Skrytý nepřítel - kapitola 4 část 1

11. července 2012 v 16:44 | Joli |  Glee
Zdravím. Jediné dva důvody, proč se zde nová kapitola Skrytého nepřítele objevuje až teď, jsou mé zkoušky na VŠ a moje lenost, tak doufám, že obojí omluvíte. Smějící se Každopádně vám přeji příjemné čtení (ano, dnes je kapitola trochu kratší, má jen dvě části) a za každý váš komentář vám budu vděčná.



Nebyl si jistý, co přesně ho probudilo. Slabé sluneční paprsky, které se prodíraly skrze zataženou žaluzii a nepříjemně ho šimraly do obličeje? Bolest hlavy? Alkoholový opar vznášející se v těžkém vzduchu nevětrané ložnice? Hlasité zaklení, když kdosi ve vedlejší místnosti zakopl o nohu konferenčního stolku? Nevěděl přesně. Otočil se na druhý bok a doufal, že se mu ještě na chvíli podaří usnout. Bylo mu jedno, kolik je hodin - čekala ho volná neděle a on hodlal celý den nedělat nic jiného, než odpočívat. Na další spaní ho však přešlo veškeré pomyšlení, když vedle sebe podvědomě ucítil něčí přítomnost. Pomalu otevřel oči a jeho pohled padl do tváře mladé ženy jeho věku. Dívala se na něj unavenýma očima a její rty se vlnily do jemného úsměvu. Trochu se vyděsil, protože si za boha nemohl vzpomenout, jak se jeho nejlepší kamarádka mohla dostat do jeho postele.

"Klídek, nic se nestalo," snažila se ho upokojit, když viděla jeho zmatený výraz, jak se pokoušel si vybavit, co všechno se v noci dělo. "Byla jsem příliš unavená a opilá na to, abych jela domů, a tak jsi mi řekl, že tu klidně můžu zůstat a přespat v tvý posteli. Asi jsi mě nechtěl nechat napospas těm dobytkům, co zůstali vedle v obýváku."
"Jo, už si matně vzpomínám," ušklíbl se Blaine a lehl si na záda. Promnul si čelo, jakoby snad doufal, že ho tak přestane bolet hlava. To jsem to zas jednou přehnal, pomyslel si. "Už nikdy nebudu pít," zamručel pak sám pro sebe.
"Tohle říká kdekdo a stejně všichni pijou dál," zasmála se. Ve vteřině však zase přestala, chytla se za hlavu a cosi nesrozumitelně zamumlala.
"No, asi nejsem jedinej, kdo to včera přepískl," drcnul do ní loktem, jakmile si všiml, že její dlaně sklouzly pomalu na obličej.
"Nech toho, není to legrační," napomenula ho s na oko naštvaným výrazem ve tváři.

Blaine však věděl, že to nemyslí zle.

"Měl bych vstát a podívat se, jak jsou na tom kluci," poznamenal potichu o pár vteřin později. "Jestli chceš, můžeš tu dneska zůstat, jak dlouho budeš chtít," navrhl jí poté.
"To beru. Mám pocit, že mne snad přejel tank nebo co," povzdychla si. Pak se ale pousmála a obrátila se na druhý bok, aby se zkusila ještě chvíli prospat. Cítila, jak se matrace na druhé straně postele prohýbá - to když se Blaine pokoušel zvednout své tělo.

Jen co spisovatel vstal, přešel pomalými šouravými kroky ložnici a pootevřel dveře. Nakoukl do obývacího pokoje, kde spatřil své čtyři kamarády, s nimiž předchozí noci oslavoval svůj úspěch v soutěži. Zůstali spát přesně tam, kde je v noci zanechal, když si šel s motající se hlavou lehnout k sobě do ložnice. Ten pátý se zrovna vracel z toalety. Muži na sebe kývli na pozdrav, aby svým rozhovorem nevzbudili ostatní. Blaine si to chtěl namířit do kuchyně, aby dal vařit vodu na kávu - dřív než zajde do koupelny dopřát si pořádnou horkou sprchu. Přerušilo ho však vyzvánění jeho mobilního telefonu. Jen co se melodie rozezněla bytem, okamžitě se začaly ozývat nespokojené hlasy spisovatelových kamarádů, kteří byli nepříjemným zvukem vyrváni ze slastného spánku a vhozeni do reality plné bolehlavu a houpajících se žaludků.

"Haló?" ohlásil se Blaine, jen co se mu podařilo vylovit mobil z kapsy kalhot odložených na židli vedle postele. Okamžitě pak přešel do koupelny, kde věděl, že bude mít největší klid a zároveň nebude nikoho svým telefonátem obtěžovat.
"Ahoj, tady Kurt. Neruším tě od něčeho?"
"Ne, ne... sice jsi právě naštval několik opilců, ale jinak je všechno v pořádku."
"Opilců?" podivil se volající.
"Jo, kamarádi to včera trochu neodhadli s alkoholem, takže si asi umíš představit jejich nadšení, když zaslechli hlasitý vyzvánení."
"Už chápu. Abych řekl pravdu, ty taky nezníš kdovíjak svěže," neodpustil si Kurt. Podvědomí mu však říkalo, že muž na druhé straně hovoru se na něj za jeho upřímnost zlobit nebude.
"To je to tak poznat?"
"Tak trochu. Vypadá to, že se to vaše popíjení poněkud zvrtlo."
"I tak by se to dalo říct," ušklíbl Blaine a v duchu se musel smát.
"No nic, asi je na čase se konečně dostat k tomu, proč ti volám. Chci ti pogratulovat ke včerejšímu úspěchu. Škoda, že to nevysílali někde živě - díval bych se. Každopádně si to zasloužíš. Ta tvoje kniha je prostě úžasná, opravdu."
"Děkuju, vážím si toho."
"Za málo," ubezpečil ho fotograf. "Je teda fakt, že... jsem ty ostatní knihy nečetl, ale... co jsem koukal na recenze, ani jedna z nich mne nezaujala. Ta tvoje ano, a tak jsem se do toho tvého románu pustil. Tedy... krom toho, že mi tvé jméno bylo povědomé a já chtěl... vědět... jestli tě vážně... znám." Konec věty ze sebe Kurt doslova vykoktal. Proč já mu tohle vlastně říkám?, ptal se sám sebe, ale odpověď ke své smůle nenacházel. "Promiň, to je... asi trošku trapný," zkusil se pak nakonec omluvit.
"Nic se neděje," řekl spisovatel pobaveně. "Náhodou... mi to docela lichotí."
"Ty, Blaine, napadlo mne - nechtěl bys zajít dneska na kafe?"
"To má být pozvání?"
"Samozřejmě, že ano. Co myslíš?" zasmál se brunet srdečně.
"To zní dobře... rád půjdu."
"Kdy se ti to hodí?"
"Dej mi tak tři čtvrtě hodiny, než ze sebe udělám člověka, a můžu dorazit kdykoliv, kamkoliv."
"Dobře. Co třeba ve dvě v Royal Café na Lincolnově třídě? Víš, kde to je?"
"Jo, tu ulici znám. Kavárnu už teda moc ne, ale nevadí, snad to tam nějak najdu."
"Tak jo. Budu se těšit, zatím se měj."
"Ahoj."

* * * * * * * * * *

Přestože ona místa znal pouze zběžně, ulici, do níž měl namířeno, našel celkem rychle. Na kavárnu, již hledal, se však musel zeptat někoho z kolemjdoucích. V tu chvíli děkoval bohu, že vyšel ze svého bytu relativně včas, a to i navzdory tomu, že se mu pod nohy pletli jeho kamarádi, co u něj zůstali na noc a kteří za každou cenu chtěli vědět, kdo že ho to pozval a jestli už konečně mají začít chystat svatbu. Blaine se tomu jen smál. Přesto byl podvědomě rád, že mu Lucy - nejlepší kamarádka - přispěchala na pomoc, když se snažil přesvědčit zbytek party, že na poznámky typu "Kdy bude svatba?" - ač to bylo dobře myšlené - je příliš brzo.

Kurta vlastně skoro vůbec neznal, přestože vypadal na milého muže, s nímž měl očividně pár společných koníčků. To měl však s většinou lidí ve svém bezprostředním okolí, takže nebylo třeba dávat Kurtovi nějaké speciální body navíc jen proto, že ho po jeho úspěhu s knihou pozval na kafe. Chápal to jako vstřícné přátelské gesto, které neměl důvod odmítnout. Nic víc.

Zatímco takto přemítal, blížil se ke svému cíly. O chvíli později pak už vcházel do Royal Café, v jehož nejzadnější části na něj již čekal jeho bývalý pěvecký rival.

"Koukám, že se ti ta vaše bujará oslava podepsala nejen na hlase, ale celkově," usmál se Kurt lehce škodolibě, když se Blaine konečně posadil naproti němu. Pozorně si prohlížel jeho tvář, z níž mohl lehce vyčíst nedostatek spánku a fakt, že jeho kamarád, směl-li mu tak fotograf říkat, teprve začíná pomalu střízlivět.
"Za to ty mi máš nějakou dobrou náladu," podotkl druhý z mužů na oko dotčeně.
"Možná?" pokrčil Kurt nevinně rameny. "Ale dost o mně. Jak sis včera užil celou tu akci? Myslím tím hlavně předávání," zeptal se pak, když se na Blainově obličeji nakonec objevil úsměv, což znamenalo jediné - že s ním bude kloudná řeč.
"Samotný předávání bylo dost slavnostní. Panovala tam taková... jak bych to řekl... povznesená atmosféra. Ale přitom se nedá říct, že by to bylo kdovíjak upjatý nebo tak. Moderátor měl docela smysl pro humor. Nebyla to žádná levná zábava - naopak měl dost inteligentní poznámky s dávkou neurážlivé ironie. Už jen poslouchat ho byl zážitek - myšleno v tom nejpozitivnějším slova smyslu. No a když se udělily všechny ceny, následoval oficiální večírek. To už jsem si tak moc neužíval. Teda - rád poznávám lidi, rád chodím do společnosti, ale popravdě - radši mezi lidi chodím s někým, koho znám. S klukama ze školy, s kolegy z práce si taky čas od času někam zajdeme... tady jsem dopředu znal jen Dylana - to je můj manažer. Každopádně... končilo to někdy ve dvě ráno, ale já jsem odešel už někdy v jednu. Když jsem se dostal domů, čekalo tam na mne překvapení."
"Kamarádi?"
"Jo, kamarádi," přikývl Blaine. "Sice nechápu, že nemohli počkat na jiný den, ale... bylo to spontánní a já si to užil. I když dneska asi nebudu moc použitelný. Ještě, že jdu do práce až zítra."
"A jak se vůbec dostali k tobě do bytu?"
"Moje nejlepší kamarádka má klíče, takže to nebyl problém."
"Díky bohu za nejlepší kamarádky. Nikdy nezklamou."
"Copak? Nevěříš snad na to, že lidé opačného pohlaví mohou být nejlepšími přáteli?" pozdvihl Blaine své husté obočí. Viděl, jak se fotograf naproti němu nadechuje k odpovědi, ale než stačil říct jediné slovo, přistoupil k jejich stolu muž okolo třiceti.

"Blaine? Jsi to ty?" zaslechl spisovatel vedle sebe známý nakřáplý hlas. Okamžitě se otočil a jeho pohled se zastavil na hnědookém brunetovi, se kterým se nesetkal již několik týdnů.
"Andrewe? Co... co tu děláš?" zeptal se oslovený zmateně. Chvilku na svého bývalého koukal jako na ducha - rozhodně nepočítal s tím, že se s ním setká takhle nečekaně. Pokud věděl, hned po jejich rozchodu se jeho ex- odstěhoval se svým novým partnerem do San Franciska a rozhodně nevypadal, že by se měl (a hlavně chtěl) do Clevelandu ještě někdy vrátit. I když po té zprávě na Facebooku mě to mohlo napadnout, pomyslel si Blaine. Nezměnil se... vůbec se nezměnil, napadlo ho poté. Tmavěhnědé vlasy ostříhané na krátko... oholený do hladka... jednoduchý, ale slušivý styl oblékání, nic nápadného. Jako tehdy, když jsem ho viděl naposledy.
"Náhodou jsem šel kolem," pokrčil Andrew rameny, "a zahlídl jsem tě skrz tady tu prosklenou zeď, tak jsem tě chtěl pozdravit. Četl jsi mou zprávu, co jsem ti poslal?"
"Jo, četl."
"A... proč jsi mi neodpověděl?" nechápal Blainův bývalý.
"Hele, nemohli... nemohli bychom to vyřešit někdy jindy? Jestli sis nevšiml, nejsem tady sám," navrhl spisovatel. Opravdu se mu nechtělo řešit svůj vztah s expartnerem takhle na veřejnosti. Zvlášť poté, co se pomalu začínal mezi lidmi proslavovat. Již několik let pro něj nebylo problém přiznat, že je gay, přesto neměl za potřebí to hlásit na každém kroku všem, které potkal. Stejně tak jako další detaily ze svého soukromí.
"Proč to chceš odkládat?" nedal se Andrew. "Vyřešme to hned. Nebo se tomu chceš vyhnout? Chceš mě přehlížet do konce svýho života? Blaine, no tak. Jde mi jen o odpověď."
"Fajn, odpovím ti. Ne - nechci se s tebou dát znova dohromady. Myslím, že důvody znáš až moc dobře."
"Ale vždyť..."
"Ne, Andrewe. To tvoje 'ale vždyť' na mě vážně neplatí. Opustil jsi mě kvůli nějakýmu pracháčovi. Byl jsem pro tebe naprostá nula. A teď, když mám konečně úspěch, se chceš vrátit? Myslíš si, že ti na to naletím?"
"Blaine, já ti to přece vysvětlil. Lituju toho, co jsem ti udělal."
"A to ti mám věřit nebo co?" vyjel na něho Blaine. Prudce vstal ze židle a naštvaně hleděl svému bývalému do obličeje. Věděl, že by měl své emoce držet na uzdě, když je na veřejnosti, ale jeho kocovina a Andrewova přítomnost, která mu v ten moment nebyla zrovna po gustu, mu to moc nedovolovaly. Bylo mu jasné, že se téměř všichni přítomní dívali jejich směrem, ale on se to snažil ignorovat.

Kurt mezitím seděl stále na svém místě a ani nedutal. Věděl, že mu do situace těch dvou nic není a že nemá právo do toho jakkoliv zasahovat. Proto se rozhodl jim nechat prostor a na chvíli předstírat, že v kavárně vůbec nesedí. To mu ovšem nezabraňovalo v tom, aby o celé situaci nepřemýšlel aspoň v duchu.

Takže Blaine má očividně trable se svým bývalým. A docela vážný. Ale bůh ví, co se mezi nimi stalo. Tenhleten Andrew vypadá sice jako sympaťák, ale... co to Blaine vlastně o něm říkal? Že ho opustil kvůli nějakýmu boháčovi? To jsme na tom podobně. Taky ho někdo opustil... respektive podvedl. Jen s tím rozdílem, že ten kluk od Blaina asi fakt odešel sám - za někým jiným - a já zase Jamieho vykopnul z bytu - byl jsem to já, kdo se na minutu rozešel...

Ne... měl bych o nich přestat takhle přemýšlet. Neměl bych se s Blainem srovnávat.

Nemůžu si ale pomoct. Blaine je pro mne jedna velká neznámá a já nevím, jak to dělá, ale... něco na něm je. Něco z něj vyzařuje a já mám chuť se ho zeptat na spoustu věcí a... všechno si o něm zjistit. I když bych asi možná neměl.

Jakmile si uvědomil, o čem to vlastně přemýšlí, rychle zatřásl hlavou, aby na něm nebylo vidět, že se ztratil ve svých myšlenkách. Nechtěl, aby někdo měl nutkání mu pokládat otázky, na které on nechtěl odpovídat. Neměl potřebu se vybavovat o svých úvahách na téma "záhadný Blaine a jeho minulost" - zvlášť v přítomnosti muže, kterého se to týkalo. O to míň si přál, aby to byl právě on, kdo se ho zeptal.

Podíval se směrem k Blainovi a Andrewovi, jejichž rozhovor přestal před pár chvílemi vnímat, a zjistil, že spolu ještě mluví.

"Takže mám počítat s tím, že... si to nerozmyslíš?" slyšel hlas spisovatelova bývalého. Mladý fotograf v jeho obličeji viděl stopy smutku a rezignace.
"Ano, nerozmyslím si to. Prostě je konec. Smiř se s tím."
"Fajn," zašeptal Andrew a bez jediného slova pozdravu si to namířil k východu.

Zatímco Andrew byl na odchodu a Blaine si opět sedal zpět na svou židli, Kurt z muže naproti sobě nespustil oči. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, bylo brunetovi jasné, že "já a můj expartner" rozhodně není téma, o kterém by se černovlasý muž chtěl bavit. Proto ho Kurt okamžitě ujistil, že se jeho milostným životem zabývat nebude. Blaine mu za to byl samozřejmě vděčný. Neměl náladu řešit svoji minulost, se kterou ještě sám pořád tak trochu bojoval. Tak trochu? Málem jsi tu vykopal válečnou sekeru, pomyslel si hořce. V tu chvíli děkoval bohu, že nebyl v kavárně sám... že tam měl někoho, s kým aspoň na chvíli mohl přijít na jiné myšlenky. Bylo mu totiž jasné, že jen co přijde domů, Andrew se opět probojuje do jeho mysli a on o něm bude přemítat ještě hodně dlouho. To však ještě nevěděl, že se jeho život o pár dní později změní vzůru nohama a jeho bývalý přítel za tím rozhodně stát nebude.

Pokračování zde.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 21:13 | Reagovat

Copak jsi si pro ně připravila? :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama