Skrytý nepřítel - kapitola 3 část 2

13. května 2012 v 21:11 | Joli |  Glee
Skrytý nepřítel - kapitola 3 část 2



'Dnesni den je nekonecny. A to je teprve poledne. Proklate pondelky. Pul kralovstvi za konec pracovni doby! B.' To stálo v SMS zprávě, kterou Kurt obdržel od svého staronového známého. Byl zrovna na cestě k malému rodinnému domku na kraji čtvrti, v níž bydlel, kde mladý manželský pár pořádal pro svoji dcerku narozeninovou párty, kam byl Kurt coby fotograf povolán. Jak brunet věděl, jeho kolegové z organizačního týmu měli být již na místě, on pak měl dorazit až půl hodiny před začátkem akce.

'Znis vskutku zoufale. Dej si nejakou motivaci. Predstav si, jak odpoledne/vecer prijdes domu, objednas si sve oblibene jidlo a az ti ho privezou, sednes si s tim ke svemu oblibenemu filmu. Kdyz se na to cely den budes tesit, ubehne ti pracovni doba tak rychle, ze se ani nenadejes. K.'

Odeslal zprávu a vrátil mobil zpět do kapsy kalhot. Brašnu s fotoaparátem a pár dalšími věcmi, jež si nutně musel vzít s sebou, si přehodil na druhé rameno a přidal do kroku. Slunční paprsky, které toho dopoledne konečně prorazily vrstvu mraků, ho příjemně šimraly po tvářích a on se chtě nechtě musel usmívat. Zamračených obličejů, které cestou míjel, si nevšímal a spíše se snažil užívat toho, že po několika dnech strávených za počítačem v agentuře může zase vyrazit do terénu. Rád se poznával s novými lidmi, ačkoliv ne se všemi bylo jednoduché najít společnou řeč - to však bral jako nedílnou součást své práce a zároveň částečně i jako možnost, jak získat nové zkušenosti v mezilidské komunikaci.

Sotva zahnul do ulice, do níž mířil, zapípala mu nová příchozí SMSka.

'Diky za radu. To vypada jako plan. Doufam, ze jsem te nevyrusil od nejake prace. Jen jsem mel potrebu nekomu napsat. B.' Tak zněla odpoveď.

'Neni zac. Rad jsem ti pomohl - jestli se to da povazovat za pomoc. A ne, nevyrusil. Zatim do prace teprve mirim. Fotim dnes na jedne detske oslave. Jestli potrebujes nejake rozptyleni, klidne muzes kdykoliv napsat, ale neslibuju, ze odpovim okamzite. K.'

Během pěti minut pak již konečně stál před domem, do něhož byl pracovně pozván. Stiskl zvonek umístěný na brance vysokého plotu a trpělivě vyčkával, až mu někdo přijde otevřít. O chvilku později vyšla ze dveří rodinné vilky světlovlasá třicátnice a na tváři se jí od ucha k uchu táhl široký úsměv.

"Vy jistě musíte být Kurt Hummel - ten fotograf," vítala ho s nadšením.
"Ano, to jsem já," přikývl brunet a přijal ruku na pozdrav, jen co mu majitelka domu otevřela branku a pustila ho dovnitř.
"Pojďte prosím dál. Vaši kolegové říkali, že přijdete. Doslova o vás básnili."
"No, snažím se dělat svoji práci, jak nejlépe dovedu," pokrčil Kurt rameny, zatímco kráčeli po úzké cestičce předzahrádky.
"A ještě k tomu jste skromný, to se mi líbí, pane Hummele. Mimochodem, já jsem Stephanie."
"Těší mne, Stephanie. Klidně mne můžete oslovovat jen křestním jménem, jestli chcete," usmál se fotograf. To již vcházeli do domu. Jak si Kurt všiml, jeho spolupracovníci již finišovali s přípravou oslavy. Jen co se s nimi pozdravil, zaslechl dupání po schodech a o pár vteřin později se v obývacím pokoji, v němž se právě nacházel, objevila dívka, kolem které se toho dne mělo vše točit.
"Karyn, nebuď tak zbrklá, nebo ještě někde zakopneš a ublížíš si," varovala ji její matka.
"Neboj, mami," odpověděla malá blondýnka a její zrak se stočil ke Kurtovi. Zvědavě si ho pár vteřin prohlížela, a pak s chichotem utekla do kuchyně. Stephanie si to namířila za ní a fotografa nechala ve společnosti jeho kolegů.

Dívka se vrátila o chvilinku později - se sklenicí džusu v ruce.

"Vy budete dělat fotky?" zeptala se Kurta a upřeně se mu dívala do obličeje.
"Přesně tak," usmál se oslovený. "Je to moje práce. Chodím na narozeninové oslavy a na svatby a fotím obrázky, aby měli lidi na ten den památku."
"I na svatby?" vykulila dívka překvapeně oči.
"Ano, i na svatby," přikývl.
"Včera jsem v televizi viděla nějakou paní a nějakýho pána, jak se brali, a ta paní byla v těch šatech hrozně moc krásná. A maminka říkala, že ten pán je princ, ale podle mě moc jako princ nevypadal."

To asi koukala na záznam ze svatby prince Harryho, pomyslel si Kurt.

"A proč myslíš, že nevypadal jako princ?" zeptal se pak blondýnky před sebou.
"Protože neměl na hlavě žádnou korunu, ani nic takovýho. Měl jen slavnostní uniformu jako nějakej voják."
"Karyn," oslovila dívku matka, když vešla do místnosti, "běž se převléknout. Za chvilku přijdou tvoje kamarádky, tak ať jsi připravená."
"Tak jo," přikývla dívka a bez jakéhokoliv dalšího slova se vydala ke schodům.

"Omlouvám se, je hrozně upovídaná," otočila se pak Stephanie ke Kurtovi. "Snad vás nějak neobtěžovala."
"To je v pořádku, vůbec neobtěžovala. Myslím, že je lepší, když je trochu upovídanější, než kdyby byla zakřiknutá."
"Asi máte pravdu," zasmála se žena. "No nic, nebudu vás zdržovat a nechám vás se připravit."


* * * * * * * * * *

Oslava se pomalu chýlila ke konci. Kurt, který si během celé doby průběžně prohlížel obrázky, jež pořídil, byl se svou prací více než spokojený. Byl přesvědčený, že až je zpracuje na počítači, perfektně vyniknou.

Chvíli po třetí hodině odpolední si první manželský pár přišel pro svoje dítě, jež se účastnilo Karyniny narozeninové párty. Během třiceti minut pak začali přijíždět i ostaní rodiče. Brunet si tedy začal pomalu balit své věci, protože mu bylo jasné, že toho dne už nic nevyfotí.

"Kurte, mohl bys prosím tě na slovíčko?" oslovil ho náhle Marc, jeden z jeho kolegů.
"Jasně, o co jde?" zeptal se oslovený, když přistoupil ke svému spolupracovníkovi.
"Tady máš pár formulářů. Je potřeba je ještě vyplnit - ohledně fotek."
"Jo, dobře. A ostatní už tam je?" zajímal se Kurt, zatímco si listoval složkou. Letmo zaslechl, jak Stephanie volá na jednu z dívek, že si pro ni místo maminky přišla její teta Mercy a že ji nemá nechat příliš dlouho čekat.
"Pokud vím, tak jo," přikývl Marc. "Vyplňoval to Derek a ten bývá dost pečlivý. Chybí tam už jen to tvoje."
"Fajn, zítra mám náhodou cestu kolem agentury, tak to tam hodím."
"Díky, to by bylo super."

Kurt se pak otočil a chtěl si dát složku ke svým věcem. Všiml si, že dívka, kterou matka oslavenkyně před chvílí volala, se konečně rozloučila s Karyn a rozeběhla se přes obývák směrem ke vchodovým dveřím. V ruce držela kelímek s jahodovou tříští, co nestačila dopít a kterou si chtěla očividně vzít na cestu. Brunet se zastavil, aby se dívce nepřipletl do cesty - nebylo mu to však nic platné, protože se holčičce popletly nohy, ona zakopla a jemu skončila tříšt na jeho nových bílých kalhotách. Ztuhnul, jak jím náhle prošel nepříjemný chlad. Než stihl jakkoliv zareagovat, už u nich stála hostitelka, která rychle přiběhla z předsíně, odkud prve dívku upozorňovala, že jí přišel doprovod.

"Meggie, jsi v pořádku?" zaslechl její hlas vedl sebe.
"Jo, nic mi není," odpověděla dívka a s pomocí Stephanie vstala. "Promiňte, já jsem nechtěla," otočila se pak ke Kurtovi a s uzarděním se dívala do země.
"Z toho si nic nedělej, to se stává," usmál se fotograf a pohladil Meggie po hlavě. "A teď běž, nenech tetu na sebe čekat příliš dlouho." Dívka jen přikývla a bez jediného slova odběhla ke vchodu.

"Je mi opravdu líto, co se stalo..."
"Ne, neomlouvejte se," přerušil Stephanii mladý Hummel, "vždyť vy za nic nemůžete. Je to jen nehoda, to se může stát kdykoliv a komukoliv."
"Pojďte, ukážu vám, kde je koupelna, abyste si to mohl aspoň trochu očistit," pokynula tedy žena rukou Kurtovi, aby ji následoval. Vydali se místností směrem k předsíni, kudy se pak šlo ke koupelně.

"Kurte? Jsi to ty?" uslyšel náhle fotograf, když spolu s hostitelkou kráčel kolem vchodových dveří. Otočil se za povědomým hlasem a na prahu spatřil stát svoji bývalou spolužačku Mercedes.
"Ahoj, co ty tady?" zeptal se překvapeně.
"Přišla jsem vyzvednout Meggie... je to dcera mojí sestřenice."
"Aha, takže teta Mercy jsi ty?"
"Přesně tak, jsem teta Mercy," zasmála se žena. "Koukám, že se ti stala nehoda," ukázala pak na červený flek na Kurtově levé nohavici.
"Jo, no... to se prostě stává. Omluvíš mne? Půjdu se osušit, a pak bychom si mohli popovídat..."
"Víš... já... ráda bych, ale nemohu se moc zdržet. Dost spěchám. Hele, co děláš tenhle pátek odpoledne? Mohli bychom se sejít."
"No... do čtyř jsem v práci, a pak mám volno, hodilo by se ti to?"
"Fajn, to zní dobře," přikývla Mercedes. "Číslo máš pořád stejné? Napíšu ti."
"Jo, číslo mám stejné. Ozvi se."
"Moc ráda," usmála se černoška.
"Tak jo, nebudu tě zdržovat. Zatím se měj."
"Dík, ty taky. Tak teda zatím a budu se těšit."

Mercedes ještě zlehka zamávala na rozloučenou, a pak se vydala ven z domu, před nímž na ni čekala její neteř.

* * * * * * * * * *

Následující dny utekly jako voda a než se Kurt nadál, byl pátek, který trávil za svým stolem v La Fiestě. Pracoval na úpravě fotek z pondělní oslavy, kde se náhodou setkal s Mercedes. Byl do práce tak zabraný, až mu dočista vypadlo, že se má se svou kamarádkou toho odpoledne setkat.

"Hele, neříkal jsi, že jdeš s někým na kafe?" vyrušil náhle bruneta hlas jeho kolegyně Mary.
"Kolik je? Proboha, ono bude půl pátý. Sakra!" vyděsil se mladý muž a okamžitě se natáhl pro mobil, aby Mercedes napsal omluvnou SMSku, že přijde asi tak o patnáct minut později. "Děkuju, že jsi mne upozornila," usmál se pak vděčně na ženu naproti sobě a v duchu zajásal, že kavárna, kde se měl se svojí bývalou spolusboristkou sejít, byla nedaleko jeho pracoviště. "Málem jsem se tu zapomněl. Ještě štěstí, že to už mám hotové. Jen to zkopírovat na flashku a dát to do tiskárny. Snad se Mercedes nebude zlobit."

Určitě se bude zlobit. Co si myslíš? Ty jsi taky hlava děravá. Zapomněl jsi na svoji kamarádku, se kterou ses neviděl několik měsíců! Co budeš dělat, až budeš starej, když zapomínáš už v takhle mladým věku?

"Bude to v pohodě, neboj," snažila se Mary uklidnit Kurta, který se mezitím svým pohledem pokoušel zhypnotizovat tabulku zobrazující přesun fotografií na přenosný disk - jako by snad doufal, že to nějak uspíší celý proces.

O minutku později pak již zavíral všechny programy, jež měl spuštěné, a nakonec se odhlásil ze svého pracovního účtu. Zatímco se počítač vypínal, Kurt si chvatně schovával své věci do brašny, která do té doby ležela u nohy stolu. V tu chvíli mu zavrněl mobil, protože mu přišla odpověď od Mercedes.

'V poradku, nic se nedeje. Hlavne se cestou nepreraz. M.', stálo ve zprávě. Kurt se jen usmál a zasunul mobil zpět do kapsy kalhot. Oblékl si teplou bundu - počasí se od předešlého dne vrátilo do obvyklých kolejí, na které byli obyvatelé Clevelandu v únoru zvyklí, - přes rameno přehodil brašnu a popadl do ruky flashku, kterou chtěl cestou předat kolegům v tiskárně. Spěšně se rozloučil s Mary a rychlými kroky si to razil pryč.

pokračování zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama