Proč mi nevěříš? (část 1)

12. září 2011 v 17:27 | Joli |  StarGate
Název: Proč mi nevěříš?
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: StarGate SG-1
Žánr: romance
Páry: Sam/Jack
Věk: neomezeno
Délka: jednorázovka
Osa: po 10. řadě SG1, 4. řada SGA
Stav: dokončené
Synopse: Když Jackovy oči spatří to, co neexistuje.
Poznámka: navazuje na Rozhodnutí



Od jejího příchodu na Atlantis uběhly skoro dva měsíce. Přesto jí to přišlo jako včera, když se loučila u brány s Jackem se slibem na rtech, že to nebude trvat dlouho a oni se opět setkají. Uteklo to jako voda, pořád se na ni valila odevšad práce - musela se seznámit se všemi z expedice, projít celé město, přečíst všechna hlášení, mezitím vést chod základny a schvalovat nové a nové mise a prohlédnout vše, co týmy přinesly na základnu, což zahrnovalo i posuzování toho, zda přivezené předměty byly bezpečné a neohrožovaly obyvatele města. Za tu dobu neměla ani pořádně čas si uvědomit, jak jí chybí základna na Zemi, lidé, které tam nechala, ačkoli jí to její noví spolupracovníci bohatě vynahrazovali, jak jí chybí ON. A až teď, když si začala zvykat na tu spoustu práce, kterou jako velitelka základny musela zvládat, a překonala počáteční fázi, kdy se musela se vším seznámit, měla trochu času i na sebe. A na přemýšlení.

Musela si přiznat, že ač se jí nová práce moc líbila a ač kdesi uvnitř věděla, že její odchod na Atlantis bylo to nejlepší, co kdy udělala, něco jí přece jenom k absolutnímu štěstí chybělo. A bylo jí jasné co. Respektive kdo. Zároveň ale počítala s tím, že to od jejího průchodu bránou už nezáleželo na ní, nýbrž na něm, kdy se opět setkají, a tak doufala v to, že Jack si svůj pobyt na Atlantisu pokusí zařídit na co nejdříve.

* * * * * * * * * *

Někdo zaťukal na dveře její kanceláře. Zvedla hlavu od stolu a když spatřila jednoho z techniků z řídící místnosti, odpověděla "Dále."
"Plukovníku Carterová, máme spojení se Zemí. Je to naléhavé, chtějí s vámi mluvit."
"A kdo..." chtěla se zeptat na 'volajícího'. Byla však přerušena.
"Je to generál Landry, madam."
"Dobře, děkuji, už jdu," řekla spěšně, zavřela složku, kterou si právě pročítala, a vstala od stolu. S těehnikem pak přešla do řídící místnosti, kde se postavila k ovládácímu panelu. Muž, který ovládal hlavní konzoli, jí naznačil, že generál je "na drátě" a připraven mluvit


"Tady plukovník Carterová, co si přejete, pane?"
"Á, plukovníku, rád vás slyším. Proč volám - mám tu pro vás jistou zprávu. Za dva dny k vám dorazí generál O´Neill. Dnes nám to přišlo do SGC, že vás máme upozornit předem. Generál by k vám měl přijt v záležitosti kontroly vedení. Prostě má ujistit lidi v DC, že vykonáváte dobře svoji práci. Měl jsem vás na to připravit."
"Už za dva dny, pane?"
"Ano, je to nějaký problém?"
"Myslím, že ne, pane. Bdeme připraveni."
"Dobře, to je všechno, plukovníku. Budu muset končit, za dvacet minut se má na Zemi ohlásit jeden tým."
"Rozumím, pane. Děkuji."
"Není za co. Landry končí," domluvil generál a brána se zavřela...

* * * * * * * * * *

On přijde. On vážně přijde, opakovala si Sam v duchu stále dokola. Navenek se snažila chovat, jakoby se nic nedělo, ale její nitro skákalo radostí. Měla chuť se rozeběhnout a přestat myslet na všecko ostatní a zabývat se jedinou myšlenkou, která se stáčela k Jackovi. Okolnosti jí to však nedovolovaly, a tak svoji radost a možná i nedočkavost dávala najevo svými širokými úsměvy.

Když nastal den D, dala se Samina nervozita doslova krájet, jak se nemohla dočkat té chvíle, kdy Jack projde skrz. Jakmile technik v řídící místnosti oznámil, že mají spojení se Zemí a generál O ´Neill poslal svůj identifikační kód, Sam rychle vydala rozkaz o otevření iris, a sama se pak div nerozeběhla po schodech do místnosti s bránou. Samozřejmě nepředpokládala, že jakmile ho uvidí, že mu hned skočí kolem krku. Bylo jí jasné, že vše bude probíhat podle vojenských a diplomatických zásad a na své "soukromé radovánky" si budou muset vyhradit čas někdy v pozdějších hodinách. Přesto si už přála, aby Jack byl ve městě.

* * * * * * * * * *

Jeho rázný krok hodný generálmajora letectva USA se rozhlehl po místnosti. Brána se zavřela a Jack se zastavil před Sam, která stála před nastoupenými členy expedice.

"Vítejte na Atlantis, pane," uvítala ho se vší vojenskou přesností. Jakmile jí vrátil zasalutování, spustila pravou ruku podél těla.
"Děkuji, plukovníku, jsem rád, že jsem tady. Dlouho jsem tu nebyl."

Sam se jen usmála a ustoupila o krok vzad. Jack kolem ní prošel a pozdravil se s nastoupenými lidmi.

* * * * * * * * * *

Jeden z vojínů zavedl Jacka do ubikace, kde si generál odložil své zavazadlo. Poté vyšel z místnosti a jeho první kroky mířily k Samině kanceláři. Doufal, že tam bude sama, ale když přicházel ke dveřím, všiml si, že Sam zrovna mluví s Johnem. Pohybem ruky mu však naznačila, že může vstoupit.

"Zdravím, generále," poznamenal John s úsměvem a obrátil se zpátky k Sam, "no já už půjdu, nebudu rušit."
"Děkuji, Johne. Dořešíme to později," odpověděla. Když John vypochodoval z místnosti, vstala Sam od stolu. Měla dojem, že na ně skrz prosklené stěny civí tisíce očí. Ač se o svém vztahu s Jackem moc nechlubila, pomalu ji přepadal pocit, že to najednou ví celé město.

"Jak dlouho se zdržíš?" zeptala se pomalu a doufala, že použité tykání pro ni stále platí. Proč by sakra nemělo? Vždyť spolu chodíte, říkal jeden hlas uvnitř její hlavy. Druhý však oponoval: No jo, ale dva měsíce jste se neviděli a on je tu na oficiální návštěvě jako tvůj kontrolor.

"No, nejspíš do konce týdne, pokud vše půjde, jak má," odpověděl tiše a nervózně sklouzl pohledem na zem. Tolik se těšil, že ji zase uvidí, a když se mu to splnilo, připadal si. Jak vlastně? Hloupě?

Na chvilku zavládlo trapné ticho. Sam cítila, že musí něco říct, ale v tu chvíli ji nenapadalo jediné vhodné slovo. Za poslední dva dny doslova počítala minuty, kdy ho spatří. Dopředu si už připravila, co všechno mu řekne, ale když tu najednou stál před ní, nevěděla, jak začít.

"Neplánovaná aktivace!" rozeznělo se náhle městem. Sam v tu chvíli nevěděla, jestli má být ráda, že tento poplach přerušil její rozhovor s Jackem, jehož průběh byl nejistý, a nebo jestli být naštvaná, že se jejich osobní setkání oddálilo jaksi na neurčito. Omluvně se podívala na Jacka a s ním za zády vyšla z kanceláře ven na chodbu. Dorazili do řídící místnosti, kde již technik u hlavní konzole oznamoval, že se předčasně vrací jeden z týmů.

"Hlásí, že jsou pod palbou, dva zranění..."
"Otevřete iris, hned," zavelela Sam a dala do místnosti s bránou okamžitě zavolat lékařský tým.

Iris se otevřela a do místnosti proletělo skrz červí díru několik výstřelů z mimozemských zbraní. Po několika vteřinách z horizontu události vyplul tým v ohrožení. Iris se za nimi znovu zavřela a spojení s planetou bylo přerušeno. Sam seběhla po schodech dolů a zajímala se, jaký je stav zraněných.

"Podle předběžných odhadů," začala doktorka Kellerová, "mají středně těžká zranění. Pokud je dostaneme ihned na sál, budou zcela v pořádku a uzraví se rychle. Musíme si ale pospíšit," dokončila. Sam kývla, že rozumí, a nechala zdravotníky dělat svou práci.

Když shon utichl, zůstala Sam v místnosti sama s Jackem.

"Už... Vás někdo provedl po městě?" zeptala se Sam a schválně vykala. V tu chvíl je "nechránily" žádné stěny kanceláře. poslední, co potřebovala, byly zvídavé pohledy jejích kolegů.
"Ne... při této návštěvě ještě ne. Nebyl na to čas, zatím."
"Dobře. Když mě omluvíte, pane, mám důležitou práci, ale pošlu Vám někoho, kdo vás tu provede a seznámí Vás s pokroky, které tu byly učiněny od Vašeho posledního pobytu zde."
"To by bylo skvělé, plukovníku," usmál se Jack, ale v skrytu duše ho mrzelo, že to nebude ona, kdo s ním půjde. Přesto doufal, že dřív nebo později si na sebe čas najdou. Sam se vzdálila a nadávala si, že ho takhle odbyla. Ty jsi fakt husa, Samantho, nejdřív jsi jak malý dítě, co se nemůže dočkat Vánoc, a teď, když je tu, se chováš jako ignorant, nepromluvíš s ním kloudného slova a takhle ho odkážeš na bůh ví koho. Skvělé. 'Líp´ se ti to podařit nemohlo. Co si teď bude myslet? Že ho nechceš? Že se ho bojíš? Že ho už nemáš ráda? Můžeš si blahopřát. Horší přivítaní jsi mu připravit fakt nemohla. - No jo? Co když tě nechce ale ani on? Neviděli jste se dva měsíce. Co když... - STOP! Na co to zase sakra myslíš? Napadaj´ tě nesmysly, s těmito myšlenkami nakonec došla do kanceláře, kde se chtě nechtě pustila do pročítání další složky.

* * * * * * * * * *

Mezitím už Jack procházel město za doprovodu jednoho z vědců, který se generála snažil zasvětit do toho, co se zrovna na základně dělo. Jack ho však poslouchal jen na půl ucha. Valnou část věnoval přemýšlení nad sovu situací. Nebyl to zrovna nejlepší začátek, představoval jsem si to úplně jinak. Po pravdě jsme se moc nevyznamenal. No ale na druhou stranu nějaký důvěrnější rozhovor bude možný asi až později. Teď se musím chovat jako nabubřelý generálmajor z letectva, co přijel dohlížet. snad to Sam taky tak zamýšlí.

* * * * * * * * * *

Seděla ve své ubikaci a čekala, jestli za ní přijde. Když se najednou ozvalo zaťukání, trhla sebou v naději, že je to on. Vstala z postele a šla otevřít. jakmile však spatřila Johna, nadšení trochu opadlo.

"Ahoj, neruším?" zeptal se John s omluvným pohledem.
"Ne, v pohodě. Co potřebuješ?" zeptala se Sam. S Johnem ji sblížila jedna jistá rodinná záležitost. Stali se z nich přátelé, a tak nikdo nepovažoval za divné, když si tykali.

"No víš, jde o to, o čem jsme se bavili dneska u tebe v kanceláři než přišel generál O´Neill."
"Jo, tohleto. Pojď dál, vyřešíme to."

John se usmál a vstoupil do Samina pokoje. Kdyby však jen věděl, že je pozorovaly oči, které si to vše vysvětlovaly jinak, než měly.

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama