Náhodné setkání - kapitola 3

30. ledna 2012 v 20:39 | Joli |  Glee
Náhodné setkání - kapitola 3



Probudila ho mírná, leč nepříjemný bolest hlavy, která se dostavila i přesto, že si Kurt nad ránem vzal tabletku aspirinu. Mladý muž si promnul čelo, jako by snad doufal, že to donutí tu partu permoníků, co mu v jednom kuse kutali v hlavě, aby si sbalili svých pět švestek a vrátili se tam, odkud přišli. Jak však okamžitě zjistil, bylo to zcela marné. Zamrkal ztěžklými víčky a snažil se rozkoukat kolem sebe. Když pak nakonec upřel svůj pohled na hodiny, které visely na zdi naproti němu, zjistil, že je už půl jedenácté.

Proboha, to jsem spal tak dlouho?! zeptal se vyděšeně sám sebe. Měl bych vstát.

Prudce se posadil na posteli, ale hned toho rozhodnutí litoval. Bolelo ho celé tělo. Jako by mne přejel tank, nebo co, pomyslel si. Vůbec si nedokázal vysvětlit, z čeho může být tak rozlámaný. Přesto se radši rozhodl své tělo respektovat a hýbat se tak, aby mu to působilo co nejméně bolesti. Pomalým pohybem ruky odhrnul peřinu, přesunul se na kraj postele a svěsil nohy. Věděl, že by měl vstát, ale představa, že až se vyškrábe ven, jeho zesláblé nohy ho neunesou a on se sesype k zemi, se mu příliš nezamlouvala.

Jeho pohled směřoval ven z okna. Jak si nemohl nevšimnout, obloha byla zahalena do smutného šedého pláště, který hrozil, že se z něho každou chvilkou začnou snášet chladné slzy. Jakoby nestačilo, že já sám se cítím jako neutěšená hromádka neštěstí.

Ačkoliv byla bolest hlavy nepříjemná, Kurt se neudržel a musel se v duchu vrátit k tomu, co se stalo před pár desítkami minut ve vedlejší místnosti. Já jsem políbil Davida! Proč? Proč jsem to udělal, proboha? V tu chvíli ho však z přemýšlení vyrušil jakýsi hluk vycházející z obýváku. Poté zaslechl tlumené zaklení následované šouravými kroky. Dave je už očividně také vzhůru, pomyslel si Kurt. Pomalu vstal, a když nabyl jistoty, že nespadne, vydal se pomalými kroky ven z ložnice.

"Jsem tady," ozvalo se okamžitě, jen co se Kurt ocitl v obývacím pokoji. "Slyšel jsem klapnout kliku," vysvětlil pak majitel bytu, když se mladý Hummel objevil na prahu kuchyně, odkud se Karofsky ohlásil. "Doufám, že jsem tě nevzbudil," dodal nakonec, jakmile si se svým hostem popřáli dobrého dopoledne.
"Ne, nevzbudil. Byl jsem už vzhůru, když jsem tě slyšel vstávat," pousmál se brunet.
"Fajn," kývl Dave hlavou. Opíral se zády o kuchyňskou linku a díval se před sebe. "Co si dáš k snídani? Kafe? Nebo radši čaj? Limonádu bohužel žádnou nemám."
"Kafe by bylo skvělý, díky," odpověděl menší z mužů a na hostitelovo pokynutí rukou se posadil ke stolu, který stál uprostřed místnosti. Karofsky poté nalil vodu do rychlovarné konvice, kterou pak postavil na podstavec, a nakonec stiskl páčku na straně přístroje.
"Promiň, nebyl jsem nakoupit. Z toho, co tu mám, můžu udělat akorát tak topinky," pousmál se David omluvně, zatímco krájel chleba na tenké plátky.
"Nic se neděje, neomlouvej se. To spíš já bych ti měl poděkovat, že jsi mne tu u sebe nechal a ještě se tu o mne takhle staráš."
"Prosím tě, vždyť o nic nejde," odpověděl vyhazovač. Poté vložil do topinkovače dva krajíce, přístroj zapnul a přešel ke konvici, v níž se v tu chvíli dovařila voda na kávu.
"Budeš do toho chtít mlíko?" zeptal se přes rameno, zatímco si do svého hrnku nalil vodu až po okraj.
"Ano, prosím," dostalo se mu odpovědi.
"Fajn," přikývl Karofsky a zalil Kurtův hrnek do půlky. Poté konvici vrátil na své místo a z lednice vytáhl krabici mléka. Nalil část tekutiny do nádoby, a když pak karton do chladničky zase vrátil, vytáhl máslo a marmeládu.
"Chceš pomoci?" uslyšel za svými zády kontratenorův hlas.
"Ne, to je dobrý, zvládnu to," zavrtěl David hlavou.

Položil vytažené ingredience doprostřed stolu, poté se vrátil opět k lince, aby si z poličky vzal nádobku s cukrem a z šuplíku pod linkou si vytáhl lžičky, z nichž jednu vložil do Kurtova hrnku.

"Díky," začervenal se lehce obsluhovaný muž, když před ním stála káva, z níž sálala příjemná vůně. Připadal si neobstojně. Měl pocit, jako by byl tak trochu na obtíž.

David mezitím z topinkovače vytáhl dva teplé plátky chleba, položil je na talířek, který si připravil, a spolu s mazacím nožem je postavil před svého hosta, stejně jako to před pár chvílemi udělal s nápojem.

"Jsi v pořádku?" zeptal se, když spatřil mladíkův výraz ve tváři.
"Oh, ano. Nic mi není," zavrtěl Kurt hlavou. "Jen jsem trochu rozlámaný. Nic víc."
"Dobře," přikývl Dave. Poté se vrátil k lince, aby si udělal topinky i pro sebe.

O pět minut později seděli oba u stolu a mlčky snídali. Kurt se po očku koukal na svého bývalého spolužáka a přemýšlel. Hlavou se mu honila spousta otázek. Co Dave dělal po ukončení školy? Zkoušel jít vůbec na vysokou? Nebo si rovnou hledal nějakou práci? Myslím, že by vysokou zvládl - připadal mi vždycky dost chytrý na to, aby se někam dostal, kdyby chtěl. Měl za tu dobu nějaký vztah? S mužem? Se ženou? Co jeho rodina - jak vůbec přijala jeho orientaci? Vědí to jeho rodiče? Řekl jim to vůbec? Nebo se to Dave celou dobu snaží zahrát do autu? Sám se sebou je již očividně smířený - to by dneska v noci reagoval úplně jinak, kdyby to bylo opačně. Jen tak mimochodem - to, co se stalo dnes v noci, byla jedna velká chyba. Nikdy jsem ho neměl políbit. Vlastně ani nevím, co mne to popadlo, že jsem to udělal. Co jsem si od toho sakra sliboval? Že se tím snad vyřeší můj problém s Blainem, nebo co? Bože, já jsem vážně pitomec! Doufám, že se o tomhle Blaine nikdy nedozví, jinak by s naším vztahem byl opravdu amen. A to se samozřejmě za žádnou cenu nesmí stát. Nechci o Blaina přijít. To bych asi nepřežil.

"Vážně je všechno v pořádku?" vytrhl Karofskyho hlas drobnějšího muže z přemýšlení. Jak si vyhazovač všiml, Kurtova tvář na sobě nesla známky nelítostného vnitřního boje, který muž ve sám v sobě sváděl. Boje, který se chtě nechtě zobrazil na kontratenorově obličeji. Smutek, obavy, stres, napětí - to vše David vyčetl z jeho rysů.
"Dave, musíme si promluvit. Je to pro mne moc důležité."
"Máš asi na mysli to, co se odehrálo vedle na gauči."
"Ano, přesně tak," přikývl host. "Na rovinu. Asi bych ti měl poděkovat, žes mne zastavil a nenechal mne zajít dál. Tedy... nevím, jestli by k něčemu došlo, ale... no... snad víš, jak to myslím." Kurt polkl nasucho a na chvilinku se odmlčel. Nedokázal se Davidovi dívat do očí. Ani nevěděl proč. Že by stydlivost? Hanbil se za to, co udělal? Nejspíš. "A taky se ti musím omluvit, že jsem se tak zachoval. Byla to chyba. To gesto bylo zcela nevhodné. Nikdy jsem neměl nic takového provést. Promiň, jestli jsem tě tím dostal do nějaké... nepříjemné situace."
"Podívej... už se stalo. Nejde to vrátit zpátky. Souhlasím, že to asi nebylo to nejlepší, co se mohlo odehrát... zvlášť po tolika letech, co jsme se neviděli... a v takové situaci, v jaké to bylo. Co zkusit předstírat, že se nikdy nic takového nestalo? Myslím, že to pro nás bude asi nejjednodušší... a hlavně nejlepší," navrhl Karofsky. Věděl, že dělá správnou věc. Přesto však nemohl zapomenout na ten jemný dotek Kurtových rtů, který měl na svědomí, že se hejno motýlků probralo ze zimního spánku a začalo Davidovi zběsile poletovat v žaludku.
"To zní jako plán," oddychl si Kurt. Bylo na něm vidět, že se mu značně ulevilo.

Na pár minut zavládlo v místnosti trapné ticho.

"Nech to být, to počká," zastavil pak Karofsky po chvíli mladého Hummela, který se právě zvedal a chtěl jít po sobě umýt použité nádobí.
"Ehm, no dobře, když myslíš," pokrčil Kurt rameny. "Asi bych měl jít domů. Blaine by tam už mohl být. Potřebuju si s ním nutně promluvit."
"Chceš odvézt? Mám teď čas, do práce jdu až v podvečer. Bydlíš odsud docela daleko a hromadnou dopravu bych ti nedoporučoval. Víš asi sám moc dobře, jak to tady funguje."
"Díky za nabídku, ale... radši si vezmu taxi. Chtěl bych být na chvilku sám, než se s Blainem setkám."
"Dobře, rozumím," přikývl David. "Půjdu tě vyprovodit. Tahle čtvrť není zrovna z těch nejbezpečnějších v New Yorku, takže se barák zamyká z obou stran. Toho sis asi všiml, že jsem musel za náma zamknout, když jsme v noci přišli."

Kurt jen překývl. Poté si to oba muži namířili ke dveřím. Jakmile se kontratenor ujistil, že má vše, s čím předchozího večera vyšel ven, vydali se pryč z bytu. O pár desítek vteřin později již stáli před budovou.

"Děkuju," natáhl pak menší z brunetů ruku před sebe. "Vážím si toho, že jsi mi pomohl."
"Vždyť o nic nešlo," odpověděl Karofsky s úsměvem, když ruku přijal.
"Vím, že to teď s ohledem na naši minulost bude asi znít zvláštně, ale... rád jsem tě zase viděl."
"Vážně?" povytáhl David překvapeně obočí.
"Jo, vážně," pousmál se Kurt. "Je fajn vědět, že... se máš dobře. No nic, já už půjdu. Ještě jednou díky," řekl pak po chviličce odmlky.
"Nemáš zač. Ať ti to s Blainem dobře dopadne..."
"Snad jo. Tak ahoj," rozloučil se poté modrooký muž a otočil se směrem k ulici, aby se rozhlédl, zda-li někde neuvidí taxi, kterým by se mohl svézt domů. V tu chvíli ho ale zaujalo auto, které právě zaparkovalo nedaleko místa, kde stál. Bylo mu povědomé.

Ano, stříbrných Fordů Fusion jezdilo po New Yorku nejspíš hodně, ale vůz, který Kurt viděl kousek od sebe, měl na karose nad pravým zadním kolem jeden dlouhý škrábanec, jenž na lehce pomuchlaném plechu bil přímo do očí. Na poznávací značku mladý muž neviděl, ale přesto mu něco říkalo, že majitele vozidla zná. A to se mu také potvrdilo o chvíli později, když řidič vypnul motor a vystoupil.

"To je přece Blaine."

Kapitola 4 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin | 4. února 2017 v 17:08 | Reagovat

Ještě že se nic nestalo. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama