Proč mi nevěříš? (část 2)

12. září 2011 v 17:27 | Joli |  StarGate
Proč mi nevěříš? - část 2.


Otočil se na podpatku a naštvaně odešel do své ubikace. Práskl dveřmi a prudce se položil na postel. To jsem sem přišel, abych zjistil, že někoho má? Co to má znamenat? "O čem jsme se dneska bavili ve tvé kanceláři než přišel generál O´Neill" - fajn, něco jsem jim přerušil. A ještě si tykaj. To je vážně báječný. Takže parohy? Blbost, jaký parohy, nejsme svoji... ale co když mě podvádí? Nebo je to jen všechno náhoda? Ale proč ho sakra bere k sobě do pokoje? Je tohle normální? Co když... jsem jí ukradenej? Do prkna, já bych se na to, přemítal. P ak rychle vstal a vyřítil se z pokoje na chodbu. Namířil si to k Samině ložnici. Nevěděl, proč tam jde. Snad proto, že se potřeboval ujistit. O čem ale? Že mě nepodvádí? Nežárlíš ty takhle náhodou? No co by ne, dlouho jsme se neviděli, třeba už mě nechce a našla si tu někoho... a na mě se vykašlala. Přesně to, čeho jsem se bál, když odcházela. Že mě opustí a já zůstanu na ocet. Zase.

Došel k místu, kde zhruba před dvaceti minutami stál a odkud viděl Johna vcházet do Samina pokoje. Tentokrát však spatřil, jak se dveře otevřely a John z nich naopak vycházel. Na rtech mu pohrával šťastný úsměv. Vedle něj se objevila Sam s rozzářenou tváří. John něco krátce řekl a Sam se tomu zasmála. to, co se stalo potom, trvalo několik krátkých okamžiků. Jackovi to však přišlo jako celá věčnnost.

John stiskl Sam ruku a jemně jí zatřásl. Obdařila ho úsměvem, který vždycky patřil jemu - Jackovi, který při pohledu na ně ucítil ostrou bolest u srdce. To však ale ještě nemělo být všechno. John se pomalu naklonil a políbil Sam na tvář. Ta mu to oplatila, a poté spočinuli v přátelském objetí. Jackovi to však připadalo víc než přátelské. John se pomalu od Sam odtáhl, naposledy se na ni usmál, a poté odkráčel druhým směrem, než stál Jack. Sam se chvíli dívala za Johnem a když zahnul za roh, rozhlédla se po chodbě. Ve chvíli, kdy se chtěla vrátit zpět do své ubikace, si všimla Jacka, který stál ve stínu sloupu a doufal, že ho Sam nezaznamenala. Ta ho však ale viděla. Nechápala, proč tam tak stojí, ale ani ve snu byji nenapadlo, že ji bude obviňovat z nevěry. Usmála se na něj a pomalými kroky k němu přešla.

"Zdravím, pane," oslovila ho zachovávajíc stále vojenskou etiketu. "Šel jste za mnou?" zeptala se a usmála se na něj. Překvapilo ji však, když Jack nehnul brvou a temně odpověděl.
"Ano, ale teď už nemám důvod s vámi mluvit, plukovníku..." na poslední slovo dal zvláštní důraz, kterého si nešlo nevšimnout. Než však Sam cokoliv stačila říct, byl Jack už pryč.

* * * * * * * * * *

Hodinky ukazovaly půlnoc. Seděl lavičce usmístěné na jednom z balkónů a díval se na rozbouřené moře. Vál vlahý vítr. Asi bude pršet, pomyslel si. Ona fakt někoho má. A zrovna jeho. Já věděl, že jakmile odejde, náš vztah skončí. Ale netušil jsem, že si začně zrovna s Sheppardem. V čem je lepší než já? Co má on a já ne? No jasně, je mladší. Je ve stejné expedici jako ona. A já jsem daleko na Zemi zahrabanej v papírech, zatímco on si běhá po misích a zachraňuje vesmír.

V dáli se zablesklo. Fajn, bouřka, ušklíbl se Jack. Rychle vstal z lavičky a vešel z balkonu dovnitř do budovy. Pomalu se odebral směrem ke svému pokoji. Ani si nevšiml, že se k němu někdo blíží.

"Dobrou noc, pane," oslovil ho známý hlas. Vzhlédl a zjistil, že je to ON. Ten zrádce, co mu chodí za přítelkyní. Jack se na něj zamračil a odpověděl jen na půl slova. Když zašel za roh, John se nechápavě za ním podíval. Co jsem mu udělal? problesklo mu hlavou. Věděl však, že v tu chvíli se to již nedozví.

* * * * * * * * * *

Stál přede dveřmi své ubikace a ve chvíli, kdy vstupoval dovnitž, uslyšel něčí rychlé kroky. Nekladl na ně žádný důraz, proto se až vylekal, když zjistil, že dotyčný, respektive dotyčná jde za ním.

"Pane, mohu s vámi mluvit?" zeptala se.
"Nepočká to do zítra? Už je pozdě, chtěl bych jít spát."
"Je to důležité. Prosím," naléhala.
"No dobře, pojďte," odpověděl neutrálním hlasem a nechal ji vejít. Nejistě se zastavila uprostřed místnosti a jakmile za Jackem zaklaply dveře, otočila se k němu a upřela na něj své jasné modré oči.

"O co jde?" řekl polohlasně..
"Jacku, já..."
"Plukovníku?" povytáhl překvapeně pravé obočí. Nechápavě se na něj podívala. O co mu jde? Nevidíme se dva měsíce a teď, když jsme zase konečně sami a můžeme mluvit důvěrněji, mě osloví plukovíku? A to ještě způsobem "vidíme se poprvé, proč mi tykáte"??

Všiml si jejího odmlčení, a tak pokračoval.

"Proč jste tedy za mnou přišla?"
"No... víte, pane," přistoupila Sam na jeho hru, "nevím, jak začít."
"Lidé většinou začínají od začátku... pro přehlednost."

Nervózně přelétla zrakem po místnosti. Nedokázala to. Musela to říct na rovinu. Tak, jak to cítila.

"Jacku, co se děje?"
"Nerozumím."
"Když jsme před lidmi, chápu, že se chováš, jakoby mezi námi dvěma nikdy nic nebylo, a je to tak nejspíš dobře, ale..."
"Jaké ale? Já tu žádné ale nevidím."
"Nech mě domluvit... prosím. Když jsme však spolu... třeba jako teď... proč..." najednou nevěděla, jak to říct, aby pochopil, jak to vlastně myslí.
"Proč co?"
"Proč děláš, jako že mě vidíš poprvé v životě a divíš se, že tě oslovím "Jacku" a ne "generále"? Udělala jsem něco špatně? Nebo... nevím... nechceš, aby to mezi námi bylo... jako před dvěma měsící? Máš strach? Nebo..."
"Ne... strach nemám."
"Tak co se tedy děje? Nerozumím tomu. Chápu, dlouho jsme se neviděli. Já jsem taky popravdě... trochu... jak to říct... no prostě si k sobě asi budeme muset najít cestu zpět. Odloučení bylo trochu... delší než jsem myslela."
"Cestu zpět? Myslíš, že to má ještě cenu?"
"Jacku? O čem... to mluvíš? Děsíš mě."
"Sam, prosím... víme to oba... a teď odejdi."
"Cože?" zeptala se nevěřícně a vytřeštila na něj oči.
"Odejdi, prosím..." zopakoval svoji prosbu a upřeně se na ni podíval. Věděla, že to myslí zcela vážně, ačkoliv nechápala nic z toho, co jí během té chvíle řekl. Zmateně se na něj dívala, ale nakonec se pomalu vydala ke dveřím. Jakmile byla na chodbě, zavřel dveře, aniž by jí věnoval jediný pohled. Několik dlouhých vteřin stála před jeho pokojem a snažila se pochopit, co se stalo. Nedostávalo se jí však jediného rozumného vysvětlení, které by jí vše objasnilo, a tak se vydala k sobě.

* * * * * * * * * *

Vyšla ze svého pokoje. Na první pohled bylo jasné, že za poslední noc toho moc nenaspala. Vypadala unaveně, tváře pobledlé, pod očima obrovské kruhy, které se jí nepodařilo zamaskovat. Nijak na to však nedbala. Byla ráda, že se jí vůbec podařilo zahladit stopy po slzách. Pomalu procházela chodbou a mířila ke kantýně. Bylo poměrně brzo, a tak jí ani nepřišlo divné, že v jídelně sedí málo lidí. Pozdravila je a když si vzala snídani, rozhlédla se, kam si sedne. U jednoho stolu spatřila sedět Johna. Byl sám, a tak Sam doufala, že nepohrdne její společností. Ostatně - potřebovala někoho, kdo jí rozumí a nebude se zbytečně vyptávat, pokud sama nebude chtít mluvit. Což v tu chvíli nechtěla. Přistoupila k jeho stolu, a když ji vyzval, aby se posadila, položila tác a přisedla si.

"Nevypadáš příliš odpočatě," nadhodil John a upil ze své kávy.
"Máš pravdu. Moc jsem toho nenaspala. Byla to dlouhá noc," připustila.
"Děje se něco?"
"Ale... nic co by stálo za zmínku," zalhala
"No, pokud to nestojí za zmínku, nestojí to ani za to, aby člověk ponocoval, měl kruhy pod očima a plakal..."

Zarazila se.

"To je to tak vidět?"
"No," začal pomalu John, "ty kruhy, co máš pod očima, svítěj po celý místnosti. A slzy... no na první pohled není po nich ani známka, ale vypadáš na to, že jsi plakala. píš je to můj osobní odhad... než, že by to bylo vidět."
"To jsem tak průhledná?" zeptala se rezignovaně.
"Takže jsi plakala."
"Ano, plakala," ořikývla.
"Sam, co se stalo?"
"Promiň, nechci o tom mluvit. Ne teď. Třeba to není nic vážného a brzy se to vysvětlí. Ale nechci předbíhat. Asi si to všechno jen špatně vykládám. Musím to zkusit nejdřív sama, zjistit, o co jde..."
"Dobře. Ale kdybys potřebovala, klidně se za mnou někdy zastav, ano?"
"Děkuju, jsi hodný. A prosím, neříkej to nikomu, že jsem brečela..."
"Ty jsi brečela?" zeptal se John na oko překvapeně na znamení, že nikomu nic nepoví. Sam se na něj usmála a byla mu vděčná.

* * * * * * * * * *

Já to věděl, že budou spolu, bylo první, co Jacka napadlo, když vstoupil do kantýny a jeho pohled skončil u stolu, kde Sam s Johnem snídali. Všiml si, že se spolu nenuceně baví a John starostlivě ze Sam cosi doluje. Pak najednou přišel její úsměv a... ona ho bere za ruku... takže je to pravda, proběhlo mu hlavou. Než však bez zpozorování stačil vypochodovat z místnosti, uslyšel jeho hlas.

"Generále, nechcete se k nám přidat?" zeptal se John a ukázal na volné místo vedle sebe. Ačkoliv uvnitř zuřil, nechtěl navenek působit nezdvořile. i když u jeho povahy by si s tím nikdo příliš hlavu nelámal.
"Ehm ne díky, jen jsem někoho hledal. Nezdržím se. Najím se později," odpověděl Jack pomalu. Nejistě se na ně usmál a odešel. Však já si to s tebou rozdám jindy, ty prevíte jeden, pomyslel si, když kráčel chodbou pryč.

Mezitím se John obrátil zpět k Sam a všiml si, že ona se stále dívá na místo, kde ještě před chvílí stál generál.
"Sam, jsi v pořádku?" zeptal se. "Haló, Sam!" připomněl se hlasitěji, když mu Sam napoprvé neodpověděla.
"Cože? Ehm... promiň, omlouvám se. Jen jsem se zamyslela."
"V pořádku?"
"Jo... jo, dobrý."
"Nezníš moc jistě," nenechal se John odbít.
"Vážně, jsem v pohodě..."
"Ty jsi brečela kvůli němu, že jo? Udělal ti něco?"
"Johne, prosím... teď ne."
"Promiň... no nic, budu muset. Mám s Rononem domluvený trénink, tak se nezlob, když tě teď opustím."
"Jo jasně, jen klidně běž."
"Dobře," usmál se John a pomalu vstal od stolu, "a jestli ti mohu poradit, co nejdřív za ním běž a vyříkej si to s ním. Nerad vidím, když se trápíš," dodal, a poté kvapně odešel.

Sam chvíli seděla sama u stolu a nepřítomně se dívala před sebe. Asi po půl hodině vstala a odešla. Šálek nedopité kávy zůstal stát na stole.

* * * * * * * * * *

Doufala, že je ve svém pokoji. Stála před jeho dveřmi už dobrých deset minut a snažila přesvědčit sama sebe, že dokud nezjistí, že vevnitř opravdu je a nezačne s ním mluvit, nikdy nebude vědět, proč ji předchozí večer od sebe odehnal. Ve chvíli, kdy vztáhla ruku a chtěla zaťukat, se dveře zprudka otevřely a on stál za nimi.

"Stojíte tu už celou věčnost," prohlásil suše. Ustoupil o krok a nechal ji bezeslova vejít.
"Musím s vámi nutně mluvit..." vyhrkla ze sebe.
"Co když ale nechci mluvit já s váma?"
"Tak budete muset holt jen poslouchat. Já to ale říct musím..."
"On Vás už poslouchat nechce?"
"Co prosím?" touto otázkou ji doslova vykolejil.
"John. Všiml jsem si, že si dobře rozumíte."
"Oh... ano. Jsme ale jen kamarádi."
"No jasně... kamarádi," řekl významně a protočil očima.

Co to má sakra znamenat? zeptala se sama sebe. Že by žárlil na Johna? To je přece nesmysl, nemá důvod.

"Tak o čem jste chtěla mluvit, plukovníku?" zeptal se prostě.
"Co jsem vám udělala?"
"Jak to myslíte?" dělal Jack, že neví, o čem je řeč.
"Tak, jak to říkám. Co jsem vám udělala, že se ke mně chováte jako k nepříteli? Ještě před dvěma měsíci jsme spolu chodili a vy teď jednáte, jako bych byla... já nevím co."
"Vy se divíte?"
"Co tím chcete říct?" nechápala Sam.
"Jako byste to nevěděla."
"Já to ale prostě nevím. A byla bych ráda, kdybyste na mě nemluvil tímto tónem a řekl mi, o co vám jde."
"Jak se můžeš vůbec zeptat, o co mi jde?" přestal se Jack ovládat a začal jí nevědomky zase tykat.
"Jak vidíš, tak můžu..." odpověděla ublíženě.
"Odešla jsi ze Země sem. Opustila jsi mě. Slíbili jsme si, že se uvidíme, a já to dodržel. Dal jsem si sakra hodně práce, abych se sem dostal za tebou. Abychom mohli zase být spolu, i když jen na chvíli. A když přijdu, vidím tě s NÍM. Těšil jsem se, že budeme mít aspoň chvilku pro sebe. Celý ty dva měsíce jsem se nemohl dočkat, až tě zase uvidím, a naivně jsem si myslel, že ti taky chybím. Ale hned včera nedlouho po příchodu jsem zjistil, že je ti asi beze mě vážně dobře. Takže to vypadá, že svůj pobyt tady budu muset zkrátit, abych ti tu ještě nepřekážel."
"Jacku, posloucháš se vůbec? Víš, co jsi teďka právě řekl?"
"Ano, vím to až moc dobře..." odsekl a otočil se k oknu.
"Ty normálně žárlíš."
"Konečně sis všimla."
"Tak abys věděl, je to zcela neoprávněně."
"Neoprávněně? Nedej se vysmát, drahá Samantho," otočil se k ní zpět. "Dobře jsem vás viděl, jak se k sobě máte. Včera večer byl u tebe v pokoji a když odcházel, tvářili jste se oba nadšeně. Dal ti pusu a ještě jste se pak objímali. A dneska ráno zase. Byli jste spolu na snídani, vypadali jste náramně spokojeně a on má ještě tu drzost mě zvát ke stolu. Jako bych byl slepej a neviděl, co se mezi váma děje... a navíc..."
"... tak dost!" přerušila ho rázně, "Říkám, že mezi mnou a Johnem nic není. Teprve nedávno jsem zjistila, že je to bratr manželky mého bratra. Jsme kamarádi. Se svou sestrou se nepohodl, tak jsem mu řekla všecko, co o jeho sestře vím. Pomáhala jsem mu se s ní spojit. Trápí se. To je ten důvod, proč byl včera u mě v pokoji. Mluvila jsem s ní a domlouvala jim schůzku. On by si na mě nikdy nic nedovolil. Jako jediný na téhle základně ví, že s tebou chodím... nebo jsem aspoň ještě do nedávna myslela, že s tebou chodím. A jako můj kamarád to také nikomu neřekl samozřejmě. A ty pak přijdeš a začneš mě obviňovat neprávem z nevěry. Hrozně jsem se těšila, až tu budeš, ale nikdy jsem si nemyslela, že se stane tohle. Ano, tím, že jsem odešla, jsem ohrozila náš vztah, ale oba jsme s tím počítali, že to nebude jednoduché. A že to riziko musíme nějak zvládnout. Nikdy by mě ovšem nenapadlo..." odmlčela se. Do očí se jí pomalu zase vkrádaly slzy. Snažila se je potlačit. Chtěla být před ním silná. Věděla, že je v tom nevinně a že ji Jack viní neprávem, přesto to na ni dopadalo celou svou vahou.
"Promiň... musím na vzduch," vyhrkla pak ze sebe a rychlými kroky vyrazila z místnosti. Jack se nevěřícně díval na místo, ze kterého na něj vysypala fakt, že mu byla celou dobu věrná a on se zachoval jak pitomec.

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama