Otec a dcera - 2. kapitola
Rick popadl obálku, rozevřel ji a vytáhl z ní hustě popsaný papír. Okamžitě poznal její písmo.
Drahý tatínku!
Ano, utekla jsem z domova. Je to tak, ale nemusíš mít o mě strach, vím, co dělám. A proč to dělám. Nic se mi nestane. Jedu tam, kde si mě někdo všimne, bude se o mě zajímat a nebude mi nic zakazovat. Vím, stalo se toho v posledních dnech hodně, ale nic ti nevyčítám. Jen chci, abys věděl, že to musím udělat. Dokázat ti, že jsem skoro už dospělá a dokážu se o sebe postarat sama. Že už mě nikdo nemusí vodit za ručičku jako malou holku, když se mu to hodí. Už mě totiž nebaví, že jsem jednu chvíli pro vás "skoro dospělá" a jindy zase "ještě furt malá". Potřebovala jsem vypadnout a být někde, kde mě budou poslouchat, když se budu potřebovat svěřit. Ne jako u nás, kde řeknu, že bych potřebovala, aby mě někdo poslouchal, a je mi na to odpovězeno, "teď ne, až později, třeba večer, ano?", protože se zrovna staráte o Oli nebo "hrozně důležitě pracujete". Prostě potřebuju být někde, kde mě vyslechnou, když já to potřebuju nejvíc. Tohle se prostě nedalo vydržet. A pak se divíte, že mám dojem, že se o mě nezajímáte a nebo že brečím.
Nebo odmítání mě zapojit do konverzace "dospělých". Už mě nebaví poslouchat to vaše "na to jsi moc malá, abys tomu rozuměla...". Já už nejsem malá, ale vy jste si toho asi ještě nevšimli. Chci se zapojit do hovoru, když si myslím, že mám k tomu co říct a něco o tom vím. Ale vy si asi říkáte "je jí teprve čtrnáct, je to ještě dítě, co o tom může vědět...". To je u vás normálka. Ale já se o věci kolem sebe zajímám a docela hodně, ale to jste asi ještě nezaznamenali. A nebo vás to prostě nezajímá.
Tati, nezlob se na mě, ale musela jsem to udělat. Potřebuju být sama nebo s někým, kdo je na tom stejně jako já, a ujasnit si to. Neměj o mě strach. Jsem a budu v pořádku. Promiň. Mám tě ráda. A doufám, že ty mě taky ještě máš rád... aspoň trošku. I když jsi mi to poslední dobou mockrát neřekl.
Wylie
Rickovi se třásla ruka. Proboha... ona utekla z domova. Kvůli mně. Co jsem to udělal? Přečetl si dopis ještě jednou a štípl se do tváře, jestli se mu to nezdá. Nezdálo. Seběhl dolů a ukázal to Amy.
"Proboha, co budeme dělat?" zeptala se starostlivě Amy, když si dopis přečetla
"To já sakra nevím. Zkusím jí zavolat na mobil. Kde mám ten telefon..."
Rick vyťukal její číslo a čekal. Na druhém konci se ozvalo vyzvánění.
"No tak, vem to, Wyl... tak dělej..."
"Co se děje?"
"Nebere to."
"Zkus to znova..."
Ale opět to nebrala.
"Co jsem to udělal?"
"Ricku..."
"Amy, je to moje vina, utekla kvůli mně. To, že jsem jí nedovolil tu oslavu byla poslední kapka. Jestli se jí něco stane."
"Ricku, bude v pořádku, nic se jí nestane, uvidíš... je to velká holka."
"Jo velká holka... to je to. Já... proč jsem byl tak slepý? Je skoro už dospělá... ale já ji doteďka bral jako svoji malou holčičku... a neuvědomil si, jak se mi mění před očima."
"Ricku, nech toho. Není čas se obviňovat. Přemýšlej, kde by mohla být. Co ta její kamarádka?"
"Myslíš Melanii?"
"Ano, to je ta, jak u ní nedávno byla, ne?"
"Co je s ní??"
"Nemohla by být tam??"
"No, ano, to je možný..."
"Máš k nim číslo?"
"Nemám, ale vím, kde bydlí."
"Tak tam zajedeme," navrhla Amy.
"Ale co Olívie? A ta její kámoška, co ji měla Wyl hlídat? Za chvíli ji přivezou a my měli jít na tu akci. Sakra, co teď?"
"Víš co? Jeď k Melanii. Já tu zatím počkám, až přivezou Lily. Zavolám Davovi, že přijedeme později, a pak brnknu našim, jestli by teda nemohli nakonec přijet."
Rick popadl klíče a doklady a bez jediného slova odpovědi vyběhl z domu. Nasedl do auta a jel k domu, kde bydlela Melanie.
* * * * * * * * * *
(mezitím u Melanie)
"Wyl, ty jsi fakt přišla. To tě tvůj táta pustil?"
"Ne... utekla jsem."
"Cože?" vytřeštila Melanie oči.
"Jo musela jsem, bylo to k nevydržení."
"To mě mrzí."
"Jo, to je jedno. Můžu dál?" požádala Wyl svoji kamarádku.
"Jo jasně. Naši nejsou doma, jsem tu sama s bráchou a ten problémy dělat nebude. Vašim nezavolá, jestli se toho bojíš."
"Tak to je super."
"Co hodláš dělat?," otázala se Mel, když vešli. "Tvůj táta určitě ví, že se spolu kamarádíme, a tak ho asi napadne, že jsi šla sem."
"Jo, asi jo, ale stejně, musela jsem za tebou. Nevím, komu jinému to mám říct. Jsi moje nejlepší kamarádka."
"Wyl, co se děje? Děsíš mě."
"Já... potřebuju být někde, kde mě nenajdou. Aspoň na chvíli... bez nich. Co mám dělat? Kam mám jít?"
"Hele, mám stejný... teda podobný... problém..." přiznala Melanie.
"Jak to?"
"No víš, naši se poslední dobou děsně hádaj a je jim to naprosto jedno, jestli je slyším nebo ne. Hádaj se kvůli všemu. I kvůli kravinám a já to prostě už nevydržím. Mám je oba ráda a bojím se, že se budou chtít rozvést. Já ale chci být s oběma najednou. Ale oni to spolu nevydržej. A já nevím, co mám dělat. Teď spolu jeli ke známým. Nevím, jak to tam spolu zvládnou, aniž by se tam před nima pohádali. Každopádně, já to prostě nevydržím být s nima, když jsou pořád v sobě a jsou na sebe jak psi. Prostě to nejde. Nejradši bych někam utekla. Daleko od nich, abych je nemusela poslouchat. Co mám dělat?"
"Tak pojď se mnou," navrhla Wylie.
"A kam chceš jít?"
"To ještě právě nevím... kamkoliv, kde nás nebudou hledat."
"Vážně nevíš o nějakém místě?"
"Ehm... zatím ne, ale něco najdeme. Jak jsi řekla, tady nás najdou. Musíme pryč. Nic jiného se dělat nedá. Chceš teda jít se mnou?"
"Tak jo. Dej mi chvilku, jen si vezmu pár věcí."
"Dobře, ale pospěš si. Touhle dobou už táta určitě našel můj dopis, co jsem mu napsala, a bude spěchat sem."
"Jasný..."
Melanie si do školního batohu naskládala několik věcí, a poté obě dívky vyrazily neznámo kam.
* * * * * * * * * *
Když Rick dorazil před dům, už tam nebyly. Párkrát zazvonil a po chvíli se ve dveřích objevil asi dvacetiletý mladík.
"Ahoj, já jsem..." chtěl se Rick představit, ale mladík ho přerušil.
"Vím, kdo jste."
"Je tu Wylie? Moje dcera? A Melanie?"
"Nejsou tu, odešly asi před pěti minutama."
"A kam šly?"
"To nevím."
"Jak, nevíš????"
"Ptal jsem se a Mel říkala, že se jdou jen tak projít a že brzo přijdou. Tak jsem se dál nezajímal."
"A kde jsou vaši rodiče?"
"Pryč u známých, včera odjeli a vrátí se zítra večer."
"Super. Moje dcera uteče z domova a nikdo neví kam. Nevíš, kam by mohly holky jít? Nemají nějaké oblíbené místo?"
"O ničem nevím, ale Mel říkala, že se určitě vrátí."
"To je super, že to řekla. A ty jí věříš?"
"No... jo... je to moje sestra..."
"Jo a ty jsi její skvělej starší zodpovnější brácha. To ses nemohl zeptat kam přesně jdou? Vždyť jsou obě nezletilé. Máš za svou sestru odpovědnost."
"Vy máte tak co říkat..." namítl mladík.
"Co tím myslíš?"
"Vy asi taky nejste příliš zodpovědnej, když vám vaše dcera utekla..."
"Nebuď drzej jasný?"
"Nejsem drzej. jen říkám, co si myslím."
"Hele... jestli se mojí dceři něco stane, nepřej si mě..."
"Proč si vylejváte zlost na mě? Mě Wylie neutekla."
Rick se na chvíli odmlčel. Věděl, že má ten kluk pravdu.
"Jo... promiň. Hele, kdyby se holky vrátily, zavolej mi jo? Tady je moje číslo..."
"Dobře..."
Rick nastoupil zpět do auta. Vzal telefon a zavolal Amy.
"Tak co, máš ji?" bylo první, co Rick zaslechl.
"Ne, není tu. Podle Melaniina bratra někam odešly a on neví kam."
"Proboha, co budeme dělat?"
"To nevím, Am. Já tam nemůžu - na tu charitu pro ty děti s DMO... zatímco moje dcera je bůh ví kde."
"To je jasný. Zavolám tam, že nepřijdeme."
"Hele, jestli tam chceš jít, tak běž. Já se pokusím Wyl najít."
"Ricku, je to i moje dcera. Mám ji ráda jako svoji vlastní a bojím se o ni stejně jako ty. Pomůžu ti. Naši už přijeli a o malou se nám postarají."
"Dobře, díky. Pojedu domů, a pak se rozhodnem, co dál."
"Tak jo... zatím."
"Zatim."
Rick odložil mobil na přední desku auta a rozjel domů.
* * * * * * * * * *
"Wyl, už jdeme víc jak hodinu. Bolí mě nohy, pojď si na chvilku někam sednout..."
"No dobře, ale kam?"
"Co támhle? Do toho KFC..." navrhla Melanie.
"Tak jo, ale jen na chvilku. Musíme pak dál. Už jsme skoro na kraji města."
"A víš, kam vlastně půjdeme?"
"Jo... mám to vymyšlené."
"Dobře... tak pojďme."
Holky vešly do KFC a objednaly si něco malého k jídlu. Seděly tam asi půl hodiny, když vyšly zase ven a vydaly se směrem z města.
"Kam teda půjdeme?"
"K nám na chatu," odpověděla Wylie.
"Cože?? Tak daleko?"
"Hele, to se snad chceš vrátit domů nebo co?"
"Ne, to ne..." připustila Mel.
"Vidíš. A nikam jinam jít nemůžeme. Nebo nás aspoň nic lepšího nenapadlo. Nikdo nás tam hledat nebude. Věř mi, je to dobrý plán. Jen mi musíš věřit. A neboj, nepůjdeme pěšky celou cestu. Musíme se jen dostat odsud do vedlejšího města a odtamtud se svezem autobusem. Zbytek dojdeme po vlastních. Bude to v pořádku, neboj."
"Dobře no. Tak teda hurá do vedlejšího města."
* * * * * * * * * *
Když Rick přijel domů, Amy mu vyšla naproti.
"Něco nového? Neozvala se ti?"
"Ne, neozvala."
"Co budeme dělat?"
"Holky řekly Melaniinu bráchovi, že se prý dneska vrátí. Dal jsem mu svý číslo, aby mi zavolal, kdyby přišly, ale mám dojem, že se nevrátí."
"Ricku, co to..."
"Amy, já mám strach, že jsem to všecko děsně zbabral."
"Ricku, nic jsi nezbabral."
"Tak mi řekni, proč teda Wyl utekla, když jsem nic nezbabral? Kdybych udělal všecko správně, byla by teď doma. Proč já ji jen nepustil na tu oslavu," povzdechl si šedovlasý muž.
"Miláčku, neobviňuj se. Nemůžeš za to..."
"Ale ano, Amy, můžu. Je to moje vina, že je teďka pryč. Co jsem to za otce..."
"Ricku..."
"Amy, prosím..."
"Co budeme dělat, když se holky nevrátí?"
"Zavoláme na policii..."
* * * * * * * * * *
"Wyl, jak dlouho to ještě bude trvat?"
"Ježiš, ty taky nic nevydržíš, Mel. Ještě dva kilometry. Za půl hodiny tam jsme. Pak počkáme na zastávce na autobus. Pojedem asi hodinu, a pak kilák a půl k naší chatě dojdem po svých."
"No dobře..."
Chvíli šly mlčky. Rozhodly se, že půjdou radši po silnici. Do města se dalo dostat i zkratkou přes pole, ale na to se holky moc bály, že se ještě ztratí. Wyl věděla, že po silnici se dostanou přímo až k autobusové zastávce.
Najednou kolem nich projelo tmavé auto a se skřípěním zastavilo před nima. Z auta vystoupil muž okolo čtyřicítky a namířil si to k nim. Holky se děsně lekly. Chtěly se schovat nebo utéct, ale nebylo kam. A křičet o pomoc by jim nepomohlo. V okolí nebylo žádné stavení, auta tam v tu dobu moc nejezdila a do města to byl ještě pěkný kousek.
"Holky, kam jdete, nechcete svézt?"
"Promiňte, ale do toho vám nic není..."
"Hele, jestli jdete do města, jako že určitě ano - kam byste jinam také šly, že... - tak já vás klidně svezu. Jedu sám a v autě mám místa dost."
"To je dobré... děkujeme. Chceme jít pěšky... děláme to pro svoje zdraví."
"Já vás fakt klidně svezu, to není problém..."
"Fakte, nechceme, děkujeme. Je to od... vás moc milé, ale nemáme zájem. A teď už musíme jít..." řekla spěšně Wylie a popostrčila Mel před sebe. Rychle obešly muže i auto a spěchaly. Věděly však, že si tím asi moc nepomůžou. A taky že ne. Muž nastoupil do auta, předjel je a opět zastavil. Z přihrádky na přední desce auta vyndal pistoli, namířil je na holky a donutil je nastoupit do zadní části vozidla.
3. kapitola - zde