Skrytý nepřítel - kapitola 2 část 1

16. března 2012 v 20:09 | Joli |  Glee
Konečně se mi podařilo dokončit druhou kapitolu. Bohužel jsem ji opět musela pro její délku rozdělit na několik částí, tak se prosím nezlobte. Vzhledem k tomu, že nemám žádného betareadera, musím si to opravovat sama, tak se omlouvám, pokud mi i přes několikahodinovou kontrolu utekla nějaká ta chyba.



Týden se přehoupl tak rychle, že to Kurta až překvapilo. Když šel toho pátečního večera spát, v hlavě si představoval, jak bude autorské čtení následujícího dne probíhat. Ať už to však mělo být jakékoliv, nedokázal skrýt, jak moc se na to těší. Kniha mu učarovala hned od začátku a on jen hořel zvědavostí, kdo přesně je jejím autorem.

Během týdne si na internetu zkoušel o něm něco zjistit. K jeho smůle mu však Google nabídl Blainů Andersonů hned několik. Nikdo z nich ovšem neměl podle nalezených informací s literaturou nic společného. Tedy až na jednoho. Krom několika článků o knize ale mladý fotograf nenašel o spisovateli nic, co by mu pomohlo potvrdit či vyvrátit, zda se s ním někdy setkal nebo ne. Ušklíbl se, když si vzpomněl na to, že ho Mary dvakrát či třikrát nachytala, jak místo práce brouzdá na webu a snažně hledá jakýkoliv text, který by mu autora Deus ex machina přiblížil o trochu blíže. Její poznámka "Ty jsi normální stalker." mu v hlavě vibrovala ještě dlouhou dobu po tom, co ho s ní počastovala. Trochu se za svou zvědavost styděl, ale nemohl si pomoci. Blaine Anderson ho prostě zajímal.

* * * * * * * * * *

Když se druhého dne probudil, ukazovaly hodiny v jeho ložnici půl deváté dopoledne. Měl bych vstát, abych nepřišel pozdě, řekl si v duchu. Jak věděl, čtení začínalo v jedenáct a cesta mu měla zabrat zhruba dvacet minut.

Protáhl se, znovu si promnul oči, poté odhrnul peřinu a posadil se na kraj postele. Usmál se, jen co se podíval ven škvírou mezi závěsy a spatřil sluneční paprsky, jak se snaží skrze mraky prodrat k zemskému povrchu. Zvedl se, přešel k oknu, a poté co přesunul dva kusy modré látky na strany, otevřel obě okenice, aby pustil do pokoje trochu čerstvého chladného vzduchu. Zhluboka se nadechl, následně přistoupil k šatní skříni a po párminutovém přehrabavání se konečně rozhodl pro úzké černé rifle, bílou košili a jednoduchý zelený svetr s límečkem. Ještě si vzal čisté spodní prádlo a s tím vším se vydal do koupelny. Oblečení si položil na poličku vedle sprchového koutu. Ze skříňky na druhé straně místnosti vytáhl velký bleděmodrý froté ručník a umístil ho na vrch přinesené hromádky. Na okamžik se ještě vrátil do ložnice, aby zavřel okno, a nakonec si to namířil zpět, aby se mohl konečně umýt.

Pomalu svlékl tmavé tepláky a tričko s obrázkem Elphaby a vlezl si do sprchy, kde o vteřinu později začaly na jeho tělo dopadat první kapky. Zatímco teplá voda stékala od jeho hlavy až k patám, v hlavě si Kurt promítal děj románu, který za poslední týden stihl přečíst dvakrát - jednou o víkendu hned poté, co si ho koupil, a podruhé ho dočetl předchozího dne. Bianca s Mary nad svým kolegou kroutily jen hlavou - v pondělí, jen co se vrátil do práce po víkendu stráveném nad nově objeveným dílem, nezavřel pusu a v jednom kuse knihu vychvaloval až do nebes.

Musel se nad tím usmát. Nemohl jsem si pomoci, ten příběh je prostě úžasný, pomyslel si, zatímco si do vlasů nanášel šampon s vůní mandlí. Co asi teď dělají holky? Bianca říkala něco o třídním srazu a Mary má nějaké focení. Každopádně pokud to dnešní čtení bude stát za to, tak jim asi - chudinkám - vyhučím díru do hlavy. Tak jako když jsem jim vyprávěl o tom románu.

Ještě na sebe namydlil sprchový gel, a poté, co to pak všechno ze sebe spláchl, se natáhl pro ručník. Utřel se dosucha, a až pak vyšel ven. Trochu se zachvěl, jakmile se jeho bosé nohy dotkly chladných dlaždiček. Ručník dal schnout na topení a následně se začal oblékat. Náhle mu mimoděk v hlavě vytanula melodie známé písničky a on si ji chtě nechtě začal pobrukovat. Myslí se mu honila již třetím dnem a on se jí nedovedl zbavit. Novomanželé, na jejichž svatbě ve čtvrtek fotil, upřednostňovali spíše starší hity, než ty současné, a Kurt - jakožto milovník hudby - to uměl náležitě ocenit. O to víc pak, když se Joe a Elizabeth Smithovi dokázali zcela náhodou trefit svým bohatým výběrem do jeho vkusu. Od toho dne, pokud zrovna nepřemýšlel o Andersonově knize, si prozpěvoval Thank you for loving me kudy chodil. Na svatbě to zaznělo jako jedna z posledních písní a on prostě nemohl vypudit nápěv ze své hlavy, ač se snažil sebevíc.

Přešel z koupelny do ložnice a namířil si to k posteli, kam si odložil oblečení na spaní. Poté nasměroval své kroky do kuchyně, aby něco málo posnídal.

Jakmile v jeho žaludku skončily dva tousty, tři vafle, sklenice pomerančového džusu a hrnek kávy, sklidil nádobí do myčky. Pak se vrátil zpět do ložnice. Na nočním stolku leželo dílo mladého spisovatele, na setkání s nímž se Kurt chystal. Vzal román do ruky a opět se mu vybavil děj, který ho až dojal k slzám. Na chvíli mu vytanuly všechny ty pocity, jež příběh v jeho nitru vyvolával, ale nakonec zatřásl hlavou, aby se těchto pocitů opět zbavil. Přešel do pracovny, aby si uložil knihu do tašky, kterou si předchozího dne odložil do koženého křesla. Poté se vydal rychlými kroky do předsíně. Obul se, oblékl si bundu, naposledy si upravil před zrcadlem svůj účes a s brašnou přehozenou přes rameno odešel z bytu.

* * * * * * * * * *

Vyšel z budovy a zhluboka nabral do plic čerstvý vzduch. Chvilku jen tak stál na místě a s úsměvem nechal slabé sluneční paprsky dopadat na svou tvář. Poté se dal konečně do pohybu. Otočil se doprava a vydal se dlouhou ulicí směrem k čtvrti, kde se nacházelo Playhouse Square Center. Co já tam strávil času, když jsem byl ještě na vysoký, pomyslel si. Díky Jamiemu, který tam chodil střídavě do všech divadel na praxi, navštěvoval tamnější představení docela často. Jo, díky Jamiemu jsem měl lístky o půlku levnější než většina ostatních diváků. Wicked, Miss Saigon, Hair, Cats,... viděl jsem to tolikrát, že už jsem to po třech měsících studia přestal počítat. Co na tom, že tam nehrály známé osobnosti z Broadwaye? Dívat se na ta vystoupení, ač byla jen studentská, bylo úžasné tak jako tak. Kdo ví, třeba se z některých tehdejších hvězdiček pomalu stávají opravdové budoucí hvězdy.

Po několika blocích se dostal k hlavní třídě, která vedla přímo tam, kam měl namířeno. Podíval se na hodinky - jakmile zjistil, že má ještě spoustu času, zvolnil své tempo. Při chůzi se díval do výloh krámů, jež míjel, a jak tak pozoroval, v několika z nich ještě zůstala valentýnská výzdoba z předchozího dne, kdy tisíce lidí slavily svátek zamilovaných. Kurt byl z tohoto svátku vždy poněkud rozpačitý. Ne, že by ho malé pozornosti, které na Valentýna od Jamieho dostal, nepotěšily. Domníval se však, že pokud se dva lidé milují, měli by být schopni si to dávat najevo během celého roku a ne jen v jeden den, kdy to dělalo tolik dalších párů. Připadalo mu to dost neosobní. Vždy dával spíše přednost nečekaným vyznáním, která šla přímo od srdce a vycházela z vlastního popudu - ne ze zvyklosti, že to na 14. února dělá takové množství jedinců.

Jak tak šel ulicí a přemítal o sv. Valentýnu, nevěnoval příliš pozornost tomu, kudy jde. Z přemýšlení ho probrala náhlá bolest v levé paži - to když omylem vrazil do chodce, který šel proti němu.

"Promiňte, nechtěl jsem," omlouval se Kurt okamžitě s lítostí ve tváři. Muž se jen slabě pousmál se slovy, že se nic nestalo. Blbče, dávej pozor na cestu, okřikl pak fotograf sám sebe, zatímco pokračoval v chůzi.

Minul obchod s dámskou módou, stejně tak Sephoru, z níž se linula příjemná vůně několika druhů parfémů, nechal za zády. Došel na konec bloku a zastavil na semaforech na rohu rušné křižovatky. Jeho pohled se stočil k budově, která stála na rohu protějšího chodníku. Nápis nad výkladní skříní hlásal "Svatební salon Dianna". Mladíkovi to na rtech vykouzlilo úsměv - vzpomněl si, jak v onom obchodě strávil několik hodin po Biančině boku - před třemi měsíci jí v něm pomáhal vybírat šaty. Jeho kolegyně dost dobře znala jeho vášeň pro módu, a proto ho požádala o radu. Nelitovala.

Jak tak o tom mladý Hummel přemýšlel, byla černovlasá fotografka jeho nejlepší kamarádkou, kterou v Clevelandu měl. S Mary si sice rozuměl dobře, znali se však příliš krátce na to, aby se dalo hovořit o nějakém hlubším přátelském vztahu. S Biancou však Kurt pracoval od prvního dne, co v La Fiestě nastoupil jako nováček, a za ta léta strávené v agentuře se z nich stala nerozlučná dvojka.

Se spolužáky z vysoké se rouzloučil ve chvíli, kdy dokončili studium a každý se rozprchl za svým zaměstnáním do různých koutů země - někteří dokonce odjeli mimo Státy. S Jamieho kamarády se přestal vídat od doby, kdy se ti dva rozešli. A nikoho jiného - krom kolegů z práce - v Clevelandu neznal. Bohužel neměl tolik času, kolik by si přál, aby se mohl seznamovat s někým mimo své zaměstnání. S lidmi, s nimiž se z La Fiesty bavil nejvíce, chodil čas od času do vinárny či do restaurace. Vzpomněl si, jak se ho během jeho prvního měsíce stráveného v agentuře jeden z kolegů zeptal, zda by s ním nešel do posilovny. Kurt - ačkoliv byl se svou postavou docela spokojený - nedokázal říct ne. Respektive si říkal, že by bylo dobré snažit se se všemi vycházet hned od začátku a nebýt odmítavý, a tak Micahovi tehdy odpověděl, že ve fitku nikdy nebyl, ale mohl by to pro jednou zkusit. Druhý den ho pak bolelo tělo natolik, že byl rád, když nemusel do terénu a celou pracovní dobu mohl strávit ve své pohodlné kancelářské židli a na počítači zpracovávat fotky z poslední akce, jíž se účastnil. Nutno říct, že to bylo poprvé a také naposledy, co kdy navštívil fitness centrum. Když se ho Micah ptal o týden později znova, s omluvným pohledem ve tváři odmítl.

Co se týkalo bývalých spolužáků z McKinley, ne, že by se s nimi nechtěl vídat. Spíš chyběly příležitosti. Polovina sboristů zůstala v Limě, kam se brunet dostal jen málokdy - a pokud už tam vůbec zavítal, většinu času stráveného v rodném městě pobyl v přítomnosti své rodiny. Zbytek členů New Directions se pak rozptýlil různě po celých Státech. Artie se po dokončení studií na vysoké usadil v Columbusu, Quinn se přestěhovala do Los Angeles a Santana s Brittany se rozhodly cestovat po celé zemi. Kde se na konec usídlily, to Kurt nevěděl. Posledním, kdo nezůstal v Limě, byla samozřejmě Rachel, která zakotvila v New Yorku. Jeden čas tam bydlela s Finnem. Že však jejich vztah uprostřed největšího amerického města neměl být jednoduchý, to Kurtovi došlo hned poté, co mu po roce studia na vysoké začala diva volat skoro každý den s tím, jaký je kontratenorův nevlastní bratr pitomec. Vztah mladého páru nakonec skončil vyhrocenou hádkou, okamžitým rozchodem, dvěma uraženými egy a Finnovým návratem do Ohia. Ti dva byli kapitolou sami pro sebe.

Náhle se na semaforu pro chodce objevila zelená a Kurt spolu s dalšími chodci si to namířil přes přechod na druhou stranu. Minul svatební salón, do jehož vitríny se právě dívala jakási dívka ve středních letech a zálibně si prohlížela šaty vystavené za sklem. S úsměvem prošel kolem ní. Prošel kolem několika dalších budov, jejichž prostory v přízemí patřily jakýmsi podnikům, kterými se však Kurt nezabýval.

Ušel ještě několik bloků, když konečně zahnul do ulice, v níž se nacházelo několik divadel spadajících pod Playhouse Square Centre - včetně toho Allenova. U srdce pocítil příjemný povznášející pocit, protože se mu vybavily všechny ty krásné chvíle, které v této oblasti strávil. Podíval se na hodinky a radši přidal do kroku. Měl sice ještě docela dost času, ale nedokázal odhadnout, kolik lidí se rozhodlo na autorské čtení přijít. Jak věděl, vstupné bylo volné, což mohlo znamenat, že se na akci dostaví početné publikum. A on - plný zvědavosti a očekávání - se chtěl posadit někam poblíž pódia, aby na autora knihy dobře viděl.

* * * * * * * * * *

Allenovo divadlo viděl již z dálky. Stojí před ním docela dost lidí, to jdou všichni tam, kam já? Vypadá to tak, pomyslel si, zatímco rychlými kroky kráčel k budově. Jak věděl, v sobotu dopoledne se žádná představení nehrála a jeho nenapadalo jiné vysvětlení, proč se před domem tísní tak velká skupina jedinců.

Propletl se davem a vešel dovnitř. V hlavní hale to hučelo jako v úle. Jak si Kurt uvědomil, hodně návštěvníků přišlo ve dvojicích či trojicích a nyní se spolu hlasitě bavili. Ti, co přišli sami, pak měli u ucha mobil, nebo si na panelech postavených nedaleko vchodu prohlíželi nabídku divadla či jen tak postávali a čekali, co se bude dít. Jakmile se Kurtovi podařilo se dostat až na dohled šatny, v níž si chtěl odložit svoji bundu, hned se otočil na podpatku a rozhodl se jít rovnou k sálu. Teda, tam je takových svršků, že se to na ty háčky sotva vejde. A to nemluvím o tom, že ještě další lidé stojí venku. To si tu do teď nebyli schopni zařídit větší šatní prostory? Radši budu mít bundu s sebou v sále.

Tohle se na Kurtovi od dob jeho studií nezměnilo. Ne, že by šatna byla kdo ví jak malá, jemu se spíš příčila představa, že se jeho bunda bude mačkat v haldě s dalšími kusy oblečení ostatních návštěvníků - nedejbože mu jeho bunda spadne na zem a někdo ji pošlape. Na to byl háklivý.

U dveří, jež vedly do největšího sálu, které divadlo nabízelo a kde se čtení mělo odehrávat, se tlačil hlouček nedočkavců, kteří se již chtěli jít usadit a očividně si zabrat co nejlepší místa. Kurt jim rozuměl. Podíval se znovu na hodinky a zjistil, že za necelých patnáct minut má celá akce začít. V tu chvíli kdosi z týmu pořadatelů konečně otevřel dveře a dav se z haly začal pomalu, ale jistě přesouvat do sálu.

Poslední minuty před začátkem čtení strávil Kurt - usazený vprostředku šesté řady - prohlížením si lidí okolo sebe. Místnost, v níž se právě nacházel, znal zpaměti, takže nebylo třeba, aby jí věnoval svoji pozornost. Tím víc ho právě zajímali ostatní, co se přišli podívat na mladého spisovatele. Nevěděl proč, ale tak trochu doufal, že mezi nimi najde někoho známého. Když však žádnou povědomou tvář nespatřil, vytáhl rychle z kapsy kalhot mobil, aby si vypnul zvuk. Jsou dvě minuty po jedenácté, už to brzy vypukne, napadlo ho, jakmile zjistil přesný čas.

Sotva zasunul telefon zpět na své místo, v sále to potemnělo - jen nad pódiem zůstalo pár reflektorů neztlumených a v plné síle osvětlovaly prostor pod sebou. Diváci okamžitě přerušili svůj hovor a místnost utichla. O pár vteřin později se na prknech, co znamenají svět, objevil muž okolo čtyřicítky. V ruce nesl mikrofon a mířil si to ke stolku, jenž byl na pódiu již dopředu připravený - stejně jako židle a stojan s dalším mikrofonem, který trčel do prostoru nad stolem, na jehož desce stála půllitrová lahev vody a prázdná sklenička.

Sálem se rozlehl potlesk. Příchozí se pousmál, a jen co to v místnosti opět utichlo, začal mluvit.

"Dobré dopoledne, dámy a pánové," oslovil obecnensto. "Jmenuji se Phillip Ramsay, jsem pořadatelem této akce a - jak si již tušíte - budu ji moderovat. Rád bych vás zde všechny přivítal na dnešním autorském čtení. Naším hostem je sedmadvacetiletý spisovatel Blaine Anderson, jehož první román Deus ex machina je nominován na prestižní Cenu Henryho Jamese."

Zatímco se Ramsay snažil přišedším divákům vysvětlit, jak bude následující hodina probíhat, v zákulisí již netrpělivě čekal mladý muž, který měl být toho dopoledne středem pozornosti. Když před pár chvílemi opatrně nakoukl do sálu, skoro se mu až zastavil dech. Tolik lidí... a přišli jen kvůli mně. Trochu znervózněl a jemně se mu roztřásly prsty u rukou. Nikdy bych nečekal, že by ta moje knížka mohla mít takový úspěch, pomyslel si.

Blaine Anderson nebyl nikdy z těch, kdo by fráze typu "To jsem opravdu nečekal." chrlil na potkání, aby se s předstíraným nevinným úsměvem ve tváři snažil přesvědčit své okolo o své skromnosti. Kdo ho znal trochu blíž, mohl s klidem v duši říci, že zrovna on měl skromnost od jakživa v povaze a nikdy nepatřil mezi nafoukance, kteří se potřebovali nutně přetvařovat.

Platil spíše za introverta, o němž jeho nejbližší až moc dobře věděli, že svůj román psal především sám pro sebe, než za účelem se zviditelnit a strhávat na sebe pozornost. Vlastně ani nikdy nebyl příliš zvyklý vystupovat na veřejnosti - toto čtení pro něj bylo tedy jakousi premiérou před tak početným publikem. Na druhé straně však byl samozřejmě rád, že jeho dílo dokázalo očividně zaujmout. Dokonce mu přišla řádka milých dopisů od jeho čtenářů. Těšilo ho to. Přesto však ještě nebyl rozhodnutý dávat na odiv své soukromí, ač se ho někteří lidé ve svých dopisech nezapomněli zeptat na detaily z jeho osobního života.

Druhá část zde
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jejiblog | 4. září 2012 v 13:22 | Reagovat

hezká povídka :D :-D

2 Karin | 4. února 2017 v 17:56 | Reagovat

Jdu číst další díl. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama