Opuštěný dům

30. ledna 2012 v 17:44 | Joli |  fiction
Tato povídka vznikla jakožto snaha o vypracování jednoho z úkolů jedné pisatelské soutěže, kterou pořádala jedna moje kamarádka.


Opuštěný dům

Nad krajem se rozprostíralo chladné ráno. Lezavý mráz, studený vítr a zatažená obloha nevytvářely zrovna tu nejpříjemnější atmosféru. Stejně tak onen rozlehlý dům, který byl od prvního pohledu opuštěný, příliš optimismu nepřinášel.

Dětem, které toho rána došly až sem, naháněl dům hrůzu. Přesto se však po dlouhém váhání rozhodly, že v něm zůstanou. Alepoň na pár hodin. Celou noc, kterou strávily v lese, když utekly z domova, si nepřály nic jiného, než aby mohly někde složit hlavu. Někde, kde by byly alespoň trochu v bezpečí.

Chlapec, asi tak desetiletý, vedl za ruku svoji o dva roky mladší sestřičku a krok za krokem se spolu přibližovali k domu. Na obou bylo znát, jak moc se bojí. Jakmile došli k mostu, kterým se přecházelo přes řeku přímo k budově, zastavili se a ještě chvíli nerozhodně postávali. Když však opět zadul nepříjemný závan větru, věděli, že do toho domu půjdou tak jako tak. Zmáhala je únava, bolely je nohy a oba cítili, jak jimi mráz prostupuje až do morku kosti.

Bojácnými kroky se dostali přes dřevěný most, až se ocitli se na malém prostranství, které vedlo přímo k hlavním dveřím. Ačkoliv bylo jasné, že dům již dlouho neměl žádné obyvatele, nedokázali se oba malí uprchlíci zbavit strachu, že najednou zpoza nějakého rohu vyjde majitel a požene je pryč... nebo hůř.

Chlapec stiskl dívce ruku, aby jí tak dodal odvahy... a aby dodal odvahy i sobě, a spolu pak přistoupili k hlavním dveřím. Přestože děti neočekávaly, že by jim přišel někdo otevřít, použily klepadla, které viselo na dveřích. Domem se rozlehlo tlumené zaklepání. Holubi, kteří se usídlili na půdě, vyletěli vyplašeně z otevřeného vikýřového okna. Žadný další zvuk než splašený třepot křídel se však již neozval. To dětem jedině potvrdilo, že dům je opravdu prázdný. Hoch vzal za kliku, stiskl ji a pokusil se otevřít. Jak zjistil, bylo odemčeno, ale dveře, které dlouhou dobu nebyly používány, šly otevřít ztuha. Otočil se ke své sestře a kývl na ni na znamení, že bude potřebovat pomoci. Dívka odložila svůj raneček, ve kterém nesla svoji nejmilejší panenku a úzkou nádobku s pitím, vedle chlapcova ranečku s jídlem, a opřela se o dveře.

Po několika minutách se jim s námahou podařilo dveře se zrezivělými panty otevřít natolik, aby se oba mohli pohodlně protáhnout dovnitř.

Jakmile byli ti dva v domě, dveře za sebou zavřeli.

Když za nimi dveře zapadly, jaly se děti prohledávat vnitřek budovy trochu blíž. Jak později zjistily, dům byl honosně vybavený. Ve všech místnostech, jejichž stěny byly vytapetovány nejdražšími tapetami různých vzorů, stál starožitný nábytek a v oknech visely těžké závěsy z tmavé látky. Skoro to až působilo dojmem, že původní majitelé byli nuceni na kvap odejít a museli nechat vše tak, jak bylo. A už se pak nikdy nevrátili. Přes silnou vrstvu prachu, nánosy špíny a spoustu pavučin táhnoucích se ze stropů k zemi bylo jasné, že toto honosné sídlo patřilo bohatým lidem a bylo zcela jistě svědkem mnoha zábav vybrané společnosti. Pro koho jiného by takový dům jinak byl, odůvodňovala si to dívka v duchu.

Jakmile si prošly celou budovou, usadily se děti v jídelně. Chlapec vytáhl ze svého uzlíku jídlo, které kvapně stihl vzít doma z komory, a podělil se o ně se svou sestřičkou. Když oba pojedli, uvědomili si, že už víc jak den nespali. Přešli z jídelny do hlavní chodby a po schodech vystoupali do patra. Prošli úzkou chodbou, zahnuli za roh a zastavili se přede dveřmi ložnice. Vstoupili a o pár chvil později již leželi v posteli s nebesy a spali.

Probudili se až za několik hodin. Když chlapec pohlédl z okna, zjistil, že se sestrou prospali celý den a nyní se nad krajem nese opět noc. Do pokoje se snášel bledý svit měsíce. Jak si však chlapec všiml, blížily se k nim od západu sněhové mraky.

Hoch si vlezl zpět do postele ke své sestře. Mlčky se na něj dívala a svým pohledem se ho ptala, co bude dál.

"Počkáme tu do rána, a pak zase půjdeme dál. Už nám nikdo neublíží, slibuju. Zkus znova usnout, ano?" řekl tiše. Dívka se usmála, zavřela oči a o chvíli později se opět odebrala do snového světa.

* * * * * * * * * *

Celou noc hustě sněžilo a celý kraj se za těch pár hodin změnil k nepoznání. To však nebránilo policistům a lidem z nedaleké vesnice, aby v rojnicích procházeli okolím a pokračovali v hledání. Něšťastná matka, která poté, co její děti utekly z domova, protože je jejich věčně opilý otec opět zbil, vyděšeně pobíhala po vesnici, hystericky plakala pro své děti a dožadovala se pomoci ostatních.

* * * * * * * * * *

Ráno se skupina lidí, co pomáhala při hledání, dostala k opuštěnému domu u řeky. Jednoho z mužů napadlo, že by se měli podívat dovnitř. Ostatní s nim souhlasili, a tak se všichni vydali směrem ke stavení.

Po troše obtíží se dostali do budovy a začali s prohledáváním všech místností. Když prošli celým domem, zbýval již jediný pokoj. Mladík, který stál u dveří nejblíže, otevřel. Vstoupil, ale po pár krocích se zase zastavil - se smutných pohledem v obličeji. Sňal čepici, co měl na hlavě, a v duchu se začal tiše modlit za nešťastné děti, které ležely v posteli. Těch pár tenkých přikrývek, pod nimiž se skvěla jejich těla, je nedokázalo zahřát.

Venku nepřestávalo sněžit a rtuť v teploměru stále klesala hluboko pod nulu.

THE END
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 2. února 2017 v 13:46 | Reagovat

Pěkné ale moc smutné. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama