jdeš za ním, abysis s ním popovídal a trochu ho rozptýlil. Nikdo neříká, že se musíte opít a tak. Jen trochu... uvolníš atmosféru. O nic víc přece nejde, tak fakt nevím, co řešíš.
Zatímco se takto Kurt dohadoval sám se sebou, dorazil mezitím na adresu, již mu spisovatel toho dne nadiktoval do telefonu. Fotograf si prohlédl budovu a zkoušel hádat, která okna - z těch, v nichž se svítilo, - patřila Blainovi. Věděl, že sice nemá nejmenší šanci na to přijít, ale nemohl si pomoci. Nakonec si na rameni poupravil lehkou plátěnou tašku, v níž nesl lahev Merlotu, a namířil si to ke vchodu. Tam stiskl tlačítko s redaktorovým jménem, a hned jak se ozval bzučák, zatlačil na dveře a vešel dovnitř.
* * * * * * * * * *
"Ahoj," usmál se Blaine, jen co vykoukl ze svého bytu a spatřil na chodbě Kurta. "Takže jsi nakonec vážně přišel."
"Jistě, že přišel. Vždyť jsem ti to přece slíbil, no ne?" opětoval úsměv modrooký muž.
"Jo, pravda. Pojď dál," vyzval ho pak spisovatel, udělal krok stranou a vytvořil mu tak prostor, aby mohl vejít. "Chovej se tu jako doma," dodal pak ještě, zatímco zavíral.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se poté, co se oba přesunuli do obývacího pokoje.
"Rád, díky," přikývl Kurt. "Počkej, něco jsem ti přinesl, můžeme to rovnou otevřít, pokud budeš chtít," zastavil Blaina v půlce kroku, sundal z ramene tašku, vytáhl z ní lahev vína a podal ji muži před sebou. Ten jen povytáhl své husté obočí, vzal lahev do ruky a se slovy "Díky, máš dobrý vkus." odešel do kuchyně.
"Klidně se někam posaď, hned jsem zpátky. Hele, co kdybych udělal svařák? Musíš být promrzlý, bylo by to za chvilku hotový."
"Jo, proč ne," souhlasil brunet, zatímco si sedal na gauč. Pozorně si prohlížel místnost, v níž se nacházel, a musel si v duchu přiznat, že se mu líbí.
"Doufám, že jsi cestou nebloudil, když jsi sem šel," ozval se znovu kudrnatý muž ve snaze udržovat konverzaci.
"Ne, naštěstí, ne." Kurt se na chvilku odmlčel, jako by najednou nevěděl, co říct. "Máš to tu pěkný, vážně," pochválil pak byt. Vážně moc pěkný, pomyslel si poté v duchu s úsměvem na rtech.
"Děkuju," uslyšel náhle kousek za sebou. "Tady jsem ti zatím přinesl džus - snad ho piješ, svařák bude až za chvíli."
Jak dlouho už tady sakra stál? Vůbec jsem ho neslyšel přijít, prolétlo fotografovi rychle hlavou, než odpověděl. "Jo, neboj - piju."
Oba se na chvíli odmlčeli. Kurt se na gauči trochu ošil. Zdálo se, že neví, jak přesně by se měl zeptat na průběh dne - zajímalo ho, co se Blainovi ohledně celé věci honilo hlavou, ale zároveň nechtěl působit, že ho jakkoliv zpovídá - tak jak by ho jistě zpovídali doterní novináři bulvárních plátků celí žhaví do novinek z osobních životů populárních osobností. Hnědookého muže přemýšlel o něčem podobném. Chtěl se někomu svěřit, ale neměl tušení, jak začít, a tak doufal, že to bude právě brunet, kdo promluví jako první.
"Tak... tak jak si zvládal dnešek?" položil nakonec Kurt opatrně otázku, když mu připadalo, že převládající ticho začíná být již poněkud trapné a nějak tu otázku prostě bude muset formulovat. Nakonec zvolil tu nejjednodušší variantu.
"Jak myslíš?" povzdechl si bývalý Slavík. "Asi si umíš představit, že dvakrát nadšenej z toho všeho nejsem."
Kurt jen tiše přikývl a čekal, až Blaine bude mluvit dál.
"Dopoledne jsem se domluvil s lidma z redakce, že po zbytek dne budu pracovat z domova. Potřeboval jsem si v hlavě všecko utřídit, dřív než vylezu ven a začnou mě odchytávat novináři a tak. Víš," pokračoval spisovatel pomalu, "… tehdy, když jsem před pár měsíci souhlasil s tím, že knihu vydám, nečekal jsem, že bude tak úspěšná. Myslím, že jsem to říkal už na čtení. Začal jsem ji kdysi psát jen tak - sám pro sebe, do šuplíku. Neměl jsem v plánu ji vůbec vydat, a tak jsem ani nepřemýšlel o tom, co by mne mohlo teoreticky potkat, kdyby šla knížka ven. A jakmile jsem udělal to rozhodnutí - vydat to, snažil jsem se si představit, co všecko mne asi čeká, ale... v životě by mne nenapadlo, že se objeví někdo, kdo mne začne takhle napadat a vypouštět do světa naprostý nesmysly. Ten příběh je doopravdy můj. Nikomu jsem ho neukradl."
"Já ti věřím. Už když jsem si přečetl ten článek, tak... jsem nevěřil ani slovo, co tam o tobě psali."
"Vážně? Děkuju," usmál se Blaine, na němž bylo vidět, že ho Kurtova slova opravdu povzbudila.
"Ráno jsi do telefonu říkal, že se sejdeš s manažerem a budete to spolu řešit. Přišli jste na něco?"
"Jo, přišli," přikývl šéfredaktor. "Nebo si to aspoň myslíme. Nejdřív si budu muset promluvit s nakladatelem, prý má na mne spoustu otázek. A pak jsem se zatím domluvil s jedním deníkem a jedním kulturním týdeníkem, že jim poskytnu rozhovor s tím, že se tam zeptají na tu "jako že aféru" a samozřejmě připojí ještě nějaké další dotazy, aby to nevypadalo, že se zajímají jen o tohle. Během zítřka by měli poslat mailem otázky a já jim mám na to nejpozdějc do konce týdne odpovědět. A co se týče bulvárních plátků, tak tím se zabývat nebudu. Nebo aspoň zatím ne - nemá to smysl."
"Takže hodláš bulvár ignorovat?"
"Víceméně," přikývl Blaine. "Lidi si bohužel rádi pamatují to negativní, ale s tím nic nenadělám. Snad jen to, že na bulvár nebudu reagovat a budu doufat, že už se to nikde nebude dál rozmazávat. Sice mne mrzí, pokud lidi uvěřili tomu, že jsem ten příběh někomu šlohl, ale... co s tím zmůžu? Nic. Já mám čistý svědomí. Ti, kdo mě znají, vědí, že bych nikdy nic takovýho neudělal. Se zbytkem nehnu."
"To zní rozumě, opravdu." Kurt se na chvilku zamyslel. "A... dostáváš třeba od lidí nějaký dopisy nebo emaily? Ohlasy?"
"Jo, dostávám," potvrdil druhý z mužů. "Dřív byly většinou kladný, dneska se ale mezi tím vším objevilo docela dost negativních emailů - že jsem lidi prý zklamal a tak podobně. Čekám, jestli taky něco bude v dopisech - nepředpokládám, že to lidi přestanou řešit hned ze dne na den. Člověka to zabolí, ale už jsem řekl, nic s tím neudělám. Doufám, že až vyjdou ty rozhovory se mnou, tak si aspoň pár lidí uvědomí, že nemají věřit hned všemu, co se kde napíše - zvlášť pokud je to v bulváru. A to nejde jen o mě, ale obecně o všem, co se tam píše."
"No jo, některý lidi jsou bohužel děsně omezený."
"To máš bohužel pravdu. Omluvíš mne na chvilku?" pousmál se Blaine. "Donesu ten džus sem celý - ať tu nejsme na suchu, než se ten svařák udělá."
Kurt jen přikývl a díval se za spisovatelem, jak odchází do vedlejší mísnosti. Když osaměl, znovu se porozhlédl po obýváku. Místnost se mu opravdu líbila, působila na něj útulně. Nejvíc ho zaujaly abstraktní obrazy na stěnách. Ve výtvarném umění se však nevyznal zas tak detailně, takže nedokázal určit autora. Jeho první otázka po Blainově návratu byla naprosto jasná.
"Popravdě, není to nikdo známý. Říká ti něco jméno Mario Santos?" odpověděl dotázaný, zatímco si dolíval přinesený džus.
"Ehm, ne... asi ne," zavrtěl brunet hlavou.
"Já ho taky neznal, dokud jsem se nezačal stěhovat do tohodle bytu a Lucy mi nepomohla s některými věcmi - například s tím, co dát na zdi, aby to tu nebylo tak holý."
"Lucy se uměním nějak blíž zabývá?" zeptal se Kurt se zájmem.
"Má to jako koníček, už od střední školy. Z výtvarníků zná kde koho, včetně Santose - prý je to nějaký současný nadějný malíř či co."
"Aha. Každopádně ti to pomohla vybrat dobře, barevně se to sem hodí."
"No, abych řekl pravdu - tohle má Lucy vážně v malíku. Ona je vystudovaná designérka - navrhuje bytový interiéry," uvedl Blaine na pravou míru.
"Tak tím se to vysvětluje."
"Musím říct, že mě ty obrazy celkem uklidňujou, někdy na ně dokážu koukat celej večer."
"Vážně?"
"Já vím, je to asi divný, ale je to tak."
"Není to divný," ubezpečil Kurt s úsměvem muže vedle sebe.
"To jsem rád," zasmál se bývalý Slavík. "Docela dobře se tu u toho tvoří."
"Ty obrazy tě nějak... inspirovaly při psaní?"
"To zrovna ne, ale napadaly mne u toho písničky..."
"Fakt? Ty skládáš?" povytáhl brunet překvapeně obočí.
"Dřív, když jsem ještě studoval, jsem se o to pokoušel. Teď už na to bohužel nemám tolik času."
"A nechtěl bys... nechtěl bys mi něco zahrát?"
"No, sice bych rád, ale bohužel to není možný... žádnou písničku jsem nikdy nedokončil," pokrčil Blaine omluvně rameny a doufal, že se Kurt nebude zlobit.
"To je škoda. A nezahrál bys mi místo toho něco jinýho? Docela rád bych tě slyšel znova zpívat. Když jsem tě slyšel tehdy na tý soutěži, fakt jsem si myslel, že se Slavíky vyhrajete - to protože jejich hlavní zpěvák měl naprosto skvělý hlas."
"Kdybys nepřeháněl," ušklíbl se redaktor, ale musel uznat, že mu to lichotí. "Ale pokud fakt chceš, klidně něco zahrát můžu. Čas od času vytáhnu kytaru a zpívám si jen tak sám pro sebe," dodal a vstal z gauče, aby si došel pro nástroj - to když Kurt přikývl na souhlas.
"Nedokážeš se hudby jen tak vzdát, co?"
"Tak nějak. Sice se tím neživím a asi ani nikdy nebudu, ale pořád mě hraní baví," vysvětlil spisovatel, zatímco kráčel ke své ložnici. O vteřinku později se zase vracel a v pravé ruce držel černý futrál. "A co ty? Zpíváš ještě?"
"Moc ne. Občas si s kolegyněma z práce zajdu na karaoke a nebo když se náhodou potkám s lidma ze sboru, tak společně zpíváme a vzpomínáme na střední, ale jinak moc ne. Leda jen při rádiu, když vařím nebo tak."
"Aha, a nechybí ti to? Vystupování před lidma a tak," optal se Blaine, zatímco odkládal na stranu obal, z něhož právě vytáhl svoji kytaru. Poté si sedl vedle Kurta.
"Já ti ani nevím. Nepřemýšlím o tom. Ale dost o mně. Hraj... prosím."
pokračování zde
Je fajn že Blain nezůstal sám.