Ukvapené rozhodnutí - kapitola 1

18. listopadu 2011 v 19:47 | Joli |  StarGate
Ukvapené rozhodnutí - kapitola 1



"Tak šup, povídej, co jste dělali?" vyzvídala doktorka Fraiserová druhý den. Sam se zarděla a než stačila odpovědět, doktorka pokračovala. "Snad jste..."
"Ne!! Jistě, že ne..." přerušila ji ihned Sam. "A nemluv tak nahlas. Nikdo nemusí vědět, že jsem včera byla na večeři s generálem."
"Užili jste si to?"
"Jo... užili. Bylo to fakt nádherný."
"A co jste teda všechno dělali?" nenechala se Janet odbýt.
"Ty mě odsud nepustíš, dokud ti něco neřeknu, co?"
"To si piš, že ne," uculila se doktorka a spiklenecky na Sam mrkla, "Tak povídej... přece jsi mi to včera slíbila."
"Dobře, ale nikomu to neříkej... bude to jen mezi námi, ano?"
"Mlčím jako hrob."
"Fajn. Takže, v osm večer u mě někdo zazvonil. Čekala jsem, že to bude on... teda ten, co mi to napsal. Ale místo toho tam stál šofér a před domem bílá limuzína."
"... on pro tebe nechal poslat limuzínu?" zeptala se Janet nevěřícně.
"Jo, limuzínu," pousmála se Sam, "vůbec jsem to nečekala, byla jsem z toho trochu v šoku. Určitě si to umíš představit. No a ten šofér mě tedy dovezl k restauraci, o které jsem nikdy před tím neslyšela. Vypadala báječně. Vešla jsem a číšník, který tam už na mě očividně čekal, mě uvedl do salónku. Potom odešel a objevil se on. Generál O´Neill. Všechno měl do detailu připravené. V salónku lehké šero, na stole svíčky, kytice růží, v pozadí hrála příjemná hudba."
"A tohle že připravil generál? Mluvíme tu o tom samém člověku, že ano?"
"Jistě, že ano... proč?"
"Že mi to na něj nesedí. Je to voják srdcem a duší. A teď najednou taková romantika? Takového ho já neznám."
"No právě... nikdo ho takového nezná. Jenže když chce, umí být takový. Ale ne před každým."
"Očividně. A co bylo dál?"
"Víš, on měl všechno opravdu dopředu připravené a samozřejmě nechtěl nic říct dopředu. Nejdřív jsme si povídali, objednali jsme si něco k jídlu, pak jsme tancovali. To bys nevěřila, jak umí Jack... teda generál... dobře tancovat."
"To jste jste se dostali až k tykání?"
"Jo... navrhl mi to hned na začátku. Byl to sice nezvyk, ale přijala jsem to. No a pak asi v jedenáct jsme odtamtud odešli a procházeli se po městě. Doprovodil mě až domů. Ještě jsme si pak dlouho povídali a nějak jsme se nedokázali rozloučit a..." zasekla se Sam najednou. Sklopila hlavu, aby Janet neviděla, že se lehce červená.
"A?? Tak mluv přece."
"Dal mi pusu..."
"Jen tak? Na tvář?"
"Ne. Políbil mě... na rty," přiznala Sam barvu a očima těkala po místnosti. Nevěděla, jak na to její kamarádka bude reagovat a popravdě řečeno, sama z toho byla ještě trochu vykolejená.
"Tak to je přece skvělý!" vykřikla Janet.
"Když... já právě nevím."
"Jak nevíš? Máš ho ráda, nebo snad ne?"
"To ano, ale mám strach. Víš, včera to bylo nádherný..."
"... tak v čem je problém?"
"Nechci, aby se to nějak pokazilo. Navíc, určitě jsi četla armádní zákony, pravidla, nařízení a..."
"Ano, to jsem četla. Vím o tom nařízení o vztazích mezi nadřízenými a podřízenými. Ale zase na druhou stranu, vzal tě přece jen na večeři a..."
"... a začal mě líbat. Co když nás někdo viděl?"
"Sam, chápu tvé obavy. Ale zase na druhou stranu, udělali jste toho pro tuhle planetu tolik, že kdyby vás někdo chtěl udat pro nějakou pusu, myslím, že by neuspěl. Prezident je na naší straně, takže by vás podržel."
"Stejně se toho bojím," poznamenala Sam. "No nic, nebudu tě už zdržovat, vidím, že máš dost práce."
"No jo... pravidelné měsíční prohlídky. Až bude u vás dvou něco nového, dej mi vědět, jasný?"
"Neboj se, řeknu ti, kdyby něco. Od čeho jsme nejlepší kamarádky?"

* * * * * * * * *

Sam procházela chodbou a pročítala si složku, kterou jí před chvilkou předal doktor Lee. Náhle na ni někdo zavolal. Sam se otočila a uviděla generála O´Neilla.

"Zdravím, pane," oslovila ho. Večer před tím se domluvili, že v práci budou zachovávat veškeré vojenské regule, aby nikdo nepojal jakékoliv podezření.
"Kam míříte, podplukovníku?" zeptal se Jack se zájmem.
"K sobě do laboratoře, proč?"
"No, já jen, že mám teďka trochu volno. Nechcete jít se mnou do kantýny na sváču? Měl by být jablečný koláč. Nebo aspoň tak to stálo na jídelníčku, co jsem schvaloval v neděli."

Sam se pousmála.

"Nezlobte se, pane, ale mám práci. Bohužel to nepočká, už na tom pracuji příliš dlouho a musím to dodělat."
"No dobře, tak třeba příště," usmál se Jack a měl s k odchodu. Sam ho však ale zastavila.
"Pane?!" oslovila ho a přistoupila k němu na dva kroky. "Chtěla jsem vám poděkovat za ten včerejšek. Bylo to moc krásné, líbilo se mi to," řekla potichu a zlehka se začervenala.
"Nemáte za co, Sam. Byla to přece maličkost."

Chtěla něco odpovědět, ale zpoza rohu vyšla skupina vojáků a mířila si to k nim. Sam udělala spěšně dva kroky od Jacka, aby to nepůsobilo nevhodně. Přesto se někteří z vojáků neubránili tázavému pohledu, když je spatřili v tak těsné blízkosti. Když se vojáci vzdálili, pokrčila Sam omluvně rameny.

"Asi bych měla jít. Práce čeká."
"Dobře, zatím se mějte..." usmál se Jack a odešel. Sam se za ním chvilku dívala, ale pak zatřásla hlavou a vydala se opět k sobě do laboratoře. Na práci, která ji čekala, se však nedokázala soustředit. Její myšlenky neustále odbíhaly k předchozímu večeru. Sam se toho nedokázala zbavit, přestože se stále napomínala, že je práce v tu chvíli přednější.

"NEPLÁNOVANÁ MIMOZEMSKÁ AKTIVACE! NEPLÁNOVANÁ MIMOZEMSKÁ AKTIVACE!" rozeznělo se náhle celým komplexem. Sam zanechala jak práce, tak vzpomínání na minulý den, a rozeběhla se do řídící místnosti. Ve chvíli, kdy Walter ohlašoval, že příchozí kód patří Tok´Rům, byl už v místnosti kromě generála O´Neilla i zbytek SG-1.
"Otevřete Iris," rozkázal Jack a vydal se do místnosti s bránou. Sam, která stála hned za Walterem, přemýšlela, co by tak asi mohli Tok´Rové chtít. Když se však na rampě objevil její otec, vše jí došlo. S úsměvem na tváři si to namířila k bráně.

"Ahoj, tati. Moc ráda tě vidím," přivítala Sam Jacoba a objala ho kolem krku.
"Ahoj, holčičko. Vím, že jsi měla narozeniny už včera, ale dřív jsem to nestihl."
"Nic se neděje, tati. Jsem moc ráda, že jsi přišel."
"Myslím, že vy dva budete chtít být spolu," podotkl Jack a s úsměvem odešel.

* * * * * * * * *

Sam se s Jacobem usadila u jednoho stolu v kantýně. Ta byla naštěstí téměř prázdná, takže si mohli vybrat stůl na druhém konci místnosti, než seděli ostatní. Sam stručně vyprávěla, jak si užila svůj narozeninový den a nezapomněla se ani zmínit o večeři s Jackem. Samozřejmě však vynechala veškeré detaily a doufala, že se její táta nebude příliš vyptávat. Nevěděla, jak moc "v lásce" Jacka má, a tak nechtěla nic riskovat. Jacoba však neoklamala. Na to ji znal příliš dobře, aby věděl, že mu neřekla všechno. Na druhou stranu však na ni nechtěl naléhat. Ač byl její otec, respektoval její soukromí a věděl, že kdyby to bylo hodně důležité, sdělila by mu to sama. Moc dobře si byl vědom vojenských pravidel, sám s nimi kdysi bojoval, a tak tušil, čím si musela jeho dcera s Jackem procházet. Samozřejmě za předpokladu, že mezi nimi něco je, napadlo Jacoba. Doufal v to, protože už nechtěl slyšet o dalších její zklamáních, které jí vztahy s muži přinášely. Věřil tomu, že Jack by mohl konečně být pro Sam ten pravý. Nicméně mu bylo jasné, že to nezáleží na něm. Přesto mu stále něco říkalo, že musí něco udělat. Nevěděl přesně co, zato však věděl o někom, kdo by mu možná mohl pomoct najít informace, díky kterým by se to všecko dalo obejít.

* * * * * * * * *

"Tati, jsi si jistý, že nemám jet s tebou?" zeptala se Sam Jacoba, když stáli na parkovišti nedaleko vchodu do hory.
"Ano, jsem si jistý. Potřebuju si něco zařídit a musím jet sám," snažil se ji Jacob přesvědčit.
"Proč mi ale nechceš říct, o co jde? Mohla bych ti třeba pomoct."
"Sam, holčičko, jde o to, že si ani já sám nejsem jist, na kolik ta záležitost bude fungovat. Musím si ověřit nějaké informace, a pokud to půjde tak, jak má, vše se brzo dozvíš. Pokud se mi ale ty moje informace nepotvrdí, důležité to nebude a nebude třeba, aby ses tím zabývala."
"Ale tati..."
"Sam, prosím věř mi. Je to v tvém zájmu."
"V mém zájmu? Tati, o čem to mluvíš? Co se chystá?" vyptávala se Sam neodbytně. Pokud něco neměla ráda, bylo to právě tohle - chvíle, kdy nevěděla, co se děje, a nikdo jí nechtěl nic říct. Když však pozorovala svého otce, začínalo jí docházet, že z něho nic nevymámí. Dala mu tedy klíče od svého auta, a pak se jen dívala, jak se vůz vzdaluje od základny. Kam a za kým mohl jen jet?? ptala se sama sebe, ale nenapadala ji žádná vhodná odpověď, která by v tu chvíli dávala jakýkoliv smysl. Je to v tvém vlastním zájmu... proč by to říkal?? nechápala. Pak jen zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky do hory.

* * * * * * * * *

Jacob mezitím dorazil k malému rodinnému domku, před kterým stála dvě zaparkovaná auta. Jacob v tu chvíli zalitoval toho, že svému příteli nezavolal dopředu, že dorazí. Tak nějak doufal, že až k němu přijede, budou sami. Jacob vystoupil z auta, protáhl se kolem tmavého mustanga, postavil se ke dveřím domu a zazvonil. Dveře otevřela mladá tmavovlasá žena v bílých šatech.

"Jacobe, zdravím vás, nečekala jsem, že se tu objevíte. Táta se nezmínil, že by vás také pozval."
"No, popravdě on to neví. Přiletěl jsem před pár hodinami do Států a zapomněl mu zavolat. Snad se nebude zlobit, že jsem dorazil. Potřeboval bych se ho na něco zeptat, je to hodně důležité."
"Jistě, pojďte dál. Řeknu mu, že jste přijel," usmála se žena a nechala Jacoba vejít do domu. Když zavřela dveře, zavedla ho do jednoho z pokojů s tím, že otce hned zavolá. Jacob poděkoval, a poté žena odešla z místnosti.

O chvilku později se v místnosti objevil starší holohlavý muž.

"Zdravím, Jacobe. Nečekal jsem, že přijedeš, ale rád tě zase po dlouhé době vidím."
"Ahoj Georgi, promiň, že tě vyrušuju od rodinné sešlosti, ale potřeboval bych od tebe radu..."


kapitola 2 zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama