Rozhodnutí (část 3)

12. září 2011 v 17:15 | Joli |  StarGate
Rozhodnutí - část 3.


O hodinu později dorazil Jack do SGC. Přesně tak, jak to měl domluvené s Landrym, s nímž chtěl probrat situaci ohledně dočasného Danielova pobytu v DC, kde měl Jackovi pomáhat s jakousi smlouvou. A hlavně chtěl mluvit se Sam. V Coloradu byl jen na otočku, a tak chtěl vědět, jak se Sam nakonec rozhodne. Po třicetiminutovém rozhovoru s Hankem si to namířil směrem k laboratořím, kde tušil, že Sam najde.

Tiše zaťukal na rám dveří. Jakmile Sam zvedla hlavu, oplatila mu jeho mírmý úsměv.

"Ahoj... pracuješ?"
"Ehm... no ano. Pracuju." kývla tiše. Oba si připadali trapně. Věděli, že se tomu nemohou již dále vyhýbat. Oba si však báli přiznat skutečnost, že Sam už má vybráno. Ač Jack věděl, že její odpověď bude kladná, stále doufal, že se plete a ona zůstane.
"Asi... chceš vědět..." začala pomalu.
"Ano, chci," odpověděl bez obalu. Jeho hlas se zdál být klidný, ale v jeho nitru to jen vřelo.
"Vím, že to bude bolet... mě i tebe. Ale jak jsi řekl už na začátku - hned ten den, co ses to dozvěděl. Oba jsme v skrytu duše věděli, že tam půjdu. Že tam budu chtít jít. Věř mi, že to rozhodnutí bylo vážně hrozně těžké... a já si kolikrát říkala, že nikam neodejdu a zůstanu tu s tebou, ale..."
"Nemusíš nic říkat. Já to chápu. Práce je pro tebe prostě přednější... než vztah se mnou."
"To přece není pravda," namítla Sam.
"Ale je," přerušil ji s hořkostí v hlase. "Kdyby práce nebyla přednější, nešla bys tam. Ale ty mě opouštíš. Místo toho, abychom svůj volný čas trávili spolu, budeš sedět kdesi daleko v kanceláři a zabývat se bůh ví čím... beze mě. Bez možnosti sejít se se mnou... zavolat mi..."
"Jacku, snaž se mě pochopit..."
"Sam, já to chápu až moc dobře, ale zkus se chvíli vžít do mé pozice. Budu zastrčenej někde v DC pod hladou papírů. Neštěkne po mě ani pes. Budu sám. Bez tebe."
"A já budu bez tebe..."
"To chceš?"
"Nechci, ale..."
"Jaké ale? Zůstaň," snažil se ji Jack přesvědčit, aby na poslední chvíli změnila rozhodnutí.
"Jacku. oba přece víme, že..."
"Kdo?" zeptal se náhle generál.
"Jak kdo? Co tím myslíš?"
"Někdo tě přesvědčoval, abys šla, že je to tak?"
"Jacku, to přece..."
"Sam, nesnaž se mi lhát. Oba víme, že to nemá smysl. Poznám, když mi něco tajíš. Někdo ti radil. Vím to jistě. Kdo to byl?"
"Daniel," špitla blondýnka
"To mu nedaruju."
"Jacku, to neříkej ani ve srandě."

Jack však už nezareagoval a vyběhl ven na chodbu. Vztek z něho jen čišel a každý, kdo šel proti němu, se snažil být neviditelný. Jack dorazil k Danielově kanceláři a prudce otevřel dveře.

"Proč se do toho pleteš?" zeptal se rázně.
"Ehm... ahoj, Jacku, vypadáš naštvaně. Co se děje?" snažil se Daniel zachovat klid.
"Ty se mě ještě ptáš, co se děje? Pleteš se do věcí, do kterých ti nic není."
"Ty myslíš... Sam?"
"Přesně tak. Proč jí radíš, co má dělat? Kdo se tě o to prosil?"
"Jacku, nevím, o co ti jde."
"O co mi jde? Ty se mi snad jen zdáš. Poradil jsi jí, aby to vzala. ož vlastně znamená, že jsi jí poradil, aby mě opustila. o si říkáš kamarád, když nutíš Sam, aby se rozešla s tvým nejlepším přítelem?"
"Co to do tebe vjelo?" nechápal Daniel. "To, že před Sam stojí takové rozhodnutí, jsem se dozvěděl teprve dneska a jen jsem jí řekl svůj názor a co bych udělal, kdybych byl na jejím místě."
"To je sice hezké, ale ty nejsi na jejím místě. Tak si svoje rozumy laskavě nech pro sebe," dořekl Jack nakvašeně. Než stačil hnědovlasý vědec cokoliv odpovědět, vyšel Jack z jeho kanceláře. Na chodbě se srazil se Sam, která za ním spěchala, aby ještě někomu neřekl něco, čeho by mohl později litovat.

"Ty jsi byl u Daniela, že ano?" chtěla vědět Sam.
"Ano, byl. Vadí?"
"Ne... ne, jistě, že ne," zarazila se. "Co jsi mu řekl?"
"Aby se příště nepletl do věcí, do kterých mu nic není."
"Jak, že mu do toho nic není?" zeptala se nechápavě. "Vždyť je v mém týmu. Týká se ho to."
"To se ho zastáváš?" zamračil se.
"Nezastávám. Co to do tebe vjelo?"
"Cože?" vytřeštil Jack nevěřícně oči. "Co to do mě vjelo? Nemůžu uvěřit tomu, že jsi to vůbec řekla. Daniel tě ponouká k tomu, abys odešla. Odešla pryč ode mě a ty se divíš, že mi to vadí?"
"Nic takového jsem neřekla," ohradila se Sam, "A byla bych ráda, kdybys na mě přestal zvyšovat hlas. To si nezasloužím."
"Nezasloužíš? A já si snad zasloužím to, že mě jen tak odkopneš, jen abys povýšila?"
"Jacku, počkej," snažila se Sam něco říct, ale Jack ji přerušil.
"Moment, já už to chápu. Tys to celou dobu čekala. Tak to je pak potom naprosto jasné. Začala sis se mnou, protože jsem generál v Pentagonu a aby se tam o tobě začalo mluvit. Chtěla jsi, aby si tě všimli ti nahoře, zjistili si o tobě víc... s kým se to vlastně scházím. Aby si ověřili v záznamech, jaká jsi dokonalá vědkyně a že máš perfektní vojenské zkušenosti. A abys pak díky tomu byla první, koho určí pro tu misi, o které jsi snila už tak dlouho. Pokud šlo o tohle, jako že určitě ano, tak se to podařilo skvěle. Gratuluju vám, podplukovníku Carterová. A užijte si to tam. Beze mě. Já už vám překážet nebudu."

Poslední slova ze sebe vyrazil se vším chladem, který se ho začal zmocňovat s návalem slov, jenž na Sam chrlil. Začal tomu i věřit. Všemu, z čeho Sam před několika chvilkami neprávem obvinil. Sam se dívala, jak odchází, a nedokázala ze sebe vypravit jedinou hlásku. To přece nemůže myslet vážně, byla první myšlenka, co ji napadla, když Jack zabočil za roh. Do očí se jí vedrala první slza, která postupně následována dalšími stekla po její tváři. Ani si nevšimla, že vedle ní někdo stojí.

"Sam, co se stalo? Slyšel jsem křik..."

Sam se otočila k Danielovi, ale neřekla ani slovo. A Daniel to ani nepotřeboval. Došlo mu, co se odehrálo, a věděl, že to bylo kvůli němu. Musel to zase urovnat. Bral to jako svou povinnost.

"Něco s tím udělám, za chvíli jsem zpátky."
"Danieli, to nemá smysl. On to neodvolá a i když se třeba omluví nebo něco, bude si to pořád myslet."
"Co ti vlastně řekl?"
"Že jsem ho využila, abych mohla dostat tu práci."
"Proboha, to je blbec... to je takovej blbec," začal lamentovat Daniel. Nečekal na Saminu odpověď a vydal se směrem, kterým Jack odešel. Dostihl ho, zrovna když nastupoval do výtahu na povrch.

"Jacku, počkej na mě!" oslovil ho.
"Danieli, nech mě. Vím, co ode mě chceš, ale je pozdě," snažil se ho Jack odbít, ale jak znal Daniela, věděl, že se nenechá. spolu pak nastoupili do výtahu.
"Jacku, to jsi přehnal."
"Nevím, o čem to mluvíš."
"Ale víš. A taky víš, že to není pravda, co jsi řekl. Sam tě nevyužila. Začala s tebou chodit, protože tě miluje, a ty sis to celé jen překroutil, aby se ti to hodilo do tvého a..."
"... nic jsem si nepřekroutil, aby bylo jasno," přerušil ho Jack, "Sam se na tvou radu rozhodla. To nepopřeš, že jsi jí poradil, aby na to kývla."
"To nepopírám. Ale je to její rozhodnutí. Já jsem jen řekl svůj názor. Neviň z toho mě."
"Jo, teď jses hezky projevil, hlavně, že z toho ty vyjdeš s čistým štítem."
"Jacku, přestaň už, žvaníš nesmysly."
"Nesmysly? Tobě fakt, že se musím kvůli práci rozejít se Sam, přijde jako nesmysl?"
"Tak jsem to říct nechtěl."
"Ale řekl. Víš co? Nech mě už na pokoji, nemá to cenu."
"Ano, to skutečně nemá," začal Daniel pouštět na povrch svůj vztek. "Víš, co jen nechápu?"
"Co?" zeptal se Jack jakoby mimochodem.
"Jestli jsi opravdu takovej vůl nebo to jen hraješ."
"Teď tomu zase nerozumím já," přiznal Jack popravdě.
"Kdybys se Sam opravdu chtěl být, tak to zařídíš tak, že ona odejde a ty dostaneš povolení, abys tam za ní mohl chodit. Oba víme, že to jde, ale ty asi nechceš," dořekl Daniel, ani se na Jacka nepodíval a v nejbližším patře z výtahu, v němž jeli, vystoupil. Jack se za ním nechápavě díval, dokud se dveře zase nezavřely a výtah se opět nerozjel.

* * * * * * * * * *

Sam té noci přespávala na základně, jakoby se bála, že Jack bude chtít zůstat u ní v domě. Po tom incidentu se neodvažovala s ním sejít a promluvit si. Jackovo chování se jí ani trochu nezamlouvalo. Říkala si, že by se to mohlo ještě zhoršit, a tak doufala, že se Jack uklidní, pokud bude sám a bude moct přemýšlet.

Ležela v posteli a snažila se usnout, ale spánek nepřicházel. Nedokázala přestat myslet na to, co jí před několika desítkami vmetl do tváře. Co když si to doopravdy myslí? Nebo to řekl jen tak? Z očí jí zase začaly téct slzy. Chtěla je zastavit, ale nemohla. byly silnější než ona.

Když se druhý den probudila, nevzpomínala si, že by usnula. Byla ale ráda, že se jí to podařilo aspoň na chvilku. Čekal ji těžký úkol. Předstoupit před generála Landryho a říct mu svůj verdikt. Věděla, že na to již netrpělivě čeká. Vstala, upravila se a rozhodla se, že za ním zajde hned. Chtěla to už mít za sebou.

O pět minut později již seděla na židli v Landryho kanceláři a čekala, až generál dokončí telefonát a bude se jí věnovat.

"Tak," začal Landry, když položil sluchátko, "jsem zvědavý, co mi řeknete. Mám sice svůj tip, ale mohu se mýlit. Jak jste se tedy rozhodla?"
"Vezmu to, pane. Jdu do toho," řekla jasně a s odhodláním.
"V tom případě jsem se nemýlil," usmál se. "Zároveň vám gratuluji. Myslím, že jste neprohloupila, když jste se k tomu uchýlila. Bude z vás skvělá velitelka."
"Děkuji, pane, snad vás nezklamu."
"To doufám, podplukovníku. Jsou do vás vkládány velké naděje."
"Toho jsem si vědoma, pane."
"Jak to vzal Jack?"
"Ne moc dobře," sklopila Sam zrak.
"To je mi líto. Ale na jednu stranu ho chápu. Taky bych asi neskákal radostí, kdybych se musel na dobu neurčitou rozloučit s ženou, jakou jste vy. Tedy... budu se s vámi muset rozloučit, ale ne tak jako Jack."
"Vím, jak to myslíte, pane."
"To je dobře. No myslím, že to asi budete chtít říct ostatním, tak vás nebudu zdržovat."
"Ano, pane. Děkuju," usmála se Sam. Zvedla se ze židle a odešla.

* * * * * * * * * *

O několik dní později stála v prostoru brány a v ruce držela příruční kufřík. Všechny ostatní věci již byly na místě. Čekala, až Walter vytočí bránu. V celém těle pociťovala známé mravenčení, které přicházelo pokaždé, když ji čekalo něco neznámého, ale přesto něco, na co se moc těšila. Jedno ji však mrzelo. Za poslední dny se s Jackem viděla jen jednou, ačkoliv oba zůstávali během té doby v SGC. Věděla, že se jí vyhýbá. Z dálky slyšela Walterův hlas, který oznamoval, že druhý symbol byl zadán. Všichni se s ní již stačili rozloučit. Kromě Jacka. Její tým stál v řídící mstnosti a sledoval, jak se vnitřní kruh otáčí, aby třetí zámek zapadl na své místo. Sam se otočila k plexisklu a usmála se na své kolegy. Ti jí úsměv poslali zpátky. Čtvrtý symbol zadán. Náhle uslyšela zvuk otevírajících se dveří. Ohlédla se tím směrem a k jejímu údivu tam stál... Jack.

Aniž by přerušil kontakt jejich očí, rozešel se pomalým krokem k rampě, před níž stála. Otočila se k němu čelem, zrovna když Walter podával informace o dalším zapadnuvším zámku. Chtěla něco říct, ale hrdlo měla stažené a nenapadala ji jediná věc, kterou by mohla pronést. naštěstí to vyřešil za ni.

"Sam, vím, že jsem se choval jako pitomec."
"Jacku..." chtěla mu oponovat. Chápala jeho chování.
"Sam, nech mě domluvit, prosím. Neměl jsem právo na tebe tak křičet... ale byl jsem naštvanej. Protože jsem to všechno sobecky považoval hlavně za záležitost, která se týká jen mě a tebe. Ale uvědomil jsem si, že to není jen o nás dvou, ale i o dalších lidech, se kterými tu pracuješ. Protože tady na základně jsou všichni na sobě závislí a když odejde někdo důležitý jako jsi ty, vždycky to ty ostatní poznamená. To, co jsem ti řekl. Byl bych rád, kdybys věděla, že jsem to tak nemyslel. Nikdy jsem nevěřil, že jsi mě využila, jen abyses dostala k té příležitosti, která se ti naskytla. Zasloužíš si to, protože na to máš, abys byla velitelkou a zároveň zůstala vědkyní. Pokud nikdo, tak ty. A bohužel... s tím souvisí i to, že náš vztah musí stranou. I když to bolí. Ale budeme se scházet. Vím to. A už jsem dokonce přišel na způsob, jak to zařídit."
"Jacku, já nevím, co na to mám říct..."
"Nemusíš říkat vůbec nic," usmál se na ni. "To já musím. Omluvit se. Měl jsem strach, že o tebe přijdu... navždycky. A to by mě zabilo... odpustíš mi to někdy?"
"Už jsem ti to odpustila."
"Cože? Teda... doopravdy?"
"Ano. Ještě hned ten večer, když jsi mi řekl to, co jsi mi řekl..."

Jack najednou nevěděl, co dělat. a tak ho nenapadlo nic lepšího, než se k Sam naklonit a...

Sluší jim to, pomyslel si Daniel, když pozoroval své dva přátele, jak se oddali svému na delší dobu poslednímu polibku. Musel se usmát. Věděl, že na tom má svůj podíl.

Jakmile se hladina horizontu události rozzářila po celé místnosti, Sam se pomalu oddálila od Jackovy tváře. Věděla, že ho nějaký čas neuvidí, ale pořád si opakovala jeho slova "budeme se scházet... vím to... a už jsem dokonce přišel na způsob, jak to zařídit," která ji měla v několika následujících dnech držet v naději, že to nebude trvat dlouho a znovu ho uvidí. Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.

"Miluju tě, Jacku O´Neille," zašeptala.
"Já tebe taky, Samantho Carterová," oplatil jí úsměv a naposled ji políbil. Poté se Sam otočila, vystoupila na rampu a pomalými kroky došla k hranici červí díry. Ještě jednou se otočila zpět. Její pohled utkvěl na Jackově tváři. Znovu se na něj usmála a na to se otočila zpět a jediný krok ji poslal daleko pryč. Do města Antiků zvaného Atlantis, kde se na nějaký čas měla stát velitelkou pozemské expedice.

THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama