Skrytý nepřítel - kapitola 1 část 2

15. února 2012 v 22:50 | Joli |  Glee
Kapitola 1, část 2



Chvíli poté, co vyšel z kavárny, se musel zachumlat do bundy. Venku bylo přece jen o poznání chladněji, než v Royalu. Každopádně byl Kurt překvapený tím, že ačkoliv před pár dny začal únor, už víc jak čtrnáct dní nespadla v Clevelandu jediná sněhová vločka. Posledních pět dní se pak teplota vzduchu pohybovala okolo šestnácti stupňů nad nulou, což bylo pro stávající roční dobu poněkud neobvyklé.


Po deseti minutách rychlé chůze se mladý muž konečně dostal k budově, v níž pracoval. Jeho kolegové se ho již nesčetněkrát ptali, proč nejezdí autem, ale on na to měl vždy připravenu jednoduchou odpověď. Jednak dal za vděk procházkám, které byly o dost zdravější než jízda v autě, (čemuž se mimo jiné také vyhýbal proto, že částečně vykonával sedavé zaměstnání), a pak - cesta vozem by ho obrala o jeho oblíbenou zastávku v kavárně. Co na tom, že si kvůli tomu musel přivstat? Těch dvacet minut v Royalu mu za to stálo. Posezení nad šálkem kávy a čtení denního tisku hned po ránu se přiřadilo k jeho návykům - našlo si to v jeho životě své důležité místo a on se toho za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Jakmile nahlásil ve vrátnici budovy svůj přichod, namířil si to k výtahu. V hlavě si již představoval, jak vystoupí ve čtvrtém patře a ucítí teplo sálající z radiátorů na chodbách. Vstupní hala, v níž se právě nacházel, byla věčně promrzlá od toho, jak každou chvíli někdo přicházel a odcházel. Kurt v duchu litoval vrátného, že v tom průvanu musel pracovat. Zvlášť v období zimy.

"Dobré ráno," zaslechl náhle vedle sebe. Staválo se to téměř každý den, že ho někdo oslovil, zatímco stál před bílými dveřmi a čekal, až se elevátor uráčí dostavit do přízemí. Ani toto rané páteční dopoledne nebylo výjimkou. Vlastně to bral jako součást své práce a tyto krátké výtahové rozhovory, které častokrát absolvoval, ho ani trochu nevyváděly z míry.
"Dobré ráno," pozdravil zpět poté, co se podíval, kdo že to na něj promluvil. "Jak se máte, Michelle?" zeptal se ženy, již znal od vidění. Věděl, že pracovala v ekonomickém oddělení agentury, v níž byl zaměstnán, a často se potkávali při příchodu.
"Unaveně, Kurte, unaveně. Dcera leží od včerejšího odpoledne s chřipkou. V noci měla horečky, moc toho nenaspala. A já taky ne."
"To je mi líto, snad bude brzy v pořádku. Přišla jste si domluvit na pár dní dovolenou, abyste s ní mohla zůstat doma?" zajímal se brunet, zatímco společně nastupovali do výtahu, který před pár vteřinami konečně dorazil do přízemí. Oba pak stiskli tlačítko příslušného podlaží, v němž se nacházela jejich pracoviště.
"Bohužel ne," zakroutila žena hlavou. "Není to jen tak. Máme teď na oddělení dost fofr a už tak je nás tam málo. Myslím, že bych volno nedostala. Naštěstí přijel dneska ráno můj bratr, tak se o Emily má kdo postarat."
"Tak hlavně, že není doma sama."
"Pravda. A co vy? Vypadáte spokojeně."
"Nemám důvod být nespokojený," usmál se Kurt. Náhle se však výtah zastavil.
"No nic, musím vystupovat," pokrčila Michelle omluvně rameny. Brunet se s ní usmál, a když se rozloučili, vyšla žena ven.

O patro výš vystoupil z výtahu i Kurt. Okamžitě ho ovanul očekávaný a vytoužený proud teplého vzduchu vycházející z topení hned kousek ode dveří výtahové šachty. Brunet se vydal chodbou směrem ke kancelářím, kde v jedné z nich měl svůj stůl.


"Konečně jsi tady," oslovila ho po vzájemném pozdravu asi tak pětatřicetiletá černovláska, když vešel do místnosti. "Musím ti něco říct. Dokud jsme tu sami dva."
"Děje se něco, Bianco?" zeptal se zvědavě. V kaneláři byl sice v tu chvíli jen on a jeho starší kolegyně, ale jak si stačil Kurt všimnout, na jednom ze stolů ležela kabelka a na věšáku visel krom béžové bundy i tmavěmodrý kabát - dvě věci, o nichž věděl, že patří třetí osobě, jež však v ten moment byla někde pryč.
"Jde o Mary. Včera se s ní rozešel přítel, tak je dneska taková... rozladěná. Takže jsem tě chtěla poprosit, abys... to vzal na vědomí a pokusil se..."
"... být citlivý?"
"Přesně tak," přikývla jeho kolegyně. V tu chvíli vešla do dveří zrzavá dívka, jejíž oči nesly známky pláče. A Kurt si toho nemohl nevšimnout.
"Ahoj, Mary," usmál se na ni.
"Ona ti to už řekla, že jo?" kývla mladá žena směrem k Biance, aniž by odpověděla na pozdrav.
"Ehm... jo," rozhodl se Kurt hrát na rovinu. Věděl, že nemá smysl jednat jinak, a tak byl přímý. "Je mi to líto, vážně."
"Díky," zašeptala Mary, udusila v sobě vzlyk, který se dral na povrch, a přešla ke svému stolu.
"Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se brunet, když se posadil na židli u protější pracovní desky.
"Nevím, asi ne. Ale děkuju," pousmála se zrzka.

Poté se dali bez jakéhokoliv dalšího komentáře do práce. Jako tři z šesti fotografů agentury La Fiesta měli za úkol do konce stávajícího dne zpracovat fotky, jež pořídili na posledních akcích, kam byli firmou posláni během uplynulého týdne.

La Fiesta představovala jednu z mnoha podniků v Clevelandu, jež se orientovaly na poskytování služeb týkajících se organizace všelijakých akcí. Tato agentura se pak především zaměřovala na svatby, narozeniny a firemní silvestrovské oslavy. Celkem v ní bylo zaměstnáno na padesát lidí, kteří byli rozmístěni do několika kanceláří a tvořili skupinky podle toho, co vykonávali za práci. Kurt spolu s Biancou, Mary a dalšími třemi lidmi, co pracovali ve Fiestě jako fotografové, sídlili ve čtvrtém patře ve dvou sousedících místnostech. Hned vedle nich kotvila skupina tiskařů. Kurtovi byli všichni čtyři nesympatičtí. Neuměl si to nijak vysvětlit. Nikdy mu nijak neublížili - ani slovem, ani fyzicky, přesto si v jejich společnosti připadal nejistě a za celou dobu, co v agentuře pracoval, si k nim nedokázal najít cestičku. O to víc si však vychvaloval lidi z organizačních týmů, kteří se zabydleli v místnostech na druhé straně podlaží. Byli rozděleni podle toho, na co se specializovali - svatby, narozeniny, Silvestry. Nejvíce si rozuměl se "svatebníky", jak jim s oblibou říkal. Sám svatby miloval a s radostí se účastnit těch chvílí, kdy si dva lidé říkali své "ano" a štěstí z nich jen sálalo. Fascinovaly ho příběhy ostatních, a ty momenty, kdy mohl být svědkem toho, jak je někdo šťastný - když už ne on sám - ho naplňovaly. Proto byl tak rád, když se mu hned po vysoké podařilo získat své první zaměstnání zrovna tam.

* * * * * * * * * *

O tři hodiny později Kurt vstal od stolu a namířil si to ke dveřím.

"Musím si odskočit a cestou zpátky se zastavím v automatu pro pití. Nechcete něco přinést?" zeptal se svých kolegyň. Ty však s díky odmítly, a tak brunet jen přikývl a bez jediného dalšího slova se vydal ven.

Když se pak vracel zpět, nasměroval své kroky k nedalekému automatu, v němž si chtěl koupit půllitrovou lahev neperlivé vody. Ve chvíli, kdy však zahnul za roh, omylem do někoho vrazil.

"Promiňte, nechtěl jsem... Jamie?" Brunet by byl odpřísáhl, že se mu při pohledu na blonďáka před sebou na chvilku zastavilo srdce.
"Kurte? Jsi... jsi to ty?"
"Jo, jsem... co... co tady děláš?"

Když si mladý Hummel toho rána pomyslel, že setkání se svým bývalý zvládne, rozhodně nečekal, že se s ním uvidí již tak brzy.

"Frank bude mít za měsíc narozeniny. Chceme mu s kamarádama udělat oslavu. Něco speciálního. Přece jen... třicátiny neslaví člověk každej den, že jo. Tak jsem si vzpomněl... že jsi dělal v téhle agentuře, co to... pořádá na objednávku... i s fotografem, tak jsem se sem přišel na to zeptat."
"Aha," pousmál se Kurt nervózně. "Doprovodím tě, jestli chceš. Jen si tu koupím pití," ukázal na automat kousek od nich.
"To by bylo fajn," přikývl Jamie. Byl o deset centimetrů menší než brunet, na tvářích mu do stran trčelo několikadenní strniště a podle kruhů pod očima vypadal, že toho za poslední dny moc nenaspal.
"Jak se jinak máš? Krom toho, že svýmu bráchovi plánuješ oslavu," zajímal se vyšší z mužů.
"Ujde to. Před týdnem jsem dostal novou práci, dělám teď zvukaře v Palace Theater."
"To je v Playhouse Square Center, ne?"
"Jo, přesně tam," přikývl blondýn. "Máš... máš teď někoho?" zeptal se nečekaně.
"Já?" snažil se Kurt svým dotazem nahnat trošku času k zamyšlení, jak na to odpovědět. Ne, že by ho Jamieho otázka nějak zvlášť překvapila. Spíš si nebyl jistý, že chce se svým bývalým rozebírat svůj milostný život. "Ehm no... popravdě, nemám," řekl nakonec. "A... ty?"
"Jo... mám přítele."
"Opravdu?" zdvihl Kurt udiveně obočí. "Tedy, chci říct... gratuluju. Jak... jak dlouho už jste spolu?"
"Rok a půl."
"Aha. To... to vypadá na něco vážnějšího." Snažil se působit co nejpřirozeněji, zatímco pomalu kráčeli chodbou.
"To jo, je to vážný. Žádná známost na noc."

Kurtův výraz v obličeji na pár chvil zamrzl. Známost na noc. To zní povědomě. Nakonec se ale rychle vzpamatoval a křečovitě se pousmál.

"Tak - tady to je," ukázal pak brunet k proskleným dveřím jedné z kanceláří. "Tam ti řeknou, co a jak."
"Okay, díky. Rád... rád jsem tě zase viděl," natáhl Jamie ruku ke Kurtovi.
"Já tebe taky," přijal ji fotograf, a pak se se svým bývalým rozloučil.


Když konečně zaplul do své kanceláře, opřel se o dveře a musel se několikrát zhluboka nadechnout. Takhle jsem si setkání se svým ex-přítelem nepředstavoval, pomyslel si.

"Je všechno v pořádku?" zaslechl Biančin starostlivý hlas.
"Nebudeš věřit, koho jsem zrovna potkal na chodbě," odpověděl.

Kolegyně, jež ho oslovila, pokrčila rameny.

"Jamieho."
"Pane jo..." hlesla Bianca a věnovala Kurtovi soucitný pohled.
"Kdo je Jamie?" nechápala Mary a zmateně se dívala na své dva spolupracovníky.
"Můj bývalý..." odpověděl Kurt. V ten moment si neuvědomil, že zrzavá žena, s níž pracoval teprve půl roku, neví o jeho orientaci. Došlo mu to až ve chvíli, kdy zaregistroval její překvapený pohled.
"Tvůj bývalý?" zeptala se, aby se ujistila, že slyšela správně.
"Ehm, jo," přikývl brunet s nejistým úsměvem na rtech.
"Aha... no..." zakoktala se Mary. Bylo na ní vidět, že se cítí poněkud trapně. "Teda... chci říct, že mi to vůbec nevadí, že jsi gay... jen... nějak mne nenapadlo o tom... přemýšlet."
"Tak to jsi asi první," ušklíbl se Kurt a konečně se vydal ke svému stolu.
"A jak to zvládáš?" zajímala se Bianca, když se posadil a lahev vody položil vedle klávesnice.
"No... ne zrovna tak, jak bych chtěl - byl jsem docela v šoku, když jsem ho viděl, - ale není to zas tak hrozné. Potkat ho dřív, tak se vám tu asi složím," odpověděl a pohled stočil k velkému monitoru, aby mohl pokračovat ve své rozdělané práci. Jeho kolegyně však neustávaly v rozhovoru.
"To... byl ten váš rozchod tak... strašný?" špitla nesměle Mary, která neměla daleko k tomu, aby se opět rozplakala.
"Řekněme, že... to nebyla ta z nejveselejších událostí, co se mi přihodila." Na chvíli se odmlčel. "Promiň, jestli jsem... tě nejak rozrušil nebo tak. Nechtěl jsem. Vím, že si neprocházíš ničím příjemným," začal se omlouvat, ale zrzka ho přerušila.
"Nech toho, prosím. Rozhodně netvrdím, že jsem ze svýho rozchodu s Mikem nějak nadšená, ale... chovejte se prosím ke mně jako by se to nestalo. Prostě... se to přihodilo a tak to je. Nepotřebuju nějaké zvláštní ohledy."
"Mary," oslovil ji Kurt. "Tohle neříkej... jako, že nepotřebuješ zvláštní ohledy. Já i Bianca jsme se již s někým rozešli a víme, co je to nepovedený vztah, takže..."
"..když budeš chtít, tak za náma můžeš kdykoliv zajít a popovídat si..." doplnila ho černovláska.
"Děkuju, to si snad ani..."
"...ale ano, zasloužíš," mrknul na Mary brunet. V tu chvíli se otevřely dveře jejich kanceláře a do místnosti vešla baculatá žena kolem čtyřicítky. V patách jí stál Kurtův bývalý.

"Zdravím," usmála se příchozí na trojici sedící u stolů. "Potřebovala bych jednoho z vás, kdo by se připojil k organizačnímu týmu, který bude pořádat narozeninovou oslavu tady pro pana Mitchella. Je to 15. března. Kdo z vás je volný?"

Fotografové začali okamžitě listovat ve svých diářích.

"Já nemohu. Budu fotit na svatbě," odpověděla jako první Bianca.
"Já bych klidně mohla, nic nemám."
"Co vy, Kurte? Přece jen se tady s panem Mitchellem znáte, tak že byste..."
"Bohužel, od 14. do 16. března jsem nedostupný. Jedna svatba a dvoje narozeniny."
"Dobrá," přikývla žena - očividně jejich nadřízená. "Mary, vezmete to tedy?"
"Ano, jistě, slečno Cooperová," usmála se zrzka, které se - těžko říct jak - podařilo během pár vteřin zamaskovat své rozrušení, jež jí prostupovalo před šéfčiným a zákazníkovým příchodem.
"Fajn, dobře. Během dne se tu ještě zastaví někdo z organizačky, aby vám řekl detaily. To je vše, mějte se."

3.část: zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 17:38 | Reagovat

Lekla jsem se že tam bude muset Kurt jít. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama