Skrytý nepřítel - kapitola 1 část 1

15. února 2012 v 22:46 | Joli |  Glee
Nemám ráda dlouhé proslovy, tak to vezmu zkrátka. Dovoluji si vám představit první kapitolu své nové povídky a v skrytu duše doufám, že se bude aspoň někomu líbit. :-) Omlouvám se, že je kapitola rozdělena na 3 části. Do jednoho článku se vejde jen 40 tis. znaků, což jsem podle blog.cz údajně překročila, ačkoliv si můj OpenOffice myslí něco jiného. Přesto doufám, že se nikdo nebude zlobit.

Název: Skrytý nepřítel
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: Glee
Žánr: future, drama, napětí, romance, AU
Postavy: Kurt Hummel, Blaine Anderson; další se objeví později
Páry: Klaine; další se objeví později
Věk: neomezeno (zatím)
Délka: kapitolovka
Osa: budoucnost
Stav: rozepsané
Synopse: Kurt se v novinách dočítá o knize, jejímž autorem je právě začínající spisovatel Blaine Anderson, se kterým se brunet kdysi setkal na pěvecké soutěži. Jak dopadne setkání po letech? A jaké problémy mohou potkat úspěšného začátečníka na poli literatury?
Poznámka: Kurt nikdy neodešel na Dalton. S Blainem se znají pouze zběžně ze soutěže, na níž se potkali coby soupeři.



Kavárna Royal Café nikdy nepatřila mezi kdo ví jak velké řetězce, které by každý měsíc vykazovaly vysoké tržby. Na udržení provozu však bohatě stačilo, že měla firma své pravidelné zákazníky. Stálí hosté (bylo jich celkem dost na tak malý podnik) chodili téměř denně - každý měl svoji vyhraněnou dobu, - a tak majitelé (dnes již postarší manželský pár) mohli mít jistotu, že Royal jen tak nezanikne.

Jedním z místních štamgastů byl i mladý muž, na jehož příchod před pár vteřinami upozornilo zazvonění rolniček, které nade dveřmi visely místo klasického zvonku. První, co upoutalo pozornost modrookého bruneta, byla výrazná aromatická vůně právě uvařené kávy a čerstvě upečených croissantů s čokoládovou náplní. Muž se na chvilku zastavil a rozhlédl se po místnosti. Když konečně očima nalezl prázdný stůl úplně vzadu, okamžitě si to k němu namířil. Cestou se usmál na servírku, již v kavárně vídal téměř každý den. Jak si všiml, nesla v ruce prázdný šálek. Asi patřil tomu muži, se kterým jsem se minul ve dveřích.

Jakmile došel na místo, posadil se na jednu z židlí tak, aby viděl na vchod a na všechny přítomné. Odjakživa si rád dělal přehled o tom, co se děje okolo něj. Připadal si tak nějak jistější, když měl za zády zeď a vše ostatní na očích. A tak vždy, jakmile vstoupil do Royal Café, kam chodil každé ráno, než vyrazil do práce, doufal, že si bude moci sednout na své oblíbené místo. Na konci kavárny u velkého okna, jímž mohl v případě zájmu koukat ven.

Svoji tašku, kterou měl do té doby přehozenou přes rameno, si položil na židli vedle sebe, stejně tak následně i svoji tenkou bund, a podíval se směrem k pultu, na němž byly pod vytrínami narovnány různé druhy občerstvení a za kterým stály servírky připravující hostům jejich objednávky. Jedna z žen - ta, s níž se zdravil při příchodu, - se právě blížila k jeho stolu.

"Ahoj, Kurte. Tak co, jako obvykle?" zeptala se ho s úsměvem. V Royal Café znaly všechny servírky mladého muže jménem - přeci jen, chodil tam každý všední den. Navíc byl ke všem přátelský a vstřícný nehledě na to, v jaké byl náladě, takže nebylo těžké si ho zapamatovat. Krom jména věděly servírky samozřejmě i jeho objednávku, jež byla neměnná. Mokačíno a čokoládový muffin. Pro Kurta to byl něco jako jeho osobní rituál, který musel pravidelně vykonávat - jinak by byl během zbytku dne celý nesvůj a "cosi" by mu chybělo k jeho vnitřnímu klidu. Otázka 'Tak co, jako obvykle?' pak sloužila za jakousi mantru, kterou Kurt potřeboval slyšet, aby se ujistil, že jeho den začíná tak, jak má.
"Ano, jako obvykle," přikývl brunet - taktéž s úsměvem. Dívka se otočila a zamířila si to zpět k pultu ke své kolegyni, aby Kurtovi připravila jeho mokačíno. Zatímco se vracela na své místo, vytáhl mladý muž ze své brašny noviny, jež si cestou do kavárny koupil v nedaleké trafice.

Než se však dal do jejich čtení, porozhlédl se po místnosti - jak bylo jeho zvykem vyplnit čas, než mu byla přinesena jeho objednávka. Jednak rád koukal po lidech, kteří se v kavárně nacházeli - byla to tak trochu úchylka, jíž se nedokázal zbavit, - a pak to bylo také samotné prostředí, které mu učarovalo již tehdy, když před několika měsíci vešel do Royalu poprvé. Místnost neplatila za jednu z největších, přesto byla pro své účely dostatečně prostorná. Hostům pak především připadala dost útulná na to, aby se do ní rádi vraceli.

Všechny stěny byly vymalovány žlutou barvou - jen těsně u stropu se táhl světle modrý pruh, který na žlutou navazoval pravidelným prolnutím skrze zelený odstín. Akorát strop, do jehož prostředka byl nainstalován ventilátor, zůstal v bílé.

Pokud byste na zdech hledali obrazy, našli byste jich minimum - vlastně jen dva jakési abstrakty, o jejichž interpretaci se pokusil již mnohý zákazník. To, na co manželé Wagnerovi, kterým kavárna patřila, vsadili víc než na obrazy, byla rostlinná výzdoba. V jednom z rohů se vypínal vzrostlý filodendron, jehož dlouhé výhonky byly umně připevněny k bambusové tyčce umístěné uprostřed květináče. Na šesti nevelkých poličkách rozmístěných různě po stěnách se z tmavěhnědých keramických nádob táhly stonky jednoho z druhů fíkovníku, jehož přesný název si však Kurt nepamatoval. Poslední dva druhy rostlin - tlustice a pelargonie, které byly v kavárně k nalezení, pak zdobily parapety tří velkých oken zabírajících většinu plochy jedné ze zdí. Díky tak velkým sklům byl v místnosti dostatek světla, jenž Royalu dodával na optimismu. Během roku proto nebylo tolik potřeba rozsvěcet lampičky, jež visely na zdech v pravidelných rozestupech. Kurt byl kolikrát příjemně překvapen tím, že ačkoliv nebyla svítidla velkých rozměrů, dokázala v pošmourých zimních ránech a večerech vyloudit příjemné teplé světlo, které přidávalo na útulnosti celému místu. Kurt měl pocit, že si v kavárně připadá skoro jako doma.

Brunet seděl u světlehnědého kulatého stolu, na jehož desce před ním ležel The Plain Dealer. Noviny, z nichž si u většiny článků zběžně prolétl nadpisy a četl jen to, co ho zaujalo. V pátek se pak vždy těšil na kulturní přílohu, která ho zajímala ze všeho nejvíce. Nejinak tomu mělo být i toho dne. Když si mladý muž všiml, že se k němu blíží servírka a nese mu jeho mokačíno a muffin, usmál se. Už mi začínalo kručet v břiše, pomyslel si.

"Tady je tvoje objednávka," usmála se dívka a položila před Kurta talířek s hrnkem.
"Děkuji," oplatil jí úsměv, a jen co se blondýnka vydala zpět k pultu, upil okamžitě ze své kávy.

Tohle přesně jsem potřeboval, napadlo ho, když na jazyku ucítil onu známou chuť svého oblíbeného nápoje. Poté se dal konečně do čtení novin.

Co se týkalo zpráv z politiky a ekonomie, nezaujalo ho tentokrát vůbec nic. Sportovní rubriku přeskakoval rovnou, protože to šlo zcela mimo něj - jakékoliv výsledky z hokejových stadionů, basketbalových hal a dalších sportovišť ho prostě nezajímaly, takže se okamžitě vrhnul na novinky z kultury, které na rozdíl od ostatních částí novin četl téměř všechny a se zájmem. Byl totiž pátek a krom The Plain Dealeru měl Kurt k dispozici i Friday! Magazine.

Předevčírem bylo v jednom ze sanfranciských bytů nalezeno bezvládné tělo známé soulové zpěvačky Melody Griffinové (43). Uznávaná umělkyně trpěla v minulosti depresemi, s nimiž se v nedávné době léčila v místní psychiatrické léčebně. Zda její smrt měla něco společného s diagnózou, již lékaři zpěvačce oznámili před dvěma lety, se však zatím nepotvrdilo. Veřejné rozloučení, které rodina fanouškům přislíbila, se bude konat příští pátek v EXIT Theatre. Přesná hodina bude ještě doplněna. Příbuzní se pak s Melody Griffinovou rozloučí o den později na centrálním sanfranciském hřbitově, kde bude zpěvačka pochována v rodinném hrobě.

Melody Griffinová, o té jsem nikdy neslyšel, řekl si Kurt v duchu, když si dočetl zbytek článku o mrtvé zpěvačce. Zvláštní. Určitě o ní vyšel článek i normálně v novinách a ne jen jako zmínka v kulturním magazínu. Že bych si toho nevšiml?, podivil se. Zběžně pak prohlédl ostatní texty na dané stránce - recenze o výstavě kočárů a rozhovor s jejich vystavovatelem ho zas tak nenadchly, takže neměl potřebu se jimi zabývat detailněji. Co ho však zaujalo, byl článek otištěný na následujícím listě - zval čtenáře na nadcházející expozici kubistických obrazů, která měla začít příští týden a kterou se organizátoři rozhodli umístit do jednoho z clevelandských muzeí. Možná se zajdu podívat, nemám to z domova daleko, pomyslel si brunet, zatímco ujídal ze svého muffinu. A hele, usmál se pak, když se začetl do dalšího článku, po dlouhé době tu chtějí uvést Jesus Christ Superstar. Ten muzikál jsem naposled viděl, když jsem byl ještě na McKinley. A to už je taky nějaký ten pátek.

Náhle přestal ve čtení, neboť měl pocit, že se na něho někdo upřeně dívá. Zvedl tedy hlavu od novin a rozhlédl se kolem sebe. V kavárně se však všichni hosté zabývali sami sebou a jemu nevěnovali žádnou pozornost. Když však brunet stočil pohled k prosklené zdi, u níž seděl, zjistil, že za ní stojí mladá žena a dívá se dovnitř. Houby dovnitř. Dívá se na svůj odraz, ne na tebe. Hummele, ty pitomče jeden, ty jsi snad normálně paranoidní či co, vynadal si v duchu, zatímco se stále díval ven. V tu chvíli se však hnědovláska za oknem přestala upravovat a skutečně se podívala dovnitř kavárny. Její pohled se střetl s tím Kurtovým. Oba se zastyděli a odvrátili svůj zrak jinam. Mladík se cítil poněkud trapně, a tak se opět vrátil ke svým novinám a doufal, že na něm nebylo vidět, jak ho tato lehce trapná situace poněkud vykolejila a jeho jindy skoro až bledé tváře získávají červený nádech. Ještě si bude myslet, že na ni zírám nebo co, pomyslel si v duchu a dal se radši znovu do čtení. Žena mezitím odešla.

Nedostal se však ani do půlky kritiky nově chystaného dokumentárního seriálu ze života amerických prezidentů, když náhle zaslechl známý hlas.

"Ach, Kurte, zdravím vás. Jsem ráda, že vás zase vidím."
"Catherine, dobrý den. Jak se máte? Vypadáte báječně, jako vždycky," usmál se brunet zářivě na starší paní, která si to mířila přímo k němu. Znali se osobně již několik dlouhých týdnů - ona i její manžel byli majiteli kavárny.
"I vy jeden lichotníku," zasmála se Catherine srdečně.
"Kde máte George?" zeptal se Kurt a nepřestával se usmívat.
"Za chvilku přijde. Máme namířeno do muzea - rádi bychom se šli zeptat na prodej vstupenek na tu kubistickou výstavu, která tam bude. Jakmile jsem se o ní dnes ráno dočetla ve Friday! Magazine, hned jsem věděla, že tam musíme jít."
"Ty tam musíš jít. Být to na mně, na nějakou kubistickou výstavu se vykašlu," ozval se za jejími zády mužský chraplavý hlas.
"Dobrý den," pozdravil přicházejícího Kurt. "Copak, vy nemáte rád umění?"
"Mám. Jen ten kubismus mi nepřirostl k srdci, nevím proč. Já radši Van Gogha. Ach ta jeho Hvězdná noc nad Rhonou. To je nádhera! Ale že chce Catherine na kubismus, tak to snad kvůli ní nějak přežiju."
"To mám ale obětavého muže, co?"
"To rozhodně ano," souhlasil brunet.
"Však si taky už brzo nějakýho najdete," mrkla na Kurta Catherine. "Tak my už půjdeme. Ráda jsem vás zase viděla."

Když se rozloučili, díval se mladý muž za odcházejícím párem tak dlouho, dokud mu nezmizel z očí. Měl je oba upřímně rád. Věděl, že se rádi navzájem pošťuchují a provokují, zvlášť co se týkalo odlišných názorů na různé věci, ale bylo mu jasné, že to ti dva nikdy nemyslí vážně.

Však vy si také brzo nějakýho najdete, zopakoval si v duchu slova, která mu Catherine řekla. Kéž by, povzdychl si. Nedalo mu to a musel si vzpomenout na Jamieho - svého prvního a zároveň posledního přítele, s nímž měl ve svém životě vztah. Poznali si na párty, kterou pořádala Santana poslední den v roce, v němž se členové New Direction oficiálně viděli pohromadě jakožto glee club. Polovina sboristů tehdy odmaturovala a mířila na vysokou školu - včetně jeho samotného. Krom studentů z McKinley se na párty dostavili i další jedinci, které si členové ND pozvali - většinou šlo o někoho ze sousedství či někoho z příbuzenstva, s kým se děcka bavila a nevadilo jim ho představit svým kamarádům ze sboru. A mezi nimi byl i Jamie, kterého si tam přivedla Brittany a jehož všem představila jako svého vzdáleného bratrance.

Kurt se s ním znal zhruba rok a půl, když spolu začali chodit. Studovali spolu na vysoké v Clevelandu (oba z toho byli celkem překvapení, když se v prváku z ničeho nic potkali před třídou, kde je čekala jejich první přednáška) a nějaký čas spolu i bydleli, když se po škole nastěhovali do Clevelandu natrvalo. Vztah probíhal z brunetova pohledu celou dobu víceméně harmonicky (pomiňme ty občasné neshody - pohádá se každý), dokud se jednoho dne nevrátil dřív z práce a nenašel toho malého blonďatého mizeru v posteli s někým jiným. Následovala šílená hádka, padla spousta ošklivých slov. Rozchod byl okamžitý.

Od doby, kdy se Jamie odstěhoval z jejich společného bytu, se ti dva nikdy neviděli a ani o sobě neslyšeli. Kurt byl za to docela rád. Dostával se z nečekaného rozchodu celkem dlouho - ještě dnes měl živě v paměti, jak se bůh ví kolik dní po sobě probouzel se slzami v očích a od rána do večera s ním nic nebylo - to proto, že se mu v myšlenkách pořád vracela ta scenérie, kdy vešel do ložnice a v posteli spatřil vedle Jamieho ještě další mužskou postavu v Adamově rouše, jak se tulí k jeho příteli.

Nyní měl Kurt pocit, že by se se svým bývalým dokázal bavit, aniž by v jeho hlase bylo slyšet zklamání, smutek a nádech zášti. Sice netušil, zda by se s ním dokázal aspoň kamarádit (na obnovení vztahu nebylo ani pomyšlení), ale věděl, že by setkání s ex-partnerem ustál. Myslím, že už jsem konečně připravený taky na nový vztah. Jak je to dlouho, co jsem sám? Přes čtyři roky? Bože, vždyť mi letos bude už 28. Měl bych si někoho najít. Připadám si tak sám...

Zatřásl hlavou, aby zahnal myšlenky na Jamieho a vztahy vůbec, a opět se vrátil k novinám. Konečně se dostal na poslední stranu kulturního magazínu, a jak hned zjistil, byl na ní otištěn dlouhý článek o knize, která se dostala na trh na konci předešlého roku a letos byla nominována na prestižní literární cenu v kategorii novinek vydaných v roce 2021. Blaine Anderson - Deus ex machina. Mladý autor ohromil porotu svou prvotinou. Tak zněl nadpis. Začínající spisovatel Blaine Anderson (27) překvapil svým románem Deus ex machina patnáctičlennou porotu, jež v neděli 23. února rozhodne o tom, která z novinek vydaných v loňském roce získá prestižní cenu literárních akademiků. Andersonova kniha, jež na 350 stranách vypráví příběh mladého muže, který od narození žil se svou matkou na ulici a zázrakem přes veškerá úskalí života bezdomovců dosáhl životního úspěchu, je mezi pěti nominovými horkým kandidátem. Komu porota nakonec ve skutečnosti udělí cenu, se ale dozvíme až za čtrnáct dní. Čtenáři se však s nadaným spisovatelem mají možnost setkat již dříve a to v sobotu 15., kdy se v Allenově divadle v Playhouse Square Center koná od 11 hodin autorské čtení.

Blaine Anderson. To jméno znám - odkud ale? Škoda, že tu není fotka, pomyslel si brunet. No jo, ale taky to může být shoda jmen, to tě nenapadlo?, ozvalo se jeho druhé já. To je taky pravda. Každopádně - píšou tu, že příští sobotu se bude konat autorské čtení. Dneska je pátek sedmého - to mám dost času si tu knihu načíst dopředu. Příští týden se tam půjdu podívat a zjistit, kdo je ten tajemný Blaine Anderson. Třeba ho opravdu znám.

Když měl Kurt konečně dočteno, vrátil noviny zpět do brašny. Pak se podíval se na hodinky a jakmile zjistil, kolik je, skoro se až vyděsil. Měl bych si pospíšit nebo přijdu pozdě do práce. Rychle dopil mokačíno a dojedl zbytek muffinu, který mu ještě zbýval. Poté vstal a vydal se k pultu, kde zaplatil. Následně se rozloučil se servírkami a odešel pryč.

2. část: zde
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kat | 3. května 2012 v 15:03 | Reagovat

Začíná to zajímavě, určitě to dočtu do konce :)

2 Karin | 4. února 2017 v 17:31 | Reagovat

Vypadá to zajímavě. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama