Otec a dcera - 3. kapitola

17. září 2011 v 11:41 | Joli |  StarGate
Otec a dcera - 3. kapitola



Když se holky nevracely, rozhodl se nakonec Ted - Melaniin brácha - zavolat Rickovi. Ten byl celou dobu doma a strachem bez sebe. Pořád se obviňoval, že je to jeho vina, a Amy nevěděla, jak ho utišit.

"Anderson," představil se do telefonu
"Tady Ted, jsem Melin bratr. Já... mám takovej dojem. Špatnej. Je deset večer a holky nikde. Já mám strach. Neozvaly se vám?"
"Ne, bohužel," povzdechl si Rick. "Doufal jsem, že tobě ano. Víš co? Přijeď sem k nám. Doma nech vzkaz, aby zavolaly k nám domů... kdyby se náhodou vrátily a ty tam nebyl."
"Dobře, přijedu..."

Rick mu nadiktoval adresu. Pak zavěsil a do očí mu vhrkly slzy.

"Amy, já mám strach. Děsnej strach... aby se jí něco nestalo. Jestli jí někdo ublíží... nikdy si to neodpustím. Do konce svýho života..."
"Ricku, bude v pořádku, určitě ano."
"Jsem špatnej otec..."
"To není pravda a ty to víš. Jsi skvělý otec, lepšího si Wyl nemohla ani přát."
"Tak proč teda utekla?" nechápal Richard. "Kdybych byl dobrý otec, nehádali bychom se a ona by k tomu útěku neměla důvod"
"Ricku, vrátí se. Určitě ano."
"Já... bojím se o ni. Hrozně moc."
"To je pochopitelné. Je to tvoje dcera... a moje taky, taky se o ni děsně bojím. A le teď musíme být silní a..."

Přerušil ji domovní zvonek...

"To bude Ted, jdu otevřít," nabídla se Amy.
"Dobře, díky..."

Amy otevřela a Ted vběhl do domu.

"Tak co, ozvala se vám??"
"Ne, bohužel. Pojď dál..."
"Jo... děkuju. Já nevím... co mám dělat. Bojím se. Je to moje vina. Měl jsem se jich zeptat kam přesně jdou. Nechci, aby se jim něco stalo... já.."
"Jo, my se o ně taky moc bojíme..."

Vešli do obýváku, kde Rick seděl na gauči a zíral před sebe... podíval se na Teda a kývnutím ho pozdravil...

"Hele, Tede, fakt nevíš, kam mohly jít?"
"Ne, to nevím. bohužel."

* * * * * * * * * *

Holky seděly potichu na zadních sedačkách a neodvažovaly se ba ani pohnout. Chlap na ně koukal v zrcátku. Bály se ho. Jeho pohled byl tak... vlastně ani nevěděly, jak to popsat. Každopádně tak nějak tušily, že je nečeká nic dobrého. Muž zastavil na kraji města, do kterého holky měly namířeno. Zaparkoval před nízkým domem. Ukázal na pistoli a pokynul holkám, aby vystoupily a ani se nepokoušely utéct. Naznačil jim, ať jdou k domu. Odemkl... holky nejistě vešly.
Budova byla vybavena velmi spoře. Málo nábytku, věci sice srovnané, ale všude bylo zaprášeno. Donutil je vejít do kuchyně. Přes tu pak přešly do místnosti velké 2x3 metry a vysoké tak 2,5. V místnosti byla jedna postel, malá skříňka, malé okénko, které vedlo do dvora a kterým by se holky neprotáhly ani kdyby chtěly, a provizorní záchod s malým umyvadlem. Chlap je přiměl vejít dovnitř, a pak za nima zamkl. Holky na sebe zkoprněle koukaly.

"Wyl, já se bojím..." špitla Melanie. Její hlas se třásl strachem.
"Mel, já taky. Promiň, můžu za to já, že jsme se dostaly do téhle situace. Neměla jsem utíkat z domova a nutit tě, abys utekla se mnou."
"Neobviňuj se. Šli jsme do toho spolu."
"Já mám strach... já chci tátu... já chci zpátky k tatínkovi..."

4. kapitola - zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama