Ukvapené rozhodnutí - kapitola 4

18. listopadu 2011 v 19:50 | Joli |  StarGate
Ukvapené rozhodnutí - kapitola 4


"Jacku, nechci vypadat jako žárlivka, nerada bych vyvolávala jakékoliv hádky a tak... ale řekni mi prosím narovinu... kdo je ta Vicky Johnsonová?" zeptala se Sam opatrně.
"No... dobře. Nemám důvod ti to neříct. S Vicky jsme spolu chodili asi půl roku. Před tím než jsem poznal Sáru. Sloužil jsem na jedný základně kousek od Oklahomy a Vicky tam na té základně pracovala jako styčná důstojnice mezi velením základny a jedním úřadem, co měl sídlo právě v Oklahomě. Měli jsme se fakt rádi, ale ona po půl roce našeho vztahu najednou zmizela. Jednoho dne prostě nepřišla do práce. Pár dní na to jsem se dozvěděl, že požádala o přeložení na druhý konec Spojených států a že jí bylo vyhověno. Nic mi neřekla, nevysvětlila... nezanechala žádný vzkaz. Jel jsem k ní domů, ale dům byl prázdný. Dokonce měl už i nového majitele, který se tam měl následující týden začít stěhovat. Snažil jsem se s Vicky spojit, ale očividně změnila číslo. Chtěl jsem vědět, na jakou základnu ji převeleli, ale nikdo mi nechtěl nic říct. Dlouho jsem přemýšlel, proč mě opustila... bez jediného slova. Ale nikdy jsem nenašel žádný pádný důvod, proč by to měla udělat. A mě nezbývalo nic jiného, než ji prostě nechat být... zapomenout na ni. No a pak jsem poznal Sáru. A to je celá historie o mě a Vicky."
"Aha, dobře... je mi líto, že tě takhle opustila... bez důvodu," hlesla Sam. Copak tohle říkají manželky svým mužům?? napadlo ji. "A kdy že jste spolu... chodili?"
"No, je to tak asi... dvaadvacet let, proč?"
"Proboha..."
"Sam? Co se děje?" zeptal se Jack nejistě.
"Před dvaadvaceti lety, říkáš? Ta Larissa... vypadal na to, že jí klidně mohlo být 22. Řekla mi, že ona je ten důvod, proč od tebe Vicky odešla."
"To snad... proboha..." zašeptal Jack. Sam si všimla, jak jeho obličej každou vteřinou bledl. Náhle Jack popadl telefon a vytočil číslo, které Larissa Sam předala.

* * * * * * * * *

"Larissa Johnsonová, prosím?"
"Tady... ehm... Jack O´Neill. Snad nevolám v nevhodnou dobu."
"Ne ne, v pořádku. Čekám na váš telefonát."
"Dobře... no... vy jste byla dnes u mě doma."
"Ano, to je pravda," přisvědčila Larissa. Srdce jí tlouklo jako o závod. Bylo to poprvé v jejím životě, co mluvila se svým otcem.
"Můžeme se sejít?" zeptal se Jack.
"Ano, to bych velmi ráda. Je to vlastně důvod... proč jsme přijely."
"Proč jste přijely? Ona je... Vicky s vámi?" nevěřil Jack vlastním uším.
"Ano, máma je tu se mnou. Sama bych to setkání nezvládla. Ačkoliv to všechno byl původně můj nápad. A děkuju, že jste zavolal."
"Za málo... přece jste o to moji ženu žádala, aby mi to důrazně vyřídila."
"To... byla vaše žena?"
"Ano... před třemi měsíci jsme se vzali."
"Ou... proboha... to jsem asi přišla v dost nevhodnou dobu."
"To je v pořádku, nic se neděje, nemohla jste to vědět," ujišťoval ji Jack. Stále jí vykal a ona jemu také, ačkoliv dobře věděla, že je to její táta. Přesto chtěla s veškerými důvěrnostmi počkat, až se všichni tři - ona, její máma a Jack - sejdou a vyříkají si to z očí do očí.
"Dobře... mohl byste dorazit zítra ve čtyři hodiny odpoledne do hotelu Prospect na Crossingroad 17?"
"Ano... jistě, budu tam."
"Děkuju... nashle."
"Nashle," rozloučil se Jack. Položil telefon na stůl v kuchyni a přešel do obýváku, kde Sam seděla na gauči v retrívrem na klíně.

"Jacku," oslovila ho. "ta Larissa... ona je tvoje... dcera, že ano?"
"Sam, já... nevím to jistě. Ale je to dost možné. Každopádně je tahle situace pro mě dost těžká. Ani si neumím představit, jaké to musí být pro tebe. Jediné, co vím jistě, je to, že pokud je Larissa moje dcera, tak musím od Vicky slyšet důvod, proč mi o ní nikdy neřekla. Za celých těch dvaadvacet let nenapsala, nezavolala... nic. Nevím, co mám dělat, jak se chovat. Prostě nevím. Zítra ve čtyři odpoledne se s nima mám sejít."
"Jacku, věř mi, že tohle není pro mě moc příjemné, ale nic ti nevyčítám... nezlobím se, nedávám ti nic za vinu... nic takového, ano? Chci, abys to věděl."
"Díky, Sam," usmál se vděčně Jack. Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen.

* * * * * * * * *

Zaparkoval svoje auto na parkovišti nedaleko hotelu, ale trvalo mu to ještě dalších deset minut, než ze svého vozu vystoupil. Musel si přiznat, že se té schůzky trochu bál, protože nevěděl, co od toho čekat. Nikdy neměl rád situace, u kterých nedokázal odhadnout, jak skončí. Ano, částečně na to byl zvyklý z práce, kdy kolikrát nebylo jasné, jak která bitva dopadne, ale přesto tohle bylo něco jiného. Oblast rodinných vztahů a vyjadřování emocí nebyla zrovna jeho silná stránka. Nakonec se tomu však rozhodl čelit. Vystoupil rychle z auta a svižným krokem si to namířil k hotelu.

Výtahem vyjel do třetího patra, a na chodbě pak zahnul doleva. Ušel několik metrů, dokud nenašel pokoj číso 147, v němž Larrisa a Vicky Johnsonovy bydlely. Zhluboka se nadechl a třikrát zaklepal. Po pár vteřinách se dveře otevřely a za nimi stála Larissa.

"Jack O´Neill?" zeptala se nesměle.
"Ano, to jsem já," přikývl Jack. "Můžu... můžu dál?"
"Jistě, samozřejmě," vykoktala Larissa a ustoupila o krok vzad, aby mohl Jack vstoupit. Když tak udělal, zavřela Larissa opět dveře a stoupla si doprostřed místnosti. Byla nervózní... a Jack to na ní poznal.
"Ehm... tak teda... je tu i Vicky?"
"No, na chvilku si někam odskočila, ale říkala, že za pár minut bude zpátky," odpověděla Larissa. "Nechcete se posadit?" zeptala se nakonec.
"Oh ano... rád," souhlasil Jack a posadil se na gauč naproti Larisse, která se mezitím uvelebila v křesle.
"Jak... jak jsi.. jste mě našla?"
"No víte... máma si po odchodu z Oklahomy našla přítele a já si myslela, že je to můj táta," začala Larissa vyprávět o překot. Bylo vidět, že si svůj proslov připravovala, ale byla tak nervózní, že mluvila trochu nesouvisle. "Dlouhou dobu jsem o tom nepochybovala a máma mi to nevyvracela. Toho přítele si nikdy nevzala a ani ji nějak nenapadlo, aby mi dávala jeho jméno. Prostě mi dala svoje příjmení a mě to nepřišlo divné. A až nedávno, když ten... můj údajný táta zemřel... tak mi máma řekla, že mým otcem je někdo úplně jiný. Ale že ona sama neví, kde je. A tak jsem po vás začla pátrat, až jsem vás našla. Dalo to dost práce, ale nakonec to dopadlo takhle. Vím, je to asi hodně zvláštní pro vás, jenže... prosím, zkuste mě pochopit. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mým otcem jste vy, tak jsem chtěla zjistit, kdo jste... a jaký jste. Nic víc. Pochopím, když se s námi nebudete chtít pravidelně stýkat nebo tak něco. Vím, že jste už byl jednou ženatý a měl dítě, které... zemřelo. A teď i vím, že jste ženatý podruhé a že máte svůj vlastní život. Ale prosím, dovolte mi, abych vás poznala aspoň trošku. Hodně mi na tom záleží. Potřebuji vědět něco o svém pravém otci," rozplakala se zoufale Larissa. Ani nevěděla, proč pláče... ale tolik se bála, že ji její vlastní otec odmítne.
"No tak... dost s těmi slzami. Není k ním důvod," snažil se Jack Larissu uklidnit. "Co kdybychom si pro začátek začali tykat?" navrhl.
"Tak dobře... budu ráda. Jsem Larissa."
"Já jsem Jack..."
"To vím... zároveň jsi můj táta, ale vzhledem k tomu, že jsem 19 let říkala "táto" někomu jinému, asi mi to bude chvilku trvat, než začnu říkat "táto" tobě... ani nevím, jestli to tak chceš."
"Víš, Larisso... je to těžké i pro mě. Po tom, co se stalo Charliemu... je to docela šok, když jsem zjistil, že mám dítě, o kterém jsem přes dvacet let ani nevěděl, že vůbec existuje."
"Chápu to. Budu ti teda zatím říkat "Jacku", ano?"
"To by bylo fajn," kývl generál. Náhle uslyšeli, jak někdo vstupuje do místnosti. Oba vstali rychlostí blesku ze svých míst a přistoupili blíže ke dveřím. Ty se otevřely a do hotelového apartmá vstoupila žena ve středních letech. Jakmile spatřila Jacka, znejistěla.
"Jacku?" oslovila ho.
"Ahoj, Vicky..."
"Ahoj..." opětovala pozdrav. "Myslím, že my dva si toho máme hodně co říct."
"To vskutku ano."

* * * * * * * * *

"Tak povídej, co se děje? V telefonu jsi zněla tak hrozně roztěkaně a dokonce tak i vypadáš," zeptala se starostlivě Janet.
"Víš, včera se u nás objevila..." odmlčela se Sam.
"Kdo? Kdo se u vás objevil?"
"Larissa Johnsonová."
"A to je..." nechápala Janet.
"Jackova nemanželská dcera. Má ji se ženou, se kterou chodil před dvaadvaceti lety. Je to dcera, o níž Jack celou dobu nevěděl, že žije. A ona ho teď vyhledala. Jack jel za ní a za její matkou do hotelu, před půl hodinou tam měli sraz."
"O můj bože..."
"Přesně tak. Víš, Janet, snažila jsem se být před Jackem silná. Ale dost jsem se přemáhala. Mám z toho hrozně divný pocit. Na jednu stranu vím, že to není Jackova chyba. O Larisse nevěděl, dokud sama za ním nepřišla. Vím, že by mi o ní jinak řekl... a taky jsem si jistá, že její příchod nebude mít žádný dopad na náš vztah. Ale stejně... se bojím, abych o Jacka nepřišla," vzlykla Sam. "Asi jsem šílená."
"Vůbec nejsi," ujišťovala ji Janet. "Naprosto tvůj strach chápu."
"Janet, proč zrovna teď, když jsme s Jackem tak šťastní? To je tak špatně načasovaný... vždyť jsme s Jackem přece tak krátce... a najednou se objeví jeho dcera."
"Sam, vím, že je to pro tebe těžké. Ale i pro Jacka to není určitě jednoduché. Vem si, co se stalo jeho synovi... a teď se doví, že má dceru. Musí se s tím také nějak vyrovnat. Nechci říkat, že jsem na jeho straně. Myslím, že v téhle situaci není ničí strana. Dej mu čas, ať se s tím popere. Zkus si s ním o tom promluvit a zeptat se ho, jak chce postupovat dál. Řekla bych, že diskuze je to nejlepší, co vy dva můžete v tomhle ohledu udělat. Vyjasnit si, co si oba o tom myslíte. Jste manželé a myslím, že tohle je jedno z témat, o kterém dokonce mluvit musíte... pokud dál chcete být šťastní jako doteď. Hm?"
"Jo... asi máš pravdu. Promiň, omlouvám se, že jsem tě vyrušila... chovám se jak husa."
"Sam, tohle neříkej. Víš dobře, že to není pravda. Je to pro tebe těžká situace a potřebovala sis o tom s někým promluvit. Já to plně chápu a jsem ráda, že jsi s tím za mnou přijela. Jsme kamarádky a ty si přece musí navzájem pomáhat, ne?"
"Jo, pravda... a co vůbec ty a Daniel?"
"Jde to dobře. Včera jsme měli naprosto úžasné rande..."
"Opravdu? Tak o tom mi musíš vyprávět. Povídej, co jste dělali? Kde jste byli?"
"No... nejdříve si mě okolo půl sedmé vyzvedl a potom..."

* * * * * * * * *

O hodinu později nastoupila Sam do svého auta a vydala se domů. Místo toho, aby jela domů tak, jako vždycky, si to namířila kolem hotelu Prospect. Ani nevěděla, proč tím směrem jela. Zabočila na parkoviště a zastavila na volném místě. Co já tady vlastně dělám?? ptala se sama sebe, když najednou spatřila Jackovo auto. Ještě tady pořád je, uvědomila si. Janet má pravdu, musím si s ním promluvit... je to přece jeho dcera a já to musím chápat, pokud se s ní bude chtít Jack vídat... ale co Vicky? To si s Jackem musím ujasnit... nemůžu si ho nechat jen tak vzít... a vůbec... třeba mi ho ani Vicky přebrat nechce. Musím se chovat racionálně. Vše uvážit. A hlavně si s Jackem o všem pořádně popovídat... snažila se Sam utřídit si vlastní myšlenky.

Ve chvíli, kdy opět nastupovala do auta, je spatřila. Všechny tři. Vicky s Larissou očividně doprovázely Jacka k autu a vypadalo to, že si chtějí domluvit další schůzku. Sam proti tomu nic neměla. Chápala, že Jack se bude chtít se svou dcerou seznámit blíže, ale přesto si připadala trochu odstrčeně. A ač se tomu snažila bránit, hlodal v ní takový nepříjemný pocit týkající se Vickyiny přítomnosti. Když se na ni Sam koukala, musela uznat, že na svůj věk vypadá báječně.

Zastavili se u jeho auta a chvíli si povídali. Po chvíli se očividně začali loučit, když se náhle Vicky naklonila k Jackovi a dlouze ho políbila. Proboha... on... on se jí nebrání... uvědomila si Sam hořce. V tu chvíli se s ní zatočil celý svět. Vypotácela se z auta, jakoby se chtěla přesvědčit, že se jí to nezdá.

"Jacku," hlesla. Nevšiml si jí, ačkoliv stál jen deset metrů od ní. Za to si jí však všimla Larissa.
"Jacku, asi máš problém," podotkla a ukázala Saminým směrem. Jack se odtrhl od Vicky, aby se podíval, co tím jeho dcera myslí.
"Sam?" polkl. V krku měl naprosto vyschlo. "Co... co tady děláš?"
"A co tady děláš ty? Vždyť... jsme se před třemi měsíci brali... já... myslela jsem, že mě... opravdu miluješ... a teď... proboha..Jacku, prosím, řekni mi, že se mi to všechno jen zdá. Prosím, řekni mi, že to není pravda," rozplakala se Sam. Cítila, jak se jí po tváři koulí velké slzy. Třásla se po celém těle. Chtěla se otočit k autu, nastoupit a odjet co nejdál... co nejdál od něj, jak jen to šlo nejvíc. Udělala krok ke svému džípu, když najednou ucítila ostrou bolest ve svém podbřišku.


kapitola 5 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama