Skrytý nepřítel - kapitola 2 část 3

16. března 2012 v 20:11 | Joli |  Glee
Kapitola 2, část 3



"Už jsem se bál, že ses na mne vykašlal a utekl zadním vchodem," pokusil se Kurt o vtip, když se Blaine konečně objevil před budovou.
"Promiň, nezlob se. Volal mi manažer - rád hodně mluví. Nestihl se dneska dostavit, tak se po mně sháněl a chtěl vědět, jak to probíhalo. Jeho umlčet, to je skoro až nadlidský úkol," omlouval se spisovatel, zatímco si to namířili bezmyšlenkovitě ulicí směrem pryč od divadla.
"Tak to si se mnou asi užiješ..."
"Copak? Upovídanost je tvá nejlepší kamarádka?"
"Jo... jedna moje kolegyně z práce tvrdí, že bych se svou ukecaností mohl rovnat s kdejakou trhovkyní."
"Tvoje kolegyně má smysl pro humor, jak tak koukám," zasmál se Blaine srdečně.
"Na tom není nic legračního," bránil se Kurt a tvářil se na oko uraženě.
"Promiň, já to tak nemyslel. Kam zajdeme?"
"Máš rád čínskou kuchyni? Znám tu jedno místo, kde dělají naprosto fenomenální kung-pao."
"Zdá se, že se tu vyznáš..."
"Když jsem byl na vysoké, chodíval jsem do téhle čtvrti dost často. Všechna divadla a některé místní podniky znám jak své boty. Tak co tedy?"
"Fajn, kung-pao zní dobře."

Zatímco mlčky kráčeli k nedaleké restauraci, Blaine nedokázal zastavit myšlenky, které se mu honily hlavou. Ne, že by ze setkání s Kurtem neměl radost. Naopak ho to těšilo, že se k němu hlásil někdo, s kým se v minulosti setkal, leč to bylo jen jednou a na krátkou chvíli. Spíš nečekal, že by se něco takového mohlo vůbec stát. Od většiny známých, s nimiž byl v kontaktu, již ohlasy dostal a jejich dostazy zodpověděl buď při soukromém setkání či přes některou ze sociálních sítí. Proto nad tím ani neuvažoval, že by se na jeho čtení mohl objvit někdo, s kým se zná, leč třeba jen vzdáleně. O to víc ho Kurtova přítomnost a fakt, že se k němu hlásil, překvapily. Nutno však podotknout, že mile. Sice si nebyl jistý, co od toho setkání může očekávat, každopádně v něm viděl minimálně možnost zavzpomínat na staré dobu, kdy oba trávili svoje volné chvíle ve sboru.

"Jsme tady," vyrušil ho náhle z uvažování hlas jeho společníka. Blaine zatřásl hlavou, aby se zbavil posledních dotěrných myšlenek, a pohlédl na nápis nade dveřmi. Dělal to tak vždycky. Kdo ví, třebas mi tu bude chutnat a já sem pak někoho budu moci pozvat na rande... klidně po nějakém divadelním představení, napadlo ho, zatímco vcházeli dovnitř.

Usadili se k prázdnému stolu v rohu místnosti - Kurt jako obvykle zády ke stěně a čelem do prostoru. Nečekali ani pět minut, když se u nich objevila jedna z číšnic. Tu neznám. No jo, co by taky jo - naposled jsem tu byl před rokem... klidně se tu od té doby mohl změnit naprosto celý personál, pomyslel si mladý Hummel.

"Hezký den přeji," pozdravila žena nové příchozí a položila před každého z nich jídelní lístek. "Mohu vám nabídnout něco k pití?" zeptala se pak a pohledem těkala z jednoho hosta na druhého.
"Ano, doneste nám prosím každému dvojku Merlotu. Tedy, doufám, že to piješ... a nemáš v plánu jet domů autem," otočil se Kurt k Blainovi, jakmile si uvědomil, s jakou samozřejmostí objednává, aniž by se svého dávného známého zeptal, zda chce víno i on.
"Merlot zní báječně," přikývl však druhý muž s úsměvem a brunet si oddechl.
"Takže, dvakrát dvojku Merlotu," zopakovala pro jistotu servírka, a poté odešla.

"Omlouvám se," vyhrkl ze sebe Kurt, jen co osaměli.
"V pořádku, nic se neděje," odpověděl Blaine. "Občas jsem rád, když si nemusím vybírat sám a udělá to za mne někdo jiný, na základně svých zkušeností. Očividně patříš mezi ty, kdo tuhle restauraci znají opravdu dobře."
"To víš, čas od času se rád dobře najím a napiju. A speciálně tady jsem ochutnal snad všecko, co tu vaří, a už tak nějak vím, čemu dát přednost, jaké pití kombinovat s jakým jídlem, a tak," pokrčil fotograf rameny, zatímco listoval jídelním lístkem, aby se ujistil, že provozovatel nezměnil svoje menu, popřípadě názvy jídel.

O chvilku později se vrátila číšnice a na tácu nesla dvě sklenice s tmavěčervernou tekutinou.

"Děkujeme. Už máme vybráno. Mohla byste nám prosím donést dvanáctku? Je to kung pao s rýží."
"Ano, samozřejmě. Hned to bude," usmála se žena a opět odešla, aby v kuchyni vyřídila objednávku.

"Říkal jsi, že jsi sem během studií chodil hodně často," zkoušel Blaine nadhodit téma, jen co opět nabyli soukromí.
"To je pravda. Chodil jsem na Cleveland Institute of Art - obor fotografování. Když jsem měl volno, tak jsem vždycky rád zašel na nějaké představení - nejlépe muzikály. A po nich jsem téměř vždy zamířil sem."
"Takže jsi vlastně taky skončil někde úplně jinde než u zpěvu."
"Přesně tak," přikývl Kurt. "Chtěl jsem to zkusit, ale nevyšlo to. V maturitním ročníku jsem si podal přihlášky na NYADu, ale když pak probíhaly přijímačky, jak naschvál jsem ležel s angínou. Původně jsem myslel, že půjdu na náhradní termín, ale to taky padlo, protože jsem se nestihl uzdravit. Naštěstí jsem si krom na zpěv dal ještě přihlášku na fotografování - s tím, že kdyby mne nevzali na zpěv hned po maturitě, tak to zkusím o rok později znova, zatímco první dva semestry strávím na jiné vysoké. To se však nekonalo, protože jsem zjistil, že mne to focení vlastně baví víc než zpívání. A tak jsem u toho zůstal. Nutno podotknout, že nelituju. Co ty? Ty jsi to nezkoušel?"
"Zkoušel, ale... nakonec mne nepřijali, takže jsem šel na angličtinu. Jak jsem již řekl - hlásil jsem se tam primárně kvůli literatuře. Byl to na střední můj nejoblíběnější předmět. Hned po sboru, samozřejmě," odpověděl konečně brunetovi na jeho dotaz. Bývalý člen New Directions měl však pocit, že je za tím ještě něco víc - soudě dle spisovatelova pohledu, který následoval. Blaine se z ničeho nic zahleděl do sebe. Jako kdyby vzpomínal a přehrával si všechny důvody a okolnosti, proč mu jeho vysněné studium zpěvu nevyšlo.

Kurt se však raději blíže neptal. Nechtěl být dotěrný a páčit to z něho za každou cenu. Věděl, že kdyby to muž naproti němu chtěl, vyklopí to sám a hned. Proto o své domněnce raději taktně pomlčel a předstíral, že si ničeho nevšiml.

"Musím říct, že mne tvoje kniha neskutečně oslovila. Koupil jsem ji minulý týden a od té doby jsem ji přečetl dvakrát. Mít víc času, myslím, že bych se před tou dnešní akcí do ní pustil i potřetí."
"Teda... páni... děkuju, to mi lichotí." Mladý autor vypadal, že je tímhle přiznáním trochu zaskočen, ale zároveň i potěšen. Nedokázal zabránit lehkému ruměnci, který se vytvořil na jeho tvářích.
"Kvůli mně se červenat nemusíš," usmál se Kurt. "Máš nějaký spisovatelský vzor? Někoho, koho obdivuješ?"
"Nemám jednoho nejoblíbenějšího spisovatele. Spíš se jedná o jednotlivé knihy, které na mne nějak zapůsobily a ovlivnily mne... které ovlivnily to, jak vnímám svět okolo sebe, a tak podobně."
"Například?"
"Miluju například Jméno růže. Naprosto mne fascinuje, jak Eco dokázal nenásilně do jedné knihy zkloubit několik žánrů... jak dokázal proplést tolik jednotlivých mikroskopických částí do jednoho celku. Úžasně si tam hraje s detaily... čím déle čteš, tím víc to všecko do sebe zapadá. Víš, já jsem asi vybíravý, co se týče knih. Spousta knih mne baví na první přečtení, ale málokterou bych si přečetl znova, protože u spousty z nich už nemám co objevovat - všeho si jde všimnout hned napoprvé. Jméno růže je jedna z mála knih, která se nedá vstřebat a zvládnout v plném rozsahu na jedno přečtení. Je tam toho tolik, že si to vyžaduje, aby se k tomu čtenář vrátil. Což je jedna z dalších věcí, co mne na tom uchvacuje. Další knihy, které mne přiměly, abych se k nim vrátil, byly například Bídníci Victora Huga, nebo Záhady Udolfa od Ann Radcliffové. Co se týče poslední zmiňované knihy, spoustě lidem vadí hlavní hrdinka Emily - prý je údajně příliš kladná, snaží se o to nejmravnější chování a každé vychýlení z morálních zásad ji naprosto vykolejí a téměř dovádí k mdlobám. Hodně lidí to považuje téměř až za nereálné. S tím se dá častečně souhlasit - respektive v dnešní době je asi těžko představitelné, aby někdo takto jednal - lidi jsou dneska více otrlejší. Nicméně opět - autorka si v knize skvěle hraje s detaily. Je jich mnoho, ale stále jsou v rámci snesitelnosti. A mně se to strašně líbí."
"Wow. To bylo... vyčerpávající. Já se přiznám, že jsem zas vždycky miloval fantasy příběhy..."
"Vážně? Ale ta moje kniha není fantasy ani trochu," namítl literát překvapeně.
"Já vím, že ne. O tvém románu jsem četl v novinách. Zaujalo mne hlavně tvé jméno. Vzpomněl jsem si, že jsem se kdysi náhodou seznámil s nějakým Blainem Andersonem, a tak jsem chtěl vědět, jestli se jedná jen o shodu náhod, a nebo se opravdu známe. A jak vidno - známe."
"Pane jo... tak na to opravdu nevím, co bych řekl."
"Nic říkat nemusíš," mávl nad tím Kurt rukou a následně upil ze své sklenice.

Spisovatel si muže před sebou zvídavě prohlížel.

"Takže... fantasy, povídáš?" poznamenal pak po chvilce odmlky.
"Jop. Vyrůstal jsem na Harry Potterovi. Znamená to pro mne celé dětství. Když mi bylo jedenáct..."
"... čekal jsi, až ti z Bradavic pošlou sovu, je mi to jasný," dopověděl za něho Blaine s pobaveným výrazem ve tváři.
"Vůbec nevím, čemu se směješ. Jako díte jsem to bral smrtelně vážně. Dlouhou dobu po jedenáctých narozeninách, kdy sova ne a ne dorazit, jsem byl nešťastný z toho, že na mne snad zapomněli nebo co."
"A co tě přimělo na to přestat myslet?"
"Objevil jsem sérii Meč pravdy - napsal Terry Goodkind. Natočili podle toho i seriál - Legenda o hledačovi se to jmenovalo. Docela povedené, ale na literární předlohu to nemá. Znáš to?"
"Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych si ty knihy, případně seriál sehnal. Co jsem ale hltal, byla série Píseň ledu a ohně od George Martina. Také z toho vznikl seriál, osobně ho považuju za jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl."
"Hra o trůny, to zbožňuju," rozzářil se Kurt nadšením, jakmile zjistil, že jeho bývalý pěvecký rival má na toto historické fantasy dílo stejný názor jako on.

Jejich rozhovor byl přerušen příchodem číšnice. Mlčky před muže postavila talíře, poté jim popřála dobrého chutnání a cupitavými krůčky se zase vzdálila.

"Máš pravdu, tohle jídlo je naprosto geniální," utrousil Blaine o chvíli později, když už měl snědenou půlku objednaného jídla.
"Jsem rád, že ti to chutná. Párkrát jsem to zkoušel uvařit, ale nikdy se mi to nepovedlo tak, abych byl s výsledkem spokojený."
"To vypadá, jako by vaření bylo tvým koníčkem."
"Vařím, to jo, ale spíš proto, že doma bydlím sám a nechci umřít hlady. Navíc, v posledním... a vlastně jediném vztahu jsem to byl já, kdo se staral o jídlo. Můj drahý protějšek na vaření nikdy nebyl."
"Jo tak," přikývl Blaine chápavě a natáhl se pro sklenici vína.
"Na tom čtení jsi řekl něco, co mne zaujalo."
"Co přesně?"
"Zmínil ses o tom, že děláš... nebo minimálně že jsi dělal v nějaké redakci."
"Jo tohle. No, když jsem dostudoval, začal jsem pracovat jako korektor jednoho kulturního týdeníku. Po čase jsem začal psát vlastní články... a teď... jsem tam šéfredaktor."
"Vážně? To ses vypracoval vysoko."
"Pravda. Teda je fakt, že jeden čas jsem si musel přivydělávat ještě v jednom zaměstnání, ale vždycky, když se mě někdo zeptá na povolání, řeknu, že pracuju pro jeden časopis. Je to něco, co mne fakt baví a naplňuje mne to."

Zbytek oběda dojedli beze slov. Jakmile se objevila číšnice, aby odnesla prázdné nádobí, objednal Kurt ještě jednou víno.

"Na co si připijeme?" zeptal se Blaine, když opět osaměli a oba v rukách drželi sklenky s čerstvě nalitou tekutinu.
"Na tebe. A na příští týden, aby byl pro tebe úspěšný," odpověděl Kurt narážeje na vyhlašování cen, které se mělo konat následující víkend.
"To zní dobře."

O vteřinu později bylo možné zaslechnout cinkot skla.

* * * * * * * * * *

Když se Kurt vrátil toho odpoledne domů, okamžitě se v obýváku svalil na gauč. To víno mě nějak zmohlo, pomyslel si. Měl bych vstát a dát si věci dozadu, řekl si pak. Vždycky měl rád pořádek a poslední, co potřeboval hledat před odchodem do práce, byly klíče, mobil a peněženka. Pomalu se tedy zvedl a namířil si to do pracovny. Když vytahoval věci z vnitřní kapsy své bundy, vypadla mu peněženka na zem. Sehnul se pro ni a do očí ho praštila účtenka, jejíž roh nápadně vykukoval ven, jak ji brunet v restauraci ukládal dovnitř.

Vytáhl ji a rychle ji přejel očima. Musel se pousmát nad vzpomínkou, jak Blaine chtěl mermomocí zaplatit a on to rázně odmítl, protože to byl jeho nápad a byl to on, kdo pozval toho druhého.

Tu si Kurt všiml, že je z druhé strany cosi napsaného, to když se začal propíjet inkoust z použité propisky. Okamžitě účtenku otočil a zjistil, že je na ní devítimístné číslo a pod ním písmeno "B". Usmál se. Určitě to tam napsal, když jsem si musel v restauraci odskočit, pomyslel si. Okamžitě se natáhl po mobilu a na číslo uvedené na papírku odeslal jednoduchou SMSku, "Díky za dnešní oběd. Kurt".



Poznámka: Legenda o hledačovi → seriál se v originále jmenuje Legend of the Seeker. Česky však seriál - myslím - ještě nevyšel, takže to nemá žádný oficální český název. Dovolila jsem si tedy se vší skromností o svůj vlastní překlad. :-)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Míša | Web | 16. března 2012 v 21:06 | Reagovat

pěkný.. :) moc, už se těším jak to bude pokračovat..

2 Domík | Web | 16. března 2012 v 21:25 | Reagovat

Skvělá kapitola. Líbí se mi, jak si hraješ s detaily a všechno tak popisuješ, to já prostě neumím. Na Legend of the Seeker se v seriálové podobě plánuju podívat už dlouho, ale vždycky mi do toho vleze jiný seriál. Mimochodem, na Slovensku ho dávali a název přeložili jako "Legenda o pátračovi," to jen tak pro zajímavost :) Jsem zvědavá, jakým stylem se bude povídka rozvíjet dál. A pokud potřebuješ beta readera, klidně se toho ujmu, pokud bys chtěla :)

3 Brea | 16. března 2012 v 22:05 | Reagovat

Super :) teším sa na pokračovanie. A s FB si to vystihla :D

4 Joli (admin) | E-mail | 17. března 2012 v 8:39 | Reagovat

[1]: Děkuju. :-)

[2]: Děkuju. Já viděla asi tak prvních 15 dílů LoTS, ale pak mi do toho přišly další seriály a už jsem to nedokoukala. :-D Jinak díky za nabídku BR. Uvidím, jak to půjde se třetí kapitolou, když tak bych se ozvala, ju? :-)

[3]: Děkuju. Já se u FB rozčiluju pořád, takže mi to tak nějak vlezlo i do povídky. :-D

5 Domík | Web | 17. března 2012 v 19:56 | Reagovat

[4]: Určitě :)

6 dorea | Web | 17. března 2012 v 23:04 | Reagovat

ty detaily, které do psaní vpravuješ jsou vážně skvělé, povídka tím dostane okamžitě jiný nádech a je tak nějak víc věrohodné a rozhodně je vidět ta propracovanost a je z toho znát, že sis s tím dala kopec práce a hrála si asi s každým slovem co? :) jsem zvědavá, kam to budeš směřovat, díky a těším se na pokračování :)
jediné, co mě trochu zaráží je, že The Warbles, New Dorection nepřekládáš a název knihy/seriálu ano, tohle je takový můj problém, vždycky mně ty anglický výrazy vyloženě udeří do obličeje :D ale vím, že někomu dělá problém používat Slavíci nebo Nové směry :)

7 Roedeer | Web | 18. března 2012 v 19:52 | Reagovat

Taky se mi libi, jak si s tou povidkou vyhravas, ale v nekterych pasazich je tech detailu a strojovych popisu, ktere nehybou dejem ani vyvojem postavy, na me az moc a pokusil bych se je proskrtat. Chyby, carky a preklepy u tebe myslim nejsou problem, ale nejvic me prasti do oci veci jako "přiblížil o trochu blíže" a pak si taky vubec nemuzu zvyknout na pouziti koncovky -ci u nekterych sloves (moci, pomoci...). Mam pocit, ze tohle uz nejakou dobu nahrazuje -ct jak v bezne reci, tak v literature a mediich. Plus se mi moc nepozdava autorske cteni odehravajici se dopoledne, moc lidi by asi neprislo. Vsechna cteni, ktera jsem navstivil ja, byla v podvecernich nebo vecernich hodinach.
No ale to je jedno... nechci moc kritizovat, protoze si myslim, ze z tohohle bude hodne dobra a promakana Klaine povidka. Naprosto mi vyhovuje delka kapitol (jsou tak akorat) a velmi se mi libi napad i nazev pro Blaineovu knihu. Samotneho by me nenapadlo nechat ho napsat neco takoveho a klidne bych si precetl vic ukazek z "knihy v knize".

8 baut46 | 18. března 2012 v 20:03 | Reagovat

povedený, těším se jak to bude pokračovat...trochu mi ale nesedlo, jak rychle si začali povídat, i když se potkali po deseti letech a téměř se naznali, ale lepší než trapné ticho :D

9 Joli (admin) | E-mail | 18. března 2012 v 21:47 | Reagovat

[6]: Děkuju. :-) Já to mám obecně v povídkách ráda, když jsou trochu víc rozepsané, tak se to snažím aplikovat i u sebe. Co se týče těch překladů - se Slavíky nemám až takový problém, ale s Novými směry trochu jo. Pořád si nejsem jistá, jestli používat Nový směr, nebo Nové směry. V titulkách jsem narazila na obojí, ač v originále myslím říkají většinou množné číslo. Ale díky za všímavost. :-)

[7]: Děkuju. :-) Ano, je dost možné, že jsem to na některých místech s detaily až přehnala, bohužel na to nemám moc odhad, kdy je to ještě v rámci únosnosti a kdy je to už přehnané. Jinak to -ci a  -ct u pomoct/pomoci, to je asi otázka každého, jak to vnímá. A klidně kritizuj, protože jistě je co. ;-) A děkuju. :-)

[8]: Díky za tu připomínku, tohle mne třebas vůbec nenapadlo. :-)

Ještě jednou díky všem za komentáře, snad nezklamu. :-)

10 Lucille | 21. března 2012 v 13:03 | Reagovat

Já jdu zase komentovat s křížkem po funuse :D Všechno tu až asi bylo řečeno, takže mi nezbývá než se opět těšit, jak to s nimi bude dál. :)
Díky za kapitolu.

11 Joli (admin) | E-mail | 21. března 2012 v 14:39 | Reagovat

[10]: V pořádku, nic se neděje. Díky, že jsi to četla. :-)

12 Naja | 23. března 2012 v 20:11 | Reagovat

Uh, omlouvám se za okomentování tak pozdě :-) dala jsem si na čas :-) strašně se mi to líbí, detaily naprosto obdivuju a příběh vypadá slibně :-) ten nápad je výborný, dokonce i nápad knihy :-) Jsem zvědavá, jak to půjde dál, přece jenom to nejsou zrovna typické situace :D takže se nechám překvapit :-).. skvěle napsané :-)

13 Joli (admin) | E-mail | 25. března 2012 v 21:50 | Reagovat

[12]: Neomlouvej se, naopak já děkuji za komentář. :-) Jsem ráda, že se ti to líbilo. Snad se bude povídka líbit i dál. :-)

14 Kat | 3. května 2012 v 20:25 | Reagovat

Já chci pokračování!!! Je to skvělý a strašně dobře se to čte :)

15 Karin | 4. února 2017 v 20:42 | Reagovat

Moc dobře si rozumějí. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama