Chata (část 2)

12. září 2011 v 17:08 | Joli |  StarGate
Chata - část 2.


"Sakra," zaklel pro sebe, když spatřil vodu prodírající se pode dveřmi do domu.
"Co budeme dělat?"
"Co budeme dělat, co budeme dělat... ven se nedostaneme. Jakmile se voda dostane až do domu, jsme v háji. Venku je to zatopený. Čapněte co nejvíc věcí, co unesete a rychle s tím na půdu. Berte jen to, co budeme potřebovat. Deky, mobil... cokoliv, co nás napadne. Dělejte, nemáme moc času."
"Dobře..."

Pobíhali po domě... vody po kotníky... brali, co se dalo a nosili to na půdu. Asi po půl hodině už tam měli vše, co považovali za nutné a usadili se tam. Půda byla zpola zařízena jako pokoj, ale dlouho nebyla používaná.

"Tady jsme v bezpečí. Voda se sem nedostane... bude to zatopené jen dole. Třicet centimetrů maximálně. Aby to bylo víc, nedokážu si představit, jak moc by muselo pršet, aby se jezero tolik rozvodnilo. Dole být nemůžeme.. a odejít odsud je už pozdě. Já... omlouvám se. Mělo mě to napadnout dříve."
"Nic se neděje.. pane," usmála se na něj.
"Sam, co kdybychom si tykali? Já jen... že když už jsme tady v té šlamastyce, tak oslovovat se 'pane' a 'majore' zní... tak trochu divně, co říkáte?"
"Ale pane, to přece," chtěla Sam něco namítnout.
"Hele, tykat si můžeme v soukromí, mimo základnu... co vy na to?"
"Tak jestli... vám, to nebude..."
"Hej, kdyby mi to vadilo, tak to nenavrhuju," mrknul na ni.
"Dobře..."
"Tak fajn... Jack.."
"Sam.."

Zatřásli si rukama a Sam se usmála.

Jack udělal trochu místa kolem zaprášeného stolu. Otřel z něj prach a přistavěl židle.

"Omlouvám se. Není to Plaza, ale mělo... by to stačit."
"To je dobré, pane."
"Sam?" pozvedl významně obočí.
"Eh.. Jacku. Pardon... je to nezvyk."
"Jo... tak co, budeš tu jen tak stát, nebo si sedneš?"

Neodpověděla a sedla si nejistě vedle něj.

"Sam... mě se nemusíš bát, já tě neukousnu..." pokusil se o úsměv, ale sám měl problém se svou sebekontrolou.
"Nemáš hlad?"
"Mám... a děsnej..."
"Jo to já taky... tak chvilku počkej... podívám se, co tu máme."

Jack vstal a šel omrknout zásoby. Poslední zbytky. Byl rád, že u ní nemusí sedět. Teda... ne, že by nechtěl, ale byl nervózní. Nevěděl, co se to s ním dělo. Nikdy se vedle ní necítil tak nejistě. Ale zároveň tak krásně. Byl dokonale zmatený. Co to se mnou sakra je? Je to můj podřízený. Kamarádka. Neměl bych se nechat jen tak nechat rozházet, jen proto, že tu sedí se mnou ta nejnádhernější ženská, co jsem kdy potkal a kterou... sakra... ono to bude asi právě proto. Že tu se mnou je. No tak, Jacku, vzpamatuj se.

Jackovi se podařilo najít zbytky čehosi. Ochotně se podělil se Sam a mlčky pojedli.

"S tím... jídlem bychom měli šetřit. Moc toho nemáme a bůh ví, jak dlouho tu zkejsneme."
"Dobře..."

Nastalo trapné ticho... Jackovi bylo jasné, že s tím musí něco udělat...

"Sam... já.. chci se omluvit."
"Za co?," nechápala blondýnka.
"Za tohle všechno. Že tu musíme být takhle."
"Jacku, to není tvoje vina. Nemůžeš za to."
"Sam..."
"Jacku, mě to nevadí, že tu takhle jsme."

Jack se na ni podíval a přemýšlel, jak si to má vyložit. Zčervenala při jeho pohledu a začala si nadávat, co to vlastně řekla.

"Já... omlouvám se. Neměla jsem to říct. Je to moje chyba," začala koktat a očima těkala okolo sebe. Bála se mu pohlédnout do obličeje.
"Sam, no tak. Nemusíš se červenat. Kvůli někomu jako jsem já," řekl tiše, ale nějak tušil, že to pro ni asi není jednoduché.

Nechtěla se bavit na toto téma. Měla strach, že by se mohl naštvat nebo by mu to mohlo být nepříjemné, a tak se rozhodla změnit téma.

"Jacku, mohla bych se na něco zeptat?"
"No... jo, jasně, o co jde?"
"Ale pokud nebudeš chtít odpovídat, nebudeš muset..."
"Jen se zeptej. Pokud se tu nebude týkat mých problémů z prostatou, které nehodlám rozebírat, tak odpovím na vše."

Sam se musela zasmát. Jak jen to ten chlap dělá, že mě vždycky rozesměje?

"Já, chtěla jsem se zeptat. Ve svý minulosti... dělal... jsi hodně u tajných jednotek..."
"Jo, to je pravda," přikývl.
"Co jsi tam vlastně dělal?"
"No, dělal jsem toho víc. Nebylo to zrovna moje nejšťastnější období. Vraždy na objednávku a tak. Nenáviděl jsem se za to. Do teď je mi z toho občas na nic. Jedna z mála dobrých věcí, která mě tam potkala, je ta, že jsem se tam seznámil i s Kowalskim."
"Vážně?"
"No, ano."
"A stalo se někdy, že se vám vaše mise nepovedla... a vy..."
"Ano," věděl, kam tím mířila. "Jedna mise se nám opravdu nevyvedla, ale jestli bych to vrátil zpátky? To ne vím. Asi bych už to nechtěl zažít znova. Tu nejistotu, zda se to náhodou nezkazí znova. Pamatuješ se, jak jsme byli na té planetě P7J-989? Jak jsme tam našli tu zahradu... a jak nás Správce nutil hrát tu hru? Jak mě a Daniela nutil vracet do do našich vzpomínek?"
"Ano, to se pamatuju."
"Teal'c se mnou uvízl v jedné z misí, kterou jsem podstoupil. To byla ta, co se nám nepovedla. Bylo to v roce 1982. zúčastnil jsem tajné mise v NDR, která měla za cíl propašovat na Západ jednoho agenta a skončila tragicky - smrtí mého velitele, plukovníka Johna Michaelse."
"To je mi líto..."
"Jo... mě taky," posmutněl Jack.
"Snad se tě.. nedotknu, ale proč jsi s tím neskončil? Proč jsi nedělal něco jiného?"
"Proč? Protože jsem nic jiného neuměl. Málem jsem nedodělal střední školu. Mám jen vonejskou akademii. Nic jiného pořádně ani neumím než být vojákem."

Sam najednou nevěděla, co má říct. bylo jí to trochu trapné.

"Hej, jestli máš strach, že jsi řekla něco, co by mi... no jak to říct... prostě - nevadí mi to. Říkal jsem, že ti to zodpovím."
"Děkuju..." všechna nervozita z ní opadla. Povídali si až do večera. O svých životech, minulosti, přítomnosti. Jen o budoucnosti se nedokázali bavit. Ano, oba měli své sny a představy, ale věděli, že jsou nereálné. A ačkoli se od sebe nelišily, ani jeden nevěděl, že ten druhý myslí na to samé.

Začínalo se stmívat a venku už nějakou tu hodinu nepršelo. Hladina vody stále neklesala, ale ani se nezvyšovala. Dolů jít nemohli, a tak jim nezbývalo nic jiného, než přespat na půdě. N aštěstí měl Jack na půdě jednu starou postel. Spát se na ní ještě dalo, a tak na matrace položil deku, co našel ve skříni.

"Můžeš si tam lehnout. Já se tu složím do křesla."
"Ale... co tvá záda? To nejde. Do křesla půjdu já."
"Jsi můj host. Budeš spát v posteli a už ani slovo. A nehádej se o tom se mnou nebo ti to dám rozkazem."

Už ani nepípla. Nechtěla se s ním hádat, ale i tak si připadala provinile. Lehla si na postel a přikryla se dekou, co přinesli zezdola. Jack si ustlal v křesle. Pravda, "neleželo" se mu nejlépe, ale zase si říkal, že je to lepší než nic.

Během deseti minut oba usnuli. Podařilo se jim to zaříznout tak na hodinu a půl, když se nad oblast nad jezerem přihnaly další bouřkové mraky. Začalo zase pršet a na nebi se rozsvěcovaly první blesky. Jacka to hned probudilo. Díval se z vikýřového okna ven. Bouřka byla zatím slabá, ale viděl, že mraky postupují a že to, co se venku odehrávalo, byl jen začátek toho, co je ještě čekalo.
Déšť byl čím tím prudší a i blesků a následných hromů přibylo. Sam sebou začala neklidně házet na posteli. Náhle ji probudil řinkot rozbíjeného skla, to když blesk rozčísl strom stojící u kůlny na rybářské náčiní a padající větev roztříštila boční okénko.
Sam se prudce posadila na postel, chvíli byla dezorientovaná a nemohla si vzpomenout, kde je.

"Hej, jsi v pořádku?" zeptal se jí Jack, když viděl, jak je zmatená. V tu chvíli si uvědomila, kde se nachází, a ulevilo se jí.
"Jo, jo. V pohodě... jen jsem se lekla. Co to bylo?"
"Je bouřka. Blesk práskl do stromu a větev rozbila někde nějaké okno. Myslím, že to byla kůlna s pruty."
"Aha. To... je mi líto."
"Nemusí. Stejně jsem to okno chtěl vyměnit," pokusil se o vtip. Slabě se usmála. Začala se třást po celém těle. Nevěděla, jestli zimou... nebo... ani to neuměla pojmenovat. Jack se na ni díval. Nebylo jí to nepříjemné, ale zase cítila tu nejistotu. To napětí. Zase byla nesvá. Všiml si toho.

"Sam, je ti zima?"
"Ne, ne to je dobré. Lehnu si a zachumlám se do deky. Budu v pořádku."

Zase si lehla a snažila se zahřát, ale nešlo jí to. Zima jí prostoupila celým tělem. Nevěděla, jak to má zastavit.

Jack vstal, vzal svoji deku a šel k posteli. Zul se, lehl si vedle Sam, vklouzl pod její deku, a pak je společně přikryl i tou svou.

"Jacku, co... to děláš? Vždyť," chtěla protestovat, ale on ji přerušil.
"...šššš. Přece tě tu nenechám mrznout. Myslíš, že jsem si toho nevšiml, jak se tu klepeš?" zašeptal a díval se jí do očí. Měla z toho trochu strach, ale na druhou stranu se do ní vléval ten pocit. Ten nádherný pocit, který vždy měla, když byla v jeho blízkosti.

Sálalo z něj příjemné teplo a ona si připadala v bezpečí, tak jako s nikým jiným. Venku se blýskalo a v podstatě to byl jediný zdroj světla, který se prodíral do okna a osvěcoval jinak zcela potemnělou půdu. Přesto však mohl vidět její oči. Tak velké... tak modré... tak zářící. Jako ty nejjasnější hvězdy na nebi. Opatrně ji pohladil po obličeji a zašeptal její jméno. Zachvěla se, ale nic neudělala. Jen zavřela oči a na rtech jí pohrával úsměv. Když je zase otevřela, podívala se mu do obličeje. Ve tváři jí mohl vyčíst očekávání a vzrušení. Něžně ji objal, čímž ji k sobě přitiskl. Stále jí dával prostor, kdyby ho od sebe chtěla odstrčit. Neudělala to. Nedokázala to. A ani nechtěla. Její mysl ji opouštěla. Něco jí říkalo, že by se měla ovládnout, ale silnější část jejího "já" jí poroučela, ať ho nechá. Jen ať ho nechá. Že je to přesně to, na co čekala tak dlouho.

Cítila jeho dech. Jejich obličeje se skoro dotýkaly. Věděli, že se to stane, ale nechtěli to uspěchat. Chtěli, aby to jejich poprvé bylo co nejkrásnější. Plné lásky, něhy a všech emocí, které k sobě cítili už tak dlouhou dobu. Pak se k ní pomalu naklonil. Přivřela oči a čekala, až se její rty spojí s těmi jeho. Představovala si to všelijak, ale nikdy si nemyslela, že to bude tak omamující. Nejdříve ji líbal pomalu, zkoumavě a snad se strachem, aby jí neublížil. Když mu však začala polibek vracet, jen ho prohloubil. Dával do toho všechno. Lásku, vášeň, něhu.

Věděla, že by ho nechala udělat cokoliv, co by chtěl a že by se mu nebyla schopná bránit. Ale také byla přesvědčená (snad intuice), že by toho nikdy nezneužil... že by jí neublížil. Neudělal nic, co by sama nechtěla a bylo jí nějak nepříjemné. Nechala se unášet tím slastným pocitem, když ji líbal. Když mohla cítit jeho rty na těch svých. Jejich jazyky se propletly. Hladil ji něžně po zádech. Pomalu své ruce přesunula na jeho krk a cítila jeho napjaté svaly. Zajela mu pomalu do vlasů, tím si ho k sobě přitáhla a jejich polibek se stal ještě intenzivnějším. Byla doslova ztracená. Nikdy nic takového nezažila. Hlavou jí problesklo, že ať budou následky jakékoliv, nikdy toho nebude litovat. Nikdy. Nikdy. Tato krátká myšlenka se však vypařila jako dým, když ucítila jeho horké ruce na své rozpálené kůži. Opatrně zajel dlaněmi pod její tričko, které měla na sobě. Slabě mu zasténala do úst, zatímco se líbali.

Jeden pomalu svlékl toho druhého. Leželi pod dekami. Hladil ji po celém těle. Bylo to smyslné, plné vášně, ale zároveň také něhy a lásky.

Obsypával ji polibky... na tvářích.. čele... všude, kam dosáhl. A ona mu to oplácela. Po chvilce se jejich rty opět spojily do omamného polibku. Po chvíli se od sebe oddálili. Dívali se navzájem do očí a věděli, že už to nemohou víc oddalovat. Cítili tlukot svých srdcí. Když do ní Jack pomalu vnikl, splynuli v jedno. Jedno tělo... jedno srdce... jednu duši.

Bouře řádila přímo nad domem. Jeden blesk následoval za druhým a hromy vytvářely jednu celistvou hlasitou zvukovou kulisu. Jack však dobře slyšel, jak Sam zakřičela jeho jméno, když ji se vší láskou přenesl přes okraj. Těsně po ní vrcholu dosáhl i on. Jeho výkřik Samina jména pod náhlým návalem vzrušení zanikl v ohlušující ráně hromu, ale ona to cítila, že ho to přeneslo daleko mimo smysly... mimo jeho vnímání. Cítila to. Jeho výkřik do její kůže.

Ačkoli venku bylo chladno a déšť stále neustával, bylo jim teplo. Sam objímala Jacka kolem pasu a tiskla ho k sobě. Nevadilo jí, že není nejlehčí. Užívala si jeho přítomnosti. Měla strach, že se probudí a zjistí, že to byl jen překrásný sen. Cítila jeho horký dech na svém krku. Pomalu se převalil na bok a stále držel Sam v náruči. Dívala se mu přímo do očí. o těch nejnádhernějších očí, co kdy viděla. Vždycky, když se mu do nich dívala, přestala vnímat okolní svět. Pokaždé se utápěla v jejich čokoládové barvě a říkala si, že by do nich dokázala hledět do konce svého života. Držel ji pevně kolem pasu a tiskl ji k sobě, jako by se bál, že od něj odejde. Bylo ticho, jen z venku se ozývala doznívající bouřka. Kapky deště dopadaly na střechu. Ani jeden z nich nepromluvil, protože na to, co cítili, nebylo slov. Přesto si však rozuměli. Vše, co k sobě cítili, vyčetli v obličeji toho druhého. V očích, které vyjadřovaly všechny jejich pocity. Lásku, oddanost tomu druhému. Pomalu se k ní přiblížil a zlehka políbil na rty. Usmála se na něj. Konečně si tím byla jistá. Milovala ho. Víc než cokoliv nebo kohokoliv na světě. Věděla, že už to nebude nikdy jako dřív. Že bude bojovat. Že si ho nenechá vzít. Konečně našla to, co tak dlouho hledala. Lásku. Tu, které se říká "na celý život". Konečně ji nechala vyplout napovrch a nechala se jí zcela ovládnout. Vzpomněla si, co jí řekl její otec, když uvízla v tom mraku na Prometheovi. A konečně pochopila, co tím myslel. Co je to doopravdy milovat a být milován.
Objímal ji kolem ramen a pasu. Nechtěl, aby to skončilo. Nikdy. Cítil se jako už dlouho ne. Svobodný a šťastně zamilovaný. Opřel si hlavu o tu její. Něžně ji políbil do vlasů a po chvíli se oba ponořili do hlubin spánku.

pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama