Vzpomínky

30. července 2012 v 18:29 | Joli |  Glee
Dnes opět přináším jednu ze svých starších povídek. Tentokrát je to jednorázovka jménem Vzpomínky.

Název: Vzpomínky
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: Glee
Žánr: future, zamyšlení
Páry: Klaine
Věk: neomezeno
Délka: jednorázovka
Osa: budoucnost
Stav: dokončené
Synopse: Jaké to je obrátit se zpět za svým životem?
Autorské vyjádření: Nutno pdotknout, že jsem se asi pomátla na rozumu, když jsem sepisovala tento sled zcela nesmyslných vět. :D
Poznámka: před samotným čtením si pusťte tuto písničku: http://www.youtube.com/watch?v=0QpoqR3MED8&feature=share



/POV Kurt/

Melancholie. To je to, co na mne vždy padá, když přijde podzim. Venku ani teplo, ale ještě ani nemrzne, brzy se šeří, občas prší, sluníčko se ukáže jen někdy. Tráva v limském parku pomalu mizí, stejně jako na hřbitově, a stromy ztrácí své listí, které pod každým krokem tak krásně šustí. Mám ten zvuk tak rád! I Blainovi se vždycky líbilo procházet se po listy pokrytých chodnících a poslouchat ten tajemný šepot.
Pamatuji si, jak nám v chladném podzimním počasí pokaždé zčervenaly tváře, které jsme si pak zahřívali svým horkým dechem, když jsme stáli proti sobě, opírali se o sebe čelem a tulili se jeden k druhému. Blíží se mi sice devadesátka, ale tyto momenty mám stále živě ve své paměti, jako by to bylo včera. Vzpomínám si, jak jsme s mým přítelem a později manželem během prvního roku našeho vztahu vyšli do toho mrazivého dne, kdy nám podzim dal jasně najevo, že začíná jeho čas. Pospíchali jsme tehdy parkem a mířili bůh ví kam. Byli jsme promrzlí na kost - nějak jsme neodhadli, jak moc teple se toho dne obléknout, - a když z nebe začaly padat první kapky, museli jsme se schovat do nedalekého altánu. Foukal studený vítr, ale nám to nevadilo. Choulili jsme se k sobě a bylo nám spolu dobře.
Předevčírem jsem seděl víc jak dvě hodiny na lavičce na limském hřbitově. Díval jsem se upřeně na Blainův náhrobek a ohlížel jsem se zpět na tu dlouhou dobu, co jsme spolu strávili. Je to už víc jak pět let, co můj první a zároveň poslední přítel/manžel zemřel. Smutek a bolest postupně odvál čas a mně zůstaly už jen krásné vzpomínky. Popravdě řečeno, od Blainovy smrti nedělám nic jiného, než se obracím do minulosti. Nebyla vždy růžová, ale naštěstí nikdy nebylo tak zle, aby to pro náš vztah znamenalo nějakou katastrofu. Žili jsme plnohodnotně - jako spousta jiných párů. Po sedmiletém vztahu jsme se vzali, za další tři roky adoptovali dvojčata - chlapce a dívku - a vychovali z nich slušné, zodpovědné lidi. Za nějaký čas pak přišla vnoučata a před pár týdny dokonce první pravnouče. Škoda, že se ho Blaine nedožil.
Jsem obklopen lidmi, které miluji a na kterých mi ze srdce záleží. Jsem s nimi šťastný. Tedy - téměř šťastný. K absolutnímu štěstí mi totiž chybí přítomnost jednoho důležitého člověka - Blaina.
Cítím však, že to nebude dlouho trvat a já z tohoto světa také odejdu. Kdybych věřil na posmrtný život, řekl bych na závěr jednu věc. Už brzy se s Blainem zase setkám a budeme spolu již navěky.

THE END
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jáááá :) | 10. prosince 2012 v 13:45 | Reagovat

Tohle je něco krásného..prostě nádhera...v krku se mi z toho udělal knedlík a slzy mám na krajíčku....krása...

2 Joli | E-mail | Web | 7. ledna 2013 v 13:47 | Reagovat

[1]: Děkuju za pochvalu. Taky jsem si u toho uronila slzičku, když jsem si to četla zpětně. :-D

3 Kali | 8. února 2013 v 7:39 | Reagovat

Moc krásně píšeš... takhle procítěnou povídku sem snad nikdy nečetla... Jen tak dál :)

4 Karin | 3. února 2017 v 21:15 | Reagovat

Moc krásna povídka. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama