Skrytý nepřítel - kapitola 2 část 2

16. března 2012 v 20:10 | Joli |  Glee
Kapitola 2, část 2



"Myslím, že není důvod to již déle zdržovat," uslyšel náhle spisovatel říkat moderátora. "Dámy a pánové, prosím, přivítejte svým potleskem pana Blaina Andersona, kterého tím tak zvu sem k nám na pódium."

Na jeho výzvu tak mladý muž vyšel ze zákulisí a namířil si to doprostřed jeviště. Mírně se uklonil, a poté se šel posadit ke stolu. Jakmile sál utichl a pozvaný host pozdravil diváky, následoval krátký rozhovor.

"Já tě, Blaine, vítám u nás v divadle. Jsem rád, že jsi svolil k této akci."
"Děkuju, Phile. Těší mne, že tu mou být a že jsem byl vůbec osloven toto čtení uspořádat," usmál se oslovený. Doufal, že není slyšet, jak se mu lehce třese hlas.
"Když se poprvé veřejnost dozvěděla o této akci," ujal se Ramsay opět slova, "bylo mi jasné, že by se tvoji čtenáři o tobě rádi něco dozvěděli. Na internetu toho o tobě zrovna mnoho není. Myslíš, že by ses mohl v krátkosti představit? Samozřejmě... je na tobě, co ze svého života vybereš za podstatné. Osobně si myslím, že by přítomné diváky mohlo zajímat, co tě vedlo k tomu, že ses vůbec dal na dráhu literáta... přece jen - v dnešní době, kdy toho na knižním trhu vychází tolik, není jednoduché prorazit. Tobě se to ovšem povedlo. Co bys nám k tomu řekl?"
"Jak jsem se dostal k psaní... na vysoké škole jsem studoval angličtinu - především kvůli literatuře, protože... knížky byly odjakživa moje záliba. No a čas od času jsme měli na různé semináře za úkol psát své vlastní texty. A teď nemyslím seminárky, ale povídky... básničky, a tak. Bavilo mne to, a tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych mohl zkusit jednou v budoucnu napsat román - kdyby mne tedy samozřejmě napadl nějaký námět. Původně jsem to chtěl psát jen tak - sám pro sebe. Nijak jsem nezamýšlel, že bych to poslal do nějakého nakladatelství a zkusil to vydat. Spíš jsem byl zvědavý, zda jsem toho vůbec schopen - napsat vlastní knihu. Bez jakéhokoli zadání - zkrátka podle sebe. Zpočátku jsem o tom s nikým nemluvil, ale jednou si můj spolubydlící na koleji potřeboval na chvilku půjčit můj počítač. Musel jsem so někam na chvíli odskočit a ten notebook jsem nepotřeboval, a tak jsem mu ho půjčil. Zapomněl jsem však zavřít soubor s náčrtem páté kapitoly, kterou jsem měl zrovna rozepsanou. A můj spolubydlící si toho samozřejmě všiml. Byl prvním člověkem, co se dozvěděl, že něco píšu, a začal mne podporovat v tom, abych knihu dopsal až do konce. Občas jsem měl takové chvíle, kdy jsem chtěl se psaním seknout... vykašlat se na to, ale on vždycky přišel a hučel do mne tak dlouho, dokud jsem v psaní nepokračoval. Teď jsem mu za to vděčný."
"To je zajímavý příběh, Blaine. Díky ti za něj. Říkal jsi, že jsi původně nezamýšlel knihu vydat. Co změnilo tvůj názor?"
"Byl to právě Denis - můj spolubydlící. Ano - je to ten Denis McCreary, kterému je román věnován, pokud by měl někdo v úmyslu se ptát. Začal jsem to psát zhruba rok před tím, než jsem složil závěrečné zkoušky na vysoké. Pak jsem nastoupil do zaměstnání v redakci jednoho časopisu a román psal ve svém volném čase. Když jsem pak celý text měl konečně dokončený, nebyl jsem si jistý, co přesně dělat dál. Byl jsem přikloněný tomu ho prostě zastrčit tak zvaně do šuplíku a nechat ho být. Jednou jsem však náhodou potkal Denise na ulici - viděli jsme se po delší době, a tak jsme zašli na kafe. V meziřečí se mne zeptal, jak to vypadá s knihou. Jen co zjistil, že ji mám dopsanou, chtěl si ji přečíst. Poslal jsem mu ji tedy a jakmile ji dočetl, sdělil mi své dojmy. Zajímalo ho, zda-li mne nenapadlo ji zkusit vydat. Popravdě jsem si moc nevěřil, že by to k něčemu bylo. Jak jsem řekl, psal jsem to spíš pro svoje potěšení než abych pomýšlel na kariéru spisovatele. Každopádně Denis se nenechal odbýt pár pochybovačnými zprávami z mé strany, a nakonec kopii románu donesl do nakladatelství sám. A teď sedím tady před vámi - na svém vlastním čtení - a jsem nominovaný na jednu z nejprestižnějších cen současné doby."
"Úžasné. Tvůj kamarád Denis rozhodně udělal záslužný čin. Myslím si, že si to zaslouží minimálně potlesk."

Když sál opět utichl, Phil pokračoval.

"A nyní bych tě, Blaine, rád poprosil, abys divákům, kteří se sem přišli podívat, přečetl úryvek ze své knihy, který jsi vybral pro dnešní dopoledne."
"Velmi rád," pousmál se spisovatel a vzal do ruky výtisk, co si s sebou přinesl a který po celou dobu rozhovoru ležel před ním. Nervozita částečně opadala a on byl za to rád. Teď, když měl po následujících zhruba dvacet minut hledět do textu a číst nahlas, věděl, že se nervozity zbaví úplně. Čeho jsem se vlastně bál?, pomyslel si v duchu, zatímco otvíral publikaci na připravené stránce. Když ji našel, podíval se do hlediště. "Přečtu vám šestou kapitolu, v níž se hlavní hrdina Brian Franklin - toho času sedmiletý - snaží dozvědět něco o své matce."

Poposedl si a než začal číst, nalil si trochu vody. Poté věnoval publiku ještě jeden pohled, a pak se konečně zahleděl do knihy.

"Kráčel sebevědomě úzkou ulicí vedoucí do centra města a do kroku si hvízdal svižnou melodii, již před pár dny zaslechl na Washingtonově náměstí, kde se čirou náhodou nachomýtl u flash mobu. Parta tanečníků, která pro překvapení náhodných kolemjdoucích začala z ničeho nic tancovat do rytmu jakéhosi popového hitu, mu učarovala. A vybraný hudební doprovod ještě víc. Chytlavý nápěv si pískal či pobrukoval všude, kam přišel.

Jeho kroky zrovna směřovaly do nedalekého obchodního centra, v němž se mu pokaždé - pokud ho nechytla a následně nevyvedla ochranka - podařilo vyloudit od lidí jistý obnos, s něhož si pak kupoval něco k jídlu. Co mu zbylo (jestli vůbec něco), - odnesl zpět domů a rozdělil se s ostatními, s nimiž sdílel střechu nad hlavou.

Domov. Těch pět písmenek znamenalo pro každého něco jiného. Pro Briana to představovalo starou opuštněnou garáž v řídce obydlené čtvrti na kraji města. Bydlel v ní se sedmi dalšími lidmi, kteří pro něho byli ztělesněním rodiny. Nikoho jiného neměl. Bral to jako samozřejmost. Žádnou jinou alternativu vlastně ani neznal.

O chvilku později se dostal do parku a nepřestávaje si pískat si to namířil podél trávníku obehnaného nízkou obrubou. Na stromech již rašily první listy a ptáci zběsile lítali v oblacích. Začínající jaro bylo vidět a cítit doslova všude. Sedmiletému chlapci to na tváři vykouzlilo úsměv. Rozhlédl se kolem sebe - vždycky rád pozoroval dění okolo. Na blízkém hřišti si hrála skupinka dětí, jejichž matky na ně dohlížely z laviček postavených o kus dál. Brian na ně chvilku hleděl, ale pak odvrátil zrak a pokračoval v cestě s hlavou upřenou vpřed.

'Davide, zvedej se, půjdeme pomalu domů,' zaslechl náhle ženský hlas, který si vynutil opět jeho pozornost. Podíval se tedy zpět.
'Mami, ještě chvilku... prosííííím,' odpověděl dětský hlásek osloveného chlapce.

Dál se však Brian o situaci nezajímal. Mami. Tohle jsem slyšel už několikrát, ale... co to znamená? V naší partě nikdo takovej neni. Říkáme si jménem a máma jako jméno teda určitě nezní. Navíc jsme tam jen samí chlapi a máma je rozhodně nějaká žena. Vždycky to slovo směřovalo k nějaký ženě. Budu se muset večer zeptat Richarda. S touto myšlenkou se pak rozeběhl, co nejrychleji dovedl, aby svoji pochůzku v obchodním centru měl co nejdřív za sebou."

Má opravdu příjemný hlas, prolétlo Kurtovi hlavou, když poslouchal muže sedícího za stolem, jak předčítá ze své knihy. To, že je Blaine jeho dávným známým, se mu potvrdilo hned poté, co spisovatel vešel na pódium. Sice literát od jejich posledního setkání ještě o trošku povyrostl, vlasy neměl nagelované, takže mu několik neposedných kudrlinek pořád padalo do čela, na tváři mu rašilo dvoudenní strniště a i vypadal o dost mužněji, přesto si byl brunet jistý, že se dívá na téhož člověka, proti němuž před několika lety stál v pěvecké soutěži.

Mladík sedící v hledišti ani tak nevnímal, co přesně muž na pódiu čte. Danou pasáž si pamatoval velmi dobře, proto svoji pozornost upíral spíš ke spisovateli samotnému. Pozorně si ho prohlížel. Něco na něm Kurtovi imponovalo. Nedokázal však říct přesně co.


Jen co Blaine dočetl vybranou pasáž, začalo obecensto opět tleskat. Ramsay však publikum po chvíli utišil, aby konečně mohl zahájit debatu.

"Děkuju za citlivý přednes a nyní bych rád vyzval vás, diváky, abyste se zapojili do diskuse. Máte-li na autora nějaký dotaz, nebojte se ho položit. Prosím, máte slovo."

V hledišti to zahučelo. Nikdo se však nehlásil - snad ze stydlivosti či co, - čehož se Phil trochu obával. Přesto doufal, že jakmile bude položena první otázka, bariéra padne, lidé se více osmělí a budou se ptát. Vyzval je tedy k otázkám znovu. Až poté se zvedlo několik rukou.

"Tak třeba tady paní v první řadě," oslovil ji moderátor.
"Děkuji," usmála se žena, když jí byl podán mikrofon. "Zdravím, pane Andersone, ráda bych se vás zeptala na jedno. Život na ulici - to není zrovna nejtypičtější téma pro knihu... odkud se vzal ten nápad?"
"Dobrý dotaz, děkuji za něj," pousmál se Blaine. Schválně začal odpovídat těmito slovy. Ačkoliv tušil, že mu někdo podobnou otázku položí, byl si pořád nesvůj ohledně toho, co vlastně na to chtěl všechno odpovědět. Doufal, že toto lehké odmlčení, kdy se zamyslel, na něm nebylo poznat. Proto radši hned pokračoval. "Víte, znám několik lidí, kteří se ocitli v situaci, kdy prostě... jim nezbývalo nic jiného než opustit své domovy a začít živořit na ulici. Viděl jsem, čím vším si procházejí... jaké problémy je trápí... co všechno musí podstupovat. A z toho vznikl ten nápad. Víte, myslím si, že hodně lidí se do této situace dostalo vlastní vinou, ale neplatí to o všech. Proto jsem začal tu knihu psát. Chtěl jsem na Brianovi ukázat, že ne každý skončí na ulici vlastním přičiněním."
"Dovolil bych si tě na chvilku přerušit," vstoupil mu Phil do řeči, "...a uvést, že právě za to - mimo jiné - je román nominován na literární cenu. Mohl bys k tomu, Blaine, něco dodat, prosím?"
"No... ano," usmál se mladý muž skromně. "V knize jsem se snažil bojovat proti předsudkům, které někteří lidé mají vůči bezdomovcům. Lidi z nich mají často strach. Mám ale pocit, že ne vždy je ten strach oprávněný."
"Děkuju, má někdo další dotaz?" obrátil se moderátor znovu k obecenstvu. Opět se zvedlo několik rukou. Tentokrát mikrofon doputoval k mladíkovi uprostřed hlediště.
"Dobrý den, pane Andersone, mne by zajímalo, proč Marylin nedala Briana do baby boxu, přestože věděla, že to bude pro dítě těžké vyrůstat na ulici a že mu od začátku vlastně hrozila reálná možnost toho, že nepřežije prvních několik dní. Ano, po porodu zemřela a samozřejmě nemohla o osudech dítěte rozhodovat, ale před samotným porodem o tom přece měla dostatek času přemýšlet, ne?"
"No, tak kdyby ho dala do babyboxu či si zvolila jinou možnost, než si ho nechat, tak bych asi neměl o čem psát," pokusil se Blaine o vtip a odlehčení situace. Byl rád, když viděl, že to částečně fungovalo a pár lidí se zasmálo. "Teď ale vážně. Proč dítě nedala do babyboxu. Jestliže jste četl román pozorně, určitě jste si všiml, že jsem tam ohledně matky docela hodně mlžil a nechal tak čtenářům prostor k jejich vlastní fantazii. Je to něco, co u knih vždy ocením, pokud si při jejich čtení mohu i něco sám domýšlet - co a jak se kde událo a proč postavy jednají tak, jak jednají. Proto jsem něco podobného použil i v Deus ex machina - konkrétně u té matky. Já osobně si to vysvětluju tak, že matka zažila ve svém životě již tolik pádů a tolik zklamání, že v dítěti spatřovala jediné pozitivum, kterého dosáhla - ačkoliv jí bylo jasné, že život na ulici pro dítě nebude jednoduchý. Bohužel to však nedokázala domyslet až do samotného závěru a pořád ta nějak vnitřně doufala, že se o dítě bude moci postarat sama."


Kurt se rozhodl, že se do diskuze nezapojí. Věděl dobře, že celé čtení bylo z větší části původně určeno pro lidi, kteří se s Andersonovou tvorbou přišli teprve seznámit. Dotazy, jež padaly na autorovu hlavu, ho však přesvědčily o tom, že nebyl jediným návštěvníkem akce, kdo měl román načtený již dopředu. Nebyl si jistý, zda si ho Blaine všiml nebo ne, každopádně měl plán, kterého se hodlal držet. Jak totiž stálo na plakátech, mělo celé setkání končit autogramiádou, které se fotograf jednoznačně hodlal zúčastnit.

* * * * * * * * * *

Nebyl však samozřejmě jediným, kdo si chtěl nechat od úspěšného spisovatele podepsat knihu. Zhruba polovina diváků po ukončení čtení odešla pryč, a ta druhá začala na jedné straně hlediště tvořit dlouhou frontu. Člověk po člověku stoupal po schůdcích nahoru na pódium a trpělivě čekal, až na něho přijde řada u stolku, za nímž Blaine seděl a trpělivě a s ochtou podepisoval výtisk za výtiskem. Na druhé straně pódia pak byly umístěny další schůdky, po nichž lidé odcházeli pryč.

Kurt seděl celou dobu na svém místě a hrál si s mobilem. Respektive - krátil si svůj čas na internetu. První, co okamžitě udělal, bylo, že Biance a Mary skrze Twitter napsal krátký vzkaz, ať se těší na to, až se zase spolu setkají v práci. Pak už jen brouzdal po dalších stránkách, které pravidelně navštěvoval. Zkontroloval emaily, které si náležitě utřídil, z toho dva si schválně nechal neotevřené, aby si jich pak všiml doma a nezapomněl na ně odpovědět. Na Facebooku se zdržel jen krátce - nikdy ho ta stránka nenadchla, navíc ho rozčilovalo, jak se každou chvíli mění její vzhled - čím dál k horšímu, dle jeho názoru. O tom, že se mu komentáře zobrazovaly jen se zpožděním, ani nemluvě. Místo toho si raději překlikl na oficiální stránku Limy, již jednou za čas prohlížel, aby byl v obraze, co se děje v jeho rodném městě.

Jak si o dvacet minut později všiml, řadu tvořilo již jen posledních patrnáct lidí. Zvedl se tedy konečně ze svého sedadla, přes rameno si přehodil tašku, na ni si položil svoji bundu, kterou po celou dobu čtení měl složenou na klíně, a do ruky si vzal svůj výtisk Andersonova románu. Poté se vydal podél sedaček až ke kraji. Jakmile se ocitl v postranní uličce, zařadil se do fronty na poslední místo. Jak si všiml, moderátor právě odcházel do zákulisí.

"Jaké vám tam mám napsat věnování?" zeptal se Blaine, jen co přišla řada na posledního - na mladého fotografa.
"'Pro Kurta' - pokud by to bylo možné," pousmál se brunet a díval se, jak kuličkové pero klouže po první straně jeho výtisku a zanechává za sebou úhlednou řádku písmen.
"Tady máte, děkuju, že jste přišel," vrátil pak spisovatel knihu majiteli, a poté konečně odložil pero na stůl.
"Mohl bych se vás na něco zeptat?"
"Jistě, samozřejmě, o co jde?" odpověděl oslovený, který stále ještě seděl za stolkem.
"V čem je podle vás psaní lepší než zpěv?"
"Promiňte? Nějak... nechápu..." zakoktal se Blaine, že ani nedokončil větu. Nebylo mu tak nějak jasné, proč se muž před ním ptá zrovna na tohle.
"Zajímá mne, proč... jste vyměnil mikrofon za práci s textem. Naposledy, když jsem vás slyšel zpívat, jste zněl jako opravdový profesionál. Je trochu překvapující, že jste toho zanechal a dal se místo toho na studia angličtiny." Kurt si nebyl jistý, jak moc se může vůči svému někdejšímu pěveckému soupeři chovat familiárně. Zvolil proto raději formálnější přístup.
"My... se známe?" zeptal se Blaine, na kterém byla krom překvapení znát i jistá míra nedůvěřivosti.
"Ano. Jmenuju se Kurt Hummel, ale... asi si mne nepamatujete. A než to uděláte, rovnou říkám, že se mi za to nemusíte omlouvat. Je to moje chyba, že jsem vás takhle přepadl."
"V pořádku, nic se neděje. Směl bych vědět, kde... kde jsme měli tu čest se seznámit?"
"Zhruba před deseti lety jsme proti sobě stáli na soutěži středoškolských pěveckých sborů. Vy jste byl hlavním zpěvákem u The Warblers z Daltonu. Já byl v New Directions z McKinleyho střední."
"Wow... teda... vidím, že máte dobrou paměť. Ano, byl jsem hlavním zpěvákem Daltonských Slavíků, to je pravda."

Blaine si chvilku pečlivě pozoroval muže před sebou.

"Myslím, že si na vás vzpomínám," poznamenal nakonec. "Zpíval jste tehdy sólo v jedné skupinové písničce. Tuším, že to bylo něco od Roxette."
"Listen to your heart, konkrétně."
"Tenkrát jste nám to natřeli."
"Pravda pravdoucí," přikývl fotograf s mírným úsměvem na tváři. "Pořád jste mi neodpověděl na otázku.".
"Jakou?"
"Zajímalo mne, proč jste zpěv vyměnil za psaní..."
"To je dlouhý příběh," odpověděl Blaine s omluvným výrazem v tváři. Kurt si nebyl jistý, jak si to má vyložit. Buď se mu o tom nechce mluvit, a nebo... to je opravdu dlouhý příběh.
"Vím, že je to ode mne asi poněkud troufalé, ale... nechtěl byste zajít na oběd, máte-li čas? Mohl byste mi to odvyprávět při jídle..."
"To má být pozvání?" usmál se spisovatel s povytaženým obočím. Pomalu vstal od stolu a začal skládat věci na desce do jedné hromádky.
"Ano, zvu vás," přikývl brunet. "Ale pokud nechcete jít, samozřejmě stačí říct, pochopím to... vlastně se skoro neznáme, takže..."
"... půjdu moc rád. Máme minimálně dvě společná témata, o kterých se můžeme bavit."
"Dobrá, to jsem rád, že souhlasíte."
"Půjdu, ale jen pod jednou podmínkou."
"Jakou?" zamračil se Kurt. Nenapadalo ho nic, co by tak mohl mít Blaine na mysli.
"Že si začneme tykat. Přijde mi to trochu divný... přece jen jsme se kdysi už potkali, ještě k tomu na soutěži sborů, a teď si máme vykat?"
"Tykání by bylo fajn," rozzářil se fotograf. Chlape, měl bys svůj enthusiasmus krotit, pokáral se však v duchu okamžitě. "Jsem Kurt," natáhl poté ruku před sebe.
"Blaine," přijal ji druhý muž s úsměvem. "Mohl bys na mne počkat před divadlem? Jen si vezmu z šatny své věci."
"Samozřejmě, budu venku před budovou," souhlasil brunet. S těmito slovy si to pak namířil ven ze sálu.

Třetí část zde
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 18:07 | Reagovat

Jak pak to bude pokračovat? :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama