Šťastný a veselý, Sam (čast 2)

9. září 2011 v 10:02 | Joli |  StarGate
Šťastný a veselý, Sam - část 2.


O dvě hodiny později zazvonil u Sam telefon.

"Carterová, prosím?"
"To jsem já," ozvalo se na druhé straně.
"Jacku? Co se děje?"
"Zapomněl jsem se zeptat, v kolik by se ti asi hodilo, abych pro tebe přijel, než vyrazíme do SGC."
"No, v devět by bylo fajn, jestli se to hodí tobě."
"Jo, v devět je fajn... díky."
"Nemáš za co. Tak jo, to je všechno, už tě nebudu déle rušit."
"Nerušíš," usmála se vědkyně.
"Dobře... no... tak teda dobrou noc, Sam."
"Dobrou, Jacku... jo a..."
"Ano?"
"Díky za zavolání."
"Neni za co.. ahoj."
"Pa."


Sam seděla u sebe doma. Byla již po večeři, ale nemohla spát. Seděla u sebe v obýváku na gauči, z krbu ji hřál plápolající oheň a ona se dívala oknem ven, jak sněží. Myšlenky se jí toulaly kolem Jacka. Měla smíšené pocity. Ještě dnes ráno ho nechtěla vidět a před několika desítkami minut s ním stála před svým domem a líbala se s ním. bylo to tak nádherný... jen tak tam s ním stát a objímat se. - Na co to sakra myslíš? Jak můžeš být taková? Najednou mu vše odpustit. - Odpustit? A co? Co mi vlastně udělal? - Hádal se s tebou. - Ale proč? Vždyť ty hádky byly tak malicherný, tak zbytečný. Sam se po tváři skutálela slza. Najednou začala litovat toho, že o tom nepřemýšlela dřív, proč se hádají. Samozřejmě, štvalo ji, že se hádá i s Danielem a Teal'cem, ale hádky s Jackem ji mrzely ze všeho nejvíc. Co si vlastně udělali, že na sebe tolik křičeli? Sam si to nijak nemohla vybavit, a tak si začala uvědomovat, že žádný důvod asi nebyl. Že to vzniklo kvůli nějakému strašlivému nedorozumění. Litovala toho času, který mohla strávit po boku lidí, které má ráda. Po boku Jacka. Proč jsem o tom dřív nepřemýšlela? Mohla jsem na to přijít dřív, že ty hádky jsou o ničem a že není důvod se hádat. Já jsem taková husa.
Sam tekly po tvářích slzy a strašně si přála, aby tam byl někdo, kdo by jí je setřel. Aby tam byl s ní Jack. Přála si to tak moc, aby tam byl, že jí až omámila už jen ta představa, že tam sedí vedle ní, jednou rukou jí k sobě tiskne, druhou jí otírá slzy a něžně jí utěšuje svým hlasem. Jacku, proč tady jen nejsi?

Mezitím Jack ležel ve své posteli a také nemohl spát. Sakra, co se to se mnou jen děje? Proč na ní nemůžu přestat myslet? - Sakra chlape, co když tě nemiluje a ten polibek byl jen tak? - Ale ano, určitě mě miluje, kdyby ne, tak by mě jen tak nepolíbila a nenechala by mě, abych jí to vracel, ne takhle. Musí ke mně něco cítit, i když se mezi náma stalo to, co se stalo. - Jo, ale co se mezi náma stalo? Blbý hádky o ničem. Proč jsem to jen dopustil? Je to moje chyba. Neměl jsem to nechat dojít tak daleko. Zvlášť když to byla určitě nějaká největší kravina, která to zapříčinila ty hádky. A já se s ní do těch hádek pouštěl a tím si ji od sebe odehnal. Ale dneska... byla se mnou. Nechala mě, abych ji objímal... držel ji u sebe. Nechala mě, abych ji políbil a ještě mi to začala oplácet. Miluje mě, jinak by to neudělala, poznal bych to. Co asi teď dělá? Kdyby jen věděla, že nemůžu spát, že na ni myslím a že bych strašně chtěl být s ní. Držet ji v náruči... vnímat její přítomnost... a být tam jen pro ni. Musím ji vidět. - No jo, ale co když teď spí? - Měl bych jí zavolat. - Co když ale nebude chtít, abych přišel? Bůhví, co si pomyslí... ale za zkoušku nic nedám.
Jack vstal z postele a došel do chodby, kde měl telefon. Zvedl sluchátko a už už chtěl začít vytáčet její číslo, když se zarazil... Ne, zavolám jí... musím to udělat!, přesvědčil nakonec sám sebe. Vytočil její číslo a čekal. Cítil, jak mu srdce silně tluče. Slyšel, jak to na druhém konci vyzvání. Nikdo to však nebral. Sakra, co když doopravdy spí a já ji teď vzbudím? Z myšlenek ho probral hlas..

"Carterová, prosím?"
"Ehm... to jsem já... nebudím vás?"
"Ne, nespala jsem..."
"To jsem rád," oddechl si Jack.
"Co se děje? Je půl druhé v noci."

Jack si všiml, že Sam mluví nějak... divně...

"Já... musel jsem tě slyšet."
"Cože? Proč?"

Došlo mu, že plakala.

"Sam, ty jsi plakala."
"Ne, neplakala," snažila se ho přesvědčit o opaku.
"Ale ano. Poznám to."
"Dobře, možná trochu."
"Mohl bych tě vidět?"
"Teď v noci?," podivila se na oko. Popravdě to bylo to, co chtěla.
"Ano.. vadí?"
"Ne, nevadí, přijď..."
"Tak jo, za chvíli jsem u tebe."
"Budu se těšit."

Zavěsil. Ona mě neodmítla.

Jack se rychle oblékl, popadl klíče a vyběhl ven. I když se venku hustě rozsněžilo a na chodníku byla deseticentimetrová vrstva, Jack celou cestu běžel a před Saminým domem byl za 15 minut. Zastavil se, aby se mohl pořádně nadechnout. Poté přešel cestičku vedoucí k hlavním dveřím jejího domu. Zastavil se a zazvonil na zvonek. Nečekal ani chvilinku, když se otevřely dveře a před ním stála Sam oděná do pyžama a županu. Musela mě vyhlížet z okna, jinak by neotevřela tak rychle, napadlo ho.

"Ahoj, pojď dál..." o krok ustoupila a nechala ho okolo sebe projít. Zavřela dveře. Když vešel, Sam ho uvedla do obýváku. "Nechceš něco pít? Vodu, džus, čaj, kafe? Pivo nemám."
"Džus...by byl dobrej."
"Tak jo, hned ti ho přinesu."

Za chvilku se vrátila se sklenkama, ve kterých byl nalitý višňový džus.

"Díky."
"Jo, nemáš za co."

Trapná chvilka ticha...Jack se nervózně díval do skleničky, ze které ani neupil...

"Jacku?"
"Ano?"
"Proč jsi mě chtěl vidět?"
"Já... nevím."

Jack byl trochu na rozpacích. Nevěděl, jak jí říct, že se mu po ní stýskalo. Že s ní chtěl prostě jen tak být.

"Sam, proč... proč jsi plakala?"

Podívala se na něj. Dívali se sobě do očí. Nedokázala mu lhát, stejně by poznal, že si to zrovna vymyslela.

"Já... přemýšlela jsem. O nás dvou... o těch hádkách. Nějak mě došlo, že ty hádky byly o ničem. Že neměly žádný závažný důvod. Hádali jsme se fakt kvůli ničemu... a strašně mě to mrzí. Hlavně ty hádky mezi náma dvěma. Odkopla jsem tě od sebe kvůli ničemu a teď toho strašně lituju," po tvářích se jí zase začaly kutálet slzy.
"Sam, nebyla to tvoje vina. Nebo jen tvoje vina. Nesu na tom stejný díl viny. Taky jsem přemýšlel. Neměl jsem to nechat dojít tak daleko. Promiň mi to..."
"Nemám ti co odpouštět."
"Máš. Křičel jsem na tebe. Do nejdelší smrti si to neodpustím."
"Jacku...prosím..."

Dívali se na sebe, hleděli si do očí. Jack měl oči plné bolesti a bylo na něm vidět, jak moc toho lituje, co jí během té doby nesvárů udělal. Sam měla oči zalité slzami, které ne a ne přestat téct. Jack to již nevydržel, přisedl si k Sam blíž a udělal to, co si ona před jeho zavoláním tak moc přála. Levou rukou ji objal okolo pasu a opatrně ji k sobě přitiskl. pravou dlaní ji pohladil po tváři, palcem jí setřel slzy.

"Šššš, neplakej, Sammie... všechno bude dobrý."

Sam opřela hlavu o jeho rameno. Jack jí obtočil svou ruku okolo zad a pevně ji k sobě přimkl. Sam se k němu přitulila a byla šťastná. Jack něžně políbil Sam do vlasů, a pak se hlavou opřel o tu její. Setrvali tak několik minut, když si Jack všiml, že Sam usnula. Nechtěl ji vzbudit, ale věděl, že to takhle dlouho nevydrží a jeho rameno brzo začne protestovat. Opatrně vzal Sam do náruče a přenesl ji do ložnice. Sundal jí župan a položil ho přes židli, která stála v rohu. Zul se a lehl si vedle Sam. Něžně ji objal, přitiskl ji k sobě a levou rukou je oba přikryl. Políbil ji na spánek.
"Dobrou noc, krásko moje." zašeptal jí do ucha.
"Dobrou, Jacku..." řekla ze spaní. Jack se usmál, hlavou se přitiskl k té její, zavřel oči a čekal, až se přihlásí spánek plný snů, které bude snít vedle ženy, kterou tak miloval.

Ráno se Jack probudil jako první. Nejdřív chvilku nevěděl, kde je, ale když ucítil nepatrný pohyb vedle sebe a spatřil Sam ležící po jeho pravici, vše mu došlo. Sam ho držela za ruku. Jack ji pozoroval, jak spí. Je nádherná... jako anděl.Díval se na ni, jako by to mělo být naposledy, co ji vidí a chce si ji uchovat v paměti. Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na rty. Usmála se, ale neprobudila se. Jack to zopakoval. Sam pomalu otevřela oči a spatřila usmívajícího se Jacka.

"Dobré ráno, krásko."
"Dobré ráno."
"Jak ses vyspala?"
"Nádherně... vždycky jsem si přála..."
"… přála co?"
"Usnout vedle tebe a ráno se zase vedle tebe probudit."

Jack nic neřekl a jen jí věnoval jeden ze svých širokých úsměvů. Leželi vedle sebe a nic neříkali. Jen se na sebe dívali a bylo jim spolu krásně. Chvilku před půl devátou Jack chtě nechtě vstal. Musel volat Hammondovi a domluvit s ním povolení příjezdu od SGC.

Asi po půl hodině vyjednávání bylo vše domluveno.

"Tak jo, můžeme do SGC. V deset hodin tam na nás bude čekat jeden SG tým, dopraví nás dolů do podzemí. Celý rozhovor mezi námi čtyřmi, tedy mnou, tebou, Danielem a T se bude konat v zasedací místnosti. Daniel je naštěstí na základně a nemá naplánovanou žádnou misi a pro Teal'ca poslali SG-12, aby ho přivedli z Chulaku zpátky na Zemi."
"Jo, dobře... obléknu se a můžeme vyrazit."

Za pět minut deset dorazili na parkoviště Cheyenské hory, kde na ně u vchodu doopravdy čekal jeden SG tým. Když přišli do zasedací místnosti, čekal tam už na ně Daniel.

"Ahoj. T tu bude za chvíli," pozdravil je suše.
"Ahoj, Danieli. Díky za info... a že jsi souhlasil s tím dneškem."
"Ono to moc odmítnout nešlo."

Ticho. Nikdo nevěděl, co to říct, a tak se Sam s Jackem jen posadili ke stolu a čekali na Teal'cův příchod. T přišel asi 20 minut po Jackovi a Sam. Tu dobu, co tam na něj čekali, vládla v zasedačce napjatá dusná atmosféra a tíživé ticho, při kterém by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na koberec.

Když Teal'c dorazil na základnu, byl ho přivítat jen generál Hammond. Uvedl ho do zasedačky, kde se napětí dalo doslova krájet.

"Jsem rád, že vás vidím zase všechny pohromadě, i když je to za takových okolností, za jakých to je. Doufám, že se usmíříte, vše si v klidu vyříkáte... a třeba... no nechci předbíhat, ale že se třeba dáte dohromady. No. nechám vás tu o samotě. Teď je to jen čistě na vás," dořekl Hammond a vyšel ze zasedačky. Zavládlo tam zase ticho. Jack se na to nemohl déle dívat a tak se rozhodl, že nějak začne.

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama