Jsem tu - jen a jen pro tebe (část 2)

8. září 2011 v 13:03 | Joli |  StarGate
Jsem tu - jen a jen pro tebe - část 2.


Došli do jejich čtvrti, když začalo mírně poprchávat.

"Začíná se dělat nějaké dusno, možná přijde bouřka..."
"Jo máš pravdu, měli bychom si pospíšit, abychom to neschytali."

Přidali do kroku, když do ulice, po jejíž chodníku šli, zabočilo černé auto. Přijelo k nim a z auta vyskočila skupina pěti chlapů a obklíčili Ricka a Amy. Ti se vyděšeně zastavili.

"Co se děje? Co chcete? Kdo jste???"

Nikdo neodpověděl. Tři chlapi napadli Ricka a začali do něj bušit hlava nehlava. Další dva popadli Amy za paže a chtěli ji násilím donutit, aby nastoupila do přistavěné dodávky, ale ta se bránila co mohla. Naštěstí do ulice zabočilo další auto. Útočníci se lekli, a tak radši vzali nohy na ramena. Naskočili do dodávky a odjeli co nejrychleji to šlo. Rick mezitím ležel na zemi a sotva se hýbal.

"Ricku, miláčku, jak ti je?" zeptala se ustaraně Amy... do očí se jí draly slzy... měla o něj veliký strach..
"Budu v pořádku. Pomoz mi vstát..."

Amy ho chytla v podpaží a pomohla mu postavit se na nohy. Vypadal strašně. Na obličeji spousta škrábanců, ze natrženého rtu mu tekla krev, pod okem se mu začal vybarvovat monokl. Mezitím z auta, které se v pravou chvíli objevilo v ulici, vystoupil starší pán.

"Potřebujete nějak pomoci? Nemám zavolat záchranku nebo policii?"
"Ne ne, to je dobrý. Zapomeňte na to. Děkujeme, že jste se tu objevil."
"Vážně něco nepotřebujete?"
"Opravdu ne, děkujeme."
"Jak si přejete, tak se držte, dobrou noc."
"Dobrou..."

Pán nastoupil a odjel...

"Pojď, půjdeme... naštěstí to nemáme domů daleko..."

* * * * * * * * * *

Když dorazili domů, Rick se svalil na gauč. Amy mu pomohla sundat sako a motýlka. Poté zašla do kuchyně a do obýváku se vrátila s lékárničkou a ledem, aby mu ošetřila rány.

"Ricku, vážně to nechceš hlásit?"
"Ne, nechci. Co bychom jim tak řekli? Vždyť o nich nic nevíme... jak vypadali... jakou měli značku auta... nic... nemělo by to cenu."
"No dobře, jak myslíš."

* * * * * * * * * *
(o týden později)

Amy se vracela domů ztichlou ulicí. Byla na večeři s lidmi z natáčení. Restaurace se nacházela asi patnáct minut pěšky od domu, kde bydlela s Rickem, a tak se rozhodla, že auto nechá doma a půjde pěšky. Zrovna prošla okolo nonstop kavárny, kde seděli tři lidé, a poté zabočila do úzké uličky, která lemovala malý parčík, do něhož občas s Rickem zašla posedět si na lavičku. Domů to měla ještě pět minut rychlé chůze. Ulice byla prázdná a všude bylo ticho, jen tu a tam se ozval zvuk motoru auta projíždějícího po hlavní ulici. Náhle zaslechla jakýsi šramot. Vycházel z křoví v parku. Během chvilky se na ni vyřítil chlap zahalený v masce. Srazil ji na zem. Amy se bránila, co mohla, ale on byl o hlavu větší a silnější, takže ona neměla sebemenší šanci.

* * * * * * * * * *

Když útočník utekl, ležela Amy ještě chvilku na zemi bez hnutí. Bolel ji celý člověk. Po tváři jí tekly slzy. Byla špinavá, potlučená a... zneuctěná. Pomalu se zvedla a opřela se obrubník, který ohraničoval trávník parku. Celá se třásla, když se v kabelce snažila najít mobil. Musela zavolat Rickovi. Potřebovala ho. Nutně.
"Anderson, prosím?"
"Ricku, tu jsem já... prosím... přijeď za mnou," vzlykla žena do telefonu.
"Amy, co se stalo, kde jsi? Děsíš mě..."
"Jsem u parku...v Abbyroad..."
"Co se stalo?"
"Ricku... já … nemohu to říct po telefonu. Prosím... přijď... co nejrychleji. Prosím."
"Dobře, hned jsem tam... vydrž."

Když ji našel, seděla stále na zemi, třásla se a plakala. Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen. Amy se k němu přitiskla. Chvíli nic neříkali. Nechtěl na ni tlačit. Věděl, že začne sama, ale že potřebuje čas.

"Ricku... proč já?"
"Amy, co se stalo?"
"Já... šla jsem domů. Najednou... se tu objevil chlap... a napadl mě... a on..."
"Co... co ti udělal?"
"Ricku... on mě... on mě... znásilnil," vykoktala.

Amy zabořila hlavu do jeho bundy. Její slzy mu máčely tričko, které měl na sobě. Jemu to ale v tu chvíli bylo jedno.

"Pane bože... Amy..."
"Ricku... proč já? Co jsem komu udělala?"
"A víš jak vypadal?"
"Ne... nevím. Měl kuklu. Ricku... já chci jít domů. Bojím se, že zase přijde... že se vrátí... a že to udělá znova..."
"Šššš... pojď.. půjdeme domů. Neboj se. Jsem tu s tebou."

Rick jí pomohl vstát. Podpíral ji a pomalu s ní kráčel k domovu.

* * * * * * * * * *

Bylo to asi 14 dní, co se Amy stále vzpamatovávala ze znásilnění. Fyzicky byla v pořádku, ale psychicky... Přes den, když někam šla, tak jedině s někým a po večerech a v noci nevycházela vůbec. Když byla doma sama, zamykala se a k spánku se šla uložit jen, když byl Rick doma a ona mohla usnout po jeho boku - nejlépe v jeho náruči.
Necelé tři týdny po jejím přepadení, jí přišel dopis. Očekávala zprávu od své matky, která byla zrovna na dovolené v Evropě a slíbila jí, že jí napíše. Obálka byla sice nadepsaná strojem, ale razítko bylo z Francie, a tak si Amy myslela, že jí mamka opradu napsala a ten dopis je od ní. S chutí rozevřela obálku a těšila se, jak si přičte dlouhosáhlé vypravování o místech, které její mamka navštívila. Jaké to bylo ale překvapení... nepříjemné překvapení, když z obálky vytáhla několikrát složený papír, na kterém byla nakreslená její postava houpající se za krk na provaze visící ze stromu. U toho byl připsán text: "Jestli se nerozvedeš s Andersonem, jsi mrtvá."
Amy se celá rozklepala. Kdo mi to jen píše??? Co se to děje? Nejdřív nás přepadli... pak to... znásilnění... a teď... co to je? Je to jen náhoda... nebo... je to úmyslně... kdo to dělá? Proč já... co jsem komu udělala? Amy se rozplakala a dostala děsný strach. Musela zavolat Ricka.

"Ricku, přijeď domů... já se bojím."
"Amy... já teď natáčím..."
"Já vím a moc mě to mrzí, ale přijeď... prosííím... dostala jsem dopis."
"Jaký dopis?"
"Někdo... mě vyhrožuje."
"Cože??? Co je v tom dopise?"
"Že když se s tebou nerozvedu, tak jsem mrtvá. Je u toho obrázek. Jsem na něm já, jak visím na provaze ze stromu... prosím... přijeď..."
"Amy, zamkni se a vydrž... hned jsem u tebe."
"Tak jo... pospěš si prosím."
"Neboj, budu tam za chvilku... vydrž... miluju tě."
"Já tebe taky."

Amy položila telefon. Oběhala celý dům a pozamykala veškeré dveře a okna na všechny západy. Pak vyšla do patra a zamkla se do ložnice. Asi za dvacet minut uslyšela z přízemí hluk.

"Amy?? Amy, to jsem já, Rick, kde jsi??"

Amy vstala z postele, kde do té doby ležela zachumlaná pod peřinama, a klepala se jako osika. Odemkla a vyšla na chodbu a ke schodům.

"Ricku... tady jsem..."

Seběhla ze schodů a padla mu do náruče.

"Já se tak strašně bojím... co mám dělat?"
"Šššš, jsem už u tebe. Nikdo ti neublíží."
"Kdo to je? A proč mi to dělá?"
"Já nevím, miláčku, ale přijdeme na to. Slibuju. Ukaž mi ten dopis, ano?"
"Tak jo... leží v kuchyni na stole."

"Amy, měli bychom to hlásit... tohle nemůže být náhoda..." řekl Rick, když s Amy stáli v kuchyni a Rick se díval na dopis.
"Já vím, ale bojím se... že když to ohlásíme, bude to ještě horší."
"A co chceš dělat? Vyhovět mu a rozvést se se mnou?"
"Ne, to samozřejmě ne. Nikdy bych se s tebou nerozvedla, vždyť to víš."
"Já vím, promiň, omlouvám se. Neměl jsem to říkat..."
"To je dobrý. Co ale budeme dělat? Nechci, aby se ti kvůli mně něco stalo."
"Neboj, nic se mi nestane."
"Jak to můžeš vědět?"
"Dobře, nevím to. Ale budu s tát při tobě. Uvidíš, nakonec zjistíme, co se děje a kdo zatím stojí ano?"
"Tak jo, děkuju. A promiň, že jsem ti volala doprostřed natáčení."
"Neomlouvej se. Udělala jsi dobře, že jsi mi zavolala."

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama