Náhodné setkání - kapitola 2

30. ledna 2012 v 20:38 | Joli |  Glee
Náhodné setkání - kapitola 2



Jen co Kurt vešel do lokálu, rozhlédl se okolo, aby si našel místo, kde by se mohl na zbytek večera uhnízdit. K jeho smůle však byly všechny stoly obsazeny, a tak mu nezbývalo nic jiného, než zakotvit u baru. Sedl si na jednu z posledních prázdných vysokých židlí a rukama se opřel o pult.

"Skotskou s ledem, prosím," objednal si, jakmile k němu dorazil barman. Muž jen přikývl, vzal si z regálu za sebou příslušnou lahev a nalil do připravené skleničky dané množství. Poté nápoj postavil před Kurta, který si okamžitě upil. Skotská. Druh alkoholu, jenž se naučil pít až v New Yorku. Táta, za nímž jezdíval jednou-dvakrát do měsíce, to u něho viděl nerad, ale dokud mladý Hummel věděl, kdy má dost, nedělal mu Burt žádné otcovské protialkoholní scény.

Mladému muži vířila v hlavě spousta nezodpovězených otázek. Neuměl se jim bránit a ani to v tu chvíli umět nechtěl, protože věděl, že by dříve či později přišly a on by na ně začal tak jako tak hledat odpovědi.

Co když jsme se právě rozešli? Co když se už k sobě nikdy nevrátíme? Nikdy? Po víc jak osmi letech vztahu, proboha... první přítel, kterého jsem kdy měl, a teď se s ním mám najednou rozejít? To nezvládnu. Co měl ten dnešek vlastně znamenat? Nerozumím tomu. Nikdy jsme se takhle nepohádali. Neříkám, že jsme měli vždycky růžový vztah bez jediné poskvrny, ale pokaždé se nám to podařilo urovnat. Jenže tohle... to bylo něco úplně jiného. Horšího.

Navenek možná Kurt působil klidně. Uvnitř něj to však vřelo. Hysterie a panika se dostávaly do ráže a on je neuměl zkrotit. Po tváři mu stekla osamělá slza, které však nevěnoval pozornost, jako by snad o ní ani nevěděl. Nevšímal si ani zvědavých pohledů barmana a muže, jenž seděl po jeho pravici. Díval se před sebe a své okolí nevnímal, skoro jako by vůbec neexistovalo. Jako by v tu chvíli existoval jen on, židle, na níž seděl, a sklenička skotské, již držel ve svých rozechvělých prstech. Pohled měl upřený do svého nitra a veškerý okolní svět zmizel. Prostě pro něho na ten moment přestal být důležitý. Nezajímaly ho problémy ostatních lidí, protože svých trablů měl až přespříliš. Děsily ho, okupovaly jeho mysl a on se tak nedokázal soustředit na nic jiného. Bezmyšlenkovitě přiložil sklenici ke svým ústům a jedním lokem ji vyprázdnil. Poté si objednal znovu.

"Jste v pořádku?" zeptal se barman, když před hosta postavil druhou skotskou.
"Do toho vám nic není," odbyl ho Kurt hrubě. Neměl zrovna náladu se bavit o svých problémech s cizími lidmi. Vlastně na to ani neměl sílu, jak tak zjišťoval. "Promiňte, nemyslel jsem to tak. Mám den blbec a nechce se mi to s nikým řešit," omluvil se pak spěšně, když si uvědomil, že to tak říkajíc přepískl.
"V pohodě," pousmál se chápavě muž naproti němu. "Takové, jako jste vy, tu potkávám docela často. Někteří z nich to vřele uvítají, když se mohou svěřit někomu, koho neznají. Jsem taková chodíci studna plná tajemství."
"Nezlobte se, ale já vás o své tajemství neobohatím. Nejsem ten typ, co by si vyléval srdce na potkání," vysvětlil Kurt a napil se.
"Nic se neděje," odpověděl barman a přešel na druhou stranu pultu, kde se jeden ze zákazníků dožadoval obsluhy.

Kurt si utřel vlhkou tvář a zadíval se do zlatavé tekutiny, jejíž hladina se jemně vlnila, jak bezmyšlenkovitě pootáčel sklenicí sem a tam.

V baru bylo poměrně hlučno, ale Kurtovi to ani trochu nevadilo. Ač se obvykle podobným prostředím vyhýbal, vlastně byl tentokrát rád, že zamířil zrovna tam. Všichni se zabývali sami sebou - rušné místo každého plně zaměstnávalo a nikdo tak neměl čas si všímat osamělého posmutnělého muže u baru. Dokonale jsem se ztratil v davu, pomyslel si s úsměvem. Chtěl být mezi lidmi, ale jen jako nikým nepovšimnutá individualita. A to se mu podařilo. Měl, co chtěl. Kopl do sebe zbylý obsah sklenice a objednal si potřetí - totéž.

Zatímco mu barman naléval skotskou, rozhodl se Kurt trochu porozhlédnout po místnosti. Otočil se tedy na židli směrem do prostoru a každého se jal pečlivě prohlížet. Všechny stoly byly plně obsazené a ze všech stran k němu doléhal nevázaný hovor. Nebylo však možné rozumět, protože v tu chvíli přes sebe mluvilo příliš mnoho hostů a většina z nich seděla od Kurta dost daleko na to, aby zaslechl každé jejich slovo. Navíc byla na polici kus od něho umístěna zapnutá televize, v níž se právě jakýsi moderátor bůh ví jakého zábavního pořadu pokoušel vyzpovídat pozvanou celebritu.

Od jednoho ze stolů v zadní části lokálu vstala mladá žena a potácivým krokem si to namířila k juke boxu, který se nacházel nedaleko dvojice dveří, z nichž jedny vedly na toalety a druhé byly pouze pro personál. Žena vhodila do přístroje drobnou minci, vybrala si píseň a s hlasitým chichotáním si to namířila zpět ke svému stolu. Na židli se však již neposadila. Místo toho vzala svého přítele, s nímž v baru byla, za ruku a táhla ho na taneční parket uprostřed místnosti. Muž se zprvu bránil, ale když viděl, že mu to není co platné, šel nakonec dobrovolně. To už se však barem linula rychlá píseň, kterou však Kurt neznal. Bylo mu to však jedno. Tancovat se mu nechtělo - jednak neměl chuť a hlavně neměl s kým.

K páru na parketu se během chvíle připojilo několik dalších dvojic. Kurt je se zaujetím pozoroval. Přišlo mu to totiž jako dobrý způsob na to, jak přijít na jiné myšlenky. Radovat se z toho, že aspoň někdo je šťastný, když není on. Paradox? Asi ano. Pro Kurta to byla však skvělá obrana před vlastním neštěstím, kterou si za léta strávená v New Yorku úspěšně vybudoval. Přát ostatním to dobré a na sebe nemyslet.

Když se otočil zpět k baru, stála již před ním nově naplněná sklenice. Měl bych se trochu krotit, pomyslel si. Proč? Blaine se k tobě zachoval dneska dost hnusně. Máš právo tuhle situaci řešit, jak se ti zachce, odpověděl však jiný hlásek v jeho hlavě. Jo, máš pravdu, souhlasil nakonec ten první po chvilce váhání. Dál se už Kurt otázkou "Kolik toho dneska hodlám vypít?" nezabýval.

Upíjel ze sklenice malými doušky, po očku sledoval televizi a dění na parketu se již nevěnoval. Asi tak po čtvrt hodině však upoutal jeho pozornost nezvyklý hluk ozývající se právě z místa, kde se tančilo. Podíval se tím směrem a spatřil dva muže, kteří stáli proti sobě, nevraživě na sebe koukali a něco si říkali. Kurtovi byli jasné, že to asi nebude nic lichotivého a že se to bude týkat nějaké ženy. Pravděpodobně té, která stála mezi nimi a očividně se snažila hovor kočírovat. Oba muži ji však arogantně ignorovali. Ostatní lidé, co dosud tancovali, se přestali pohybovat do rytmu hudby, rozestoupili se okolo trojice a sledovali, co se vlastně děje. V lokále to náhle nepřirozeně ztichlo. Jen z televize se ozývaly dva hlasy, kterých si však nikdo nehleděl. Všichni upírali svoje zraky k parketu. Kurt měl tak možnost konečně zachytit část rozhovoru.

"Co nechápeš na tom, že je to moje přítelkyně?"
"No, očividně asi není, když o tebe nejeví zájem. Přišla se mnou, celý večer se se mnou bavila - mimochodem mi řekla, že už spolu nejste, - a pak si se mnou šla zatancovat."
"Michelle? Ty jsi mu řekla, že už spolu nejsme? To snad nemyslíš vážně, ne? To jsem fakt rád, že on to ví a já ne. Opravdu miluju, když ze mě někdo dělá blbce!" rozkřikl se muž na ženu vedle sebe.
"Maxi, nekřič tak, prosím. Dívají se na nás lidi."
"Jen ať se dívají a vidí, jaká jsi mrcha..."
"Takhle o ní nemluv, jasný?" hájil ženu druhý muž.
"Ty se do toho nepleť, Briane," opáčil mu Max.
"To se do toho tedy budu plést," nedal se muž oslovený coby Brian a strčil naštvaně do svého protivníka. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a svému sokovi to vrátil. Rvačka začala téměř okamžitě.

Nebylo divu, když se během pár minut objevila v místnosti ochranka, jejíž členové byli přivoláni na barmanův popud. Jak si Kurt všiml, vyběhli ti čtyři muži ze dveří určených pro personál, kterých si všiml již dříve. Jeho pozornost upoutal jeden ze sekuriťáků. Byl vysoké mohutné postavy - své kolegy mohl v tomto ohledu snadno strčit do kapsy, - kaštanové vlasy měl střižené na krátko. Kurt zahlédl jeho obličej jen na pár desetin vteřiny. Přesto měl pocit, že toho muže zná. A to moc dobře

Když pak ochranka vyhodila oba rváče na ulici a vracela se přes celý bar směrem dozadu, Kurt muže spolehlivě poznal. Karofsky!

Sekuriťáci se cestou zastavili u ženy, o niž se ti dva před tím hádali, a cosi s ní řešili. Kurt otočil prudce hlavu zpět k baru a doufal, že si ho bývalý spolužák nestačil všimnout. Poslední, na co měl někdejší student McKinley náladu, byla jeho minulost spojená s tím vyhazovačem, co před několika chvílemi vykopl dva hosty ven do tmavé noci. Modrooký muž seděl jako na trní, jakoby se bál, že jakýkoliv jeho nepatrný pohyb upoutá Karofskyho pozornost a on se ho již nezbaví. Když se však po deseti minutách opatrně otočil, zjistil, že David a jeho kolegové jsou již dávno pryč. Kurtovi se značně ulevilo. Dopil svoji whiskey, aby uklidnil své rozrušené nervy, a objednal si počtvrté.

Začínal být v podivně otupělé melancholické náladě. Že by to dělal ten alkohol?, napadlo ho. Lehce se s ním točil svět, ale bylo mu to jedno. Hlavně, že se konečně začínám ocitat ve stavu, kdy je mi všecko naprosto ukradené. Nic mne netíží a na čas oddálím tu chvíli, kdy to na mne všechno padne ještě prudčeji, než těsně po té pitomé hádce. Kdo ví, třeba... to nebude ta horké a my se s Blainem nakonec usmíříme. Usmál se. Když se však ozvalo jeho pesimistické já se slovy "A třebas to tak nedopadne.", zase posmutněl.

"Tys mi tu tak chyběl," zavrčel Kurt potichu. Nedošlo mu však, že by to mohl někdo zaslechnout a vztáhnout to na sebe, ač to modrooký muž směřoval k tomu protivovi ve své hlavě. Zvedl sklenici k ústům a na ex vypil polovinu obsahu.
"Říkal jste něco?" zeptal se barman, který stál nedaleko něho a zrovna myl použité sklenice, které na pultu zanechaly dvě ženy, jež před několika minutami odešly.
"Ale nic," odpověděl Kurt a znovu si objednal, když dopil.

Muž za pultem jen přikývl a dolil mu. Z vlastní zkušenosti věděl, že lidem, kteří podle jeho názoru začínají mít dost, nemá cenu říkat, že by s pitím měli už přestat, a tak jen mlčky plnil jejich alkoholická přání a nechával je být.

Na Kurta vlivem vypitého alkoholu přicházela únava. Z rovného sedu za pultem postupem večera pomalu přešel do pozice, kdy se opřel o desku před sebou a podepřel si těžkou hlavu, v níž se mu honily všelijaké myšlenky a ani jedna mu v mysli nezůstala dostatečně dlouho na to, aby jí byl schopen věnovat jakoukoliv pozornost. Nyní se dostal do stádia, kdy si levou paži položil v celé své délce na pult, složil na ni hlavu a mlčky pozoroval poloprázdnou sklenici, v níž se pohupovala tekutina medové barvy. Nestačil ji však již dopít, protože během pár následujících minut usnul.

Probral se až za hodinu a půl, když si uvědomil, že s ním někdo jemně třese a oslovuje ho jménem.

"Konečně jsi vzhůru," slyšel tlumený hlas, jehož majiteli bylo jasné, že bude mít Kurt asi kocovinu a hlasité zvuky budou umocňovat jeho bolest hlavy. "Zavíráme."

Kurt zamžoural do pološera a podíval se na muže, jenž ho vzbudil.

"Davide, jsi to ty?"
"Ano, já," pousmál se oslovený, zatímco Kurtovi pomáhal se posadit rovně. Modrookému muži se motala hlava a těžko se mu udržovala rovnováha. Měl bych zaplatit, problesklo mu hlavou. Zašmátral po kapsách své vesty a z jedné vytáhl peněženku. Vyndal dvě bankovky, položil je na pult a ani ho nenapadlo čekat na vrácení drobných. Vrátil peněženku zpět na původní místo, otočil se a pomalu slezl z barové židle. David stojící vedle něho ho zlehka držel za rameno, protože tak nějak tušil, že by to Kurt ve svém stavu nemusel ustát. Měl pravdu. Ve chvíli, kdy se menší z mužů ocitl na vlastních nohou mimo oporu židle, svět se s ním prudce zatočil a on se zapotácel. Karofsky ho naštěstí stačil chytit kolem pasu a zabránit tak jeho pádu.

"Uhm, díky," zamumlal Kurt lehce zahanbeně.
"Za málo. Mám ti zavolat taxi?" nabídl mu bývalý spolužák.
"Ne, to je dobrý," zakroutil Hummel mladší hlavou. "Bydlím hned naproti přes ulici."
"Vážně? Jak to, že jsem tě tu neviděl už dřív?"
"Nikdy jsem tu nebyl. Dneska poprvé... zapít žal a vyhnout se samotě."

V tu chvíli si Kurt uvědomil, že až se vrátí do toho velkého opuštěného bytu, z něhož před pár desítkami minut zbaběle odešel, aby nemusel procházet trudomyslným stavem sebelítosti, osamocení se rozhodně nevyhne. Nepředpokládám, že se Blaine dneska vrátí. Ach Blaine... proč já radši nedržel klapačku? Po tváři mu opět steklo několik slz.

"Kurte, jsi v pořádku?" zeptal se ho měkce David. V jeho hlase byla znát starostlivost.
"Já se dneska asi rozešel s Blainem," vzlykl otázaný. Nevěděl, proč mu to říká. Proč zrovna jemu, když ještě před chvílí s ním nechtěl mít nic společného. Asi to nutně potřeboval dostat ze sebe ven.
"To mne mrzí," zašeptal Karofsky.
"Jo, to mě taky. A teď se musím vrátit domů, kde na mne nikdo nečeká. Jen to zpropadené ticho, co na mne bude útočit ze všech stran. Stejně jako každá maličkost v našem bytě, co mi bude připomínat Blaina. A já si budu v hlavě přehrávat všechny ty krásný věci, co jsme spolu zažili, a nakonec to zničím tím, že se mi vybaví celý dnešní rozhovor, který tak dokonale zabil náš vztah. Takhle to půjde celou noc a celý den a pořád dokola..."

V tu chvíli se již po Kurtových tvářích valily dva silné potůčky slz, které se muž ani nenamáhal zastavit. Ačkoliv čekal úlevu, pláč mu ji v tu chvíli nepřinášel.

"Jestli chceš, můžeš dneska přespat u mě," navrhl mu nečekaně David.
"Co? To... jako vážně?" zeptal se překvapeně Kurt. "To... to nemohu přijmout. Nechci ti být na obtíž."
"Prosím tě, jaká obtíž? Kdybys byl obtíž, tak ti to snad nenavrhuju, ne? Vím, že jsme spolu v minulosti nikdy moc nevycházeli, ale... znám to, jaký to je rozejít se s někým. Nebudu tě nutit, jestli nechceš, ale... klidně u mě přespi, jestli se chceš... vyhnout samotě."

Kurt chvíli váhal. Snažil se přemýšlet, ale bolehlav mu to moc neumožňoval, a tak se nakonec rozhodl, že to přijme, ať to stojí, co to stojí.

Vyšli s Davidem do temné noci. Teplý vítr je hladil po tvářích, zatímco mířili k autu, které měl Karofsky zaparkované o dva bloky dále. Nutno podotknout, že Kurtovi udělal čerstvý vzduch dobře. Šlo se mu volněji, hlava se mu motala o poznání méně a David ho při chůzi nemusel podpírat.

Za patnáct minut zastavili před jedním z domů v činžovní čtvrti. Vystoupili, a když Karofsky konečně odemkl dveře vedoucí do budovy, vešli. Výtahem se nechali vyvést do třetího patra. Přešli krátkou chodbu a o pár vteřin později se již nacházeli v Davidově nevelkém bytě.

"Vypadá to tu útulně," poznamenal Kurt s mírným úsměvem ve tváři, zatímco se rozhlížel kolem sebe. Na rozdíl od bytu, v němž žil s Blainem, byl ten Davidův zařízený jednoduše. Žádný luxus, nic velkolepého. Přesto měl Kurt pocit, že to místo připomíná domov daleko víc než to, které sdílel se svým přítelem.
"Díky," odpověděl Karofsky. "Tady je obývák, támhle kuchyně," začal mu pak ukazovat, kde co najde. "Tudy se jde do koupelny a na záchod a tamhle pak do ložnice. Běž si klidně lehnout tam, potřebuješ se dneska pořádně vyspat. Já si vystačím s gaučem."
"Nesmysl," protestoval Kurt. "Na gauč půjdu já."
"Hele, jsi můj host. Měl jsi dneska těžký den, takže žádný odmlouvání..."

Menší z mužů se tedy přestal hádat a vděčně přijal Davidovu nabídku. Poděkoval mu za ni a popřál mu dobrou noc se slovy, že se cítí unaveně. Zaplul tedy do ložnice a Karofskyho nechal stát v obýváku.

Zatímco si David lehal na gauč, posadil se Kurt v ložnici na postel a kouknul se z okna. Nebe bylo poseto hvězdami a do místnosti odkudsi svítil měsíc, který však mladý muž neviděl. Během pár minut začal pociťovat, jak se mu zavírají víčka. Lehl si tedy do postele a přikryl se. Do nosu ho praštila směsice různých vůní - od kolínské, která mu byla povědomá, ale na jejíž název si nedokázal vzpomenout, přes bylinný šampon na vlasy, až po jemný odér potu. Usmál se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nevěděl proč, ale ta vůně ho uklidňovala. Netrvalo to dlouho a Kurt nakonec usnul.

Okolo půl šesté se však zrovna probral - to když ho volala příroda a on si musel nutně odskočit. Chvíli si nedokázal uvědomit, proč spí v cizí posteli, ale jakmile si vybavil všechny detaily předchozího večera, panika opět ustoupila. Vstal opatrně z postele, z ložnice přešel do obýváku a tichými kroky se snažil přejít místnost tak, aby neprobudil svého hostitele. To se mu podařilo. Ne však, když šel zpět. Nechtěně zakopl o nohu nízkého stolku, která vyčnívala do prostoru a které on si v přítmí nevšiml. Tiše zanadával, a poté šel dál, dokud ho nezastavil Karofskyho hlas.

"Je všechno v pohodě?"
"Ehm, co? Jo. Asi jsem tě probudil, viď? Promiň."
"No, to je už fuk," odpověděl David, posadil se a rozsvítil lampu, co stála vedle gauče.
"Hele... mohl... mohl bych se něčeho napít? Třeští mě hlava..."
"Jo, jistě. Co si dáš?"
"Stačí mi voda... díky."

Dave vstal a vzdálil se do kuchyně. Kurt zaslechl proud tekoucí vody a zavrzání jakýchsi dvířek. O chviličku později se Karofsky zase vrátil. V jedné ruce držel sklenici vody a v druhé plato s aspiriny. Menší muž si ze stříbrného obalu vymáčkl jednu tabletku, kterou pak zapil dvěma loky vody. Poté sklenici položil na stolek před sebou.

"Díky, žes mne u sebe nechal. Doma bych asi zešílel."
"Prosím tě, vždyť o nic nejde," odpověděl David se samozřejmostí v hlase. Posadil se na gauč, deku a polštář odklidil na stranu a vyzval Kurta, aby se posadil vedle něho. "Chceš si o tom promluvit?" zeptal se ho pak, narážeje na důvod, proč modrooký muž zapíjel svůj žal.
"Vlastně ani není moc o čem. Řekli jsme si s Blainem spoustu ošklivých slov. Oběma nám to ublížilo. Blaine potom naštvaně odešel se slovy, že se nemusím namáhat ho vyhazovat, protože půjde sám. A já pak šel do baru. Zbytek znáš."
"Hele, třeba to nebude tak horký, jak se zdá. Až se potkáte, budete oba klidnější... promluvíte si a třeba to dopadne dobře."
"Já myslím, že ne. Lhal mi o své práci. Proč mi nevěřil natolik, aby mi řekl, že už měsíc nechodí do kanceláře a místo toho vyhrává v baru? Vždyť jsem mu nikdy nic neudělal, aby měl strach se mi svěřit s něčím takovým. A proč mi vyčítá, že s ním chci být víc, než jsme spolu byli v poslední době? Co jsem udělal špatně?"
"Nevím," pokrčil David rameny. "Nezní mi to ale tak, že by chyba byla u tebe."
"Myslíš?"
"Asi jo."

Kurt k němu stočil svůj pohled plný bolest. Náhle - ke Karofskyho překvapení - se k němu nahnul a na krátkou dobu spojil jejich rty.

"Co... to děláš?" polkl David na sucho. Cítil se zmateně.
"Já nevím," zašeptal menší z mužů. Nepřestával se však dívat svému společníkovi do očí. Má pravdu. Co to sakra dělám?, ptal se Kurt sám sebe v duchu. Máš problémy se svým přítelem a tím, že si začneš s někým dalším, to rozhodně nevyřešíš, říkalo mu jeho racionální, zodpovědné já. Jo, ale... Blaine tady teď není. Za to je tu David. Je tak blízko... a já nutně potřebuju cítit něčí přítomnost vedle sebe, ozval se však jeho druhý hlas, který se ho snažil svést tam, kam neměl.
"Kurte, nezahazuj se s někým, jako jsem já... máš přece Blaina..." snažil se David uchránit muže vedle sebe před špatným rozhodnutím. Věděl, že by z toho mohly vzniknout problémy, a ty on nechtěl za žádnou cenu.
"Šššššš," zašeptal Kurt a položil jemně prsty své levé ruky na Davidovy rty na znamení, aby už nic neříkal. "Blaine se se mnou rozešel. Dobrovolně. A já..."
"Počkej přece. To o něho nechceš... bojovat? To ho necháš jen tak jít a místo toho si radši začneš se mnou?" nechápal Karofsky. "To není správné."

Kurt se od Davida odtáhl a sklopil pohled k zemi. Styděl se za své chování. Věděl, že má jeho bývalý spolužák pravdu a že on se zachoval jako pitomec.

"Promiň," zamumlal pak a vstal z gauče. "Asi si ještě půjdu na chvíli lehnout. Není mi dobře."

S těmito slovy odešel zpět do ložnice. David se za ním díval tak dlouho, dokud za ním nezaklaply dveře. Dost možná jsem mu zachránil vztah, napadlo ho, než si opětovně lehnul a na krátkou chvíli usnul.


Kapitola 3 zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 3. února 2017 v 22:26 | Reagovat

Tak tohle jsem od Davida nečekala. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama