Tanec v dešti (část 2)

9. září 2011 v 17:13
Tanec v dešti - část 2.


"Hele, nevíte, co mu je? Proč se ke mně tak chová?," zeptala se Sam svých dvou kolegů, když osaměli.
"Nevím," pokrčil Daniel ramen
"Co jsem mu udělala, že je na mě jako pes? Řekněte mi, udělala jsem něco, čím bych ho naštvala?"
"Ne, neudělala... nebo aspoň já si to nemysím."
"Tak proč se teda chová tak jak se chová?"
"Těžko říct. Být tebou, šel bych se ho asi zeptat, i když bych věděl, že riskuju to, že mě děsně seřve. Ale já bych to vědět chtěl."
"Souhlasím s Danielem Jacksonem," připojil se Teal'c.
"Dobře, půjdu. Zvládnete to tu sami?," optala se vědkyně.
"Jo, jasně, jen běž."

Sam přikývla a odešla za Jackem.

"Pane?," oslovila pak svého nadřízeného, když k němu došla.
"To už to máte snad zbalený, plukovníku? Kde jsou Daniel a Teal´c?"
"Balí tam."
"Tak proč se flákáte a necháváte to jen na nich co?"
"Pane, musím s vámi mluvit. Je to nutné."
"Co když ale nechci mluvit já s váma?"
"Pane, prosím..."
"Dobře. Co je?," otočil se k ní Jack čelem.
"Co jsem vám udělala, že se ke mně chováte jako k nepříteli? Proč jste mě tam tak sepsul?"
"Já vás sepsul? Nebuďte drzá, plukovníku."
"Promiňte, pane, ale ráda bych věděla, co jsem vám udělala, že jste na mě takový."
"... jaký?"
"Odsekáváte mi, nenecháváte mě domluvit a jste... nepříjemný... podrážděný. Chováte se ke mně tak, že to vypadá, jako by to byla všechno moje vina. Tak bych byla ráda, kdybyste mi řekl, co jsem udělala, že se ke mně tak chováte."
"Nic jste neudělala."
"Tak proč..."
"To vám nemusím říkat..."
"Když jsem vám nic neudělala, pro se tak chováte jen ke mně a ne i k Danielovi a Teal´covi?"
"Protože ti dva se nehodlají ženit."

Najednou si Jack uvědomil, co vlastně řekl a hned toho začal litovat. Tohle vědět neměla. A on si nedal pozor.

"Tak takhle je to. Vám se nelíbí to, že se budu vdávat."
"Takhle jsem to neřekl."
"Ale myslíte si to."
"Neříkejte, co si myslím nebo ne. Nevíte to."
"Nic proti, ale myslím, že vám do toho nic není, jestli se budu vdávat nebo ne. Vás se to netýká. Je to moje osobní záležitost. S prací nemá nic společného a vy nemáte právo mi do toho jakkoliv mluvit či zasahovat. A tím míň mi to předhazovat v práci a dělat kvůli tomu dusno. není to vaše věc. Nemá vás to co zajímat. To, že se vám to nelíbí, ještě není důvod, abyste se ke mně takhle choval. Myslela jsem si, že jste větší profesionál. A ne, že necháte svoje názory a pocity ohledně věcí, které se vás netýkají, aby vás ovládly a ..."
"Tak to by stačilo, plukovníku, už dost! Jste nějaká drzá, nemyslíte?" okřikl ji, ale náhle si měl chuť nafackovat. Měla pravdu a on to věděl, ale nechtěl si to připustit. "Ještě něco řeknete a půjdete do hlášení, je vám to jasné? A teď odchod. Běžte pomoct Danielovi a Teal'covi. A už se o tom odmítám bavit, jasné?"
"Ano, pane."
"Tak už běžte nebo se vážně neznám."

Sam odešla a neměla blízko k slzám. Nechtěla, aby to od ní vyznělo tak krutě. A hlavně jí bylo líto, že je na ní naštvaný, kvůli té její svatbě. Teda bývalé svatbě. Měla si brát Peta - měla ho ráda, ale poslední dobou si uvědomovala - tedy spíš si nebyla jistá, že dělá správnou věc. Vše se na ni sypalo a jak si čím dál víc snažila představit, že bude žít s Petem, bude s ním mít rodinu a že s ním bude šťastná až do konce svého živta, tím míň se jí ta představa zdála reálná. Předchozí den to bylo neúnosné. To, co se jí stalo. Seděla doma a přemýšlela, když za ní zajel Pete a zeptal se jí, jestli by chodila s nějakým jiným mužem, kdyby zrovna nechodila s ním. Vytřeštila na něj oči a zeptala se ho, jestli tu otázku myslí vážně a on jí s klidem ve tváři odpověděl, že ano. A takhle to bylo i před tím. Podobné nesmyslné otázky se na ni valily a ona si začínala myslet, jestli se jí to jen nezdá. Nějak nebyla schopna pochopit, jak se jí takhle může ptát někdo, kdo si ji chce vzít. A ta otázka s tím jiným mužem byla poslední kapka. Řekla mu, co si myslí a on to trochu neunesl. Stále se jí snažil vysvětlit, že si chce být jistý tím, že ho miluje a že si ho chce doopravdy vzít. Jenže ona mu namítla, že těmi otázkami ji rozhodil natolik, že si tou svatbou už není tak jistá. Spíš naopak. Prosil ji o odpuštění a sliboval, že se už ptát nebude, jen když si ho vezme, ale ona byla přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí a řekla mu, že je konec. Její pochybnosti byly ze začátku malé, ale ty otázky ji dorazily natolik, že si byla jistá, že s tímhle mužem by nebyla šťastná. Ne tak, jak chtěla, protože neměla jistotu, jestli by nezašel dál. Neměla ráda dotazy typu "coby kdyby", a tak mu řekla, že to prostě takhle dál nejde. Věděla, že ho to bude bolet, ale doufala, že to pochopí. Navíc, byl tu ještě někdo jiný. I když si to snažila nepřipouštět. A ten někdo na ni teď byl naštvaný, že se bude vdávat. Neprávem, protože se vdávat nakonec nebude. On to však zatím nevěděl a ona neměla ještě příležitost mu to říct. Ale i tak ji to mrzelo, že je na ni takový.

Sam se vrátila k Danielovi a Teal'covi s tím, že jim pomůže, ale ti už měli hotovo. Když ji spatřili, věděli, že něco není v pořádku. Slyšeli, jak na ni křičí, a i když mu nerozuměli ani slovo, tuušili, že to nebylo zrovna nic příjemného.

"Sam, můžeme nějak pomoci?"
"Ne... ne. To je dobrý, děkuju, zvládnu to. Můžu vám ještě s něčím nějak pomoci?"
"... už to máme zbalené."
"Dobře," pokusila se o úsměv.

Postupně naložili všechno na korbu auta a jeli zpět na letiště. Jakmile tam dojeli, zřízenci se jich okamžitě zeptali, jak šlo natáčení. Po veškeré zdvořilostní konverzaci přeložili všechno do letadla a odletěli zpět do Colorada. Sam ani Jack nepromluvili za celou cestu jediné slovo. Když doletěli do města, byla jedna hodina po půlnoci. čekalo tam na ně auto, které je dovezlo do SGC.

"Tak co, Jacku, jak to šlo?"
"Nejspíš dobře, pane. Daniel a Carterová mají to, co chtěli, teď je to jen na nich. Děkuju, že jste tu dočasně velel."
"To je v pořádku, udělal jsem to rád. Vy ale vypadáte... jako byste potřeboval volno."
"No jo, asi jo. Jsem přetaženej... nějak je toho na mě poslední dobou moc."
"Mohu pro vás něco udělat, Jacku?," zeptal se Hammond se starostí v hlase.
"No... asi ne. Ale děkuju za optání."
"Dobře. Kdybyste potřeboval, víte kam volat..."
"Vím, děkuju. Nebudu vás zdržovat. My to tu dneska už taky zabalíme, byl to dlouhý den."
"To ano. Dobrou noc, Jacku."
"Dobrou, pane."

Generál odešel a Jack se složil ve své kanceláři do pohodlného koženého křesla. Byl unavený a jediné, co chtěl, byla jeho postel. Za chvilku vstal, vzal svoje věci a odešel k výtahu. Ani si nevšiml, že se k němu blíží Sam. Ta, jak ho spatřila, zpomalila a přemýšlela, jestli má s ním jet výtahem nahoru a nebo si počkat na další. Nakonec se však rozhodla, že pojede s ním. Co může být horší než jedna jízda výtahem? Už mě jednou dneska seřval, tak kdyby to chtěl udělat znova, tak to snad vydržím i podruhé. Přistoupila k němu a čekala, až přijede výtah. Dveře se otevřely a oni nastoupili. Chvilku bylo nepříjemné dusné ticho. Jackovi však bylo jasné, že to v tom Mali přehnal.

"Carterová, chci se vám omluvit za ten dnešek, jak jsem na vás křičel. Měl jsem se víc ovládat. Neměl jsem právo vám cokoliv vyčítat nebo něco... je to vaše věc."

Překvapilo ji to. Věděla, že Jack na omluvy moc není, a když už s nimi začne, myslí to zpravidla vážně. Řeknu mu to... teď nebo nikdy.

"No... ano. Bylo to trošku... přehnané. A hlavně - jste se rozčiloval zbytečně... a neoprávněně. Ani nebylo co vyčítat."
"Co... to znamená?," nechápal Jack.
"Žádná svatba nebude. Rozešla jsem se s ním. Křičel jste na mě zbytečně... takže děkuju, že jsem vás musela poslouchat a nechat na sebe házet špínu. To mám fakt ráda," její projev byl velmi sarkastický a naštvaný. Nevěděla, kde se to v ní bere, ale cítila potřebu mu to nějak oplatit. To, jak na ni byl nespravedlivý a ošklivý. Měla chuť být na něj stejně hnusná, jak on byl na ní. Nutkalo ji to vyplísnit ho. Ublížit jeho svědomí... jeho egu.

Naštěstí se dveře otevřely dřív, než Jack mohl cokoliv namítnout. Sam doslova vyběhla z výtahu a spěchala ke svému autu. Jack se za ní díval a přemýšlel o tom, co mu právě vmetla do obličeje. A jakým způsobem. Pomalu vyšel z výtahu a vydal se ke svému autu. Když k němu došel, Sam už byla dávno pryč.

* * * * * * * * * *

V následujících dnech se Sam Jackovi vyhýbala, jak jen to šlo, a na jeho otázky odpovídala co možná nejkratšími odpovědmi. Oběma však bylo jasné, že toto napětí mezi nimi musí co nejdříve přestat. Ani jednoho však nenapadlo, že to bude už tak brzy.

* * * * * * * * * *

Jack položil sluchátko telefonu, který ležel na jeho stole, a poté přešel ke stěně, kde byl pověšen pohotovostní telefon, kterým se dalo mluvit na celou základnu tak, že ho mohl slyšet každý, kdo se v SGC nacházel.
"Tady generál Jack O´Neill. Jen jsem vám chtěl oznámit, že před chvílí jsem domluvil s generálem Hammondem. Jak určitě víte, bude slavit 65. narozeniny. Řekl mi, že příští pátek pořádá takovou malou oslavu. Mám vám všem vyřídit, že vás všechny srdečně zve. Svoji účast potvrďte nejpozději příští středu u mě, abych dal generálovi vědět, kolik vás přijde. Jo a abych nezapomněl, můžete vzít s sebou své drahé polovičky, ale bohužel musíte přijít bez dětí. To je vše. Konec hlášení."

* * * * * * * * * *
(u Janet v laboratoři)

"Tak co, Sam, jdeš na tu oslavu?," zeptala se mladá doktorka své kolegyně.
"Jo, asi jo. Ale trochu se toho bojím."
"Proč? Vždyť se aspoň dostaneš se mezi lidi. Skoro nikam nechodíš, kolik máš práce. Vezmeš s sebou Peta a..."
"... nevezmu," přerušila Sam brunetku.
"Jak to, že ne?," nechápala Janet.
"My se rozešli... teda já se rozešla s ním."
"Cože, kdy?"
"Den před tím, než jsme jeli s SG-1 do toho Mali."
"A proč jste se rozešli?"
"Já... no.. bylo to takový.. nevím, jak to popsat. Nebyla jsem si jistá, jestli je to ten pravý. Ale pořád tu byla naděje, že jsem se mýlila, ale před tím, než jsme jeli do toho Mali, tak se mě začal ptát na takový divný věci. To si ani nedokážeš představit... měla jsem z toho takový divný pocit. Dostala jsem z toho děsný strach, že to bude později horší... že se to vyhrotí. Choval se tak divně... a navíc... jsem měla pocit, že někoho zrazuju. Sama sebe... a... no to je jedno. Prostě spolu nejsme.. a nebude žádná svatba."
"A ví to ještě někdo?," zajímala se Janet.
"Jen generál O´Neill."
"Co on na to?"
"No víš... já ani nevím," pokrčila Sam rameny.
"Jak to?"
"My se v tom Mali trošku rafli. Teda respektive, on my vyčetl, že se vdávám. Byl na mě hrubý, křičel na mě. A já mu řekla, že mu do toho nic není. Že je to můj osobní život. Pak jsme se vrátili sem a ještě ten samý den se mi omlouval. A já mu pověděla, že na mě křičet nemusel, protože to bylo zbytečný. A že tu svatbu mi vyčítat nemusel, protože žádná nebude... a... no taky jsem na něj nebyla moc milá, když jsem mu to řekla. Pak jsem rychle odešla, takže on nestačil nic udělat ani nic říct."
"To jsi vážně udělala?," ujišťovala se doktorka, jestli slyšela správně.
"Ano... jsem to husa, co?"
"Sam, víš... možná si to zasloužil. Když se k tobě choval tak, jak se choval..."
"No možná ano, ale i tak... si říkám, že jsem to neměla dělat a měla mu to říct normálně. A ne tak nabroušeně.. a se sarkasmem v hlase. Tak jsem si zničila asi poslední šanci na to, být šťastná s někým... koho vážně mám ráda a ne koho jsem si usmyslela, že ho ráda mít musím. Protože, to jak jsem mu to řekla... tak to mi asi nikdy neodpustí."
"Prosim tě... to neříkej," snažila se Janet uklidnit svoji kamarádku. "On to pochopí. Navíc, když jsi mu nedala šanci nic říct, tak nevíš, jak to vidí. Hele, nech tomu čas. Určitě přijde na oslavu, tak si tam zkuste promluvit."
"Když toho já se právě bojím. Že tam buď nepřijde vůbec nebo se mnou nebude chtít mluvit a nebo si se mnou promluví a bude to ještě horší než je to teď."
"Víš co? Teď na to nemysli, ano?"
"Asi máš pravdu... děkuju."
"Nemáš vůbec za co," usmála se Fraiserová.
"No nic, budu muset jít, tak se zatím měj."

Sam vyšla z Janetiny laboratoře a šla k sobě. Vzala si jednu složku, kterou potřebovala dodělat, a pak zamířila do dámské šatny.

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama