Náhodné setkání - kapitola 1

30. ledna 2012 v 20:35 | Joli |  Glee
Název: Náhodné setkání
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: Glee
Žánr: future, H/C, drama
Postavy: Kurt Hummel, Blaine Anderson, David Karofsky
Páry: Klaine (relationship), Kurtofsky (friendship)
Věk: neomezeno
Délka: kapitolovka
Časová osa: budoucnost
Stav: dokončené
Synopse: Kurt se pohádá s Blainem. Situace se vyhrocuje, vypadá to na rozchod. Blaine naštvaně odchází pryč, Kurt nechce zůstat v rozlehlém bytě sám, a tak zajde do nejbližšího baru, kde se po letech setkává s Karofskym, který tam pracuje jako vyhazovač. Jak to celé dopadne?


Co teď? Co teď budu dělat?, honilo se Kurtovi hlavou stále dokola. Na nic jiného se v tu chvíli nedokázal soustředit. Jakoby se jeho mysl proměnila v gramofonovou desku, která se zasekla uprostřed přehrávané melodie, a v okolí nebyl nikdo, kdo by posunul jehlu a nechal melodii hrát až do konce.

Mladý muž - téměř sedmadvacetiletý - seděl na kraji postele a celé jeho tělo se třáslo jako v zimnici. Ruce se držely jedna druhé, po tvářích stékaly slané slzy, které vypadaly, jako by se nikdy neměly přestat ronit ze zarudlých očí. Tmavé kaštanové vlasy - jindy tak pečlivě upravené - teď neposlušně padaly Kurtovi do čela. Jemu to však očividně nevadilo. Pohled - v tu chvíli stočený k oknu - působil prázdně. Jako by z něho vyprchal veškerý život.

"Co teď budu dělat?" zašeptal do ticha prázdného bytu. "Já ho odehnal pryč. Co teď budu bez něho dělat?" Hlas se chvěl pod vzlyky, které se muž do té doby snažil potlačit. Nedokázal je však udržet. Ne na dlouho. Náhle složil hlavu do rozechvělých dlaní a ložnicí, v níž se právě nacházel, se začaly rozléhat štkavé zvuky. Myslí se mu prohnala všechna slova, která mu jeho přítel před několika minutami vmetl do obličeje, a i to, co on mu na to odpověděl.

(flashback)

"Ahoj, kde jsi byl tak dlouho?" zeptal se modrooký muž, když jeho partner konečně dorazil domů. Hodiny v obýváku, kde se přivítali, ukazovaly za pět minut devět večer.
"V baru. S lidma z práce," odpověděl Blaine a líbnul svého přítele na tvář.
"Už zase?" věnoval mu Kurt tázavý pohled.
"Co tím myslíš?"
"Neber si to zle, ale poslední dobou chodíš do baru hrozně často. Víc než kdykoliv před tím. Proto mne to překvapuje."
"Je to problém?"
"Já jen, že mám pocit, jako bys s lidma z práce chtěl trávit víc času. Víc než se mnou," namítl Kurt.
"O čem to mluvíš?" nechápal Blaine. Cítil se unavený a tahle konverzace se mu ani trochu nelíbila. Nechtěl se se svým klukem hádat, ale zatím to k tomu bohužel směřovalo.
"Jsi v práci od rána až do pozdního odpoledne, pak jdeš ještě do baru a já jsem doma sám. Hrozně se tu nudím," odpověděl vyšší z mužů dotčeně.
"Hele, já chápu, že to musí být děsná nuda tady celý den prosedět, zatímco já se dřu, aby bylo z čeho zaplatit nájem tohodle nechutně obrovskýho bytu, který jsi nutně chtěl a který je pro nás dva tak velký, že se tu skoro ztrácíme. Živím nás, jestli sis nevšiml. Ty pracuješ dvakrát-třikrát do týdne, a pak se tu nudíš. Proč se teda nezabavíš?" odpověděl Blaine lehce podrážděně. Ne, na takovéhle poznámky po příchodu domů opravdu neměl náladu, a tak řekl první věc, co se mu v tu chvíli prohnala hlavou. A až pozdě si uvědomil, že by tohle mohlo jeho přítele naštvat.
"Cože? To myslíš vážně?" Kurt se zatvářil lehce nevěřícně. "Já chci jen s tebou trávit víc času, když máme oba po práci, a ty mi řekneš tohle?"
"Kurte, já..."
"Mlč, prosím tě... chápu, co se mi tím snažíš říct. Vím, že moje práce stojí za starou bačkoru a že mi za ni moc neplatí. Jen nevím, co máš proti tomu, že s tebou chci být víc, než jak je to teď. Někdy mám pocit, že práce je ti bližší než já. Lidi v ní jsou ti bližší než já. Udělal jsem ti někdy něco, že se mi vyhýbáš?"
"Já se ti nevyhýbám. Prostě chci čas od času taky někam vypadnout a nebýt jen v práci nebo doma. To je všechno."
"Tak proč mě někdy nevezmeš s sebou? Proč mi nezavoláš, abych přišel? To se za mne před svými kolegy stydíš, nebo co?"
"Oni... nevědí, že s tebou chodím," řekl Blaine neochotně po chvíli váhání. Věděl, že se odpovědi nevyhne, ale barvu se mu moc přiznávat nechtělo.
"Ty mne zapíráš?" zeptal se Kurt šokovaně.
"Kurte, tak to přece není..."
"Jak to, že jsi mne tedy ještě nepředstavil nikomu z práce? Děláš tam víc jak rok a půl. Říkal jsi, že většina lidí, se kterými tam makáš, jsou tví přátelé..."
"To není jen tak," bránil se Blaine.
"Proč? Nechceš mi naznačit, že sis tam někoho našel, že ne?"
"Nebuď směšnej, Kurte. Nikoho jsem si nenašel..."
"Tak-"
"-já už tam měsíc nepracuju," skočil mu do řeči.
"Co prosím?" Modrooký muž měl pocit, že svého partnera špatně slyšel.
"Vyhodili mě. Zjistili - bůh ví jak, - že jsem gay..."
"Ale... proč jsi mi o tom nic neřekl?"
"Strašně jsem se za to styděl. Měl jsem strach."
"Z čeho?"
"Já nevím. Prostě... jsem začal chodit do jednoho baru a... přivydělával jsem si hraním na klavír a zpěvem. Teda, ne že bych to měl jako práci, ale lidi, co tam chodili, mi dávali docela slušný dýško, když jsem zahrál tu jejich oblíbenou."
"A... to mi říkáš jen tak? Jsem tvůj přítel, proboha!" vykřikl Kurt.
"Promiň mi to..."
"Musíš si najít nějakou práci... pomůžu ti s hledáním."
"Kurte..."
"S tvým vzděláním to bude hračka," nenechal se oslovený přerušit. "Máš vysokou školu, máš praxi - nabízí se ti spousta možností," pokračoval dál nevšímaje si Blainova výrazu, který jasně říkal, že to kudrnatý muž vidí úplně jinak, než jeho přítel.
"Kurte, počkej..."
"Co se děje?"
"Nejsem si jistý, že tu práci chci mít tady..."
"Co to říkáš? New York byl vždycky náš sen."
"Tvůj sen, především."
"O čem to mluvíš?" vytřeštil Kurt oči.
"Šel jsem do New Yorku, protože jsem chtěl být za každou cenu s tebou. Ty ses mne ale nikdy pořádně nezeptal, jestli to tak chci i já. Prostě jsi to bral samozřejmost, že budu souhlasit."
"Tak proč ses neozval?"
"Byl jsem tehdy do tebe cvok, nechtěl jsem tě ztratit. A navíc - vysoká v New Yorku - ano, skvělé. Šel bych sem, i kdybychom spolu nebyli, ale... nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych tu zůstal napořád. Ale chodili jsme spolu, studovali tu, pak si oba našli práci... pronajali si byt, ale... nikdy jsem nebyl přesvědčnej o tom, že tu zůstanu nastálo."
"To... to se se mnou chceš... rozejít nebo co? Jen abys mohl vypadnout z New Yorku?"
"Kurte, já... tak to není, ale..."
"Tak jak to teda je? Moc tomu nerozumím, víš?" zvýšil opět modrooký muž svůj hlas. "Mě se v New Yorku líbí, za to tobě očividně ne. Začarovaný kruh. Proč to svádíš všechno na mě? Jako že je to všechno moje vina?"
"Nic na tebe nesvádím, jen jsem chtěl naznačit-"
"-jak to, že na mě nic nesvádíš?" přerušil ho Kurt rozčíleně. "A co to tvoje 'Nikdy ses mě nezeptal?'? Zní mi to jako výčitky."
"Kurte, nechci se s tebou rozejít."
"Ale?"
"Nevím, jestli chci takovej život."
"Jakej život máš na mysli?"
"Velkej luxusní byt... práci, kde nemám jistotu, jestli mne náhodou nevyhodí pro moji orientaci... hlučný město, kde se skoro s nikým neznám..."
"A co chceš místo toho?"
"Klidnej život... práci, kde budu s lidma, co mě budou brát... přítele, se kterým budu moci večer vyrazit ven a nebudu muset mít strach, že si na nás budou ukazovat - v Limě si na nás už zvykli... a hlavně přítele, který mne nebude po příchodu domů vyslýchat, proč jsem byl v baru..."
"Ty máš tak co mluvit. Vždyť jsi mi lhal. Celý čtyři týdny mi lžeš o tom, že ráno chodíš do kanceláře a večer se z ní vracíš. Místo toho si poslední měsíc chodil do baru, nikam jinam. Ty mi chceš vážně něco vyčítat?"
"Já ti nic nevyčítám," ohradil se Blaine. "To ty tady na mě pořád štěkáš a reješ do mě, když tu nejsem včas. Já ale nejsem žádnej podpantoflák, víš?"
"Já že z tebe dělám podpantofláka? Blaine, posloucháš se vůbec?"
"A poslouchal ty ses vůbec někdy? Vždycky jsem měl pocit, že když někam půjdu a neřeknu ti to, nebo nepůjdeš se mnou, budeš akorát naštvanej."
"To je teda špatnej pocit."
"Ty mi ale nedáváš moc šance, Kurte. Já už to dál nevydržím... nechci to zažívat každý den... je to dost hrozný cítit se tak, víš?"
"Rozcházíš se se mnou nebo co? Pokud mi hodláš život znepříjemňovat výčitkama, který nejsou nijak opodstatněný, tak-"
"-vyhazuješ mě? Víš ty co? Nenamáhej se, půjdu sám... na takovýhle rozhovory dneska vážně nemám nervy..."

Klíče, které Blaine po příchodu odhodil na kuchyňský stůl, zachrastily, jak si je jejich majitel vzal do ruky. V předsíni pak sundal z věšáku bundu, přehodil si ji přes rameno a s hlasitým prásknutím dveří vyšel z bytu.

Prudké zavření dveří zadunělo do náhlého ticha bytu jako rána z děla, která Kurtovi v uších zněla ještě několik dlouhých minut.

Pomalými kroky se dopotácel do ložnice a ztěžka se posadil na postel.

(konec flashbacku)

Ve spáncích mu nepříjemně tepalo; připadal si zcela otupělý. Ticho na něho dopadalo jako těžký balvan, který ho měl brzy rozdrtit, pokud by mu neunikl včas. Rychle vstal z postele. Rozechvělé nohy se mu ve vteřině podlomily a Kurt měl co dělat, aby se udržel ve vzpřímené poloze.

Jakmile se mu vrátila ztracená rovnováha, vzal si z nočního stolku svazek klíčů a peněženku. Spěšně přešel byt a vydal se ven. Před budovou se na chvilku zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Do oka mu padl neonový nápis v křiklavých barvách oznamující všem chodcům název baru, který sídlil v domě na protějším chodníku. Ačkoliv se nacházel jen pár metrů od jeho bydliště, Kurt v něm ještě nikdy nebyl. Je na čase to změnit. Odmítám být v tom bytě sám. Potřebuju mezi lidi.

kapitola 2 zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin | 3. února 2017 v 22:15 | Reagovat

Zatím to vypadá dost zle. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama