I'll stand by you

2. ledna 2012 v 14:15 | Joli |  Sanctuary
Moje první a asi také poslední povídka na téma Sanctuary.

Název: I´ll stand by you
Autor: Joli
Překladatel: -
Žánr: romance, songfiction, vynechané scény
Páry: Teslen (friendship)
Věk: neomezeno
Délka: jednorázovka
Osa: 2x10 The Sleepers
Stav: dokončená
Synopse: Když jeden potřebuje podporu toho druhého.
Poznámka: Povídka vznikla na základě písničky I´ll stand by you od skupiny The Pretenders.



část textu:

OH, WHY YOU LOOK SO SAD? - Oh, proč se tváříš tak sklesle?
TEARS ARE IN YOUR EYES - Ve tvých očích jsou slzy
COME ON AND COME TO ME NOW - Ale no tak... pojď ke mně...
DON'T BE ASHAMED TO CRY - Nemusíš se stydět za svůj pláč
LET ME SEE YOU THROUGH - dovol mi, abych zjistila, co tě trápí
'CAUSE I'VE SEEN THE DARK SIDE TOO - protože já si také prožila temné období

WHEN THE NIGHT FALLS ON YOU - Když na tebe všechno padá
YOU DON'T KNOW WHAT TO DO - a ty nevíš, co dělat
NOTHING YOU CONFESS - nic z toho, co mi řekneš
COULD MAKE ME LOVE YOU LESS - mě nedonutí tě milovat méně

I'LL STAND BY YOU - budu stát při tobě
I'LL STAND BY YOU - budu stát při tobě
WON'T LET NOBODY HURT YOU - nedovolím, aby ti někdo ublížil
I'LL STAND BY YOU - budu stát při tobě
SO IF YOU'RE MAD, GET MAD - když tě někdo naštve... opravdu naštve
DON'T HOLD IT ALL INSIDE - nedrž to v sobě
COME ON AND TALK TO ME NOW - pojď ke mně a mluv se mnou

* * * * * * * * * *

Jakmile se zařízení vypnulo, nastalo v místnosti tíživé ticho. Pohledy všech přítomných se stočily k muži, který klečel nad mladíkem držícím onen přístroj, co ještě před chvilkou plnil svůj účel. Nikola se díval zmateně na své ruce. Snažil se popadnout dech. Jeho obličej se lehce zkřivil a oči začaly těkat z místa na místo; nedokázaly se udržet na jednom konkrétním bodě.

"To snad," řekl polohlasně, "to přece... nemohu... já nemohu... nemohu..."

Jeho hlas se třásl. Nedokázal si připustit realitu a ani nechtěl. Marně se snažil přesvědčit sám sebe, že se mu to všechno jen zdá, ale přístroj v mladíkově ruce a doznívající bolest v hrudi mu říkaly, že to byla pravda. To, čeho se obával nejvíc, se stalo skutečností.

Nikola se otočil k Helen a podíval se do jejího zarmouceného obličeje.

"Doufám, že teď jste všichni šťastní," řekl zahořkle. Z jeho hlasu byla znát bolest a zoufalství. "Jsem naprosto obyčejný," hlesl zklesle a odvrátil zrak.

* * * * * * * * * *

Kde jen může být? ptala se Helen sama sebe , když vycházela z prázdné laboratoře. Už dvě hodiny marně přemýšlela, kde jen ten Nikola je. Od incidentu s nikým nepromluvil jediné slovo - stáhl se do sebe. Helen to chápala, ale od chvíle, kdy se z něj opět stal člověk, si o něj dělala starosti.

Jak se teď bude chovat? Co bude dělat? To byly otázky, které se Helen celou dobu míhaly v hlavě, ale odpovědi ne a ne přijít.

Otevřela dveře do Nikolova pokoje, ale místnost byla prázdná. Helen to překvapilo. Čekala, že bude buď v laboratoři, kde se bude pokoušet zjistit, jak se stát opět upírem, a nebo bude odpočívat ve svém pokoji. Když se totiž před čtyřmi hodinami vrátili do hlavního sídla Útočiště, vypadal vyčerpaně.

Helen vyšla na chodbou a vydala se k Henrymu. Cestou potkala Big Foota.

"Neviděl jsi Nikolu?" zeptala se ho bruneta.
"Potkal jsem ho asi před půl hodinou. Mířil k výtahu," odpověděl chlupáč a tázavě se na Helen podíval.
"Ráda bych se ujistila, že je v pořádku," vysvětlila doktorka a usmála se. Ve skutečnosti jí však do smíchu moc nebylo. Big Foot jen kývl, že rozumí, a dál se na nic neptal. Helen mu za to byla vděčná. Jediný, s kým v tu chvíli chtěla mluvit, byl Nikola. K výtahu? Myslím, že už vím, kde je.

* * * * * * * * * *

"Helen, nech mě, prosím," řekl Nikola Helen, aniž by se otočil. Stáli na střeše budovy a dívali se na západ slunce.
"Jak víš, že..."
"Prostě vím. Poznám to, když jsi v mé přítomnosti. Máš příjemný parfém..." snažil se Nikola odvést trochu pozornost. V jeho nitru to ale dost vřelo a bylo otázkou, kdy se to všechno začne valit ven.
"Nikolo, je všechno v pořádku? Nechceš si promluvit?"
"Jestli je všechno v pořádku? Jak se na tohle vůbec můžeš zeptat?" vykřikl Nikola a obrátil se k Helen. "Nic není v pořádku a už nikdy nebude..." řekl důrazně.
"Vím, že je to těžké, ale..." chtěla Helen oponovat, ale Nikola jí opět skočil do řeči.
"Nic nevíš!! Nevíš, jak mi je... nebo jak se cítím. Nikdy jsi nic podobného nezažila..."
"Ale já ti chci pomoct," hlesla Helen a smutně se podívala do jeho obličeje. Věděla, že Nikola má pravdu. Opravdu - sama nikdy nic takového nezažila, takže skutečně neměla ponětí, jak se v tu chvíli cítil. Prostě nic. O to víc byla zoufalejší. Chtěla mu pomoci a on se před ní uzavíral do sebe. V laboratoři se jí nevedlo o nic lépe.
"Helen," zašeptal nakonec Nikola, že ho bylo přes hučení větru sotva slyšet, "není žádný způsob, jak mi pomoci. Nebo se ti snad podařilo zjistit, jak ze mě udělat opět upíra?"
"Ne," zakroutila Helen hlavou.
"Tak vidíš," kývl Nikola. "Když dovolíš, chtěl bych být sám."
"Nikolo..."
"Ano?"
"Vážně si nechceš promluvit?"
"Není o čem, Helen," řekl Nikola potichu a smutně se na Helen usmál. "Já už nejsem já. Toť vše."
"Ale..."
"Není žádné ale... a teď mě prosím omluv."

Helen se dívala, jak Nikola mířil k výtahu. Když se za ním zavřely dveře, otočila se k zapadajícímu slunci. Má pravdu, není mu jak pomoci... kéž by to tak šlo... kdybych tak věděla, jak to všechno zvládnout, uvažovala Helen v duchu.

Další studený závan větru ji donutil, aby se zachumlala do kabátu a obrátila se k výtahu.

* * * * * * * * * *

Okolo půlnoci se Helen vracela z laboratoře, kde se do té doby snažila pracovat. K ničemu to ale nevedlo, proto se Helen rozhodla skončit a nechat to na druhý den.

Na chodbě potkala Big Foota, který jako vždy prováděl pravidelnou kontrolu budovy před tím, než šel spát. Připadal si pak vždycky klidnější. Popřál Helen dobrou noc, a poté zahnul za roh chodby.

Helen se rozešla opačným směrem než Big Foot. Hlavou jí probleskla myšlenka, že by se mohla zkusit podívat za Nikolou, zda si to všechno nerozmyslel a nechtěl si s někým promluvit.

Procházela dlouhou chodbou. Všude bylo ticho a čím víc se Helen blížila k Nikolově pokoji, tím víc se jí zdálo, že zajít za ním nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Je tu takové ticho, že by se dalo krájet. Asi už spí... no nic, zajdu za ním zítra ráno, pomyslela si, když míjela dveře místností, do níž ho po jeho příjezdu ubytovala. Náhle se však zastavila, protože měla dojem, že něco zaslechla. Něco, co vycházelo z místnosti, která byla určena právě Nikolovi. Pomalu přistoupila ke dveřím a napjala sluch. Zdá se, že chodí po pokoji, pokoušela se Helen identifikovat zvuky. Kroky byly rychlé. Helen váhala, zda má zaklepat na dveře a nebo svoji návštěvu u něj odložit na druhý den. Nedokázala se najednou rozhodnout. Chtěla mu pomoci, ale na druhou stranu se nechtěla vtírat. Z přemýšlení ji vyrušil zvuk rozbíjeného skla. Bylo rozhodnuto. Jdu za ním, musím zjistit, co se děje. Helen zaťukala na dveře a když se z místnosti ozvalo nevrlé "dále", vešla.

"Helen, co se děje?" zeptal se Nikola, když Helen za sebou zavřela dveře.
"To se ptám já. Šla jsem náhodou kolem a slyšela jsem hluk..."
"Tak kolem... a náhodou? Nebuď směšná, Helen."
"Co prosím?"
"Vím, o co se snažíš."
"Chci ti pomoct, o to se snažím."
"Chceš mi pomoct? Tím, že za mnou pořád chodíš? A chceš, abych mluvil? Ale já nechci mluvit."
"Tak co teda?"
"Chci se zase stát tím, čím jsem byl..."
"Ale tím už jsi. Jsi zase člověk - tím jsi vždycky byl."
"To ale nejsem já. Moje pravé já zmizelo právě když se ze mě stal opět člověk. Rozumíš?"
"Nikolo..."
"Helen, ty to vážně nechápeš. Slova mi jsou na nic. Musím se stát zase upírem - musíme zjistit, jak se to dá zařídit."
"To ale nejde... víš to stejně dobře jako já."
"Musí to jít!!" vykřikl Nikola. "Já se toho jen tak nevzdám... já na to přijdu... musím na to přijít."
"Snažila jsem se na něco přijít od chvíle, co jsme se vrátili. Všichni se snažíme... i ty jsi to zkoušel."
"Helen, ty asi netušíš, co to pro mě znamená, být upírem."
"Tím už ale nejsi... a musíš se s tím vyrovnat."
"NEMUSÍM, ROZUMÍŠ?"

Helen se na něj zaraženě podívala. Vůběc ho nepoznávala. Co si pamatovala, tak to bylo poprvé, kdy na ni takhle křičel.

Nikola si uvědomil, že to trochu přehnal. Omluvně se usmál a přešel k posteli. Posadil se na zem a zády se opřel o dřevěný rám. V místnosti na chvilku zavládlo ticho, ale Helen to dlouho nevydržela. Udělala pár kroků k posteli a chtěla něco říct. Nikola byl však rychlejší.

"Helen, prosím, odejdi. Chci být sám."
"Ale Nikolo..."
"Helen, prosím. Jak jsi správně řekla, musím se s tím vyrovnat."
"Pomůžu ti nést to břemeno. Ano, nevím, jak je to těžké. Ale byla bych ráda, abys věděl, že na to nejsi sám. Že tu jsou lidé, co stojí při tobě."

Neodpověděl. Helen pomalu přistoupila k posteli a posadila se vedle něj. Nikola se ani neotočil, když k ní promluvil.

"Proč já?"
"Nikolo, byla to náhoda. Nikdo nemohl tušit, že to ten kluk použije proti tobě. Chtěl jsi zvrátit to, co se ti vymklo z rukou a on toho využil."
"Proč se všechno musí zkazit vždycky v poslední minutě... když už to vypadá, že je všechno v pořádku? Všechno, co jsem chtěl udělat... vše, co jsem měl v plánu... všechny moje sny... všechno je to pryč. Jsem na dně. Moje motivace a chuť pokračovat zmizely. Moje práce je zničená. Bez svých schopností jsem nula."
"To přece není pravda."
"Ale ano, je to pravda. Ztratil jsem svoje postavení. Moje ego kleslo pod bod mrazu. Nevím, co mám dělat... co budu dělat, když jsem o všechno přišel."
"Nepřišel jsi o všechno. Tvoje znalosti tě přece neopustily, se svým nadáním toho můžeš pořád hodně dokázat. A pak... máš tu i nás - své přátele, co tu jsou stále pořád s tebou."
"Přátelé? Já nikdy neměl přátele. Vždycky jsme byli jen... kolegové. Jak teď budu vypadat? Už nejsem ten, co byl něčím zvláštní a mohl to používat ve svůj prospěch."
"Nikolo, v mých očích budeš vždycky něčím zvláštní."

Nikola sebou trhl a pomalu se k ní otočil.

"Opravdu?"
"Ano, opravdu. Pro mě jsi pořád ten starý Nikola, jakého jsem vždycky znala. Inteligentní, vtipný, charismatický člověk, který ví, co chce, a jde si zatím. I když to mezi námi občas trošku zaskřípalo, vždycky jsem tě měla ráda. A budu tě mít ráda, i když nebudeš upír."

Nikola se jí zadíval do očí.

"Moc to pro mě znamená, víš to?"
"Já vím," odpověděla a usmála se na něj. Jemně ho pohladila po tváři... "Nevzdávej to. Máš hodně možností."

Nikola jí oplatil úsměv. Poté se k ní pomalu přiblížil a na krátký moment spojil jejich rty. Když se pak oddálil, usmál se na ni a opatrně položil svoji dlaň na její tvář.

"Děkuju."

Helen se na něj jen usmála. Nikola ji vzal kolem ramen a ještě dlouho do noci spolu seděli v objetí jako ti dva nejlepší přátelé.

THE END
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama