Rozhodnutí (část 2)

12. září 2011 v 17:14 | Joli |  StarGate
Rozhodnutí - část 2.


Druhý den ji probudilo šimrání slunečních paprsků. Pokrčila nos a otočila se na druhou stranu. Ruka jí přistála na druhé polovině postele, kde čekala, že bude ležet on. Jeho místo však bylo prázdné. Otevřela oči a zjistila, že všechno jeho oblečení, které ještě předchozí večer leželo všude kolem, je pryč. Posadila se a naslouchala, zda-li neuslyší nějaký náznak jeho pohybu. V domě ale bylo ticho. Snad neodjel bez rozloučení?, vyděsila se. Vstala z postele a rychle se oblékla. Vyšla z ložnice a zavolala jeho jméno. Když ale nepřišla žádná odpověď, začala panikařit. Obešla všechny místnosti, ale nikde nikoho nenašla. Zbýval už jen obývák. Vešla dovnitř a spatřila ho, jak sedí na gauči a dívá se před sebe. Myslela si, že jen přemýšlí. Neviděla však, co drží před sebou, protože k němu přistupovala zezadu.

"Tady jsi," uklidnila se, "hledala jsem tě. Proč jsi mi neodpověděl, když jsem tě volala?"

Pomalu vstal, otočil se k ní čelem a ukázal jí složku, kterou si předchozí večer přivezla domů.

"Co je tohle?" zeptal se prostě.
"To... mi včera dal generál Landry," vykoktala ze sebe. "Ty... se mi hrabeš ve věcech nebo co?" vyhrkla najednou. Nevěděla, kde se to v ní bere. V tu chvíli si ale uvědomila, že v noci nemohla spát a složku si ještě pročítala a nechala ji ležet na. Já jsem opravdu blbá, jak jsem mu mohla tohle říct?
"Ne. Leželo to tu na stole. Kdy jsi mi o tom chtěla říct?" chtěl vědět.
"Jacku, já."
"Sam, nemyslíš, že se mě to taky týká?"
"Chtěla jsem ti to říct. Dneska, vážně. Přísahám. Včera jsi připravil tak krásný večer a já to nechtěla kazit tímhle. Víš, dozvěděla jsem se to teprve včera, když jsem se vrátila s SG-1 z mise."
"Ehm... aha. A už ses... rozhodla?"
"Ještě ne," zakroutila hlavou. "Je to moc těžké. Mám čas do konce měsíce."
"To je ale už příští týden," namítl.
"Ano, to je," přikývla.
"To není dlouhá doba."
"Já vím, že není."

Jack sklonil hlavu a znovu se zadíval do papírů, které si před chvílí pročítal.

"Taková šance se dostává jednou za život," řekl polohlasně
"To je... pravda," musela připustit Sam.
"Když to vezmeš, bude to jedno velké plus ve tvé kariéře."
"Já vím, Jacku."
"Když ne, tak už ti to znova nenabídnou."
"Ano..." zašeptala... o co se to snaží? Tohle přece vím taky.
"Ale... když na to kývneš, co my dva?"
Tohle jsem přesně čekala. "Já nevím, Jacku. To je to, co mě tak děsí. Kdybychom my dva," náhle se odmlčela.
"Jen to dořekni," vyzval ji.
"Cože?"
"Kdybychom spolu nechodili, tak to vezmeš hned. Neber si to ve zlém, Sam, ale mám pocit, že ti tu tak trochu překážím v té tvé perfektní kariéře. Protože, kdybys nebyla se mnou, nic by tě tu nedrželo. Neměla bys důvod o té nabídce přemýšlet a rovnou bys souhlasila."
"Jacku... to přece... co to říkáš?"
"Říkám to tak, jak to je. Vím, že to chceš vzít. V skrytu duše oba víme, že na to kývneš. Ale to bude znamenat, že se neuvidíme. A to na dlouhou dobu."
"Já vím, Jacku, co to znamená. A proto nemám ponětí, co mám dělat. ano - na jednu stranu tam strašně moc chci jít, ale na druhou stranu tu chci zůstat s tebou. A bohužel nemohu mít obojí najednou."

V tu chvíli nevěděla, jestli má plakat nebo se vztekat... nebo obojí... nebo něco jiného. Viděl na ní, jak bojuje sama se sebou. Přešel k ní a objal ji.

"Promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Ale snaž se mě pochopit. Nechci o tebe přijít. Ale zároveň ti nechci bránit ve tvé práci."
"Já vím, Jacku. Budeme o tom muset spolu hodně mluvit, protože tohle není jen tak."
"Přesně tak. Na něco přijdeme, slibuju."

Usmála se na něj a nechala ho, aby ji políbil.

"Hele, co na to dneska ještě nemyslet? Myslím, že oba víme, jaké jsou možnosti. Když to nevezmeš, budeš toho do smrti litovat. Pokud tu práci vezmeš, budeme si navzájem chybět."
"Bude to těžké. Nechci nic podcenit a..."
"... nic nepodceníme," zašeptal. "Holt to budeme muset nějak vyřešit. Ale ne dneska."
"Dobře, ne dneska," usmála se na něj Sam.
"Nechceš si zajít někam na snídani?"
"Tak jo, moc ráda..." souhlasila.

* * * * * * * * * *

Byla ráda, že mají celý den a vlastně i ty další dva jen pro sebe. Chodili spolu skoro rok a klapalo jim to. Sam si zajišťovala službu v SGC tak, aby měla jednou za čtrnáct dní tři dny v kuse volno. Jack v té době vždycky přijel z DC do Colorado Springs a ty tři dny trávili společně. Nebylo to moc, ale muselo jim to stačit. Sice je oba mrzelo, že se nemohou vídat častěji, ale zároveň věděli, že žádné lepší řešení zatím nepřichází v úvahu. Volali si každý večer - tedy pokud Sam nebyla na misi. Vyhovovalo jim to. Byli si tak vzácnější a díky tomu si také ty tři společné dny víc užili. Co si také připisovali k úspěchu byl fakt, že se jim jejich vztah dařilo držet v tajnosti. Tedy v rámci mezí. Ve vyšších kruzích se o nich mluvilo, ale nikdo neměl pádné důkazy, že spolu něco mají. Vědělo to jen minimum lidí - prezident, generál Hammond, generál Landry a pár dalších lidí jim blízkých něco tušilo. A mezi ně patřil i Daniel, který v posledních dnech větřil nějaké obrovské změny. Neměl však ponětí, že změny nastanou už tak brzy.

* * * * * * * * * *

Během dalšího týdne se ze Sam stal dokonalý úkaz chodící nejistoty. Všem v jejím okolí docházelo, že se něco děje, ale nikdo neměl tu odvahu, aby zjistil, o co vlastně jde. Především to všichni zdůvodňovali tak, že je to buď jen něco přechodného, nebo jim to Sam řekne sama (pokud se to ovšem týká SGC), a nebo se jedná o něco z jejího soukromí a v tom případě jim do toho nic nebylo. Každopádně doufali, že ať už důvodem její roztěkanosti bylo cokoliv, že se to vyřeší co nejdříve. Její stav však nebral konce a čím dřív se blížil konec měsíce a doba, kdy se měla rozhodnout, jestli nabízenou práci vzít nebo ne, tím byla Sam nervóznější a nesoustředěnější. A Daniel byl rozhodnut, že to tak nemůže nechat. Nevěděl, co se se Sam děje a že ji tlačí nějaké ultimátum, ale bylo mu jasné, že už se na to dál nemůže koukat. Stále Sam viděl, jak si píše poznámky na nějaký papír, který pořád nosí u sebe, a pročítá si to, co už napsala před tím. Že by seznam pro a proti?, napadlo ho. Zároveň ho neviděl lepší řešení než se buď zeptat rovnou, co se děje, a doufat, že Sam odpoví a nebude nic zatajovat, a nebo že někde nechá ten seznam ležet a on si ho potají přečte, ač to zrovna nebyl jeho nejoblíbenější způsob, jak získávat informace od svých kolegů a hlavně kamarádů.

Přesto mu nezbylo nic jiného, než to vyřešit tím druhým způsobem. Byl předposlední den měsíce a jemu se stále nepodařilo odchytit Sam osamotě, aby se jí zeptal. Když však ten den dorazil do její laboratoře, kde v tu chvíli nikdo nebyl, všiml si, že na jejím pracovním stole leží onen papír, který s sebou stále nosila. A který si tentokrát očividně zapomněla vzít. Přistoupil ke stolu a pohlédl na papír. Jak jsem tušil, seznam pro a proti. Ale o čem se rozhoduje?? zeptal se Daniel sám sebe. V rychlosti si přečetl Saminy poznámky, když mu to v zápětí došlo. Než však cokoliv stačil udělat, stála Sam ve dveřích.

"Danieli? Hledáš něco?"
"Oh... ano... tebe... promiň, neviděl jsem tě přijít."
"Jo, ale za to jsi viděl tohle," odpověděla Sam a ukázala na seznam, zatímco přešla ke stolu.
"No... ano, viděl jsem to," kývl Daniel. Věděl, že nemá smysl nic zapírat. "Jak dlouho o tom přemýšlíš?"
"Od minulého týdne. Musím se do zítřka rozhodnout, jestli ano nebo ne."
"No, zatím to vypadá, že ano... tedy podle seznamu."
"To ano... ale těch důvodů pro odmítnutí je taky hodně. Všechny se dají nějakým způsobem vyřešit, ale Jack... nemá smysl nic skrývat, vím, že o nás dvou víš."
"Nevěděl jsem nic s určitostí, ale hodně jsem slyšel a spoustu si toho o vás domyslel."
"To se dalo čekat. Když to vezmu kolem a kolem, ty důvody pro odmítnutí jsou banální. Kromě Jacka. Když tu nabídku vezmu, neuvidím ho. A pokud se uvidíme, tak on za mnou bude muset přijít a to jen na krátkou chvíli. A navíc za nějakým oficiálním cílem. Jinak bude jedinou možností vídat se skrz bránu na obrazovkách. A zase to nebude nic osobního, protože to budou sledovat zaměstnanci jak tady, tak na druhé straně. Takže bude mezi mnou a Jackem na nějakou dobu konec. Nebudeme se moct už scházet, dokud mě nepovolají zase zpátky sem a nebo Jacka tam. A to je jediný důvod, proč to celé tolik řeším. Buď obětuju práci a nebo vztah s mužem, kterého miluji."
"A co na to celé říká Jack?"
"Tak jistě, že z toho není dvakrát nadšený. Hodně o tom mluvíme. Taky to se mnou nechce jen tak zkoncovat, ale zase nechce bránit mému postupu v kariéře, takže je to fakt těžké..."
"A na jak dlouho bys tam byla, kdybys to vzala?"
"To právě nevím, je to na dobu neurčitou. Můžu tam být půl roku, rok, pět let nebo taky do konce života. To je věc, která by podle mě vyřešila hodně. Myslím si, že kdybych s určitostí věděla, že můj pobyt na té základně bude trvat třeba... nevím, půl roku, vzala bych to. Sice s tím, že půl roku neuvidím Jacka, ale že se vrátím a zase budeme spolu. Takhle prostě nemůžu s jistotou říct vůbec nic... je to tak těžké."
"A co bys chtěla víc? Jít na místo, které ti nabízí nové možnosti, jak rozšířit své obzory a svoji velitelskou a vojenskou praxi a nebo zůstat tady v SGC, kde práce sice bude stále zajímavá, ale stereotypní s tím, že se budeš vídat s Jackem?"
"Jít na místo s novými možnostmi s tím, že se budu moct vídat s Jackem. Je to prostě hrozně těžké rozhodnutí... a já mám čas jen do zítřka."
"Tak to bys to měla rozhodnout co nejrychleji..."
"To mi nemusíš připomínat."
"A... kdybys nebyla s Jackem? Jak byses rozhodla?"
"Že tam půjdu."
"Hmm..."
"Jak to myslíš to hmm?"
"Jednoduše. Oba víme, že tam chceš jít. I když to znamená odloučení od Jacka. Ale když tam odejdeš, ještě to neznamená, že už se nikdy neuvidíte. Možná se spolu nebudete dlouho scházet, ale on je přece v DC a má přístup k těm správným lidem. Občas tam přece za tebou může dorazit. A zařídit si to třeba jako... nevím inspekci shora. Nějakou doubu tam bude dohlížet na provoz a zbytek svého pobytu stráví s tebou. Sice to bude vždycky jen krátkou dobu, ale i tak budete spolu. Bude to těžké, to nepopírám - víš to ty, Jack i já... ale zároveň také víme, že když tam neodejdeš, budeš si to vyčítat do konce svého života... a to přece nechceš, nebo ano?"
"Ne, to nechci. Pravdou je, že tento argument padl, i když jsem se o tom bavila s Jackem. Je obtížné přijmout představu, že po devíti letech spolu začneme chodit a za dalších několik měsíců se budeme muset rozloučit, protože já jedu pracovat někam tak daleko, že se tam jinak než skrz bránu člověk nedostane. Pokud nepočítáme třítýdenní let lodí."
"To je sice fakt, ale já vím, jak moc pro tebe tvoje práce znamená. Je pro tebe důležitá a pokud ti nabídli to místo, tak k tomu měli sakra důvod a ty bys to neměla odmítnout. Ač to bude na úkor tvého vztahu s Jackem."
"Jo... asi máš pravdu. Já o tom stejně uvažovala už dlouho... že to vezmu. A že to s Jackem budeme muset nějak zvládnout, ačkoliv mám obavu z toho, jak to vezme, když mu to naplno řeknu, že odcházím pracovat pryč. Do teď jsme se o tom bavili, ale mám dojem, že ani jeden - a hlavně Jack - jsme se neodvažovali to přijmout naplno. Ten fakt, že budu tolik světelných let od Země. ta představa je strašidelnější než se zdá."
"Já to chápu... ale být tebou, tak si tu šanci nenechám proklouznout mezi prsty."
"Já vím, Danieli..." usmála se Sam.
"No nic, nebudu tě už rušit. Vidím, že máš dost práce i beze mě," řekl Daniel a ukázal na jakýsi přístroj na Samině stole.
"Práce mám až nad hlavu."
"Fajn... nebudu tě už rušit. Zatím ahoj," rozloučil se Daniel a odešel.

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama