Second chance

1. srpna 2012 v 14:39 | Joli |  Glee
Zdravím.

Opět přicházím z jednou ze svých starších povídek. Pro dnešek je to jednorázovka Second chance. Snad se vám, kdo ji neznáte, bude líbit. :-)

Název: Second Chance
Autor: Joli
Překladatel: -
Žánr: future fic
Páry: Klaine
Postavy: Kurt Hummel, Blaine Anderson, Burt Hummel
Věk: neomezeno
Délka: jednorázovka
Stav: dokončené
Synopse: Každý má právo dostat druhou šanci, zvlášť když to poprvé skončí tragicky a není to vaše vina.
Poznámka: Kurt a Blaine se během svých studií nikdy nesetkali. Ani během pěveckých soutěží.



Byl tmavý teplý večer a Kurt ležel v houpací síti, kterou měl připevněnou na verandě svého malého domku. Díval se k zapadajícímu slunci, které vždycky tak miloval. Tentokrát ho však ten pohled nedojímal... neuchvacoval... neměl z něj takovou radost, jako kdysi. A vlastně, nebylo to jen tentokrát. Tento stav trval již několik dlouhých týdnů. Jeho nitro stravovala bolest... smutek... měl pocit, že jeho duše neustále pláče. Pořád... pořád se mu ta událost vracela a on nedokázal myslet na nic jiného.

/flashback/

před třemi měsíci

"Je mi líto," začal pomalu lékař, když vyšel z operačního sálu. "Váš syn zemřel. Jeho srdce bylo příliš poškozené, nemohli jsme nic dělat."

V tu chvíli se Kurtovi a Ericovi zhroutil celý svět. Byli spolu již čtyři roky, vzali se po dvou letech vztahu (týden po Kurtových pětadvacátých narozeninách) a před rokem se stali otci chlapečka jménem Christian. Už po porodu jim řekli, že má jejich syn vrozenou srdeční vadu, která se kdykoliv mohla zhoršit, ale oni byli připraveni s tím bojovat a udělat vše, aby svému dítěti ten život aspoň trochu ulehčili. A hlavně, aby mu ho vůbec umožnili. Osud jim však nepřál a před několika hodinami se chlapcův stav rapidně zhoršil. Kurt s Ericem okamžitě volalali rychlou a pořád doufali, že lékaři Christianovi pomohou. Nyní však seděli na lavičce před operačním sálem a jediné, na co se v ten moment zmohli, byl pláč. Oba se třásli po celém těle a nebyli schopni vstřebat ten fakt, že jejich syn právě zemřel.

Když se pak vrátili domů, byli oba jako tělo bez duše. Samozřejmě, nebyla to jejich vina. Nebyla to ničí vina, že jejich dítě přišlo o život. Přesto si to vyčítali. Nesli to oba těžce, ačkoliv se mohlo zdát, že Kurt to snáší daleko hůř než jeho manžel.

Po nějaké době se však Eric chtěl konečně hnout z místa a pokračovat v normálním životě. Navrhl Kurtovi, že by mohli mít další dítě, které by sice Christiana nenahradilo, ale oni by mu mohli poskytnout domov. To, co vždycky oba chtěli. Vychovat dítě, dát mu lásku, zázemí, všechno. Kurt to však nedokázal. Nemohl myslet na to, že by se měl najednou starat o nějaké jiné dítě než o Christiana. Bylo to na něj příliš brzo.

Nebyla to však jen tahle rána, co Kurta postihla. Víc jak poslední tři týdny se s Ericem pořád jen hádali, což ani jednomu na náladě nepřidávalo. Přestávali si rozumět, jako by je smrt jejich syna úplně rozdělila. Místo toho, aby si byli navzájem oporou v tak těžké situaci, tak to spíš vypadalo, že se sobě navzájem odcizovali. Vše dopadlo nakonec tím, že se jednoho dne Eric odstěhoval z jejich společného domku a o pár dní později Kurtovi přišel dopis, kde mu Ericův právník oznamoval, že jeho klient podal žádost o rozvod.

/konec flashbacku/

Kurt začal notně pociťovat, že se ochlazuje. Pomalu slezl z houpací sítě a přesunul se do domu. Vystoupal po schodech do patra a ze skříně v ložnici si vzal svetr, aby se zahřál. Poté vyšel z místnosti a chtěl si jít do kuchyně udělat něco k večeři, když se mu najednou zamotala hlava a on jen cítil, jak padá po schodech dolů.

* * * * * * * * * *

"Co se stalo?" zeptal se Kurt, když otevřel oči. Byl poněkud zmatený.
"Konečně ses probral," zaslechl hlas svého otce, který hned pokračoval. "Jsi v nemocnici. Snažil jsem se ti dovolat, ale nebral jsi mi to. Měl jsem o tebe strach, a tak jsem jel k tobě domů a našel jsem tě, jak ležíš pod schodama."
"Už si vzpomínám. Zamotala se mi hlava a spadl jsem."
"Dost jsi mě vyděsil," přiznal Burt.
"Promiň, tati. To jsem nechtěl," pokusil se mladý muž o úsměv, ale spíš měl dojem, že z toho vzešel jen jakýsi úšklebek.
"No jo. Už se stalo. Měl by ses o sebe, Kurte, víc starat. Vím, že si procházíš těžkým obdobím, ale nekašli kvůli tomu na sebe, ano?"
"Já vím. Máš asi pravdu."
"Hele, říkal jsem ti, že pokud chceš, můžeš k nám na nějaký čas přijet, abys nebyl doma tak sám. S Carole tě rádi uvidíme. Kdykoliv. A Finn taky. Prý by si vzal v práci na pár dní volno. Mohli bychom něco podniknout společně. Abys taky na chvíli přišel na jiný myšlenky."
"To by bylo fajn," souhlasil Kurt. Věděl, že by měl konečně začít žít dál. "Nevíš, kdy mě pustí domů?"
"Prý si tě tady nechají přes noc a zítra budeš moct jít."

* * * * * * * * * *

Podařilo se mu usnout asi tak na dvě hodiny, ale když se probral, věděl, že mu to bude zase trvat, než znova zabere. Vstal z postele a vyšel ven na chodbu. Připadal si ztuhlý, a tak se chtěl trochu protáhnout.
Aniž by věděl jak, dostal se brzo k operačním sálům. Jak pochopil ze situace, zrovna přivezli těžce zraněnou pacientku, která nutně musela jít na operaci. Všiml si, že před sálem postává blonďatá sestřička a za ruku drží malou - asi tak čtyřletou - holčičku, kterou chtěla odvést do sesterny, aby ji mohla pohlídat, zatímco její maminku budou operovat. Dívka se však vzpírala a chtěla za každou cenu zůstat před operačním sálem a čekat, dokud maminku zase nepřivezou ven.

"Mohu vám nějak pomoci?" nabídl se Kurt, když k těm dvěma přišel.
"Kdo jste?" zeptala se sestřička.
"Kurt Hummel. Jsem tu pacient, ale... tak nějak nemůžu spát. Šel jsem se projít a náhodou jsem se sem připletl. Určitě máte hodně práce s jinými pacienty a tady slečna s vámi nejspíš dovnitř nepůjde," kývl brunet směrem k sesterně. "Klidně tady s ní počkám. Stejně spát nebudu a ona bude mít dohled."
"To přece nemohu chtít. Je to moje práce. A vy jste tu jako pacient."
"Já vím," usmál se Kurt. "Ale mně to nevadí. Mohu vám s tím pomoci, jestli chcete. Je to přece maličkost. A navíc, kdyby se něco dělo, budeme pořád tady před sálem. Nemusíte se bát - nejsem žádný úchyl nebo tak něco."
"Tak dobře," kývla nakonec blondýna po chvíli váhání. "Rose, chceš tady zůstat s..."
"... Kurt..."
"... s Kurtem a počkat na maminku?" sklonila se sestra k holčičce. Ta jen přikývla, upřela své uplakané oči na Kurta a vzala ho důvěřivě za ruku.

Sestra tedy souhlasila a odešla do sesterny, kde začala vyplňovat jakési formuláře, které nutně musela do konce své služby mít hotové. Kurt se mezitím s Rose usadili před operačním sálem. Dívka se pořád držela Kurta a přitom se dívala směrem k sálu.

Seděli tam asi tak hodinu a ani jeden za celou dobu nepromluvil. Když se pak otevřely dveře sálu, vyšel z nich mladý lékař. Měl skloněnou hlavu, takže mu nebylo vidět zprvu do obličeje. Sundával si čepici a když ji konečně vzadu rozvázal a zvedl hlavu, Kurt ho okamžitě poznal. To je přece Blaine.

/flashback/

-před měsícem a půl-

Klečel na štěrkové cestě na konci hřbitova a vůbec nevnímal bolest, kterou mu působily malé ostré kamínky, co se mu přes tenkou látku kalhot vrývaly do kolen. Upřeně se díval na náhrobní desku čerstvého hrobu, který byl vykopán hned u cesty, a pořád si četl dokola ten nápis - 'Christian Emmett Hummel-Carter 25.6. 2021 - 18.9. 2022'. Stále nedokázal pochopit, že tam dole pod tím chladným kamenem leží jeho dítě.

Náhle ho vyrušily nečí kroky. Otočil se a spatřil mladého muže zhruba v jeho věku. Byl přibližně stejně vysoký, měl tmavé kudrnaté vlasy, hnědé oči a v obličeji smutný výraz. Jejich zraky se setkaly a oba mladíci si v tu chvíli porozuměli. Jakoby jejich pohled jasně říkal 'Přišel jsem nedávno o někoho blízkého. Bolí mě to a neumím se s tím smířit.'

"Omlouvám se, jestli jsem vyrušil," řekl kudrnatý příchozí, když kývl na pozdrav.
"To je v pořádku, neomlouvejte se," pousmál se smutně brunet.
"Je mi líto vaší ztráty," zašeptal poté muž dívaje se na nápis na hrobě.
"Děkuju," vzlykl Kurt. Nedokázal svoje slzy utišit, rána v jeho srdci byla stále čerstvá. "Nikdo by neměl přežít vlastní dítě."

Neznámý položil mladému Hummelovi soustrasně ruku na rameno. Modrooký muž se vděčně podíval tomu druhému do očí a svým pohledem mu znovu poděkoval.

"Jsem Kurt," řekl pak. Ani nevěděl, proč se s ním seznamuje.
"Blaine," odpověděl hnědoočko. "Co si jít na chvilku sednout? Ten štěrk musí tlačit do kolen."
"Jo, máte pravdu," souhlasil Kurt. Vstal a šel se s Blainem posadit na nedalekou lavičku, na kterou vrhal stín nedaleký vysoký smrk.
"Za kým jsi sem přišel?" zeptal se tiše bývalý student McKinleyho střední.
"Před měsícem tu pochovali mýho nejlepšího kamaráda. Znali jsme se už od školky. Chodili jsme spolu na základku, střední i vysokou. Byli jsme jak bráchové. A pak... ho srazil nějakej opilej motorkář. David neměl šanci to přežít."

Nakonec si Kurt s Blainem povídali asi hodinu. Žádné bližší informace, jen křestní jména, žal nad ztrátou blízkého člověka a úvahy o životě. Oba museli uznat, že jim ten rozhovor trochu pomohl. Ani jeden však nečekal, že se spolu ještě někdy potkají.

/konec flashbacku/

"Blaine?" oslovil ho překvapeně Kurt, když ho bezpečně poznal.
"Kurte, co ty... tady děláš?"
"Dneska mě sem přivezl táta. Omdlel jsem. Asi na vyčerpání nebo co. Táta mě našel, jak doma ležím v bezvědomí pod schodama. Nechávají si mě tu přes noc. Nemohl jsem spát a náhodou jsem se dostal sem a zůstal tu tady s Rose. Její maminku sem přivezli a ty jsi ji asi pravděpodobně... operoval."

Blaine neodpověděl, zato jeho výraz obličeje mluvil za vše. Kurtovi bylo jasné, že s Roseinou maminkou to pravděpodobně nedopadlo nejlépe.

"Kde je moje maminka?" zeptala se Rose, když zatahala Blainovi za rukáv, aby ji vnímal. Blaine se k ní pomalu sehnul a bylo mu jasné, že jí musí říct pravdu.
"Víš... tvoje maminka měla hodně zranění. Velmi ji to bolelo a trápila se a..."
"... ona odešla do nebíčka, že jo?" Roseiny oči se začaly zalívat slzami.
"Ano, odešla do nebíčka," přikývl Blaine. Trhalo mu srdce, když musel tak malé holčičce oznámit, že její matka právě zemřela. Postavil se, zatímco dívka objala Kurta kolem nohy a rozplakala se. Kurt vzal dívku do náruče a snažil se ji utišit. Blaine se mezitím omluvil a zašel do sesterny poprosit vrchní, aby kontaktovala rodinu zemřelé ženy, aby si přijeli pro její dceru.

Kurt mezitím vzal dívku do dětského koutku o patro výš v naději, že ji změna prostředí aspoň trochu uklidní. O hodinu později za nimi přišel i Blaine. Kurt na něm viděl, že mu chce něco říct a že to nejsou příjemné zprávy. Nechal tedy Rose na chvilku o samotě, aby si hrála s panenkou, co tam našli, a sám přešel ke kudrnatému doktorovi.

"Co se děje?"
"Asi máme problém," hlesl Blaine a soucitně se zadíval směrem k Rose. "Ona nemá žádné blízké příbuzné, kteří by se o ni mohli postarat. Její otec sedí ve vězení za vraždu a údajně o ni od jejího narození nejeví žádný zájem. Ani nikdo další z jeho rodiny. Prarodiče z matčiny strany jsou v domově důchodců a nepostarají se ani sami o sebe, natož o čtyřletou holku. A nikoho dalšího z rodiny se nám nepodařilo sehnat."
"Proboha... co s ní teď bude?" Na Kurtovi bylo vidět, že ho Roseina situace dost vzala.
"Nerad to říkám, ale asi bude... umístěna do dětského domova."

Kurt se otočil směrem k Rose a několik dlouhých chvil se na ni díval. Znal ji sice jen pár desítek minut, ale utvořil si k ní jakési pouto. Bylo mu jí líto a ona mu věřila. Pak Kurtovi náhle svitlo.

"Blaine, napadlo mě... mohl bych ji adoptovat."
"Ehm... cože? Chci říct... teda... pokud si zařídíš adopční papíry a všechny tyhle administrativní věci okolo, tak to nejspíš nebude problém, ale... znáš Rose asi tak dvě hodiny."
"Já vím. Asi se ti to zdá jako ukvapený rozhodnutí, ale cítím, že je to tak správně. O svý dítě jsem přišel. Můj manžel se se mnou rozvedl. Ztratil jsem důvod žít... a teď bych ho zase měl. Navíc, Rose by měla někoho, kdo by se o ni postaral. Nemusela by se do děcáku vůbec dostat. Chtěl bych to pro ni udělat."
"No... dobře, ale co ona? Myslíš, že s tebou bude chtít jít?"
"Zeptat se jí můžu, ne?"

Blaine sledoval, jak Kurt míří k dívce, sklání se k ní a něco jí říká. Rose Kurta pozorně poslouchala a když skončil, ona jen s mírným úsměvem přikývla a objala ho kolem krku.

* * * * * * * * * *

Celé vyřizování netrvalo kupodivu ani měsíc a Kurt si mohl oficiálně nechat Rose jako svoji právoplatnou dceru. Přijala jeho přijmení, a tak se z Rose Michelle McGowan stala Rose Michelle Hummel. Kurt konečně zase dostal nový smysl života. Na Christiana samozřejmě nepřestal myslet, ale nyní tu byla Rose, která nutně potřebovala jeho péči. A on byl rozhodnut jí tu péči a hlavně rodičovskou lásku poskytnout.

* * * * * * * * * *

Bylo půl desáté večer a Kurt vyšel z dětského pokojíčku, kde se mu konečně podařilo malou Rose uspat. Dveře nechal pootevřené, aby slyšel, kdyby se dívka probudila a potřebovala ho, a přešel do ložnice, která byla hned vedle. Posadil se na postel a sám se také chystal jít už spát, když mu najednou zavibroval mobil. Vzal ho do ruky a otevřel nově příchozí zprávu.

Ahoj, Kurte. Doufám, že jsem tě nevzbudil. Napadlo mě, nechtěl bys zítra někam zajít? Třeba na kafe? Blaine

Kurt na zprávu okamžitě odepsal a než pak usnul, na tváři se mu objevil úsměv. Zítra mám rande s Blainem.

A tak Kurt dostal druhou šanci být otcem. Kdo ví, třeba časem dostane i druhou šanci být věrným a dobrým manželem.

THE END
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dawn | Web | 5. srpna 2012 v 22:23 | Reagovat

To se mi líbí, ta holka se jmenovala Rose McGowan, tak se jmenuje jedna herečka, co hrála Paige v Charmed....:D no nic, jen mě to pobavilo. Jinak je to pěkná povídka:)) a už se nemůžu dočkat 5. kapitoly SN...:D

2 Joli | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 17:57 | Reagovat

[1]: Fakt? To si ani nepamatuju. :-D Díky za postřeh a za komentář, jsem ráda, že se ti to jinak líbilo. :-) Na 5. kpt SN pracuju, jak jen to jde. :-)

3 Karin | 2. února 2017 v 21:37 | Reagovat

Moc pěkně píšeš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama