Náhodné setkání - kapitola 5

30. ledna 2012 v 20:43 | Joli |  Glee
Náhodné setkání - kapitola 5 (poslední)



"Kurte?" oslovil Blaine bruneta překvapeně. "Co... co tady děláš?"
"Co ty tady děláš?" odpověděl oslovený protiotázkou. Ačkoliv svého přítele spatřil dřív než on jeho, byl pořád v šoku z toho, že ho vidí. Ve špatný čas na špatném místě. Tohle asi nedopadne dobře. Odejít ale už nelze.
"Jdu k našim do bytu. Víš přece, že tu bydlí. Byli jsme tu už tolikrát..."
"Ale proč..."
"Táta je v nemocnici," přerušil Kurta mladý Anderson.
"Proboha... a je... je v pořádku?"
"Jo, pozítří ho nejspíš pustí domů. Chtěl, abych mu donesl pár věcí, tak jsem tady. Ale proč jsi tu ty?" vrátil se Blaine ke své předchozí otázce. "A co tady dělá on?" ukázal pak ještě na Davida. Cítil se zmateně. Ne.. určitě to není tak, jak si myslím, že to je. Tomu nevěřím, Kurt takový není. Nepodvedl by mne, přesvědčoval sám sebe.
"On... tu bydlí."
"A ty?" Blaine to potřeboval slyšet.
"Byl... byl jsem v baru a... tak nějak jsem se tam opil. David, který tam pracuje, mě... nechal přespat u sebe," přiznal se Kurt. Nechtěl svému příteli lhát. Jednak to dělal opravdu nerad, pokud pro to neměl vysloveně důvod, a hlavně - v tu chvíli měl pocit, že kdyby nemluvil pravdu, tak by jim to v jejich rozbouřeném stádiu vztahu mohlo jedině ublížit.
"A to... jsi jako jen tak šel? I přes to, co se mezi vámi stalo v minulosti?"
"Ano, jsme přeci... dospělí lidé. Měli bychom se umět přenést přes to, co se stalo už dávno."
"To se mi snad jen zdá. Jak jsi mi to mohl udělat?" věnoval Blaine Kurtovi dotčený pohled.
"O čem to mluvíš? Nic... nic jsem neudělal, jen jsem..."
"Jen jsi místo toho, abys řešil se mnou náš problém ve vztahu, byl s někým, kdo ti na střední škole dělal ze života peklo a..."
"... co se mi snažíš naznačit?" nechápal modrooký brunet.
"To ti na nás už nezáleží?" přistoupil Blaine ke svému příteli na krok. "Ty fakt chceš, aby to mezi náma takhle skončilo?"
"Samozřejmě, že nechci. O čem to mluvíš?"
"Proč... proč jsi zůstával tady?"
"Já... nechtěl jsem být sám, a tak..."
"A tak sis radši našel někoho jinýho než mne? Já sice vypadnul ven, ale hned jsem se pak zase vracel domů, abych si s tebou promluvil... chtěl jsem to okamžitě s tebou vyřešit... a ty jsi mezitím..."
"Co tím myslíš? Že jsem tě snad podvedl nebo co?"
"A podvedl?"
"Hele, on nic neudělal... nic se nestalo, opravdu," vmísil se do jejich rozhovoru vyhazovač, který stál do té doby mlčky opodál. Kurt mne sice políbil, ale nesmím to vytáhnout. Nemůžu mu to udělat...
"Ty se do toho nepleť, jasný?" osočil se na Karofskyho nejmenší z mužů. "Proč, Kurte?"
"Blaine, říkám ti pravdu. A David taky. Nic se mezi námi nestalo. Potřeboval jsem trochu času na přemýšlení."
"A vymyslel si něco?"
"Já..."
"Kurte, má tohle cenu?"
"Sám jsi říkal, že to chce vyřešit. Na co jsi přišel ty, hm?" obrátil to Kurt na druhou stranu.
"Že s tebou chci být... nejspíš ne v New Yorku... ale prostě, že s tebou chci být. Teď si tím však nejsem moc jistej."
"Blaine, co... co to říkáš?"
"Kurte, já... popravdě vůbec netuším, co bych si o tom všem měl myslet, víš?"
"Co chceš teď dělat?" Kurt se cítil naprosto zoufale. Nechtěl o svého kluka přijít, ale také ho zároveň nechtěl do ničeho nutit. Neměl to v povaze. Situace, v níž se nacházel, se mu však ani trošku nelíbila. Naháněla mu hrůzu, děsil se jí, chtěl z ní co nejdříve vycouvat, ač mu bylo jasné, že by to byla zbabělost. Nemohl jen tak odejít a doufat, že se to vyjasní jen tak samo od sebe. Navíc - rád měl věci vyřešené co nejdříve. Čím nepříjemnější, tím dřív. Teď, když v té situaci byl, věděl, že to musí dotáhnout do samého konce. Že nesmí za žádnou cenu vycouvat. Musel se s tím poprat, jak nejlépe dovedl. To, že se to musí stát, věděl už od samé chvíle, co se ocitl v Karofskyho bytě - tedy dřív, než se s Blaine - ač předčasně - potkal. Nyní měl však pocit, že je to ještě horší, než si to představoval. Vyvíjelo se to naprosto odlišným směrem, než původně chtěl.
"Musím jít."
"Kam?" nechápal kontratenor.
"Naši mne potřebují," odpověděl otázaný. Chtěl se vydat do bytu, kam měl celou tu dobu namířeno, ale Kurt ho zastavil. Chytil ho kolem ramen a donutil ho se opět postavit před něj.
"Počkej chvilku, prosím," vrhl na něj psí pohled. "Pojďme si někam sednout. Promluvit si... v klidu."
"Řekl jsem, že teď nemůžu," zopakoval Blaine důrazně. "Musím vzít tátovi nějaký věci a vrátit se za ním do nemocnice. Omluv mne, půjdu."
"Tak půjdu s tebou. Vždycky jsem s tvými rodiči vycházel dobře. Cestou za nima si budeme moci promluvit."
"Kurte, nemyslím, že je to dobrý nápad."
"Proč ne?"
"Prostě ne. Prosím, nech mě jít. Je toho teď na mne hodně. Nechci to tv tuhle chvíli řešit, jasný?"
"Ale..."
"Nezlob se, musím jít. Zavolám ti později, ano?" Blaine se dal opět do pohybu. Konverzaci se svým přítelem považoval za uzavřenou.
"Počkej přece," zkusil to Kurt znova.

Blaine se však již opětovně zastavit nenechal. Zlehka do muže před sebou strčil, aby si udělal místo a mohl projít. Neodhadl ale svoji sílu a do svého partnera vrazil tak, že se mladý Hummel zapotácel.

Vzhledem k tomu, že modrooký brunet tento výpad nečekal, neudržel balanc a začal padat dozadu. Hlavou prudce narazil do pouliční lampy, jež stála hned za ním. V tu chvíli se mu zatmělo před očima.

* * * * * * * * * *

První, co začal vnímat, když nabyl vědomí, bylo tiché pípání jakéhosi přístroje nacházejícího se v jeho bezprostřední blízkosti. Hlavu měl jak střep. Jako by v ní měl tisíce jehel, které ho bez ustání bodaly a za žádnou cenu nechtěly přestat.

Cítil se otupělý. Zkusil tedy pohnout prsty u rukou, aby se ujistil, že ho pohyblivost neopustila nadobro.

"Konečně jsi vzhůru," zaslechl náhle vedle sebe. Ačkoliv ho onen člověk oslovil normální hlasitostí, Kurtovi připadalo, jako by mluvčí křičel na lesy. Ještě horší mu pak přišel zvuk zavírajících se dveří. To když kdosi opustil místnost.
"Ne tak nahlas, prosím," zašeptal. Jeho hrdlo bylo vyschlé, hlas ochraptělý.

Několikrát zamrkal, a když měl pocit, že jeho oči už světlu pomalu přivykly, otevřel je naplno. Zjistil, že leží v nemocnici - soudě podle vzezření pokoje, - a ujistil se, že v místnosti není sám. Na židli vedle postele seděl Blaine, který ve tváři vypadal, jako by nespal několik dlouhých hodin.

"Co se stalo?" zeptal se ho.
"Byl jsi v baru. Někdo... někdo tě praštil do hlavy, zatímco jsi tam spal."
"Cože?" nechápal modrooký muž. Byl jsem v baru, souhlasil v duchu. V ústech stále cítil pachuť vypité whiskey. Ani nechtěl myslet na to, kolik skleniček do sebe za ten večer kopnul. Byl tam David. A já byl u něho doma. Druhej den jsem se pak... potkal s Blainem před Karofskyho barákem. O jaký rvačce je řeč, sakra?
"Asi si toho moc nepamatuješ, co?"
"No...," odmlčel se oslovený a nesměle se podíval na svého partnera. "Byl jsem v baru, protože... protože jsme se..." nedokázal to doříct. Pohledem uhnul kamsi do zdi.
"Protože jsme se pohádali," dopověděl za něj Blaine šeptem.
"Jo," povzdechl si Kurt. "V baru jsem pil a... asi jsem usnul... nebo aspoň myslím..."
"Správně, usnul jsi tam u pultu," přikývl kudrnatý muž. "Začala tam pak rvačka."
"Dva chlápci se tam hádali o jednu holku. Sekuriťáci je pak vyhodili na ulici. To si pamatuju."
"Podle... Karofskyho, který tam pracuje, to byla první rvačka za ten večer. To jsi byl ještě asi při smyslech. Potom se ale semlelo ještě něco většího. Podle barmana jsi spal jak zabitej, když se najednou jeden chlápek, co měl dost upito... chtěl strefit do svýho protivníka, kterej však stačil uhnout, protože byl relativně střízlivej, a tak... jsi tu ránu schytal ty. Přímo do hlavy. Stáli totiž hned za tebou. Dostal jsi takovou šlupku, že ti museli volat rychlou, protože si mysleli, že jsi snad mrtvej nebo co." Blaine ten konec zašeptel. Co kdyby se mu opravdu stalo něco vážnějšího? To bych nezvládl. Nejdřív táta... a teď i Kurt.

Mladý Hummel si připadal značně zmateně. To se mi jen zdálo, že jsem šel k Davidovi domů? To přece... to není... možné, honilo se mu hlavou. Nevěděl, co si má myslet.

"Jak se cítíš?" zaslechl znovu hlas svého přítele.
"Hrozně," přiznal se oslovený. Oči se mu zavíraly a on si nebyl jistý, jak dlouho se mu ještě podaří udržet se v bdělém stavu.

Náhle se dveře místnosti opět otevřely. Kontratenor v nich spatřil paní Andersonovou a mladého lékaře v doprovodu jedné sestry.

"Tak jste se nám probral," usmíval se muž, zatímco kontroloval Kurtův stav.
"Jo," zašeptal brunet. "Budu v pořádku?"
"Ano, jistě. Máte slabý otřes mozku a... kocovinu. Poležíte si u nás do konce týdne, a pak vás pustíme domů. Tedy samozřejmě, pokud nenastanou nějaké komplikace. S těmi však ve vašem případě nepočítáme."
"To je dobře," pokusil se Kurt o úsměv.

Poté doktor nadiktoval sestře jakési údaje. Žena je zapsala do pacientovy karty, a poté, co se s přítomnými rozloučli, zase odešli.

"Jsem ráda, že budeš v pořádku," usmála se na Kurta Blainova matka.
"Já taky. Co vy tady vlastně děláte? Teda... ne, že bych vás nerad viděl, ale..."
"Jde o mýho tátu," odpověděl mu jeho přítel místo své matky. "Měl náběh na infarkt. Včera večer ho sem přivezli."
"Aha, to mne mrzí. Vypadáš na to, že jsi tu byl celou noc."
"Jo, to byl. Potom, co jsme se rafli, jsem... šel ven, a když jsem se vracel domů, sháněla mě máma. Okamžitě jsem si to namířil sem, když jsem se dozvěděl, co se stalo tátovi. Dopoledne jsem pak jel pro nějaký věci, když mi náhle volali, že jsi tady i ty. A že se jim konečně podařilo sehnat číslo na někoho, kdo tě zná."
"Byl jsem tu už několik hodin a tobě to dali vědět až... tak pozdě?"
"Přesně," přikývl Blaine. "Měl jsem starost o tátu a... nenapadlo mne tě shánět... já... promiň..."
"To je dobrý, neomlouvej se," přerušil ho Kurt. "Vím, jaký to je mít strach o tátu. Zažil jsem to sám - znám to až moc dobře."
"Jo..." hlesl mladý Anderson. "Hlavně... hlavně, že budeš v pořádku."
"To ano," souhlasil brunet. "Až... až mě pustí domů, budeme si muset spolu promluvit."
"Já vím. Tentokrát to snad proběhne... v klidu."
"Určitě ano. Chci být s tebou za dobře. Což ale znamená, že se musíme dohodnout, co a jak. Aby to vyhovovalo nám oběma."
"Rozhodně. Teď ale odpočívej, jo?" pousmál se Blaine a vzal Kurta za ruku.
"Budu," oplatil mu úsměv modrooký muž. Měl totiž k úsměvu důvod. Vypadá to, jako bych dostal druhou šanci se s Blainem usmířit. Vše si s ním vyříkat... vysvětlit. Sice netuším, proč se mi do snu - jestli to teda byl sen - promítl David... a jak je možné, že jsem viděl to, co Blaine sám zažil - jeho tátu v nemocnici, ale myslím, že mi to ukázalo návod, jak řešit svoji situaci. A to je hlavní. Začneme pěkně od začátku a všechno bude zase jistě v pořádku. Musí. Blaine mi za to stojí.


THE END
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 17:21 | Reagovat

Věřím že to vyřeší dík za povídku. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama