Máš na to - část 2

6. srpna 2012 v 15:41 | Joli |  Glee
Máš na to - část 2



Než se dostali k domu, kde Andersonovi bydleli, venku se silně rozpršelo, což rozhodně nikomu nepřidávalo na náladě.

"Jsme tady," poznamenal Burt suše, když o pár minut později zaparkoval nedaleko hlavní hřbitovní brány. Poté všichni tři vystoupili. Vůbec nedbali na to, že leje jako z konve. To, že promoknou, bylo poslední, na co v tu chvíli dokázali myslet. "Pojďme," řekl pak Kurtův otec a jako první vykročil směrem k hřbitovu.

Procházeli dlouhou uličkou, která byla z obou stran lemována různě velkými náhrobky. Ani Burt, ani kluci si jich však příliš nevšímali. Rozhlíželi se kolem sebe a doufali, že někde zahlédnou nezvěstného, kvůli kterému na hřbitov přijeli.

"Zdá se, že to tu budeme muset projít celé a důkladněji," řekl automechanik, když došli na dohled hrobu matky jeho syna. "Rozdělíme se," navrhl pak. "Finne, jdi tudy. Blaine, ty támhle a já půjdu tady. Sejdeme se tu za patnáct minut."

Kluci jen přikývli, a každý se pak vydal svým směrem.

Snad ho najdeme a bude v pořádku, přemítal Burt. Přestával být naštvaný, že se Kurt neozval - nyní jím prostupoval stále se zvětšující strach z toho, že se jeho synovi něco stalo. Cítil se naprosto bezradně. A ještě bezradněji se cítil ve chvíli, kdy se ve smluvený čas sešel s Finnem a Blainem, kteří stejně jako on Kurta nenašli.

"Není možné, že by se před deštěm schoval v kostele?" napadlo Blaina.
"Zkusit to můžeme," přikývl Burt, a poté si to namířili k budově, která stála uprostřed hřbitova. Kapky deště mezitím nepřestávaly padat neúprostně k zemi. Na obloze se každou chvilku zaklikatil blesk doprovázený hlasitým zahřměním. Počasí dost ponuré na to, aby dokreslovalo už tak tíživou atmosféru, která mezi Burtem a chlapci panovala.

Když došli k vchodovým dveřím, zatlačili na ně. K jejich štěstí nebyl kostel zamčený, a tak pomalu vkročili dovnitř. Rozhlédli se kolem sebe, ale nikoho v budově neviděli. Vlastně ani nemohli - až na pár svíček u oltáře panovala v kostele tma, kterou čas od času rozjasnil blesk zvenčí.

Vydali se uličkou uprostřed kostelní lodě směrem k oltáři a snažili se pozorně dívat do všech lavic, kolem kterých zrovna procházeli. Doufali, že na některé z nich objeví hledaného chlapce. Náhle kousek od sebe zaznamenali něčí pohyb a o pár vteřin později před nimi stála jeptiška ve středních letech. Očividně zaslechla zavrzání starých kostelních dveří, kterým trojice upozornila na svůj příchod.

"Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se tichým hlasem.
"Snažíme se tu najít jednoho kluka. Nevíme jistě, jestli tu je, ale..."
"... nejmenuje se náhodou Kurt?" přerušila žena Burta.
"Ano, to je můj syn. Kde je?"
"Pojďte se mnou, je v zákristii," odpověděla jeptiška s úsměvem a ruku naznačila, aby ji příchozí následovali.

Jakmile vešli do místnosti, Burtův pohled se setkal s Kurtovým.

"Kurte, tady jseš. Nestalo se ti něco?"
"Ne, jsem v pořádku," odpověděl mladík přidušeným hlasem a stočil svůj zrak k zemi.
"Proč jsi mi nezvedal telefon? Víš, jaký jsem měl o tebe strach?"
"Promiň, tati. Nechtěl jsem tě vyděsit, ale... potřeboval jsem být sám. Já... dneska ve sboru jsem..."
"...vím, co se stalo ve sboru," skočil mu otec do řeči. "Finn mi to řekl. Proč to nechceš aspoň zkusit na tu školu jít? Vždyť o tom mluvíš děsně dlouho, že chceš být muzikálovým hercem. Máš na to se jím stát."
"Neříkám, že to nechci zkusit. Ale měl bych mít v záloze ještě nějakou další školu, kdyby mi tohle nevyšlo. Jako že asi nevyjde..."
"A proč myslíš, že ti to nevyjde?" nechápal Burt. "Talentu na to máš dost."
"Říkal jsem ti to už v dílně. Jsem jednorožec... a dál už to znáš."
"Jestli si dobře pamatuješ, já ti na to odpověděl, že pokud jsi jednorožec a máš pocit, že rolí, které bys mohl hrát, je málo, můžeš zkusit napsat něco vlastního."
"Vím, že jsi to říkal. Jenže... mám pocit, že psaní mi nejde. Nemám na to... nejsem dost dobrý."
"Jak to můžeš vědět?" namítl Kurtův táta.
"Nevím... prostě z toho mám ten dojem. Já... nechci skončit jako nula." Po Kurtově tváři se skutálela osamělá slza, která byla o chvilku později následována dalšími.
"Tak dovol, abych ti ten dojem vyvrátil. Ty jako žádná nula neskončíš," ozval se náhle Blaine.
"Co tím myslíš?" nechápal kontratenor.

Blaine přistoupil ke svému příteli, který do té doby seděl na židli, vzal ho za ruce a přiměl ho se postavit.

"Teď ti řeknu něco důležitého. Ze začátku asi budeš mít chuť mě ztlouct, ale prosím - nech mne domluvit až do konce, ano?"
"Dobře," přikývl Kurt, který neměl ponětí, co by mu tak Blaine chtěl říct.
"Pamatuješ si jistě dobře na to, jak jsi o prázdninách zkoušel napsat svůj muzikál Pip Pip hurray."
"Ano, co je s ním?"
"Když jsi ho dokončil - nebo teda aspoň základní kostru, půjčil jsi mi ho tehdy na pár dní domů, abych si ho přečetl. Okopíroval jsem si ho - fakt se mi moc líbil. Ne, nic neříkej," zastavil Blaine Kurta včas, protože se mladý Hummel očividně chystal něco namítnout. "Když se ti nepovedl ten konkurz na Tonyho, všímal jsem si moc dobře, že to s tebou něco dělá. Snažil ses nedat nic najevo, ale bylo to na tobě vidět, že tě to trápí. A Rachel to na tobě taky poznala. Měla tušení, že by tvé sebevědomí mohlo klesnout, ač pořád doufala, že se to nestane. Jenže se to očividně stalo. Nicméně před pár dny jsem se jí zmínil, že jsi v létě napsal ten kus o Pipě Middleton. Rachel to samozřejmě strašně moc zajímalo a chtěla si to přečíst. Přinesl jsem jí to teda druhý den do školy a ona na mne vybafla s nápadem - že by si to jednak přečetla a hlavně že by to mohla zavézt do té školy, kam se chcete oba hlásit. Ukázat to někomu, kdo se v oboru pohybuje už dost dlouho na to, aby jeho názor měl nějakou váhu. A taky to udělala. Zajela tam, řekla jim, že jeden její kamarád se pokusil o sepsání muzikálu a potřeboval by něčí posudek. Musela je dlouho ukecávat, ale nakonec se do toho prý pustili. A víš, co na to Rachel řekli?"

Kurt jen zakroutil hlavou, že neví.

"Některá místa by sice trochu potřebovala poupravit a dopsat, ale celkově se jim to prý líbilo. Na to, že je to tvůj první pokus napsat svůj vlastní muzikál, to je prý docela povedené. Prý máš talent, který by měl dostat šanci se projevit. Pracovat na sobě. Zlepšovat se. Chtěli jsme ti to dneska s Rachel po zkoušce sboru říct, ale... jaksi to nevyšlo."
"Vážně to o mě a o tom muzikálu řekli?" ujišťoval se Kurt s nadějí v hlase. S nadějí, že by snad mohl v budoucnu psát scénáře k muzikálům, kdyby mu náhodou nevyšlo hraní.
"Jo," přikývl Blaine s úsměvem. "Zeptej se ještě pak Rachel, řekli jí k tomu víc. Podrobnosti si nepamatuju. To by nebylo zas tak špatný, ne? Být scénárista..."
"Nebylo," odpověděl Kurt. Jeho příteli se ulevilo, protože se na tváři kontratenora objevil úsměv (ač uslzený), což v tu chvíli znamenalo jedině úspěch. "Děkuju, že jste to udělali."
"Za to děkovat nemusíš," mrknul na něho Blaine a palcem mu setřel poslední slzičky, které se mu třpytily pod očima.
"Chtěl bych jít domů," špitl pak Kurt a nesměle se podíval na svého tátu.
"To je dobrý nápad. Pojď, pojedeme," usmál se Burt na syna. Poté se otočil k jeptišce, která na Kurta celou dobu, co tam byl, očividně dávala pozor. "Děkuju, že jste na něho dohlídla, aby neudělal nějakou hloupost."
"To nestojí za řeč. Našla jsem ho, jak sedí u hrobu své maminky a pláče. Tak jsem mu chtěla jen pomoci. Nakonec jsme si tu docela pěkně popovídali," odpověděla žena měkce. "Hlavně, že se vše vysvětlilo."
"Máte pravdu," přikývl Burt. "Tak pojď," obrátil se zpět ke Kurtovi.

Mlčky se vydali ven z kostela. U dveří se rozloučili s jeptiškou, a poté si to namířili pryč.

"Nevadilo by, kdyby u nás Blaine zůstal na noc?" zeptal se mladý Hummel, když se dostali k hlavní bráně hřbitova.
"No, jestli to nebude vadit jeho rodičům, tak já s tím problém mít nebudu," odpověděl automechanik svému synovi, zatímco došli k autu. "Máte si asi co říct."
"To ano," pousmál se Kurt. Všichni pak nastoupili. Kontratenorovi se v hlavě začínaly honit myšlenky ohledně toho, co asi tak všechno bude muset udělat, aby se dostal aspoň na scénáristiku, kdyby náhodou nevyšlo muzikálové herectví. Kdyby náhodou.

THE END
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ilovegleeglee | E-mail | Web | 17. října 2012 v 17:23 | Reagovat

Pěkné pěknéééé :-)  :-)

2 Karin | 2. února 2017 v 21:18 | Reagovat

To bylo krásny je fajn když mate někoho kdo vás podrží. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama