Ukvapené rozhodnutí - prolog

18. listopadu 2011 v 19:46 | Joli |  StarGate
Název: Ukvapené rozhodnutí
Autor: Joli
Překladatel: -
Žánr: drama, romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: mládež
Délka: středně dlouhé
Osa: 8. řada
Stav: kompletní
Synopse: Když Sam a Jack dostanou povolení být spolu, myslí si, že mají vyhráno a nic jim nebrání ve štěstí. Věří, že jejich vztah bude po tolika zkouškách a útrapách fungovat na 100 %, a tak neváhají a rozhodnou se ke svatbě. Otázkou však je, zda to nebylo ukvapené rozhodnutí.



Hodiny na věži kostela právě odbíjely jedenáctou dopolední, když podplukovník Samantha Carterová teprve vstávala z postele. Bylo teplé červnové pondělí a ona si ten den dopřála dlouhý spánek, kterým se snažila vyrovnat svůj spánkový dluh. Den před tím slavila se svými nejbližšími kamarádkami své 40. narozeniny.

Byla to výhradně dámská jízda, holky to plánovaly dlouho dopředu, a tak Sam nemohla odmítnout... a vlastně byla ráda, že měla zase po čase nějakou změnu. Do té doby už několik let vypadala oslava jejích narozenin stejně - buď je trávila sama doma nebo byla v práci. Nyní, po několika letech, si zase vyšla ven s lidmi, které měla ráda a se kterými se neviděla každý den.

Pět minut po jedenácté vešla do koupelny a natočila si horkou vanu... nakapala trochu šeříkové vůně, aby se uvolnila, a pak vyšla ven z koupelny nechajíc vodu téct dokud nebyla vana plná. Mezitím si stačila uvařit kávu. Když se pak vrátila, otočila kohoutkem, shodila ze sebe župan a vlezla si do vany. Opřela se zády stěnu a hlavu zaklonila tak, aby se dotýkala okraje. Uvelebila se v té nejpohodlnější pozici a nechala horkou vodu a šeříkovou vůni, aby na ni působily. Labužnicky upíjela ze své kávy a byla spokojená. Ve tři hodiny sice musela jet do práce, ale to jí vůbec nebránilo v tom, aby si teď vychutnávala uvolňující koupel.

Když byla voda vlažná, vylezla Sam z vany, oblékla si světle modrý župan, vypustila koupel, vzala do ruky prázdný hrníček od kávy a vyšla z koupelny. Odnesla nádobí do kuchyně, a pak si to namířila do ložnice. Otevřela skříň, vybrala si pohodlnou sukni stejné barvy jakou měl župan a žlutý top. Oblékla se a odešla do obýváku. Měla tam pár rozečtených časopisů, a tak si je chtěla doprohlédnout, když náhle uslyšela dvojí zazvonění domovního zvonku.

"Že by pošta?" napadlo ji... pošťák přece zvoní dvakrát... a měla pravdu. Jakmile otevřela dveře, uviděla venku mladou pošťačku, která jí hned podávala malý balíček.
"Máte poštu, slečno Carterová... tady mi to prosím podepište," řekla žena a podávala jí dokument a propisku.
"Jistě, slečno Higginsová," odpověděla Sam... znaly se již dlouhou dobu. Sam se podepsala, vrátila papír a tužku a od pošťačky si převzala balíček. Rozloučily se a Sam zavřela dveře... kdo mi to může posílat? zeptala se sama sebe. Než to však stačila zjistit, začal jí vyzvánět mobil. Položila balíček na skříňku v předsíni a vzala mobil do ruky.

"Carterová, prosím..."
"Tady seržant Davis. Omlouvám se, že vás ruším, podplukovníku. Vím, že máte do služby přijet až za dvě a půl hodiny, ale generál O´Neill mě pověřil, abych vám zavolal a vyřídil vám, že máte přijet co nejdříve to bude možné..."
"Jak to? Co se děje?"
"Nevím přesně, madam... jde o nějaký brífink... něco důležitého..."
"Dobře... děkuji, že jste zavolal. Řekněte prosím generálu O´Neillovi, že přijedu asi za 40 minut."
"Ano, madam... na shledanou..."
"Nashle."

Sam položila mobil a povzdychla si. Šla se tedy znovu převléknout, a pak vyrazila do SGC. Když tam o nějaký čas později dorazila, zašla hned do zasedací místnosti. Předtím si však stačila do své laboratoře položit balíček s tím, že až bude mít chvilku volna, rozbalí si ho.

Vešla do zasedačky, kde předpokládala, že na ni bude čekat generál se zbytkem jejího týmu. Jaké to ale bylo překvapení, když byla místnost prázdná. Chvíli tam stála a přemýšlela. Pak se obrátila na podpatku a šla najít seržanta Davise. Ten jako obvykle seděl u hlavního počítače v řídící místnosti.

"Seržante?"
"Ano, madam?"
"Kde je generál O´Neill a SG-1?"
"Měli by být v zasedací místnosti, madam... generál říkal, že tam na vás počkají, než dorazíte... nechtěli začínat bez vás."
"Zasedačka je ale prázdná."
"To není možné, madam."
"Teď jsem odtamtud přišla, nikdo tam nebyl."
"To je zvláštní... Blacku, vezmi to tu za mě na chvilku," oslovil seržant desátníka sedícího hned vedle a sám vstal ze židle.
"Nerozumím tomu, madam, měli tam být. Když dovolíte..." naznačil jí rukou, aby se opět vydala směrem, odkud před chvilkou vrátila.

Razili si to chodbou a když se blížili k zasedačce, zdálo se, že je plná lidí. Hučelo to tam jak v úle. Náhle si někdo v místnosti všiml, že se ti dva rychle blíží. V tu chvíli všechno ztichlo. Walter se poťouchle usmíval pod vousy a byl rád, že ho Sam nevidí. Ta se však zabývala něčím úplně jiným... nic nechápala. Co se to děje? Vždyť tam přece nikdo nebyl. Když vešli, utápěla se celá místnost ve tmě. Najednou někdo rozsvítil světlo a Sam vše rázem pochopila.

Na stole stál velký narozeninový dort, obrovská kytice růží a spousta malých i větších dárků. A mezi nimi se skvěl i onen balíček, co Sam obdržela poštou. Oni to měli připravené... i ten balíček... a dokonce i to, že si ho nestihnu otevřít a vezmu si ho s sebou do práce., usmála se. Okolo stolu stáli všichni, se kterými úzce pracovala, a zářivě se na ni usmívali. V čele gratulantů stál generál Hammond, který očividně do SGC dorazil jen proto, aby mohl s ostatními oslavit Saminy narozeniny. Hned také k Sam přistoupil.

"Podplukovníku, omlouvám se jménem všech za tu habaďůru, co jsme na vás sehráli, ale chtěli jsme pro vás uspořádat malé překvapení. Takovou malou narozeninovou oslavu. Snad se na nás nezlobíte."
"Ne... samozřejmě, že ne. Zaskočilo mě to. Ale nezlobím se... naopak... moc děkuju..."
"Carterová," ozval se Jack, "myslím, že je na čase, abyste si začala rozbalovat dárky..."
"Jo, asi máte pravdu," odpověděla Sam a přistoupila ke stolu. Automaticky sáhla po tom balíčku, co jí dopoledne přišel, ale Jack ji zarazil s tím, aby si ho nechala jako poslední. Sam se na něj podívala tázavým pohledem, ale než stihla cokoliv říct, přerušil ji pohybem ruky. Usmála se a pustila se do ostatních dárků. Když je měla všecky otevřené, zbýval už jí jen ten jeden poslední. S povytaženým obočím se podívala na Jacka, jestli ho už teda smí rozbalit, a když kývl na souhlas, začala z něj pomalu strhávat papír. Za chvilku držela v ruce krabičku v dárkovém balení. Byla převázána slabou šňůrkou a na místě, kde šňůrka tvořila mašličku, byl upevněn list papíru. Sam rozvázala provázek... v jedné ruce držela dárek a druhou rozevřela přiložený dopis, na kterém stálo:

"Drahá Sammie, přeji ti krásné narozeniny a byl bych rád, kdyby sis to, co je uvnitř krabičky, vzala dnes večer na sebe. Tímto bych tě rád pozval na večeři u příležitosti tvých narozenin. Vyzvednu si tě dnes v osm hodin večer. Tvůj neznámý."

Sam si text přečetla ještě jednou a nedůvěřivě si papír prohlížela. Nebyl na něm žádný podpis a vše bylo napsáno tak, že nešlo dle písma poznat pisatele.

"No tak, majore," řekl generál Hammond s úsměvem, "nenapínejte nás a otevřete to... ať víme, co že si to máte dnes večer vzít."

Sam neodpověděla, položila dopis na stůl a pomalu otevřela víčko. Na dně krabičky uviděla ležet stříbrný náhrdelník s jemnými bílými korálky. Sam se zatajil dech a chvíli na dárek zírala jak na zjevení. Najednou uslyšela vedle sebe obdivné zahvízdání. To se totiž doktorka Fraiserová postavila vedle ní a dívala se, jaký dárek to její kamarádka dostala.

"Teda Sam... zdá se, že tu máš nějakého tajného ctitele."

Sam se nervózně ošila, těkavě se rozhlédla kolem sebe a snažila se uhodnout, kdo jí ten dárek poslal. Mohl to být samozřejmě někdo úplně cizí a jeden z jejích kolegů našel balíček ležet na stole v laboratoři a položil ho do zasedačky k ostatním. Proč by pak ale generál O´Neill říkal, aby ho otevřela jako poslední? Neměl v tom prsty třeba on?? pomyslela si. Jack se na ni tajemně usmíval a ona nabývala stále většího dojmu, že s tím má něco společného.

"Pane... co za tím je?" zeptala se ho uličnicky...
"Máte na mysli nějaký postranní úmysl?"
"Možná ano..."
"A proč se ptáte mě? Vy myslíte, že jsem vám to tou poštou poslal já?"
"Jak víte, že mi to přišlo poštou?"
"Jednoduše... na balicím papíru byla adresa a známka."
"Ehm jo pravda..." zarděla se.
"Půjdete večer?"
"Takže jste to byl nakonec vy, že ano?"
"To jsem neřekl. Jen jsem se zeptal, protože by mě pak přišlo líto toho vašeho ctitele, co si dal takovou práci, sehnal vám tenhle krásnej dárek a nakonec by se vás nedočkal, a tak by ani vlastně nevěděl, jestli vybral dobře a neviděl by, jak vám to sluší."

Nevěděla, co na to říct, a tak jen sklopila oči a dívala se na náhrdelník. Přejela po něm prsty a usmála se. Nakonec se rozhodla, že půjde.

* * * * * * * * * *

O čtyři hodiny později stála ve své ložnici a vybírala si, co si vezme na sebe. Stále se nemohla rozhodnout, když jí najednou do oka padly tmavé jednoduché šaty po kolena. Úplně zapomněla, že je má. Sundala je z ramínka, přistoupila k zrcadlu a položila si je před sebe. Usmála se, protože měla vyhráno. Vezmu si tohle, řekla si a laškovně na sebe mrkla do zrcadla.

Vešla do koupelny a napustila si vanu. Uvědomila si, že je to již podruhé během jednoho dne. Za půl hodiny vylezla z vany a šla se obléknout. Lehce se nalíčila, a poté sešla do předsíně. Oblékla si boty, které měla pro tu příležitost připravené. V tu chvíli si uvědomila, že nemá ten náhrdelník. Vylekaně vyběhla v botách do ložnice ke své toaletce, kde měla šperk připravený. Opatrně ho vzala do rukou, přiložila ke krku a vzadu připnula. Musela uznat, že dárce měl vkus jak se patří. Hodilo se to k jejím šatům. Měla z toho radost. Chvíli se na sebe dívala, když uslyšela domovní zvonek. Ááá, už je tady... konečně se dozvím, kdopak je ten Pan Neznámý, řekla si pro sebe, usmála se a sešla zpátky do předsíně. Vzala do ruky kabátek a kabelku a otevřela dveře. Očekávala, že tam bude stát její tajný ctitel, ale jaké to bylo překvapení, když tam stál šofér v livreji a před vchodem na předzahrádku byla zaparkována bílá limuzína.

"Dobrý večer, jste podplukovník Carterová?"
"Dobrý večer... ano... to jsem já... co... co se děje?"
"Mám vás odvést k restauraci, kde na vás již čeká..."
"Kdo?"
"To bohužel nemohu říct... chtěl jsem jen dodat, že tam na vás čeká váš ctitel."
"Ale no tak... snad přece..."
"Bohužel, madam, nemohu vám prozradit jeho jméno. Smím vás doprovodit k autu?" zeptal se šofér a nabídl jí rámě. Sam ho přijala, a spolu pak došli k limuzíně.

Jerry, jak se šofér jmenoval, otevřel Sam dveře, pomohl jí nastoupit, pak se sám posadil za volant a pomalu se rozjel k restauraci. Když za patnáct minut dorazili na místo, pomohl Jerry Sam zase vystoupit. Uvedl ji do restaurace, kde na ni již čekal číšník. Jerry se k vrátil k limuzíně a odjel na blízké parkoviště. Mezitím uvedl číšník Sam do salónku, kde stál prostřený stůl se dvěma zapálenými svíčkami a kyticí růží. Sam se usmála. Číšník ji usadil ke stolu a s úklonem se vzdálil. Jakmile opustil místnost, ozval se za jejími zády hlas. Známý hlas.

"Tak jsi nakonec dorazila."

Sam se prudce otočila a ve chvíli, kdy spatřila tvář příchozího, objevil se jí na obličeji zářivý úsměv.

"Věděla jsem, že jste to vy."
"Sam, děkuju, že jste přišla."
"Byla jsem zvědavá. A navíc, na základně jste byl tak přesvědčivý..." usmála se Sam nesměle.
"Sam, když už jsme tu takhle spolu, co kdybyste mi říkala jménem... a co kdybychom si pro dnešní večer tykali?"
"Velmi ráda... Jacku..."

Generál kývl hlavou, pomohl Sam se znovu usadit a sám si sedl naproti ní. Po chvilce do salónku vstoupil číšník a nabídl jim něco k pití. Oba si objednali červené víno. Číšník přikývl a než odešel, podal jim dva jídelní lístky.

"Jak jste... jsi věděl, že si ten balíček neotevřu doma?" zeptala se Sam, když se číšník vzdálil.
"Měl jsem to zařízené. Viděl jsem pošťačku, jak ti to předává, a ihned jsem kontaktoval Waltera, aby ti zavolal."
"Ty jsi mě sledoval?" pozvedla Sam nevěřícně obočí.
"No... jen malinko," přiznal se Jack a lehce se usmál.
Sam se zasmála. "To jsi celý ty."
"Jako bys mě neznala."
"No... po pravdě... neznám. Ne dost."
"A od toho je dnešní večer."
"Jacku? Nechci být nezdvořilá... tenhle večer je úžasný a to ještě ani pořádně nezačal, ale co na mě šiješ?" vyzvídala Sam a doufala, že z Jacka něco vypadne.
"To uvidíš... á, podívej, číšník."

"Zde je prosím víno. Přejete si objednat?"
"Ano," usmál se Jack a gentlemansky nechal Sam, aby si objednala jako první. Poté si vybral on a číšník opět odešel.
"Ještě jsi mi neodpověděl na otázku..."
"Co chystám?" usmál se Jack tajemně. "Nerad bych předbíhal. Víš, že to nemám ve zvyku."
"V tobě se voják prostě nezapře, viď? Neprozradíš... nikdy... nic a nikomu... dokud sám nechceš."
"Přesně tak, to jsem celý já..." mrkl Jack a upil ze svého vína.


kapitola 1 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama