Náhodné setkání - kapitola 4

30. ledna 2012 v 20:41 | Joli |  Glee
Náhodné setkání - kapitola 4



Jen co se za Blainem zabouchly dveře bytu, jenž tak na kvap opustil, vydal se kudrnatý muž okamžitě ke schodišti. U výtahu, který se nacházel na opačné straně chodby totiž spatřil jednu ze svých sousedek, již neměl zrovna v lásce. Rozhodně v tu chvíli neměl náladu se svěřovat cizím lidem, co se stalo. Věděl, že zrovna ona by to na něm poznala, že něco není v pořádku, a hned by se začala vyptávat. A to Blaine opravdu nechtěl.

Taky se mi nelíbí představa, že by se to hned dozvěděl celej barák. Drbna jedna, pomyslel si zahořkle, když sbíhal první shody.

Navíc mu bylo jasné, že by nevydržel čekat na chodbě tak dlouho, než by výtah dorazil do jejich podlaží a svezl ho dolů. Blaine měl dojem, že se dusí a nutně potřebuje na čerstvý vzduch. Jakékoliv zdržení tak bylo nepřípustné. Nezvládl by to - jen tak přešlapovat na místě, ať už na chodbě či ve výtahu. Potřeboval být v pohybu. Dodávalo mu to pocitu, že něco dělá. Jiným způsobem své rozčilené nervy udržet aspoň trošku v klidu nedokázal. Stačilo malé narušení a on by vybuchl jak sopka.

Když se konečně dostal před budovu, oblékl si bundu, již měl do té doby stále přehozenou přes rameno, a vydal se ráznými kroky směrem k parku. Věděl, že tam v tu hodinu téměř nikdo nebude. A tomu vyhovovalo.

Ani trochu mu nevadilo, že cestou naráží do chodců, kteří mířili proti němu. Nevnímal ani nadávky, jež se sypaly na jeho hlavu - to když jednomu muži ve svém věku vyrazil nechtěně z ruky čerstvou kávu právě koupenou v nedalekém stánku. Tekutina se rozlila na dlažbě, ale Blaine se tím nezabýval ani vteřinu.

Co se to proboha mezi náma stalo?! přemítal Blaine rozrušeně, zatímco kráčel ztemnělou ulicí stále kupředu. Hvězdy matně blikaly v mlžném oparu a stříbrný měsíc svítil muži pod kroky, takže vůbec nevadilo, že některé z lamp mají prasklé žárovky. Co ta hádka měla k čertu znamenat? To jsme oba klesli tak hluboko? Vždyť jsme si všecko pokaždé dokázali rozumně vyříkat. Jako dva dospělí lidé. Tak proč se nám to dneska vymklo z rukou?

Blaine si zapnul bundu až ke krku, a obnažené dlaně poté strčil do kapes. Bylo poněkud chladno a studený vítr, který čas od času na sebe nepříjemně upozornil, mu na náladě také nepřidával. Jeho kroky byly již pomalejší a on si konečně začal dávat pozor, kudy vlastně jde.

O deset minut později prošel úzkou brankou a ocitl se v nevelkém, přesto značně zarostlém parku. Hotová džungle, pomyslel si muž s úšklebkem ve tváři. Mezitím obešel několik záhonů, na nichž rostly jakéso okrasné květiny. Vzpomněl si, že mu Kurt kdysi odříkal jejich názvy - několikrát, ale on si je nikdy nebyl s to zapamatovat.

Náhle mu do oka padlo několik laviček obklopených rozložitými větvěmi neudržovaného šeříku. Skvělé místo - stvořené přímo pro mne. Nebudu tam tak na ráně, kdyby šel někdo okolo. I když - kdo se zdravým rozumem by touhle dobou chodil parkem?

Natáhl krok a vydal se směrem k lavičkám. Cestou nakopl prázdnou plechovku od coca-coly, která se ledabyle válela uprostřed chodníčku.

Posadil se a lehce se zachvěl pod dalším náporem větru. Věděl, že by se mohl lehce nastydnout - za studeného počasí k tomu byl dost náchylný, ale v tu chvíli mu to bylo zcela ukradené. V kotnících skřížil nohy a složil je pod sebe. Několik minut sledoval obraz, jenž se před ním naskytl. Úzká asfaltová cesta, po níž přišel, ho dělila od rozlehlého trávníku, který se táhl přes celý kopec a jehož druhý konec tak nebylo možné z lavičky zahlédnout. Kousek od obruby dělící zelenou plochu od chodníku kdosi zasadil do podlouhlého záhonu již zmíněné okrasné květiny. Zbytek louky pokrývala hustá měkká tráva (leckterý fotbalový stadion by mohl závidět), mezi jejímiž stébly se tu a tam usmívaly sedmikrásky. Ty však ve tmě nebyly vidět. Stejně tak pár dubů a skupina břízek, které narušovaly jinak neměnnou rovinu horizontu. Jen díky tomu, že Blaine ten park znal téměř nazpaměť a že bylo do něho zavedeno pouliční osvětlení - ač chabé, - mohl téměř na 100 % říct, jak scenérie před ním vypadá.

Blaine se v tu chvíli pokoušel na nic nemyslet, ale čím víc se o to snažil, tím víc mu to dělalo problémy.

Bože, Kurte, co jsme to udělali? Vím, že jsem ti o tom neměl lhát a měl ti to všecko říct rovnou, ale... já se tak strašně styděl. Za svůj neúspěch. Nechtěl jsem tě zklamat. Pořád jsem doufal, že se mi podaří najít něco jiného. A pak že ti o tom všecko povím. Nedokázal jsem to udělat hned. Okamžitě to ze sebe vysypat. Prostě to nešlo. Připadal jsem si tak... ponížený. Bál jsem se... vlastně netuším čeho. Vím, že bys mne neodsuzoval - takový nejsi, ale... prostě jsem si neuměl přiznat, že se mi to stalo. Přiznat si to nahlas. Ano, nemůžu za to, že se z šéfa vyklubal takový homofob. Určitě bys chtěl, abych to s ním začal řešit, protože vyhodit někoho pro orientaci... to prostě není důvod. Ale to neznáš Jonese. On je prohnanej jak ďábel... mazanej jak liška. Nikdo by v mé výpovědi nenašel nic, co by se dalo proti němu použít. I když je jasný, proč mne vyhodil. Vždyť i svýho syna vykopnul z domova jen proto, že je gay. Mimochodem, to jsem se dozvěděl až nedávno.
Když jsem si tu výpověď četl, věděl jsem sám, že proti Jonesovi nemám šanci. Napsal to fakt neprůstřelně. Přitom to bylo jasný, proč mě tam nechce. Jsem na chlapy. Dal mi to několikrát najevo už dřív, že s tím má problém.
Ach, Kurte. Jak to teď ale mezi náma dvěma teď bude? To jsme se jako rozešli nebo co? Po tolika letech vzahu konec jen kvůli takový blbý hádce?
Ne. Nechci o Kurta přijít... ne takhle. Taky si ale nejsem jistej, že chci, aby to takhle pokračovalo dál. Co vlastně od života vůbec chci? Klapající vztah. Normální práci, kde bude všem jedno, jaká je moje orientace. Chci mít čas na svýho přítele. To všechno jsem na začátku měl. Tak co se sakra stalo, že se to změnilo a dostalo se to až sem?

Náhle parkem znovu zadul vítr, tentokrát však o dost silněji než před tím. Blaine se zachumlal do bundy, již měl na sobě, ale moc to nepomáhalo. Nakonec se tedy rozhodl, že se vrátí opět domů.

Musíme si s Kurtem promluvit. Ještě dnes. Musíme to vyřešit. Rozumně, v klidu, bez hádek.

Blaine vstal z lavičky a dlouhými kroky se vydal zpět domů. Doufám, že Kurt zůstal v bytě. A pokud ne, tak že se brzo vrátí. Abychom to vyřešili co nejdříve.

Nedostal se však ani do půlky cesty, když ucítil, jak mu v kapse kalhot vibruje mobil. Jakmile se mu ho podařilo vydolovat, podivil se, když na displeji spatřil slovo 'máma'. Proč mi volá?

"Haló?" ohlásil se poté, co hovor přijal.
"Blaine, konečně jsem se tě dovolala. Sháněla jsem se po tobě na vaší pevné, ale nikdo mi to nebral..."
"Mami, co se děje?" zeptal se kudrnatý muž. V hlase své matky slyšel rozrušení a stopy pláče.
"Jde o tátu. Udělalo se mu špatně od srdce."
"Proboha... co... je v pořádku?"
"Jsme teď v nemocnici. Doktoři se o něho teď starají. Ale nikdo mi ještě nic neřekl."
"Kde přesně jste? Přijedu za váma..."
"Jsme v nemocnici J. F. Kennedyho."
"Dobře, hned jsem u vás."

Blaine se ani nerozloučil. Okamžitě přerušil hovor, vrátil mobil do kapsy kalhot a skoro až během pospíchal do ulice, v níž bydlel.

Jakmile se dostal ke svému bydlišti, okamžitě mezi vozy zaparkovanými před domem našel svého Forda, a poté, co nastoupil, se vydal do nemocnice. V tu chvíli na nějaký rozhovor s Kurtem neměl ani pomyšlení, takže ho ani nenapadlo se podívat do bytu, zda je jeho přítel (směl-li mu tak ještě říkat) vůbec doma. Prostě své osobní problémy vypustil z hlavy.

* * * * * * * * * *

"Mami, tady jsi," oslovil Blaine tmavovlasou ženu, jež čekala před jedním z pokojů v chodbě, do níž ho poslala sestra z recepce. Žena, které bylo okolo pětapadesáti, nyní vypadala o mnoho starší. Rysy v obličeji měla strhané, pod očima červenýma od pláče se jí rýsovaly kruhy, tváře smáčely slzy.
"Konečně jsi přišel," odpověděla paní Andersonová, když její syn došel až k ní.
"Víš už něco? Jak na tom je?"
"Jen to, že měl náběh na infarkt. Víc mi neřekli."
"Bude v pořádku, uvidíš," snažil se kudrnatý muž uklidnit svoji matku, na níž viděl, jak velký strach o svého manžela má. Pokoušel se kvůli ní být silný, ale dalo mu to hodně přemáhání. V minulosti se svým otcem sice neměl nejlepší vztah, ale poté, co se Blainovi podařilo mu dokázat, že být gay není nic špatného a že i vztah muže s mužem může fungovat, vše se vrátilo do předchozích kolejí. Nyní, když byl život jeho otce v ohrožení, prostupoval jeho tělem strach, aby o svého tátu nepřišel.

Čekali na chodbě dalších patnáct minut, než konečně z pokoje vyšel lékař, který pana Andersona ošetřoval.

"Jak je mu?" zeptala se okamžitě Blainova matka.
"V tuto chvíli je už mimo nebezpečí života," odpověděl oslovený s mírným úsměvem ve tváři.
"To je dobře," ulevilo se ženě znatelně. Bylo na ní vidět, jak její napjaté svaly v obličeji povolily a její oči se rozjasnily.
"Vašemu manželovi budeme muset udělat ještě několik dalších vyšetření, abychom si byli jisti, že je vše v pořádku. Zatím vás k němu nemůžeme pustit. Běžte se zatím někam posadit, dejte si kávu... a přijďte opět tak za hodinu, to už bychom měli být hotovi. Poté vás k němu pustíme."
"Dobře. Děkujeme, pane doktore," pousmála se konečně paní Andersonová.

Lékař jen pokývl hlavou a někam se vzdálil.

"Pojď, mami. Koupím ti kafe. Vypadáš, že ho fakt potřebuješ."
"To ano," přikývla žena a spolu se synem se vydali do přízemí, kde se nacházela místnost s automatem na kávu a výjednu drobného občerstvení.

* * * * * * * * * *

V nemocnici byli až do rána. Jednak čekali, až doktoři skončí se svými testy, poté chvíli strávili u nemocného v pokoji, a nakonec chtěli vědět, jak testy dopadnou, takže proseděli nějaký čas v ordinaci ošetřujícího lékaře, který jim všem trpělivě vysvětloval. Zbytek noci proseděli buď na chodbě a nebo v nedaleké kavárně, jako by oba měli strach, že se jejich příbuznému něco přihodí. Měli pocit, že musí být někde poblíž.

Jak se však dozvěděli, výsledky byly naštěstí v pořádku. Přesto jim bylo řečeno, že si pacienta chtějí v nemocnici nechat další nejméně dva dny na pozorování.

Když se pan Anderson nad ránem probudil, přišli se jeho syn a manželka k němu zase podívat. Chvíli před jedenáctou pak otec požádal Blaina, zda-li by mu do bytu nezajel pro pár drobností. A ten neměl důvod nesouhlasit.

* * * * * * * * * *

Jakmile zahnul do ulice, v níž jeho rodiče bydleli, doufal, že se mu v ní rychle podaří najít místo na zaparkování. Nedíval se po chodnících, jinak by si jistě všiml dvou mužů, jež znal víc než dobře a kteří stáli před budovou, již právě minul. Nyní se soustředil na to, že musí najít prostor u chodníku, kde by mohl na pár minut nechat své auto, a spěchat do bytu svého otce a matky.

Nemusel však hledat příliš dlouho, protože místo našel téměř hned. Zapnul blinkr, aby řidič, který jel hned za ním, věděl, že bude odbočovat ke kraji.

Když vypnul motor, s ničím se nezdržoval a okamžitě vystoupil. Zamkl a vydal se na chodník. Ve chvíli, kdy se konečně rozhlédl kolem sebe, je spatřil. Kurt. A Karofsky.


Kapitola 5 zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 17:14 | Reagovat

Ještě že to dobře dopadlo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama