Ples (část 2)

6. září 2011 v 14:34 | Joli |  StarGate
Ples - část 2


Vyšli z hotelu. Jack si všiml, že nedaleko je jeden park, a tak navrhl, že by mohli jít tam. Procházeli potemnělou cestičkou parku kolem trávníku, na jehož záhoně voněly právě rozkvetlé růže. Trávník byl lemován lavičkami. posadili se na jednu z nich.

"Není vám chladno?" zeptal se Jack po chvilce.
"Ne, ne, jsem v pořádku. Je krásná noc... teplo... nebe plné hvězd."
"Hmm, to jsem nevěděl, že jste taková romantička."
"No.. romantička moc na to nejsem, ale ráda pozoruju hvězdy. Nikdo je ale nechce pozorovat se mnou. Nikdy se nikdo nechtěl... jen tak na ně dívat."
"Jak to?"
"Všichni se báli, že je začnu poučovat," pousmála se Sam.
"Fakt?"
"Bohužel. Nikdo nikdy nevěděl, že mám ráda pozorování hvězd jen tak. Bez jakýchkoliv informací."
Jack se usmál. Objal Sam kolem ramen a druhou rukou ukázal k hvězdné obloze.

"Podívejte, tam na tu jasnou hvězdu."
"Ano?"
"Ta je moje oblíbená."
"Vážně?"
"Jo... totiž... v bytě tady ve Washingtonu... mám teleskop. Přivezl jsem si ho z Colorada Springs a když mám čas, tak se občas dívám..."
"Opravdu?," usmála se a otočila se k němu. V tu chvíli si uvědomila, že ji objímá kolem ramen a jak blízko si jsou. Nesměle se mu podívala do očí. Do těch jeho nádherných čokoládových očí, které vždycky tak milovala. Dodávaly jí bezpečí. Vždycky, když se mu do nich podívala, rozlil se po jejím těle příjemný hřejivý pocit. Tak jako i teď.
Rukou, kterou před tím ukazoval na nebe, jí něžně položil na tvář. Pomalu si ji k sobě přitáhl a zlehka políbil. Zatřásla se vzrušením, ale neodtáhla se. Trochu se od ní oddálil a podíval se jí do jejích doširoka otevřených očí. Byl si tím jistý. Že k němu něco cítí. Miluju ji... vždycky jsem ji miloval... už od začátku.
Opět se k ní nahnul a spojil jejich rty. Do polibku, který byl delší a intenzivnější než ten předchozí. Byl plný lásky, nevyřčených emocí. Nevěděli, jak dlouho tam takhle byli, ale jedním si byli jistí. Že se to už nikdy nebude muset opakovat. A tak si to užívali, jak jen to šlo. Přítomnost toho druhého. Lásku, co k sobě cítili. Všechno to dali do toho jednoho polibku, který nechtěli, aby skončil.
Ani si nevšimli jedné partičky, která se usadila na jednom trávníku nedaleko jejich lavičky. B yli ticho. Do doby, kdy se začali hádat. Jack se nechtěně odtrhl od Sam a oba se podívali jejich směrem. Viděli, jak se ti mladíci perou o nějaký sáček s bílým sypkým práškem. Drogy, napadlo Jacka.
Vše se seběhlo velmi rychle. Dva z mladíků se začali strkat. Náhle jeden z nich vytáhl zpoza opasku pistoli a namířil ji na svého "kolegu". Jeden z přihlížejících se vrhl na ozbrojeného a chtěl mu pistoli vytrhnout z ruky. chvilku se o ni přetahovali, když najednou pistole spustila. mladíci se okamžitě přestali o pistoli prát a dívali se, jestli se někomu nestalo. vypadalo to, že jsou v pořádku, když ale uslyšeli Jackův zoufalý výkřik.

"Sam... bože... Sam? Slyšíš? Tak řekni něco... prosím.. Sam..."

Kluci se otočili jejich směrem a uviděli Sam, jak bezvládně leží v Jackově náruči. Jakmile zjistili, co způsobili, lekli se a utekli pryč. Jack byl strašně vyděšený. V duchu si začal nadávat, že s sebou nevzal mobil, a tak nemohl zavolat pomoc. Přemýšlel, co má dělat, jak jí pomoci... jak sehnat záchranku nebo někoho, kdo by je odvezl do nemocnice. V hlavě měl však jak vymeteno. Vzal tedy Sam do náruče, běžel s ní na ulici a doufal, že jim tam někdo zastaví. K hotelu a jeho autu to bylo v tu chvíli moc daleko. Blížilo se k půlnoci, a tak nebylo divu, že aut jezdilo už málo. Naštěstí však přece jen jedno jelo kolem. Jack vstoupil do silnice a donutil tak řidiče zastavit.

"Prosím Vás, pomozte nám. Postřelili ji... musíte nám pomoci... prosím..."
"Jistě jistě. Nastupte si, nemocnice je odsud kousek. Tady máte telefon... zavolejte tam, ať o nás vědí..."
"Jo.. jo... děkuju... bože můj..."

Do nemocnice dojeli ani ne za pět minut. Tam už na ně čekal zdravotnický personál. Jack vystoupil se Sam v náruči z auta a položil ji na připravené pojízdné lůžko. zdravotníci se rychle rozjeli směr operační sál. Přede dveřmi sálu sestra požádala Jacka, aby zůstal na chodbě. Ten neochotně souhlasil. Když Sam zmizela za dveřmi sálu, začal chodit nervózně sem a tam a nevěděl, co dělat. pak ho napadlo, že by asi měl někomu zavolat, kde jsou. Jednak někomu z plesu, a taky z SGC.

Za necelé dvě hodiny vyšel ze sálu doktor a nevypadá moc vesele.
"Doktore, co se děje? Jak to s ní vypadá? Řekněte mi to, prosím... musím to vědět..."
"Vy jste ten, co ji přivezl, že ano?"
"Ano, to jsem já."
"Vy dva jste příbuzní nebo..."
"Ne, ne. Dřív jsme spolu pracovali. Byl jsem její nadřízený... teď... jsme byli spolu na plese..."
"Aha no... jestli můžete, kontaktujte někoho z rodiny. Bude potřebovat někoho, kdo by tu s ní byl."
"To bude trochu komplikované. S bratrem se nestýká, její matka nežije a s otcem to bude trochu složité, ale zkusím ho sehnat. Doktore... co jí je?"
"Víte, utrpěla průstřel břicha. Ztratila hodně krve. Kulka těsně minula páteř a poškodila její pravou ledvinu. Kulku jsme naštěstí vyndali, ale ta ledvina nevypadá dobře. Pokud se nezahojí, budeme ji muset odoperovat"
"Bože můj... já... ale když... přijde o ledvinu, bude muset odejít z armády."
"Z armády?"
"Ona je vědec - voják."
"To je mi líto, ale když na to dojde, budeme to muset udělat."
"A. šla by případně provést transplantace?"
"Ano, to je možné, ale museli bychom ji dát na seznam čekatelů. Trvá to dlouho, než se najde vhodný dárce. Ale jinak ano. Ta možnost tu samozřejmě je."
"Děkuju. Mohu ji vidět, prosím??"
"Za chvíli ji převezou na pooperační. Pustím vás k ní, ale jen na chvilku..."
"Dobře... děkuju..."

Vešel do pokoje a i když to na něm nebylo znát, vevnitř plakal. Hroutil se. Vše se v něm bortilo. Všechny hranice... pravidla. Vnitřně ho to svíralo a vysilovalo, když ji tam tak viděl ležet na posteli připojenou ke spoustě přístrojům. Připadala mu tak křehká... nepatrná... zranitelná. Zabolelo ho u srdce. Přistoupil k její posteli a začalo ho pálit v očích. Za chvilku přišla sestra a poprosila ho, aby opustil pokoj. Jack chtě nechtě poslechl a odešel. Ještě se informoval, v kolik hodin může další den přijít, a pak vyšel ven na ulici. Došel do hotelu, vzal si svoje a Saminy věci a chlápkovi, co tam měl na starosti prezenci hostů, řekl, že odchází a už se nevrátí.
Celou noc chodil po městě. Potřeboval si provětrat hlavu a urovnat myšlenky. Stejně věděl, že kdyby šel domů a zkoušel usnout, nepovedlo by se mu to.
K ránu zašel domů se převléknout. ještě jednou pak zavolal do SGC, jestli by mohli vyřídit někomu z SG-1, zdali by nemohli dorazit, a pak vyrazil zpátky do nemocnice.

Když tam došel, namířil okamžitě do Samina pokoje. Ležela tam stejně bezbrann+ jako předchozí večer a Jackovi to trhalo srdce. Sedl si k ní na postel a přemýšlel. ani si nevšiml, že do pokoje někdo vstoupil.

"Ahoj, Jacku..." oslovený se otočil a spatřil své přátele.
"Ahoj Danieli, Tealcu. Díky, že jste přišli."
"Jak se to stalo?"
"Byli jsme na plese a šli se na chvilku projít ven. Byli jsme v parku, když se nějaký kluci... začali hádali o nějakej sáček. Asi drogy. Jeden z nich vytáhl pistoli... začali se o ni prát, a pak to vystřelilo... a ona..." nebyl schopen do doříct.

* * * * * * * * * *

Po několik následujících dní ležela Sam stále na jednotce intenzivní péče. Jack u ní seděl den co den a nechtěl se od ní hnout do té doby, než se probudí z komatu. Policisté ho mezitím vyslechli, zapsali si jeho výpověď a doufali, že s jeho pomocí ty mladíky najdou rychleji. Nemuseli ani dlouho čekat. Kluk, co byl zodpovědný za Samino zranění, se šel sám ohlásit na policii a díky němu byli dopadeni i ti ostatní.

* * * * * * * * * *

Byly to už skoro dva týdny od nehody a Sam se stále neprobouzela. Jack seděl na posteli, držel ji za ruku a něco jí vyprávěl, jak mu doporučil doktor, když najednou začaly přístroje hlasitě pípat. Jack se vyděsil. Vyběhl na chodbu a sháněl pomoc. První sestra, kterou na chodbě potkal, hned vešla do pokoje. Za ní pak přispěchala další sestra a ošetřující lékař. Jack stál vyděšeně opodál a sledoval je.

"Co... co se děje?"
"Sestro, odveďte ho pryč."
"Ano, doktore."
"Řekněte mi to... prosím... co s ní je?"
"Její ledvina kolabuje. Ten průstřel ji velmi poškodil. Musíme operovat, okamžitě."
"A co ta transplantace?"
"Dali jsme ji na seznam čekatelů, ale je příliš pozdě. Nenajdeme dárce včas."
"A co já? Já bych jí nemohl dát svoji ledvinu?"
"Musel byste projít testy, jestli jste vhodný dárce. Musíte mít stejnou krevní skupinu jako ona."
"To mám. Chci to pro ni udělat. Prosím."
"Dobře. Sestro, odveďte ho. Víte, co máte dělat..."
"Ano. pojďte se mnou."

o 3 měsíce později

Sam se již konečně zotavovala z operace, která nakonec dopadla dobře. Jack byl vhodným dárcem a díky němu mohla Sam pokračovat ve své vojenské kariéře. Jack věděl, že už do žádných akcí nepůjde a k papírování mu jedna ledvina stačila. Sam mu za to byla vděčná. Jednak jí v podstatě zařídil budoucnost a hlavně jí zachránil život. Zase. Ještě sice nechodila na žádné mise, ale už pracovala v SGC. Pomáhala při výzkumech přístrojů a tak podobně. Jack odjel zpět do DC, ale pravidelně Sam volal, aby se ujistil, že je v pořádku.

* * * * * * * * * *

Sam ležela ve své posteli a přemýšlela. Snažila se usnout, ale v hlavě se jí pořád honily události, které se nedávno staly. To, jak byla na plese. Jak se procházela s Jackem po parku. Jak se políbili. V podstatě na to myslela neustále. nemohla se toho zbavit. A ani si pořádně nebyla jistá, jestli to chtěla. Stále cítila jeho horké rty na těch svých. I když to byly tři měsíce, připadalo jí to jako včera. Náhle ji vyrušilo zazvonění telefonu. podívala se na budík, který ukazoval tři čtvrtě na dvanáct. Kdo by to mohl být?? pomyslela si. na displeji blikalo Jackovo jméno.

"Haló?"
"Ehm, ahoj... nevzbudil jsem vás?"
"Ne. Ne, dobrý, nespala jsem. Co se děje, že voláte tak pozdě?"
"No, jen jsem vás chtěl slyšet"
"Aha. To voláte tedy jen tak?"
"V podstatě ano. Nezlobíte se?"
"Na vás? Ne. Jistě, že ne," pousmála se.
"To jsem moc rád. Chtěl jsem se zeptat, co děláte zítra?"
"Mám volno, proč?"
"To vím, že máte volno. Máte něco naplánovaného?"
"Ne. Asi ne, proč se ptáte??"
"Já jen - nechtěla byste přijet do DC? Mohli bychom někam zajít..."
"To má být pozvání?"
"I tak se to dá říct. Přijedete?"
"No, proč ne. Ráda"
"Fakt? No to je skvělé. Hned se mi bude lépe usínat."

Sam se musela zasmát, když ho slyšela. Jak jen to dělá, že mě pokaždé rozesměje?

"Tak jo, nechám vás se vyspat."
"Díky, pane."
"Neni zač. Dobrou noc. A uvidíme se zítra"
"Dobrou pane."

Sam položila telefon a usmála se. Zítra se s ním uvidím.

* * * * * * * * * *

Druhý den dorazila Sam okolo půl jedenácté na letiště v DC. Jack tam už na ni čekal. Se třemi rudými růžemi v ruce. Nejdříve zašli k němu do bytu, aby si tam Sam trochu odpočinula po dlouhém letu. Okolo poledne pak zašli na malý oběd, a poté se byli projít. Ani si nevšimli, že došli k parku, kde se stala ona osudná nehoda. Ocitli se nedaleko tryskající fontány. Na lavičkách sedělo pár lidí. Bylo pod mrakem, ale teplo. Zastavili se, ani nevěděli proč. najednou na ně začaly dopadat dešťové kapky. Podívali se na nebe, a pak tomu druhému do očí. Pohladil ji po tváři a něžně spojil jejich rty do dlouhého polibku.

THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama