Skrytý nepřítel - kapitola 3 část 3

13. května 2012 v 21:12 | Joli |  Glee
Skrytý nepřítel - kapitola 3 část 3



Z budovy se vyřítil jako střela. Nikdy neměl v oblibě nedochvilnost, a o to víc mu vadilo, když to byl on, kdo šel pozdě. Připadalo mu to nezdvořilé nechat toho druhého čekat, ať už ten druhý byl kdokoliv. Věděl sice, že Mercedes to vezme s přehledem, přesto se cítil provinile.

Podíval se na hodinky a přidal do kroku. O pár minut později pak konečně vešel do kavárny na hlavní třídě. Jak zjistil přes prosklenou zeď již o vteřinku dříve, bylo uvnitř poněkud rušno, a jen co se ocitl uvnitř, hlasité hovory mu to jen potvrdily. Porozhlédl se po místnosti, a ve chvíli, kdy spatřil svoji kamarádku, jak na něho mává, se vydal k jejímu stolu.

"Ahoj, Kurte, tak jsi konečně tady."
"Ahoj... promiň, omlouvám se, že jdu pozdě. Zdržel jsem se v práci," spustil fotograf, zatímco si sedal na židli proti Mercedes.
"Klid, neomlouvej se. Vždyť se zas tolik nestalo," věnovala dívka bývalému sboristovi svůj široký úsměv.
"Moc rád tě zase vidím." Jeho výraz ve tváři naznačoval, že to myslí zcela vážně a upřímně. "Jak je to dlouho, co jsme se potkali naposledy? Když nepočítám tu chviličku v pondělí?"
"No, bude to minimálně rok a půl. To je hrozný, jak to letí."
"To rozhodně. Zní to skoro jako věčnost." Kurt viděl, že se Mercedes chystá něco říct, ale byla přerušena příchodem servírky.
"Dobrý den, co to bude?"
"Mokačíno bez cukru, prosím," objednal si brunet.
"Jistě, hned to bude," přikývla žena a odešla.
"Moc ti to sluší," usmál se pak fotograf na kamarádku, když zase osaměli.
"Děkuju. Včera jsem byla nakupovat a tohle mi hned padlo do oka, tak jsem si to musela koupit," ukázala diva na svůj svrchní díl oblečení.
"Hezké, hodí se to k tobě. A co že jsi nedala dopředu vědět, že se tu stavíš?" zajímalo mladého muže. Nemyslel to nijak vyčítavě a byl si jistý, že Mercedes to ani jako výčitku brát nebude.
"Bylo to hrozně nečekané. Vlastně jsem se o odjezdu rozhodla na poslední chvíli. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho se tu zdržím a jestli by mi to vůbec vyšlo se s někým sejít. A ani zda bys na mne měl vůbec čas - když jsem sem přijela tak na rychlo."
"Na tebe bych si udělal čas vždycky."
"Jsi zlato," usmála se Mercedes. "Promiň, že jsem se neozvala."
"V pořádku. A co tě sem vůbec přivádí? Nevypadáš na to, že bys tu byla na dovolené."
"No, vlastně jsem tu kvůli praci."
"Kvůli práci?" zeptal se Kurt překvapeně. "Já myslel, že jsi už zaměstnaná. Děláš pořád ve školce, ne?"
"Ano, pořád dělám ve školce a pořád mne to strašně baví. Tohle je spíš jen taková jednorázová záležitost. Kdysi při studiu jsem občas dělala brigádu v jednom kulturním centru tady v Clevelandu - zpívala jsem na různých malých akcích, vždyť si to pamatuješ, ne? A teď o víkendu mi z ničeho nic zavolali, že shánějí na tenhle týden záskok za nějakou zpěvačku, co onemocněla. Nevím, proč to nedali někomu jinému, kdo bydlí tady nebo tak něco. Nicméně jsem souhlasila a přijela ještě ten den, abych se tu trochu zabydlela a v pondělí mohla nastoupit. Měla jsem děsné štěstí, že mi řiditelka školky dovolila takhle narychlo odjet. Ona k nám totiž přijela skupina studentů z vysokých - budoucí učitelé, tak bych stejně měla víceméně volno, protože by to byli primárně ti študáci, kdo by se o děti staral. No a tak jsem teda přijela sem. Od pondělí do dneška mám každý večer práci. Ze začátku jsem hlavně zkoušela písničky, co mám na programu, a až od včerejška mám konečně trochu víc volna, takže ho hlavně trávím s příbuznými, u kterých bydlím."
"Ta malá holčička, kterou jsi v pondělí vyzvedávala..."
"... je dcera mojí sestřenice. Měla si ji původně vyzvednout sama, ale volali jí z práce, tak jsem pro ni jela já, měla jsem to nejblíž."
"To je snad osud. Kdyby tvé sestřence nevolali, tak se my dva nepotkáme."
"To je pravda," přikývla Mercedes.

Na chvilku se odmlčela, protože opět přišla servírka - tentokrát v ruce držela tác s několika hrnky kávy. Jeden z nich postavila před Kurta. Se slovy "dobrou chuť" a "není zač" pak odešla obsloužit další zákazníky. Mercedes po jejím odchodu pokračovala.

"Tak mne napadá, vídáš se teď v poslední době s někým z McKinley?"
"Skoro vůbec," odpověděl brunet poté, co si usrkl z mokačína. "Tady v Clevelandu nikdo ze sboru nebydlí. A málokdo sem zavítá. To spíš, když já přijedu do Limy, tak se tam občas potkám s někým, kdo tam zůstal. S tebou, s Mikem, Tinou... ale jak víš, moc volnýho času zas nemám, takže do Limy se dostanu jen občas a to jsem ještě rád, když můžu trávit většinu času s tátou, Carole a Finnem. A co ty?"
"Abych pravdu řekla, tak docela často potkávám pana Schue a slečnu Pillsbury. Víš jak jsem ti psala, že teď učím na jiném místě? Tak ta nová školka stojí nedaleko McKinley, vlastně chodím okolo."
"Aha. Hele a to ti dva ještě nejsou manželé?"
"Budeš se divit, ale ne," zakroutila Mercedes hlavou. "Pokud však vím, tak spolu stále bydlí a asi jim to očividně klape."
"Tak hlavně, že se nerozešli. Moc jim to přeju. A co ty a Sam?"
"Ani se neptej," posmutněla diva náhle a pohledem na chvilku uhnula do strany.
"Co se děje?" Na Kurtově tváři se objevil ustaraný výraz.
"Máme teď nějakou krizi... poslední tři týdny jsme nedělali nic jiného, než se hádali. Kvůli nesmyslům. Nevím, jak se to stalo, ale prostě... je to teďka mezi náma takový divný."
"A zkoušeli jste si o tom promluvit?"
"Já to zkoušela, ale nikam to nevede. Tak nějak doufám, že když jsem teď přes týden mimo Limu, že si oba... od sebe odpočineme... a pak to snad půjde líp. Nechci o Sama přijít."
"Ale?"
"Jaké ale?" nechápala Mercedes.
"V tvém hlase jsem slyšel "ale"..."
"Nechci o něho přijít, protože ho miluju, ale... pokud on už nemiluje mě, tak... ho nemůžu u sebe držet násilím, jen abychom spolu byli za každou cenu. Nebo jo? Já... jsem z toho celá zmatená a nevím, co si počít."
"Mercedes, víš co? Až budeš na cestě do Limy, tak mu zavolej, že se vracíš. Sejděte se... a zkuste to nějak vyřešit, jo? Mluvte o tom."
"Jo, já vím," přikývla. "Mám strach z toho, co bude, ale... jak říkáš, musíme to spolu vyřešit, co nejdříve. Ale dost o mě. Co ty? Našel sis konečně někoho?"
"Já? Ne, jsem pořád sám. Zatím."
"Zatím?" rozzářila se diva. "Znamená to snad, že tu někdo je?"
"Ne, to ne," zakroutil Kurt hlavou pobaveně. "Jen pokud by se někdo našel, já se vztahu bránit nebudu."
"Tak je to správně. Zásloužíš si být s někým šťastný. A když to nevyšlo s Jamiem, tak to bude s někým jiným."
"Když už mluvíš o Jamiem..." začal brunet, jen co zaslechl jméno svého ex. Náhle se odmlčel - jako by se najednou rozmýšlel, zda to má své kamarádce vůbec říci.
"Co je s ním?" zeptala se Mercedes, když už jí byla kamarádova odmlka příliš dlouhá. Pozorně si prohlížela jeho výraz v obličeji - ve snaze, že něho vyčte, ať už to mělo být cokoliv. Kurova tvář však byla v tu chvíli naprosto nečitelná.
"Před pár dny jsem se s ním setkal. Přišel k nám do práce, protože pořádá nějakou oslavu pro svýho bráchu."
"Pane jo. A jak... jak to probíhalo?"
"Bylo to děsně divný. Snažil jsem se s ním bavit normálně - přece jen už je to pár let, co jsme se viděli naposledy. Nechtěl jsem k němu být nezdvořilý nebo něco takového. Přesto jsem pořádně nevěděl, co říct nebo jak se v jeho přítomnosti vůbec chovat, aniž bych si připadal nějak trapně."
"Kurte, to je samozřejmý. Nerozešli jste se v nejlepším, tak je jasný, že po tak dlouhé době a po tom, co se stalo, si nepadnete do náruče. Hlavní je, že jste si nevjeli do vlasů."

Mladík se srdečně zasmál, ačkoliv představa, že by si měl se svým bývalým znovu ubližovat, nebyla veselá ani trochu.

"Ne, to jsme naštěstí neudělali. Víš, nepředpokládám, že se s Jamiem budu v nejbližší době kamarádit, ale... kdybychom se měli zase někdy potkat, tak prostě nechci být vůči němu nepřátelský či nějak nepříjemný. Ošklivých slov jsme si řekli už dost - myslím, že to ani jeden nemáme zapotřebí se ve zlém vracet k tomu, co se odehrálo v minulosti. Jsme dospělí lidé a měli bychom se umět přes to přenést. Nezdá se ti?"
"To je podle mne ten nejlepší postoj, který jsi mohl vůči Jamiemu zaujmout," usmála se Mercedes. "Neříkám, že komunikace bude mezi váma dvěma nejjednodušší, pokud se budete občas potkávat, ale myslím si, že nemá cenu si kvůli jednomu nepovedenýmu vztahu ničit přítomnost či budoucnost, a to jen proto, že na svýho ex čas od času narazíš."
"Máš pravdu," odpověděl Kurt a znovu upil ze své kávy. "Až budu jednou hodně starej a budu rekapitulovat svůj život, nejspíš se nad tím neklidem okolo setkávání se s bývalým jen pousměju. A vůbec nad všemi naivními pokusy, co se týče vztahů."
"Jo, to mi povídej. Pamatuješ na to, když jsme byli ve druháku na střední a já si myslela, že když jsme si spolu párkrát vyšli, tak že spolu chodíme?"
"Jak bych mohl zapomenout," rozesmál se brunet. "Já ti na to tehdy řekl, že k tobě nic necítím, protože se mi líbí někdo jiný. A ty sis myslela, že je to Rachel."
"Vážně nevím, proč jsem byla přesvědčená, že je to zrovna ona."
"Stála tehdy zrovna vedle Finna, na kterého jsem se díval."
"Jo, nejspíš." Mercedes se na chvilku odmlčela - to když se v myšlenkách ponořila do doby, o níž se svým bývalým spolužákem právě mluvila. "Docela ráda bych se vrátila," přiznala pak po pár vteřinách. "Celé to období na McKinley mi chybí. Sice jsme se jeden čas mezi sebou dost nesnášeli a škola byla kolikrát proti nám, ale... přesto to podle mě byla zatím nejlepší doba mého života."

Na život na střední vzpomínali nakonec docela dlouho a minuty strávené v kavárně jim utekly neskutečně rychle. Ruch v jejich bezprostředním okolí pomalu utichal, ale oni byli do hovoru tak zabráni, že si toho sotva všimli.

Z kavárny odcházeli o hodinu a půl později. Před budovou se ještě jednou rozloučili, následovalo dlouhé objetí, a poté se každý vydal svou cestou.

Kurt rychle přeběhl silnici a namířil si to domů. Z jeho očí čišela radost a jeho rty rozdávaly všem kolemjdoucím široký úsměv. Tohle mi opravdu chybělo, pomyslel si. Popovídat si se starou známou. Doufám, že se brzy sejdeme zas. A klidně ve větším počtu. Chybí mi - všechni ze sboru. Ve vzpomínkách se vracel ke dnům stráveným na McKinleyho střední škole a na cestu nedával příliš pozor. Znal ji zpaměti a jeho podvědomí ho již dokázalo navést docela samo - kde zahnout, na jakém přechodu přejít či kterou postranní uličkou si celou cestu zkrátit o pár minut.

Došel na konec bloku a zabočil doleva. Náhlý poryv větru ho donutil si zapnout bundu až ke krku. O pár kroků později ho pak do nosu praštila sladká vůně linoucí se ze dveří cukrárny, z níž právě odcházel mladý pár držící se za ruce. Kurt se rozhlédl kolem sebe a pohledem zavadil o pouliční hodiny ukazující chvilku před sedmou večerní. Když přidám do kroku, možná stihnu tu talk show, o které Mercedes tolik básnila. Zrychlil tedy své tempo a v hlavě si začal plánovat, jak stráví zbytek dne.

O deset minut později již zahýbal do ulice, v níž bydlel. K cíli mu zbývalo ještě několik bloků a on se už těšil na to, jak za ním zaklapnou dveře jeho bytu. Dlouhými kroky odměřoval metry, které ho dělily od jeho domova, a v hlavě si představoval, co všechno a v jakém pořadí udělá, až tam dorazí. Nevnímal svoje okolí, lidi na ulici míjel pouze podvědomě. Jakmile ho ovanula vůně čerstvé kávy, věděl, že se blíží k pouličnímu stánku s občerstvením, který v ulici fungoval už dlouho před tím, než se Kurt do Clevelandu vůbec nastěhoval. Všiml si, že ve frontě před stánkem stojí tři lidé, ale on si je nijak zvlášť pozorně neprohlížel. V matném světle pouliční lampy, jejíž žárovka v nepravidelných intervalech poblikávala již několik dní, neviděl do tváře ani jednomu z nich a nějak neměl potřebu ony zákazníky zkoumat blíže.

Zatímco se blížil ke kratičkému zástupu lidí čekajících, až na ně přijde řada, zpozoroval, že proti němu jede chlapec na koloběžce. Uhnul mu z cesty a na chvilku se zastavil, aby mohl hoch bezpečně projet. Jen co koloběžka prosvištěla kolem něj, pokračoval Kurt zase v cestě. Neudělal však víc než čtyři kroky, když do něho někdo omylem vrazil - muž, který právě s kelímkem v ruce odcházel od stánku.

"Promiňte, nedával jsem pozor-"
"Omlouvám se, moje chyba, nedíval jsem se," vyhrkl Kurt ze sebe současně s mužem a začal zjišťovat, jestli se některý z nich po nárazu nepolil. Poté se konečně podíval muži do obličeje a bezpečně ho poznal. "Blaine?"
"Kurte? Co... co ty tady děláš?" zeptal se oslovený muž překvapeně.
"Já? No... já jdu domů, bydlím tu... teda o blok výš, ale... co tu děláš ty?"
"Byl sem tu poblíž na jedné schůzce a teď jsem si šel pro kafe. Nějak jsem to neodhadl s oblečením a teď je mi zima, tak jsem se chtěl jen zahřát."
"Vždyť je půlka února, tak je to normální, že večer je chladno," usmál se Kurt. Takže on měl rande nebo co?, zeptal se pak v duchu sám sebe.
"Jo, pravda. Bůh ví, na co jsem myslel. Ale to je už fuk. Říkal jsi, že tu bydlíš?"
"To jsem říkal," přikývl fotograf. "Proč?" usmál se na poté na Blaina.
"Já jen... napadlo mne... smím tě doprovodit? Mám cestu stejným směrem."
"Klidně, jestli chceš," souhlasil Kurt a spolu se vydali dál ulicí.
"Fajn. A ještě jednou promiň, že jsem do tebe vrazil. Opravdu jsem nechtěl. Nepolil jsem tě?"
"Ne, neboj. I kdyby, nebylo by to tenhle týden poprvé."
"Jak to?" nechápal Blaine.
"V pondělí, jak jsem fotil tu dětskou oslavu, tak neteř mojí bývalé spolužačky na mne omylem vychrstla ovocnou tříšť. Snad ani nemusím dodávat, že jsem měl nové bílé kalhoty," vysvětlil brunet, zatímco pomalu po přechodu přešli úzkou jednosměrku.
"Ať žijou pracovní úrazy," zasmál se spisovatel srdečně.
"Vůbec nechápu, co ti na tom přijde legračního," zlobil se Kurt na oko, ale rty se mu pomalu začaly roztahovat do úsměvu.
"Promiň, nemyslel jsem to zle. Mně zas jednou na tmavých kalhotech od saka přistála vanilková zmrzlina. Ještě štěstí, že jsem zrovna mířil už domů, když se to stalo. Přihodit se to cestou do školy, profesor by na mne při závěrečné zkoušce z americké literatury asi nekoukal zrovna přívětivě."
"No, to asi ne," souhlasil Kurt.

Na chvilku se odmlčeli, zatímco pomalými kroky kráčeli ztichlou ulicí.

"Tak tady bydlíš?" zeptal se pak Blaine s úsměvem, když fotograf náhle zastavil před jedním z domů.
"Ano, přesně tady," přikývl otázaný.
"Je to pěkné místo. Trošku to tady znám. Všechno je tu po ruce, ale přitom je zde relativně klid."
"To je pravda, nemůžu si stěžovat. Líbí se mi tady."
"A jak dlouho tu žiješ?"
"No, přestěhoval jsem se sem asi tak půl roku po dokončení školy. A od tý doby jsem tu."
"A bydlíš tu... sám nebo s někým?"
"Ehm... no... teď už sám," přiznal Kurt, ač ho otázka poněkud zaskočila. To má být výslech nebo co? Nic proti, ale... zas tak blízcí si zatím nejsme, abych mu vykládal o svém soukromém životě, pomyslel si. Nechtěl se Blaina nijak dotknout, ale nebyl připravený na to řešit svůj milostný vztah s někým, s kým se sotva znal.
"Promiň... to asi nebylo příliš vhodné," vyrušil ho Blaine z přemýšlení, když si všiml jeho zaraženého výrazu ve tváři. "Nevím, proč jsem se na to vůbec ptal, omlouvám se."
"Už se stalo," pokrčil nakonec fotograf rameny.
"No nic, asi půjdu. Snad jsem tě příliš nezdržoval. Určitě máš naplánovaný svůj program."
"Nezdržoval jsi, neboj. Náhodou to bylo milé setkání, ač nečekané."
"To ano," souhlasil Blaine s úsměvem. "Rád jsem tě viděl," řekl pak a natáhl ruku na rozloučenou.
"Já tebe taky," přijal ji Kurt. "Tak zatím ahoj. A zítra večer, až budou vyhlašovat ty ceny, ti budu držet palce."
"Děkuju, vážím si toho," usmál se spisovatel. "Tak jo, dobrou noc."
"Dobrou noc," rozloučil se i Kurt. A zatímco on začal na dně brašny hledat klíče, Blaine se vydal ulicí pryč.

Jo, bůh ví, co bude v zítra, pomyslel si šéfredaktor, když kráčel směrem k domovu. V hlavě si znova přehrával všechny detaily, které mu Dylan ohledně celého vyhlašování poslal. Čím víc se sobotní předávání cen blížilo, tím si nominovaný připadal nervóznější a zároveň vzrušenější. Co já budu dělat, až ten večer nastane?, přemítal již poněkolikáté. Na odpověď si však musel ještě několik hodin počkat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mishule | Web | 14. května 2012 v 8:06 | Reagovat

Tak tohle bylo fakt skvělé! A nenaštvalo, čím by mělo? 8-O
Na Mercedes jsem se fakt těšila - nezklamala! :) A ta poslední scéna, kdy se potkali s Blainem a ta otázka, bože já jim celou dobu fandila, aby skončili v posteli! :D:D

Skvělá kapča! :)

2 Roedeer | Web | 14. května 2012 v 21:33 | Reagovat

Rad bych te predne upozornil, ze blog.cz se zase vymkl kontrole a v prvni casti kapitoly mas text prebarveny na cerno. Ale je to detail.
U druhe casti se mi chtelo rict, ze vedou trochu sucharske zivoty (asi jako ja, proto hledam vzruso v povidkach :]), ale pak se objevil Blaine a napadlo me, ze ma neco za lubem a mozna toho o Kurtovi uz ted vi vic, nez si fotograf mysli. Treba kde bydli. Asi jsem paranoidni, ze? Ale pak jsi ho jeste nechala, aby se zeptal, jestli Kurt bydli sam nebo s nekym... Kurte, takovehle veci se cizim lidem, ktere jsi nechal doprovodit te domu, neprozrazuji.
Ta prodleva v publikovani mi nijak zvlast nevadilo, doted si pamatuju obsah predchozich dvou kapitol.

3 Joli (admin) | E-mail | 14. května 2012 v 21:49 | Reagovat

[1]: Nevím, třebas tím, že se tam prostě nic neděje. Opět. :-D Jinak jak už jsem ti to psala na TW - na postel je příliš brzo. :-D Ale i tak děkuju za komentář! :-)

[2]: Vidíš, to jsem si ani nevšimla. Dík za upozornění. :-) Hm, s tím sucharským životem to asi bude problém. Sama ho vedu a mám problémy čerpat inspiraci pro to, aby ty životy postav byly poněkud "akčnější". :-x Výsledek - postavy žijí stejně nudným životem, jak já. I když - ve čtvrté kapitole by měl konečně nastat zvrat. Tak snad to tu povídku konečně oživí. Trochu.
No, ta Blainova otázka byla asi trochu mimo co? :-x :-? Dlouho jsem přemýšlela, jestli to tam nechat nebo ne.
Jinak ono se v těch dvou předchozích kapitolách až tak nic nestalo, takže ani není moc co zapomínat. :-D :-D Každopádně díky za komentář. :-)

4 Domík | Web | 17. května 2012 v 20:30 | Reagovat

Myslím si, že na dobré povídky se vyplatí čekat :) Jen jedna věc mi trošičku vadí a to ta, že všechny postavy mluví na můj vkus až moc spisovně. Jsou lidi, kteří tak mluví, ale je jich rozhodně menšina. Jinak byla kapitola fajn, Kurtcedes přátelství mám ráda :)

5 Eloran Arroway | Web | 25. května 2012 v 21:27 | Reagovat

Podmořská škola Fellthien zahájila zápis pro Odinos a Arylos! Přihlaš se i ty! Počet míst je omezen!

PS: Omlouvám se za reklamu, která se netýká článku, ale píši převážně povídkářům, jelikož chci vytvořit kvalitní hru s kvalitními hráči.

6 terka | 29. května 2012 v 18:29 | Reagovat

zase úžasné už sa neviem dočkať na 4 kapitolu ale v hlave my stále vrtá prečo sa to volá skryty nepritel bože až sa toho bojím ale dufam že to nebude nič zlé

7 Joli (admin) | E-mail | 3. června 2012 v 10:10 | Reagovat

[6]: Děkuju, jsem ráda, že se ti to líbilo. Další kapitolu jsem ještě nezačala psát, mám teď zkoušky ve škole, (vysoká není žádný med) - psát budu, až budu mít trochu víc času.
Ještě k tomu názvu - je takhle vymyšlen schválně. Myslím si však, že už další kapitola nabídne prostor pro vymýšlení teorií o tom, proč se povídka jmenuje tak, jak se jmenuje. 8-) :-D

8 dorea | Web | 11. června 2012 v 0:36 | Reagovat

však ono nevadí, že se s dějem zase o tolik nehnulo, některé povídky k dalším věcem jednoduše potřebují dospět, dojít svým tempem a někam je hnát nemá žádnou cenu ;)
akorát, víš co mě přišlo trošku zvláštní, Kurtova reakce na tříšť na kalhotách, já si asi neumím představit, že by reagoval až tak klidně :D ne, že by to dítě proklel do desátého kolene, ale myslím, že by až tak příjemný nebyl, na druhou stranu kdo ví, třeba se natolik změnil, že už mu to je vážně jedno :)
setkání s Mercedes bylo vážně překvápko a jsem zvědavá, jestli se s ní budeme potkávat častěji
kolem Blainea je pořád mrak tajemství a jsem vážně zvědavá na tu další kapitolu, kde teda, jak píšeš budeme moci začít spekulovat, o co jde, ne že bychom to nedělali už teď
díky moc a těším se na pokračování!

9 Joli (admin) | E-mail | 11. června 2012 v 21:54 | Reagovat

[8]: To je to, co u povídek dělám nerada. Nerada je uspěchávám, pokud není důvod, a tady k tomu důvod zrovna nebyl. :-) Jinak, co se týče Kurtovy reakce, byla takhle schválně. Na dítě nevyjel, protože se v rámci své práce prostě tak nějak musí krotit a chovat se jako profesionál. Ale dost věřím, že to vřelo uvnitř něj. :-D A ano, okolo Blaina se vznáší opar tajemství a to cíleně. :-D

10 Karin | 4. února 2017 v 21:04 | Reagovat

Já myslela že jej pozve na horu když je tak zmrzlí a ono nic. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama