Ukvapené rozhodnutí - kapitola 5

18. listopadu 2011 v 19:51 | Joli |  StarGate
Ukvapené rozhodnutí - kapitola 5



Sam se stěží opřela o auto. Její nohy ji naprosto zradily, a tak byla Sam ráda, že se má o co opřít. Ostrá bolest, pulzující do celého těla, ji zbavila jakékoliv možnosti racionálně přemýšlet. Sam cítila, jak jí z čela stéká pramínek chladného potu. Byla k smrti vyděšená, už jen proto, že si nedokázala vysvětlit, co se jí to děje. Tohle byla jedna z věcí, které jí byly dost silně proti srsti - nevěděla, co se děje, vnímala jen nepříjemnou ostrou bolest, pro kterou neměla žádné vysvětlení.

Vše se odehrálo v několika vteřinách. Náhle Sam ucítila, jak něčí ruka svírá její rameno.

"Sam, co se děje?" uslyšela vedle sebe vyděšený mužský hlas. Otočila se po něm a podívala se do Jackova obličeje. Na jeho otázku však nedokázala odpovědět.
"Tak Sam, odpověz přece... děsíš mě."
"Jacku," zašeptala Sam s bolestí zkřiveným obličejem, "to bolí."

Víc už Sam neodpověděla. Jack ostatně víc ani slyšet nepotřeboval. Vzal Sam do náruče a přenesl ji ke svému autu. Larissa stojící nedaleko otevřela dveře u spolujezdce a Jack posadil Sam do sedadla. Ani se neohlédl k Vicky, sedl si k volantu, nastartoval a rozjel se k nejbližší nemocnici. V hlavě měl jako vygumováno. Jediné, na co se v tu chvíli dokázal soustředit, bylo to, že musí Sam dostat co nejrychleji k lékaři. Samozřejmě - jediný člověk, kterému v tomto oboru nejvíc věřil, byla Janet, ale SGC bylo příliš daleko a Jack se o Sam příliš bál, než aby riskoval jeji zdraví a vezl ji tak daleko, a tak ho napadlo, že Sam doveze do nejbližší nemocnice, ze které pak zavolá Janet, aby co nejdříve dorazila.

"Ale co... nebudu čekat," zamumlal si pro sebe, sáhl po mobilu a vytočil Janetino číslo. Když o pár minut později pokládal mobil na přední desku auta, zahýbal zrovna z hlavní třídy, odkud pak vedla ulice k parkovišti nemocnice. Za pár chvil zastavil, vystoupil z auta, obešel ho a když otevřel dveře na straně spolujezdce, podíval se do Samina bledého obličeje. Seděla skrčená v sedačce a svaly v obličeji měla strnulé. Její oči se dívaly do prázdna a vypadalo to, že z nich brzy začnou téct slzy bolesti, ať už duševní či tělesné. Sam se ale snažila být statečná. Nechtěla před Jackem plakat, už ne. Generál odepjal bezpečností pás a vzal Sam opatrně do náruče. Z jejích úst se vydralo slabé bolestné zaúpění.

Vešel do dveří nemocnice a krátkou chodbou se dostal do haly k recepci, kde se ho hned ujala sestra.

"Vy jste generál O´Neill, že?" oslovila ho.
"Ano, a to je moje žena, jak..." odpověděl Jack a nějak mu nedocházelo, jak ho sestra může znát.
"Před chvilkou volala doktorka Fraiserová, už je na cestě. Řekla mi o vás. Mezitím se vás ujme doktorka Austenová, je to známá doktorky Fraiserové," vysvětlovala sestra, zatímco Jack pokládal Sam na pojízdné lehátko, které přistavil jeden ze zdravotníků. "Támhle už jde," ukázala sestra na ženu v bílém, která k nim mířila rychlými kroky.
"Dobrý den, jsem doktorka Austenová..."
"Jack O´Neill, tohle je Sam, moje žena," ukázal na ni. Sam ležela na lůžku, na kterém ji odváželi k jednomu z vyšetřovacích sálů.
"Co se přesně stalo?" zeptala se doktorka.
"Stáli jsme na parkovišti a Sam mě viděla... no s mojí dcerou a její matkou. A najednou se chytla za podbřišek s tím, že ji bolí."
"A to je vše? Nezažila před tím nějaký šok? Nestěžovala si před tím na něco?"
"No... matka mojí dcery... mě políbila a Sam to viděla. Dá se to považovat za šok?" zeptal se Jack nejistě. Tohle zrovna nebyla věc, se kterou by se chtěl svěřovat cizím lidem.
"Je to dost možné," kývla doktorka, zatímco dorazili k místnosti, kde měla být Sam vyšetřena. "Mohl byste prosím zůstat tady na chodbě? Udělám předběžné vyšetření, počkám na doktorku Fraiserovou a uvidíme, co se dá dělat. Vím, že je Janet doktorkou u vás na základně, tak ji chci o všem informovat hned, aby si pak mohla Sam převzít."
"Dobře," souhlasil Jack, ač nerad. V tu chvíli nechtěl nic jiného, než být vedle Sam a držet ji za ruku, ale ze svých zkušeností s Janet již věděl, že když doktor řekne "zůstaňte na chodbě a počkejte", myslí to smrtelně vážně, a tak mu nezbývalo nic jiného, než si prostě sednout na sedačku v chodbě a čekat.

O dvacet minut později se přihnala doktorka Fraiserová. Sotva se pozdravila s Jackem a rovnou vstoupila do místnosti, kde doktorka Austenová zrovna prohlížela vzorky Saminy krve. Když vzhlédla a spatřila Janet, jak se na ni tázavě dívá, hned jí začala vyjmenovávat vše, co se jí prozatím podařilo zjistit.

Za deset minut vyšly obě ženy z místnosti. Doktorka Austenová se vzdálila a místo ní se vrátily dvě zdravotnice, které měly za úkol převést Sam na pokoj.

"Tak co, doktorko?" zeptal se Jack starostlivě Janet. Bylo na něm vidět, že má strach.
"Můžeme jít do ordinace doktorky Austenové? Slíbila mi, že tam nikdo nebude. Řeknu vám to tam v klidu, generále."
"Proč? Co... co mi chcete říct? Já..." koktal Jack, "chci být co nejdříve u Sam."
"To teď počká. Daly jsme Sam lehká sedativa, teď spí. Musí si odpočinout. Probere se za pár hodin. Chci vám vysvětlit, co se Sam přihodilo a jak jsme s doktorkou Austenovou postupovaly. To, co vám chci říct, nezabere déle než půl hodiny, a pak budete moct jít hned k Sam. Slibuju," přesvědčovala ho Janet.
"No... tak dobře," podvolil se Jack a následoval Janet do ordinace.

"Tak co se tedy stalo?" zeptal se hned Jack, když za ním zaklaply dveře.
"Jacku," oslovila ho doktorka křestním jménem, "nevím, jestli vám to Sam již řekla. Ani si nejsem jistá, že to sama věděla, když se jí ta nehoda na parkovišti stala."
"... tak už to řekněte. Víte, že nemám rád, když vy doktoři chodíte kolem horký kaše a neřeknete to rovnou... to je přece..." nedořekl, protože mu Janet skočila do řeči.
"...pane... Sam čeká dítě."
"... to je přece proti všemu... heh, cože?" uvědomil si Jack, co Janet vyřkla.
"Sam je těhotná, je ve třetím měsíci."
"Jak ale... se mnou?"
"Ano, s vámi, generále."
"Jak je ale možný, že jste to nezjistila dřív? Vždyť přece..."
"Vím, kam tím míříte, pane. Děláme po každé misi různé prohlídky. Ale mezi těmi různými testy, které máme povinnost dělat, těhotenský test chybí a abych se přiznala, nikdy mě nenapadlo tento test ženám u nás na základně dělat."
"Tak to byste měla začít. Pokud to bude nutné, sám vám to klidně jako velitel základny podepíšu, když mě přinesete nějaký lejstro..." zahučel Jack. Nějak zatím nedokázal přijmout fakt, že je otcem... už podruhé. Vlastně potřetí... je tu přece ještě Larissa. A sakra, ony jsou pořád na tom parkovišti... můj bože, co se to jen děje. Dcera Larissa... pak Vicky, kterou jsem dvacet let neviděl a která na mě na parkovišti vyjela... a Sam, která to všechno viděla. A je navíc těhotná... panebože.

Jackovi se hlavnou honily spousty myšlenek. otázek, na které v tu chvíli neuměl odpovědět. Polilo jím horko, když si uvědomil rozsáhlost celé situace, do níž se dostal.

"Pane, jste v pořádku?" zeptala se ho Janet, když Jack dlouho neodpovídal.
"Ehm... co? Jo, ano... jsem v pohodě. Jen je toho na mě trochu moc... když dovolíte, musím se jít projít."
"Pane, počkejte. Ještě jsem vám neřekla všechno..."
"Řekněte mi jen jedno. Bude Sam a to odítě v pořádku?"
"No... když půjde všechno, jak má a Sam se bude šetřit... tak by měla být v pořádku... i dítě."
"Fajn, víc vědět nepotřebuju... a teď mě omluvte," řekl Jack spěšně, vstal rychle ze židle, na níž seděl, a vyřítil se z ordinace. Nutně potřeboval jít na vzduch. Všechno na něj začalo padat takovým způsobem, že měl Jack dojem, že se začne dusit. Rychlými kroky prošel chodbou a za chvíli se ocitl před budovou nemocnice. Došel ke svému autu a naštvaně kopl do jednoho z předních kol. Hlavu složil do dlaní a opřel se o kapotu vozu. Když po chvíli vzhlédl, zadíval se směrem k nedalekému parku. Zamyslel se. Co já teď budu dělat... o Laarisse toho moc nevím, i když je to moje dítě. Ale chci být součástí jejího života - je to moje dcera. S Vicky být nemůžu a ani nechci. Protože mám Sam... mám Sam? Teď už asi ne. Ne potom, co udělala Vicky. Sam to asi nepochopí. Neodpustí mi, protože já s tím nic neudělal. Nechal jsem Vicky, aby jednala. Hm... to jsi na tom špatně, Jacku! Ty pitomče jede,. nadal si v duchu a plouživým krokem se vydal k parku. Sedl si na jednu z prázdných laviček a několik minut se díval nepřítomně před sebe. Najednou ucítil, jak mu v kapse kalhot vibruje mobil. Vytáhl ho z kapsy a podíval se na displej, na němž blikalo Vickyino jméno.


kapitola 6 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama