Ukvapené rozhodnutí - kapitola 3

18. listopadu 2011 v 19:49 | Joli |  StarGate
Ukvapené rozhodnutí - kapitola 3



-o půl roku později-

Seděla na lavičce a zapadající slunce jí barvilo její blonďaté vlasy dozlatova. Dívala se před sebe na hrob své matky a vzpomínala.

"Kéž bys tady byla teď se mnou," řekla Sam potichu a zamyslela se. "Víš, vždycky jsem si přála, abys to se mnou prožívala... všechny moje lásky... dokonce i zklamání. Abys byla na mojí svatbě a byla na mě hrdá a plakala štěstím, že se tvoje holčička vdává. Říkala jsi mi, že svatba je jedna z nejkrásnějších věcí, co mě můžou potkat, pokud si budu brát toho pravého... toho opravdu pravého. Mami, já si toho pravého zítra beru. Ano, správně. Zítra se vdávám, víš mami? Škoda, že nemůžeš být u toho. Tak strašně moc bych chtěla, abys tu byla. Chybíš mi, mami," špitla Sam. Cítila, jak jí po tváři steklo několik slz. Podívala se na fotku na náhrobku, z níž se na ni usmívala tvář mladé světlovlásky. Sam se až podivovala, jak je té ženě na fotografii podobná.

Slunce pomalu již zapadlo za obzor a začalo se ochlazovat. Sam se naposled podívala na matčinu fotku, setřela slzy a lehce se usmála.

"Mám tě ráda," zašeptala ještě, a pak se pomalu dala na odchod.

* * * * * * * * *

"Sam, no tak. Uklidni se přece, nebo to v životě nedodělám," snažila se uklidnit Janet svoji kamarádku, když na jejích svatebních šatech dodělávala poslední úpravy.
"Tobě se to, Janet, lehce řekne, ale jsem to já, kdo se tady vdává. Mám přece právo na to být nervózní... nebo ne?" hlesla Sam a podívala se na Janet. Ta se na ni usmála a chytla ji za ruku.
"To víš, že ano. Promiň..."
"Nic se neděje," ujistila ji Sam a podívala se zpátky do zrcadla.
"Vypadáš báječně. Jackovi se podlomí kolena, až tě uvidí."
"Myslíš?"
"Vím... jsi moc krásná, sluší ti to. Opravdu."
"Děkuju, Janet," usmála se Sam na svoji kamarádku.
"Tak co, jak to vypadá? Budete už hotové?" ozvalo se zpoza dveří.
"Ještě tak pět minut a můžeme vyrazit," zavolala Janet přes dveře na Jacoba.
"Dobře, počkám na vás na chodbě. Ale pospěšte si, už na vás čekají."

Bylo slyšet, jak Jacob odchází. Sam se celou dobu dívala do zrcadla a stále nemohla uvěřit tomu, že se už za chvíli stane paní O´Neillovou.

"Sam, měly bychom jít."
"Ještě chvilku... prosím," špitla Sam. Byla tak neskutečně nervózní.
"Sam, vím, že jsi celá nesvá, ale to k tomu patří. Jacka ale přece miluješ, ne?"
"Ano... to ano."
"Tak vidíš, není důvod se stresovat. Vše je tak, jak má být."
"Právě proto, že ho miluju... tak mám trochu strach, aby se něco nepokazilo."
"Sam, všechno bude dobrý. Nic se nepokazí."
"Dobře," kývla nakonec Sam. "Můžeme jít."
"Fajn... pojďme."

Sam s Janet vyšly z místnosti a vydaly se chodbou k obřadní mísnosti.

* * * * * * * * *

"Jacku, proč mi nechceš říct, kam vlastně letíme?" vyzvídala Sam, když se jejich soukromé tryskové letadlo odlepovalo od země. Zrovna se vypravovali na líbánky a Jack se rozhodl, že to celé zařídí sám.
"Je to překvapení, krásko. Ale slibuju, že se ti tam bude líbit. Pro líbánky je to místo jako stvořené."
"Prosíííím, řekni mi to, já to nevydržím," škemrala Sam. Když ale viděla, že Jack s úsměvem kroutí hlavou, došlo jí, že to z něho nevymámí. No jo, holt si budu muset počkat, až přistaneme, pomyslela si.
"Jak dlouho vlastně poletíme?" zeptala se nakonec.
"Asi hodinu a půl. Ale z toho nepoznáš, kam máme namířeno. Rychlostí, jakou poletíme, je odsud hodinu a půl spousta míst."

Sam se na něj naoko naštvala, ale nedokázala tak vydržet dlouho. Tak se jen uchichtla, plácla Jacka přes nohou a s úsměvem se mu hlavou opřela o rameno. Jack vzal Sam kolem pasu a políbil ji do vlasů.

* * * * * * * * *

"Pane jo... to je..."
"... dokonalý, viď?" doplnil Jack Sam, která s rozzářeným obličejem procházela hotelové apartmá, do něhož zrovna vešli. Jakmile vstoupila do poslední místnosti, všimla si, že z ní vedou dveře na balkón. Oteveřela je a vyšla ven.
"Jacku, pojď se na něco podívat!" zavolala Sam na svého manžela z balkónu a nepřestávala se dívat před sebe. Náhle ucítila, jak ji jeho ruka objala kolem ramen. Instinktivně se k němu přitiskla a usmála se.
"Nádhera, že jo?" zašeptala Sam.
"To ano," přisvědčil Jack, když se díval do dálky na moře.

* * * * * * * * *

Jasná měsíční zář osvětlovala prázdnou pláž. Z nedalekého baru, který opustili před deseti minutami, k nim doléhala příjemná hudba, která se mísila s tichým šuměním moře. Seděli na písčitém břehu a dívali se do vln, v nichž si pohrával jemný večerní vánek.

Sam objímala Jack kolem pasu a hlavou se opírala o jeho rameno. Nikdy se vedle nikoho necítila tak šťastná, jako vedle svého manžela... vlastně ani nikdy nedoufala, že by mohla najít skutečně toho pravého. Toho, o kom snila už od dětství. A tím méně, když před lety poznala Jacka a kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by s ním někdy mohla být. Teď se to ale děje, pomyslela si Sam a přitulila se k Jackovi. Ten její nepatrný pohyb postřehl. Sklonil hlavu k jejímu obličeji. Podívala se na něj a její oči vyhledaly ty jeho. Usmála se a její pohled vyjadřoval přesně to, co v tu chvíli cítila... lásku... něhu... štěstí... přání, aby to nikdy neskončilo. Jack se k ní naklonil a lehce ji políbil. Přijala jeho polibek s vděčností a než se nadála, ležela na zádech. Jemný písek ji šimral na holé kůži, zatímco si Sam vychutnávala Jackovy polibky a doteky. O několik chvil později byly tiché vzdechy a steny jejich milování unášeny větrem a spojily se s tichým šuměním moře... a jasná měsíční zář se jen tiše vznášela nad nimi.

* * * * * * * * *

O týden později se vrátili do Států. První, co chtěli udělat, bylo konečně se zabydlet v novém domě, který si těsně před svatbou pořídili. Sam z něho byla naprosto nadšená a hrozně se těšila, až bude celý kompletně zařízený.

"Konečně jsme doma," vydechla Sam, když se svalila na gauč v obýváku.
"Copak?" zeptal se Jack s úsměvem, "Nelíbilo se ti to snad?"
"Líbilo a hrozně moc. Bylo to dokonalé. Užila jsem si to... díky..." odpověděla a něžně Jacka políbila, když se nad ní skláněl.
"Taky jsem si to užil..." usmál se. "Odnesu tašky do pokoje a pak udělám něco k jídlu, ano?"
"To by bylo skvělé," souhlasila.

Jack popadl dvě velké sportovní tašky, které s sebou na líbánkách měli, a vydal se po schodech do patra, kde měli ložnici. Sam mezitím zapnula záznamník a poslechla si 5 vzkazů, které se za ten týden nahromadily. Dva byly od Daniela, jeden od Saminy kamarádky ze střední, jeden od generála Hammonda a poslední od Janet, která se dušovala, aby jí Sam zavolala, až ti dva dorazí domů. Sam vzala do ruky mobil a vytočila Janetino číslo.

"Fraiserová, prosím..." ozvalo se.
"Ahoj, tady Sam," ohlásila se své kamarádce.
"Ahoj, tak už jste se vrátili?"
"Ano, dorazili jsme asi před dvaceti minutami."
"Tak to je skvělé, budeš mi muset všecko vyprávět, jsem na to hrozně zvědavá."
"Dobře, tak se někde sejdeme a já ti to všecko povím, ano?"
"Tak fajn, moc se těším. Co třeba zítra odpoledne? Máš čas nebo jste si s Jackem něco naplánovali?"
"Mám volno, volal totiž Daniel, že chce zítra s Jackem něco probrat a že přijede sem, takže já bych mohla jet za tebou."
"To beru, v kolik?"
"Uhm... ve tři - hodí se ti to?"
"Jistě... ve tři tě tu čekám."
"Dobře, budu tam."
"Sam, já jsem tak šťastná... za tebe."
"Děkuju, Janet. Jsi skvělá kamarádka. A co ty? Máš nějaké žhavé novinky?"
"No, něco bych měla, ale to si nechám až na zítra, abych ti mohla říct všecko do detailu."
"Opravdu? A nechceš mi něco prozdradit už teď? Abych nebyla tak najpatá, co to tak může být... aspoň naznačit... prosím..."
"Tak jen naznačit," souhlasila Janet... "jde o mě a Daniela."
"Co... cože?"
"Víc ti teď neřeknu, Sam, je mi líto..."
"Janet, prosím..."
"Ne, fakt ne, přece jsme se dohodly, že si všecko povíme zítra, ne?" smála se Janet. "Promiň Sam, budu muset jít, volá mě Cassandra. Chystá se na ples a potřebuje pomoct se šatama."
"Dobře... tak teda zítra ve tři u tebe, ano?"
"Už se těším, zatím ahoj."

* * * * * * * * *

O tři měsíce později, když jel Jack zrovna do SGC, aby vyřídil nějaké papírování, seděla Sam nad katalogem se zahradním nábytkem. U nohou jí leželo štěně zlatého retrívra a spokojeně spalo. Náhle se ozval domovní zvonek. Štěně polekaně zvedlo hlavu, a když se jeho panička zvedla od stolu, vydalo se za ní.

Sam otevřela dveře a spatřila tak asi dvacetiletou dívku s tmavými vlasy a ještě tmavšíma očima. Takhle temně hnedé oči má přece Jack, napadlo Sam, ale v tu ránu veškeré takové myšlenky zavrhla a konečně dívku oslovila. To aby to nevypadalo neslušně.

"Dobrý den, přejete si?"
"Ano. Omlouvám se, jestli vyrušuju. Jmenuju se Larissa Johnsonová. Bydlí tady plukovník Jack O´Neill?"
"Jack O´Neill tady bydlí, ale už to není plukovník. Před necelým rokem ho povýšili na generála."
"Aha... ale přesto myslím, že je to ten, kterého hledám. Je doma?"
"Ne, odjel asi před hodinou a vrátí se odpoledne. Mám mu něco vyřídit?"
"Ano, to byste byla velmi laskavá. Řekněte mu prosím, že tady byla Larissa Johnsonová, dcera Vicky Johnsonové - té, kterou zná ze základny nedaleko Oklahomy, kde kdysi sloužil. A dejte mu prosím tohle číslo, ať mi zavolá. Je to velmi důležité."

Sam si nejistě vzala od Larissy papírek s telefonním číslem a nedůvěřivě si dívku prohlížela. Bože... je Jackovi tak moc podobná... ne, to je přece blbost... prolétlo Sam hlavou.

"Ať mi prosím zavolá co nejdříve... víte... já jsem totiž ten důvod, proč moje máma od Jacka odešla. A já si teď s ním musím promluvit," zdůraznila Larissa, a pak se bez jediného slova rozloučení otočila a vydala se ulicí směrem k centru města.


kapitola 4 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Snooki | Web | 18. listopadu 2011 v 19:55 | Reagovat

mas ode mne vzka v reklamach :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama