Proč zrovna ona? - 7. kapitola

17. září 2011 v 12:02 | Joli |  StarGate
Proč zrovna ona? - 7. kapitola


"Rekonvalescence"

V den Petovi smrti jsem se cítila nejen strašně unaveně, ale především psychicky jsem na tom nebyla nejlépe. Vždyť jsem zabila člověka! Ano, předtím jsem zabila několik lidí, mnoho jich padlo mojí vinou, ale to bylo něco jiného. To jsme bojovali o svůj holý život kdesi v galaxii a zachraňovali jsme Zemi, ale teď... Bylo to strašné. Pete byl přece můj dřívější přítel a i když nám to nakonec neklapalo, tak jak jsme si představovali, nezasloužil si takovou smrt. Ale zase si říkám, že kdybych ho nezastřelila, byl by mrtvý Jack. A to bych si nikdy neodpustila.
Když jsem se probudila a uviděla jsem Peta, jak se snaží Jacka uškrtit, ucítila jsem takovou nepříjemnou bolest u srdce. Jako bych ztrácela někoho milovaného. Však jsem ho také ztrácela. Nemohla jsem se moc hýbat, jen otáčet krkem a hýbat rukama. Na skříňce jsem uviděla Jackovu pistoli. Nevěděla jsem, proč tam leží, ale vztáhla jsem ruku a naštěstí jsem na ni dosáhla. Moc jsem o tom nepřemýšlela. Namířila jsem na Peta a vystřelila. V tu chvíli mi šlo jen o jediné - zachránit Jacka. Jakmile padl výstřel, skácel se Pete k zemi. Jack se snažil nadechnout. Pak mi najednou vypadla pistole z ruky - byla jsem strašně slabá. A strašně moc vyděšená.
Jack vstal pomalu ze země, zkontroloval Peta, a když zjistil, že je mrtvý, zavolal dokotora, a pak policii. Poté si sedl ke mě, vzal mě za ruku a usmál se na mě. V tu chvíli nebylo potřeba slov. Na očích jsem mu viděla, jak je vděčný, že jsem to udělala, i když věděl, jak to pro mě muselo být těžké.
Přijela policie a začala vyšetřovat tu Petovu vraždu. Vzali to jako sebeobranu. Během dalších dvou dnů mi splaskl otok a zase jsem ležela na operačním sále, kde mi odebrali část té kulky, která ještě byla v mém těle. Po operaci jsem několik dní ještě musela ležet. Jack za mnou chodil každý den. Pomáhal mi, hlavně po psychické stránce, a já mu za to byla strašně moc vděčná. Týden po operaci za mnou přišli a řekli mi, že bych mohla zkusit sedět rovně na posteli, popřípadě se zkusit postavit. Přišla ke mě sestra a rehabilitační doktorka a pomohli mi si sednout do vzpřímené polohy, poté mě pustili, zda-li zvládnu sedět bez cizí pomoci. Záda mě bolela, ale šlo to. Zase jsem se položila na postel. Takhle jsme to dělali celé odpoledne až do večera, kdy se mi podařilo si sednout bez pomoci ostatních.
Druhý den dopoledne jsem řekla rehabilitační, že bych se chtěla zkusit postavit. Doktorce se to moc nelíbilo, ale nakonec souhlasila. Bála se, že kdybych se neudržela na nohou, tak ona mně sama nechytí a že bych si tím pádem mohla ještě nějak ubllížit. Naštěstí tam byl Jack, tak jsem to teda zkusila. Na vozíku mě převezli do nemocniční tělocvičny. Zastavli jsme se u žíněnky. Jack se sestrou mě opatrně zvedli. Poté se sestra trochu vzdálila a Jack ke mě přistoupil čelem stále mě držíc. Chvíli se mi podařilo stát, ale nakonec se mi podlomila kolena a Jack mě jen taktak chytil, abych nespadla. Posadil mě zpět do kolečkového křesla, a pak mě odvezli na pokoj, kde jsem zůstala až do dalšího dne. Takhle se to opakovalo asi týden.
Když jsem dokázala stát bez pomoci, rozhodlo se, že zkusím sama chodit. V tělocvičně měli připravená bradla ve výšce mého podpaží. Došlo mi, že s jejich pomocí se budu učit chodit. Ze začátku mi to moc nešlo. Padala jsem a připadala jsem si strašně bezmocná, až jsem to skoro chtěla vzdát. Nebýt Jacka, tak jsem to vzdala doopravdy, ale Jack mě tam celou tu dobu podporoval a přišlo mi tedy už kvůli němu zbabělé toho nechat. Cvičila jsem den co den a den ode dne jsem se zlepšovala. S Jackem jsme se velice sblížili. Nikdy jsme si nebyli tak blízko jako tehdy.
Asi 14 dní po tom, co jsem se probrala, bylo to večer, zase za mnou Jack přišel. Byl před tím v SGC, kde si potřeboval zajistit propůstku na další den. Přinesl mi květiny, rudé růže, mé nejoblíbenější. Strašně moc mě tím potěšil. Usmála jsem se na něj a dala jsem je do vázy, která stála na stolečku vedle mé postele. Jack si ke mě přisedl, vzal mě za ruku a podíval se mi do očí. Povídali jsme si o všem možném. Venku byla tma jak v pytli a na chodbě matně svítily zářivky. Nevím proč, ale náhle jsem v žaludku pocítila takové jakoby mravenčení. Najednou jsem znervózněla. Dívali jsme se navzájem do očí, nikdo z nás nic neříkal. V Jackových očích se zračilo něco, co jsem ještě v nich nikdy neviděla. Takové docela malinké ohníčky. Sálalo z nich příjemné teplo, které prostoupilo celým mým tělem. Jack vztáhl ruku a pohladil mě. Jeho dlaň byla měkká. Zabořila jsem do ní svoji tvář. Díval se na mě výrazem plným touhy, která se zračila i v jeho tmavohnědých očích. Náhle se začal přibližovat a naše rty se na krátký okamžik setkaly. Na zcela malý okamžik jsem se od sebe odrthli. Byli jsme docela blízko sebe s mírně přivřenýma očima. Zavírajíc oči úplně naše rty splynuly v dlouhý polibek plný lásky, vášně a touhy, kterou jsme v sobě skrývali tak dlouho. Když jsme se od sebe odtáhli, cítila jsem něco, co už dlouho ne. Pocit domova. Nevím proč, ale najednou mě přišlo, že mám zase někoho, o kom mohu říct, že je součástí mého domova. Náhle si Jack zul boty a lehl si vedle mě na postel. Objal mne a přitiskl mě k sobě. Položila jsem hlavu na jeho rameno a přitulila jsem se k němu. Aniž jsem pak cokoliv řekli, jsme usnuli.
Když už jsem mohla chodit, pustili mě z nemocnice domů. Jack mě odvezl autem přímo až před dům. Pozvala jsem ho dál a nabídla jsem mu něco k pítí. Se šálky kávy jsme si pak sedli na verandu, kde jsme si povídali. Bylo úděsné vedro (co byste taky chtěli, když byla polovina července...), tak jsme šli zase dovnitř. Sedli jsme si do obýváku. Jack se mnou zůstal až do večera. Byl to pro mě náročný den, tak jsem patrně usnula na gauči v obýváku, protože když jsem se probudila, ležela jsem na své posteli v ložnici a nemohla jsem si vzpomenout, že bych do své ložnice vůbec šla. Jack mě tam tedy musel donést. Podívala jsem se na budík. Bylo půl páté ráno. Napadlo mě, jestli Jack zůstal v mém domě nebo jel domů. Pomalu jsem vstala a sešla jsem do obýváku. Našla jsem Jacka spícího na gauči. Přešla jsem potichounku k němu. Naklonila jsem se k němu a podívala jsem se mu do obličeje. Spal. Ve tváři měl poklidný výraz, na okamžik se mi zdálo, že se dokonce i usmál. Musela jsem v duchu přiznat, že vypadal sladce a roztomile, když spal. Usmála jsem se. Náhle se Jack jako na povel probudil. Lekla jsem se, vytřeštila jsem oči, ale zrak jsem neodvrátila. Jack se posadil a já vedle něho. Nepřestávali jsme se na sebe dívat. V jeho očích jsem viděla opět tu touhu co tehdy v nemocnici. Zračila se v nich ale ještě něha, se kterou mne teď hladil po tváři. Jack se ke mě přiblížil a políbil mě, nejprve zlehka, a poté polibek prohloubil. Nevím, jak dlouho jsem se líbali, ale vím, že mi bylo tak jak dlouho ne. Cítila jsem se šťastná. Byla jsem s mužem, kterého jsem z celého srdce milovala už tak dlouho. Snažila jsem se tu chvíli co nejvíce vychutnat, protože jsem věděla, že by už nemusela přijít. Až do svítání jsme pak jen seděli na gauči. Jack mě držel v náruči a hladil mě po zádech, já hlavu položenou na jeho hrudi. Okolo osmé jsem udělala snídani. Jack poté odešel do SGC a já zůstala sama.
Doma jsem zůstala týden. Vyřídila jsem si všechny potřebné záležitosti, které se za tu dobu, co jsem nebyla doma, nahrnuly. Zaplatila jsem složenky za telefon, elektřinu a vodu, konečně se mi podařilo uklidit celý dům k obrazu svému a dokonce jsem byla i na návštěvě u Marka a jeho dětí. Ikdyž to mezi námi moc neklapalo, byla jsem ráda, že jsem je zase viděla. Po týdnu stráveném doma jsem šla do SGC. Začala jsem pracovat. Nechodila jsem na žádné mise, ale pomáhala jsem v laboratoři s výzkumem nových technologií, které se za mé nepřítomnosti nahromadily a se kterými si nikdo nevěděl moc rady. Také jsem pomáhala s papírováním, které se navršilo Jackovi na stole. Asi po šesti dnech, co jsem zase začala chodit do práce, se po základně rozneslo, že má přijít sám prezident a já že mu budu muset v případě potřeby být po ruce, kdyby se zajímal o provoz brány jako takové. Moc nadšená jsem z té zprávy nebyla, ale co se dalo dělat.
Na úvod měl prezident jakous takous řeč. Děkoval nám za naši odvedenou práci. My jsme si ale mysleli své. On nám děkoval za něco, co si vlastně nedokázal ani představit. My jsme vždy nasazovali vlastní životy za životy všech lidí na světě. On to věděl, ale bylo to pro něj naprosto nepředstavitelné. Poté se osobně setkal s každým týmem zvlášť. My jsme to "odnesli" jako první, byli jsme rádi, když jsme to měli za sebou. Ani jeden z nás neměl rád ty lidi "shora". Jak jsem čekala, přišlo to, čeho jsem se obávala nejvíce. Prezident se začal zajímat o to, jak vlastně brána funguje. Vysvětlila jsem mu, jak funguje systém bran, zadávání adres, prostě vše, co jsem o tom věděla. Řekla jsem mu to ale zkráceně. Tak, aby to pochopil, protože mi bylo jasné, že kdybych na něj vychrlila všelijaké odborné termíny, které jsou s technologií brány spojené, koukal by na mě jako vyvoraná myš a já bych mu to pak musela vysvětlovat ještě jednou laicky. Když už neměl žádné otázky, šla jsem k sobě do kanceláře připravit hlášení z misí, na kterých byly objeveny ty nové technologie, abych si je pak pozorněji prohlédla. Náhle se z interkomu ozvalo, že celá SG-1 se má dostavit do zasedací místnosti. Nevěděla jsem proč a ostatně to nevěděl nikdo z týmu. Sedli jsme si k jedné straně stolu, prezident s generálem naproti nám. A pak se stalo to, co mi naprosto změnilo můj dosavadní život, i když jsem v tu chvíli neměla ponětí, jak moc velká změna to bude.

"Tady pan prezident by vám chtěl ještě něco povědět. Proto dal svolat tuto schůzku. Je to něco, co byste měli slyšet jen vy čtyři, hlavně dva z vás," řekl na úvod generál Hammond než předal prezidentovi slovo. Než začal prezident mluvit, vyměnili jsme si mezi sebou nechápavé pohledy. "Co má znamenat ´hlavně dva z vás´? A kteří dva?" prolétlo každému z nás hlavou.
"Děkuji generálu Hammondovi za úvod," začal prezident. "Nejprve bych vám chtěl poděkovat za vaši práci, kterou odvádíte. Nebýt vás, naše Země by byla dávno zničena nepřátelskými mimozemskými rasami. Ale teď k tomu, proč jsem vás dal svolat. Jak již řekl generál Hammond, je tu něco, co byste měli slyšet jako první. Je to důležité hlavně pro dva z vás. Určitě se ptáte, proč jen pro dva a hlavně pro které dva. Hned vám to povím. Generál Hammond mi velmi podrobně vyprávěl, co se v posledních týdnech dělo. Především mezi plukovníkem O'Neillem a majorem Carterovou. To, jak se během té doby sblížili ještě víc, než je v předpisech dovoleno. Myslím, že je na čase, abych ve vašem případě udělal výjimku."
Prezident vytáhl ze složky, jenž ležela na stole před ním, papír, který dole podepsal a podal nám ho.

8. kapitola - zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama