Skrytý nepřítel - kapitola 3 část 1

13. května 2012 v 21:10 | Joli |  Glee
Myslím, že nemá moc smysl se tu rozepisovat o tom, proč mi trvalo dva měsíce, než se mi konečně podařilo dodělat novou kapitolu. Místo toho vám radši popřeju příjemnou zábavu. :-)



Ve chvíli, kdy ve druhém patře vystoupil z výtahu, zapípaly jeho hodinky na znamení, že právě odbila devátá dopolední. Tomu říkám přesný příchod, pomyslel si s úměvem. Kráčel dlouhou ztichlou chodbou až k jejímu konci, kde sídlila malá redakce, jíž dělal nadřízeného. Minul několikero dveří, skrz jejich prosklené vrchní části mohl vidět, že většina místností je zatím prázdná. No jo, skoro všichni z realitky chodí až na desátou. Doufám, že mi nikdo z týmu nezačne v budoucnu protestovat, že tu musí být už v osm a pracovat, zatímco lidi odsud jsou ještě doma, napadlo ho, zatímco pokračoval ve své chůzi. Ve chvíli, kdy prošel kolem poslední kanceláře patřící realitní agentuře, která sousedila s redakcí, se otevřely dveře, do nichž mířil, a vykoukl z nich muž středního věku.

"Jé, ahoj, Blaine, to jsem rád, že už jsi konečně tady," oslovil okamžitě svého šéfa.
"Ahoj, Robine, o co jde?"
"Včera ráno jsem konečně dodělal článek o tom literárním workshopu z minulého týdne."
"Jo, jo vím - ten jsi mi posílal. Co je s ním? Mně se líbil, psal jsem ti to do emailu."
"Ano, ale jde o to, že mi Kelly před chvílí ukázala svoje fotky a nějak se nemůžeme dohodnout, které použít. Asi budeme potřebovat názor někoho dalšího."
"Aha, dobře. Víš co? Přijďte za mnou oba do kanceláře asi tak za půl hodiny a koukneme na to společně, jo? Jen si ještě před tím něco rychle vyřídím."
"Okay. Budeme tam."
"Fajn," usmál se Blaine, a zatímco se Robin pomalými kroky vzdaloval na toalety, kam měl původně namířeno, vešel spisovatel do redakce, v níž za svými stoly sedělo sedm lidí. Poslední - Robinův - byl pak neobsazený.

Okamžitě se se všemi pozdravil, a poté přešel přes celou místnost a zapadl za prosklené dveře, které oddělovaly jeho kancelář od zbytku prostory.

Na téměř prázdnou desku stolu odložil svoji brašnu, a poté si zapnul počítač. Než se však k němu usadil, rozhodl se mezitím trochu vyvětrat a rychle pozalévat těch pár kytek, které zpestřovaly celou pracovnu. Botanika nikdy nebyla jeho silnou stránkou, a tak se divil, že mu za těch pár měsíců, co v kanceláři sídlil jako šéfredaktor a asistentka v jedné osobě, neodešla ani jedna z rostlin, o něž se staral.

Ve chvíli, kdy se s konvičkou v ruce natahoval ke květináči nad kartotékou, se ozvalo zaťukání na dveře. Prudce se otočil a ve dveřích spařil stát svoji kolegyni Jennifer.

"Promiň, že ruším. Před chvílí přišla pošta, tak jsem ji převzala."
"Jo, dík, dáš mi to na stůl?"
"Jasně," odpověděla žena. "Když tě tak pozoruju při zalívání, nebylo by dobrý si najmout sekretářku? Už tak toho máš dost jako hlavní redaktor. Teď ještě abys myslel na to, co by za tebe mohl udělat někdo jiný. A to nemluvím jen o kytkách nebo... vaření si kafe."
"Hele, vím, že to myslíš dobře, ale tohle jsme už řešili několikrát. Nejsou peníze na to, abych tu mohl zaměstnat někoho dalšího. A navíc - těch pár drobností jako pošta, kytky, telefony a tak podobně - to si zvládnu zařídit sám, vážně. Mimochodem, jak to vypadá s tím tvým článkem o cyklu přednášek o soudobé americké poezii, co pro veřejnost chystá místní knihovna?"
"Jsem v půlce, během dne ti to pošlu."
"Super, těším se."
"No nic, nebudu tě zdržovat," pousmála se pak redaktorka a vypochodovala z kanceláře.

Poté, co Jennifer odešla, dozalil Blaine kytky, zavřel okno a konečně se posadil k počítači. Zadal požadované přihlašovací údaje a mezitím, co se systém načítal, on se začal postupně probírat poštou a třídit ji dle naléhavosti vyřízení. Byl rád, že toho dne mu na stole skončilo jen jedenáct dopisů. Jak byl již zvyklý, obvykle jich přicházelo minimálně dvakrát tolik.

Jen co mu na desce stolu stála kopička seřazených papírů, zapnul si Blaine internetový prohlížeč a dokument s rozepsaným článkem, který chtěl toho dne co nejdříve dodělat, aby do konce pracovní doby ještě stihl napsat úvodní šéfredaktorské slovo k novému číslu časopisu.

Přihlásil se na Facebook a zjistil, že má několik nových zpráv. Rozhodl se je vyřídit hned, aby se pak mohl v klidu věnovat své práci. Když si prohlížel jména píšících, okamžitě ho zaujalo jedno z nich. Andrew Simmons. Toho jsem neviděl přes dva měsíce po tom, co... Blaine větu nedomyslel. Místo toho klikl na zprávu, aby si ji přečetl.

"Ahoj, Blaine! Vím, že je to skoro věčnost, co jsme spolu nepromluvili. Nejsem si jistý, jestli ti můžu zavolat, a tak radši píšu, protože hovor bys mi pravděpodobně vůbec nepřijal. U zprávy mám aspoň malou šanci, že si ji přečteš.

Podívej... je mi jasné, že jsem ti ublížil. Plně si to uvědomuju a opravdu mne mrzí, že jsem to udělal. Vážně toho lituju, co jsem provedl. Byla to strašná chyba. Neměl jsem tě opouštět. Byl jsem naprosto zaslepený a... nerozumím tomu, co jsem na Casovi viděl, když jsem mu dal přednost před tebou. Každopádně... už se ním nejsem. Neklapalo nám to.

Napadlo mne - nechtěl by ses sejít? Rád tě zase uvidím. Chybíš mi. Vážně mi moc chybíš. To, co jsme spolu prožili, pro mne strašně moc znamená. Sejďeme se, prosím. Potřebuju tě. Když tomu všemu dáme volný průběh... možná se budeme moci k sobě zase vrátit. Nebylo by to skvělé? Pamatuješ, kolik jsme toho spolu zažili? Tolik úžasných věcí. Moc rád bych se zase vrátil do těch časů.

Jinak, slyšel jsem o tvém úspěchu, co máš s knihou. Je to fantastické! Gratuluju, strašně moc ti to přeju. Vždycky jsem věděl, že to někam dotáhneš.

Ozvi se, prosím. Andrew

P.S. Číslo mám pořád stejné. Snad... snad sis ho nevymazal. Zavolej mi... nebo napiš, třeba sem. Prosím."

No to si ze mě dělá legraci, prolétlo Blainovi hlavou, jen co dočetl zprávu až do konce. On se se mnou rozejde kvůli nějakýmu prachatýmu chlápkovi a ve chvíli, kdy začínám mít úspěch s knihou, tak to se mnou chce zase dát dohromady? Hlavně, že když se se mnou rozcházel, byl jsem pro něho jen pisálek z kulturního plátku a naivní spisovatelská nula.

"Tak na to ti kašlu, kamaráde. S tebou už do vztahu nejdu," procedl Blaine naštvaně mezi zuby a přepnul si to na další došlou zprávu, aniž by se pokusil Andrewovi jakkoliv odpovědět. Neměl na to chuť, ani náladu. Tolik se snažil na svého bývalého zapomenout, že mu každé připomenutí jeho existence jedině vařilo krev.

Poté, co během deseti minut vyřídil zbylé zprávy, se mohl konečně zase z Facebooku odhlásit. Chtěl se ještě rychle podívat na Twitter, ale byl vyrušen. To když se náhle ozvalo nové zaklepání na dveře. Pohlédl k nim a za sklem spatřil dva lidi. Pokynul jim rukou, aby vešli, a jen co byli ti dva uvnitř, veškeré myšlenky týkající se Andrewa byly konečně pryč.

"Tak ukažte, vybereme ty fotky," usmál se pak na své podřízené, jen co za nimi zaklaply dveře.

* * * * * * * * * *

Ve chvíli, kdy Robin s Kelly po téměř dvaceti minutách vypochodovali z jeho kanceláře, aby dodělali grafické úpravy na svém společném projektu, dal se Blaine konečně do vyřizování pošty. Většina byla od čtenářů, kteří reagovali na články z předchozího díla. Zbytek se buď týkal čísla nového nebo šlo o administrativní záležitosti. Rozhodl se, že vyřídí nejdříve administrativu. Nedostal se však ani do půlky prvního z dopisů, když se mu rozezvonil telefon. Okamžitě se podíval na display, na němž blikalo jméno jeho manažera.

"Dylane, zdravím, děje se něco?" zeptal se, když přijal hovor.
"Jo, něco bych s tebou potřeboval probrat," odpověděl ochraptělý mužský hlas.
"Jasně, o co jde?"
"Krom toho, že ti zase přišla pěkná hromádka dopisů od fanoušků, dostal jsem taky email z jednoho knihkupectví. Ty a ti další spisovatelé, co jsou nominovaní v novinkách na Cenu Henryho Jamese, jste tam pozvaní na autogramiádu."
"A co chtějí ode mne? Potvrzení, jestli přijdu nebo ne?"
"Přesně tak. Proto ti volám. Nemůžeme se někde sejít, abych ti mohl říct detaily? Nerad bych tě teď rušil od práce."
"Dobře, šlo by to dneska večer? Asi tak o půl sedmé? Do kdy to vlastně chtějí vědět?"
"Do středy odpoledne," povzdechl si Dylan. "Já vím, je to dost na rychlo, ale nemůžu za to. Přišlo mi to před chvílí."
"V pořádku, neomlouvej se. Hele, tak se sejdem a řekneš mi víc, jo?"
"Fajn, můžu tě vyzvědnout v práci, a pak si někam sednem."
"Okay. Dám vědět vrátnýmu, aby ti nedělal problémy a pustil tě nahoru."
"To je dobrý, klidně počkám před barákem. Vždyť na tom zas tolik nezáleží, kde budu těch pár minut stepovat. Jo mimochodem, ještě mi přišel jeden email - ohledně toho sobotního předávání cen. Přepošlu ti to. Jsou to víceméně jen detaily, jak přesně to bude probíhat, v kolik máš dorazit, co mít na sobě a tak."
"Oni mi tam píšou, co mám mít na sobě? Dělají, jako bych snad hodlal přijít v plavkách nebo co."
"Klid, Blaine, nerozčiluj se. Přece zas o tolik nejde - je to jen formální oznámení, žádná velká věda. No nic, musím končit. Na druhé lince mám nový hovor. Uvidíme se večer."
"Tak večer. Zatím."

Spisovatel odložil mobil vedle klávesnice a vrátil se k rozdělané práci. Ani tentokrát se mu však nepodařilo dostat se na konec rozečteného dopisu, protože se mu znovu rozezněl telefon. Tiskárna? Co po mně sakra chtějí z tiskárny?, zarazil se šéfredaktor, když zjistil, kdo mu volá. Dnešek bude asi hodně dlouhý, pomyslel si těsně před tím, než hovor přijal. Poté stiskl tlačítko se zelenou ikonkou.

pokračování zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 20:48 | Reagovat

Určitě mu volal Kurt. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama