Ukvapené rozhodnutí - kapitola 6

18. listopadu 2011 v 19:52 | Joli |  StarGate
Ukvapené rozhodnutí - kapitola 6



Chvilku se rozmýšlel, má-li to vzít. Nechtělo se mu s Vicky mluvit, ani trochu, ale bylo mu zase hloupé to nevzít. Nakonec zmáčkl tlačítko a přiložil si mobil k uchu.

"O´Neill."
"Ahoj, Jacku, to jsem já, Vicky."
"Podívej, Vicky, já..."
"Jacku, poslouchej mě... prosím. Je mi to líto, co se stalo. Vím, že to byla moje vina, ani nevím, proč jsem to udělala. Mrzí mě to, vážně... já..."
"To je sice hezký, ale já teď nevím, co mám dělat. Dostala jsi mě do prekérní situace, ze který není úniku. Nebo aspoň ne teď..."
"Jacku, vím jak se..."
"Nevíš, jak se cítím. Moje žena mě viděla, jak se s tebou líbám, a teď leží v nemocnici. S mým dítětem pod srdcem."
"Cože... ona je těhotná?"
"Ano... Sam čeká dítě. A já se to dozvěděl takovýmhle způsobem..."
"To jsem nechtěla tohle... Jacku, můžeš mi to..."
"Odpustit? To chceš, abych udělal? Vicky, jestli mi chceš nějak pomoct, tak..." odmlčel se Jack.
"Tak co?"
"Neber si to zle, ale teď mi prosím nějaký čas nevolej... nepiš... nechtěj se se mnou setkat. Ne teď. Musím si ujasnit, jak na to jsem... musím to vyřešit se Sam."
"Ehm... jasně... chápu," odpověděla Vicky. V jejím hlase bylo znát trochu zklamání. Pořád ji to k Jackovi táhlo. I po letech. A teď se měla klidit z jeho života. "Já jen... nerada bych, abys zároveň se mnou odkopl i Larissu. Je to přece i tvoje dítě, Jacku."
"Já vím, Vicky. Ale pochop to, je toho na mě moc. A nevím, co mám dělat. Jde mi teď hlavně o Sam a dítě. Musím se o ně starat a..."
"... a musíš si to vyžehlit u svý ženy, je mi to jasný," podotkla Vicky sarkasticky.
"Hele, o co ti jde?" zeptal se Jack. Jejího tónu v hlase si nemohl nevšimnout.
"Já jen..."
"Chceš snad, abychom pokračovali tam, kde jsme před dvaceti lety skončili? To ty jsi tenkrát odešla, vzpomínáš? Nemáš mi co vyčítat. Nemáš právo tohle vůbec chtít. Byl bych rád, abys věděla, že miluju Sam, ne tebe. Mezi náma je už konec. Ano, máme spolu dceru a rád se s ní kdykoliv setkám, když bude chtít ona. Cokoliv. Ale mezi náma dvěma to už skončilo, a to ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se nevrátíš. Ve chvíli, kdy jsem potkal Sáru..."
"Sáru?"
"Ano, Sáru. Je vidět, že toho o mě zas tolik nevíš. Nemám ponětí, jestli ti Larissa vůbec řekla všechno, co o mě zjistila, ale to je teď jedno. Za těch dvacet let se toho strašně moc změnilo. Nechci se vracet už do minulosti. Mezi náma dvěma je už prostě konec. Finito, rozumíš? Já mám Sam a chci s ní být až do konce života, takže bych opravdu ocenil, kdybys to akceptovala a nesnažila se o cokoliv, co by mě mohlo od Sam odvrátit."

Vicky neodpověděla. Jackova slova ji až příliš bolela.

"Vicky?"
"Ano?"
"Nezlob se... ale prostě to nejde."
"Dobře... promiň, že jsem obtěžovala..." hlesla Vicky... o chvilku později byl již mobil hluchý. Jack ho vrátil zpět do kapsy a pomalu se zvedl z lavičky. Své kroky nasměroval k nemocnici. Nutně potřeboval sedět vedle Sam.

* * * * * * * * *

Vystoupal do prvního patra a zahnul doleva. O pár metrů dále došel konečně k pokoji, za jehož dveřmi Sam odpočívala. Zlehka dveře otevřel a nakoukl do pokoje. Sam v něm byla sama a stále spala. Jack vstoupil, zavřel za sebou a potichu přistoupil k posteli. Posadil se na židli, která stála hned vedle, a vzal Sam za ruku.

* * * * * * * * *

Probudil ho nepatrný pohyb její ruky, kterou svíral v té své... huh... asi jsem musel usnout, prolítlo Jackovi hlavou, když se snažil narovnat na židli, na které si chtě nechtě ustlal. Z nepřirozené pozice, ve které strávil necelou hodinu, ho bolela záda, ale on se snažil na svoji bolest nemyslet. V tu chvíli byla pro něj Sam důležitější. Myslel jsem, že bude spát několik hodin... aspoň tak to Fraiserová říkala... a přitom je vzhůru už po dvou hodinách... no to je fuk.
"Haló? Je... tu někdo?" zeptala se tichým rozepsalým hlasem. Zamžourala a párkrát zamrkala očima, než je otevřela úplně.
"Jsem tu já," odpověděl Jack a jemně jí stiskl ruku. Sam se k němu otočila a chvíli se na něj mlčky dívala. Sedativa na ni ještě působila, tak jí nějaký moment trvalo, než se rozpomněla, co se vlastně stalo.
"Jak se cítíš?" zeptal se Jack, když už se mu zdálo, že to ticho trvá příliš dlouho.
"Jsem unavená... co se stalo? Proč..."
"Sam... ty jsi..." odmlčel se.
"Co?"
"Čekáš dítě a..." vybalil Jack narovinu.
"Prosím?" nevěřila Sam vlastní uším. Nevědomky Jacka přerušila. Pomalu jí docházelo, proč se probudila v nemocničním pokoji.
"Jsi těhotná..."
"My spolu budeme mít dítě?"
"Ano," usmál se Jack.
"To snad... proboha," vzlykla Sam.
"Sam, co se děje? Ty... ty z toho nemáš radost?" nechápal Jack, ačkoliv za těchto okolností sám nevěděl, jak se k tomu stavět. Děsilo ho, že neví, na čem u Sam je.
"Jacku, nezlob se, ale... vždyť ty jsi... s Vicky... a teď najednou čekám dítě... nevím, co si mám myslet."
"Vím, na co narážíš... a popravdě... nevím, co ti mám na to říct... já..."
"Ty nevíš, co na to říct? Přece... ty... podvedl jsi mě..."
"Sam, nebyla to moje vina, nemohl jsem za to."
"Jak to, že ne? Ano, vím, že na tebe vyjela, viděla jsem to. Ale ty ses jí nijak nebránil, proč? Copak ti už na mě nezáleží, že ti nevadí se líbat se ženou, kterou jsi neviděl dvacet let?"
"Sam, já..."
"Jacku, prosím... jdi pryč. Potřebuju být sama."
"Ale..."
"Prosím, odejdi. Musím si to promyslet."
"Promyslet? Co chceš sakra promýšlet? Sama jsi řekla, že jsi to viděla, jak po mě vyjela. Není o čem přemýšlet. Byla to její chyba. Věděla, že jsem ženatý."
"To tě ale neomlouvá, že jsi nic neudělal."
"Snad mě nechceš vinit..."
"... z nevěry? Nic takového jsem neřekla, Jacku. Ale..."
"Jaké ale? Není tu žádné ale," bránil se Jack. "Navíc proč... proč jsi jela k tomu hotelu?"
"Cože?" nechápala Sam, kam Jack svojí otázkou míří.
"No jak říkám. Proč jsi tam jela? To jsi... mě sledovala nebo co?"
"O čem to tu mluvíš? Jaké sledování? Nikoho jsem nesledovala."
"Tak co jsi tam teda dělala?"
"Jacku, o co se to snažíš? Proč to obracíš proti mně?"
"Nic neobracím. Jen nechápu, z jakýho důvodu jsi jela k tomu hotelu..."
"Byla jsem u Janet a když jsem jela domů, náhodou jsem projížděla okolo."
"Jo... náhodou jsi zvolila cestu od Fraiserový k nám domů, která je tak o 3 kilometry delší... pěkná náhoda..."
"O co ti jde?"
"Jen mi to pořád přijde, jako bys mě hlídala, co vlastně dělám..."
"Jacku, vždyť ty vůbec nevíš, co říkáš."
"Já že nevím, co říkám?"
"Jacku, nech toho prosím. Děsíš mě... prosím, odejdi... chci být sama."

Podívala se na něj prosebným pohledem a doufala, že si dá Jack říct a nechá ji samotnou. Nutně to potřebovala. Cítila se stále vyčerpaně a jeho poznámky a narážky na sledování jí nijak na síle nepřidávaly. Jack se pomalu zvedl ze židle. Ještě jednou se na ni podíval a se slovy "Jak chceš..." nakonec odešel. Sam zabořila hlavu do polštáře a cítila, jak jí z očí opět vyrazily slzy.

* * * * * * * * *

Ležela na posteli a dívala se ven z okna. Náhle za sebou uslyšela něčí kroky. Prudce se otočila a spatřila svoji nejlepší kamarádku mířící k její posteli.

"Ahoj, vidím, že už jsi vzhůru," pozdravila ji Janet povzbudivě.
"Jo, jsem vzhůru už delší dobu," přiznala Sam a snažila se zamaskovat poslední pozůstatky svého pláče. Janet si však jejích slz a zarudlých očí všimla.
"Sam, stalo se něco?"
"Ne... ne nic, všechno je v pořádku, opravdu," pokoušela se Sam přesvědit Janet, ačkoliv jí bylo jasné, že to nemá moc cenu.
"Sam, mě neoblafneš. Vidím to na tobě... svěř se mi. I když se mi třeba nepovede ti pomoci, aspoň se ti uleví, když mi to řekneš. Neboj se, nikomu to nepovím, vždyť mě znáš."
"Já vím, že bys to nikomu nepověděla," pousmála se Sam.
"Tak vidíš... co tě trápí?"
"Byl tu Jack. Moc jsme se nepohodli. Neřekli jsme si zrovna hezký věci."
"Ou... to mě mrzí... co jste si pověděli?"
"Chtěla jsem, aby mě nechal osamotě... asi víš, co se stalo. Viděla jsem ho na parkovišti s Vicky. Řekla jsem mu, že si to musím všechno promyslet, a on mě obvinil z toho, že ho sleduju a že ho hlídám. Udělal ze mě stíhačku. To jsem si fakt nezasloužila od něj... bylo to tak divný... a nečekaný. Sotva jsem se probrala, už jsme se... do sebe pustili."
"Tohle že udělal?" zeptala se Janet nevěřícně.
"Ano... jela jsem od tebe domů a... ani nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem byla na parkovišti toho hotelu, kde se ubytovala Vicky s Larissou. A pak jsem je najednou viděla, jak tam stojí a Vicky po Jackovi vyjela... a... zbytek znáš," vzlykla Sam.
"To je mi líto, Sam. Můžu ti nějak pomoct? Jakkoliv..." nabídla Janet svoji pomoc.
"Janet, řekni mi prosím pravdu. Jsem opravdu těhotná?"
"To víš od generála?"
"Ano."
"Má pravdu. O pravdu čekáš dítě, mám tady s sebou první záznamy o něm. Vše vypadá v pořádku, v tomto ohledu jste ty i dítě v pořádku."
"V toto ohledu? Co to znamená?"
"No, vzhledem k tomu, čím jste si ty a generál za poslední léta prošli, budu muset provádět spoustu dalších průběžných testů. Mám takovou hypotézu, ale je ještě příliš brzo na to, aby se mi potvrdila."
"O čem to mluvíš?"
"Domnívám se, že dítě bude mít v sobě pozůstatky naquadahu, ty jsi měla v sobě totiž Jolinar a generál byl také několikrát hostitelem goaulda. A navíc on je ještě k tomu nositelem ATA genu."
"Co tím sleduješ?"
"Zatím si nejsem jistá. Jak říkám, je ještě příliš brzo na jakékoliv závěry."
"Dobře. Ale až budeš cokoliv vědět, okamžitě mi to řekni, prosím," požádala Sam. Konečně si začínala naplno uvědomovat, že v sobě nosí malého tvorečka. Že bude za několik měsíců matkou.
"Samozřejmě tě budu hned informovat. O všem, co zjistím, na to se spolehni. Můžu pro tebe ještě něco udělat?"
"Asi ano. Mohla bys o tom zatím mlčet? O všem, o čem jsme tady mluvily?"
"Jistě, to je přece jasná věc. Nikomu ani muk."
"Ani tátovi, ano? Prosím."
"Dobře, ale... co mu mám teda říct, kdyby se na tebe ptal?"
"No, jak dlouho tady vlastně budu?"
"Domluvila jsem se s doktorkou Austenovou, že tu zůstaneš dva dny na pozorování, a když nebudou žádné komplikace, pustí tě do domácího ošetřování."
"Což znamená, že budu buď doma a nebo na základně pod tvým dohledem."
"Ano. Snad ti nemusím připomínat, že se musíš šetřit. Kvůli maličkému."
"Jo, já vím. A to s tím tátou - kdyby se v následujících dvou dnech objevil v SGC, řekni mu, že jsem tady v nemocnici a že jsem měla nehodu. A aby za mnou kdyžtak přišel, že mu vše řeknu sama, ano?"
"Tak dobře. A co mám podniknout ohledně generála?"
"Jack? Já nevím. Potřebuju být sama... ale až budu doma, tak ho tam určitě potkám. A v SGC určitě taky. Tomu se nevyhnu. Ale jestli by to šlo nějak zařídit, aby sem nechodil, dokud budu tady..."
"Dobře. Zkusím ho nějak zaměstnat v SGC, aby měl důvod tam zůstat co nejdéle, ano?"
"To bys byla moc hodná. Víš, podle toho... jak se choval a co mi tu řekl..."
"Myslíš, že tě podvádí cíleně? Že to nebyla náhoda?"
"Já nevím. Na jednu stranu bych ho nechtěla vinit neprávem, ale na druhé straně mám strach, abych o něho nepřišla. Nevím, co mám dělat."
"Kéž bych věděla, jak ti poradit, aby to rozhodnutí bylo správné."
"No jo... ale i tak... díky, že jsi tu byla."
"To je přece samozřejmost," usmála se Janet na Sam. "Teď tě nechám odpočívat, ano?"

* * * * * * * * *

Celou cestu z nemocnice to v něm vřelo. Nemohl se už dočkat, až se s ním sejde. Až mu do očí řekne, co si o něm myslí. Tolik si přál, aby jeho dcera byla šťastná. Když si brala Jacka, doufal, že to svoje štěstí nakonec doopravdy našla. Ale teď? Jak jí to jen mohl udělat? udělá jí dítě, a pak se spustí s nějakou ženskou, se kterou se neviděl kolik let... a se kterou má taky dítě... komu já jsem tu svoji holčičku jen dal?? přemítal Jacob, když mířil k domu, kde Sam s Jackem už několik měsíců bydleli. Zastavil před domem, vystoupil a zazvonil u dveří. Když se dveře otevřely, čekalo Jacoba nemilé překvapení. Byl přesvědčen, že mu přijde otevřít Jack. Neuměl si však vysvětlit, proč se místo něj ve dveřích objevila žena ve středních letech. Dokonale pasovala do Samina popisu Vicky Johnsonové.


kapitola 7 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama