Buď se mnou

5. září 2011 v 11:47 | Joli |  StarGate
Název: Buď se mnou
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: StarGate Atlantis
Žánr: romance
Páry: Liz/John
Věk: neomezeno
Délka: jednorázovka
Osa: 3x06 The Real World
Stav: dokončené
Synopse: Liz je ovládána nano-částicemi a má dojem, že svět, ve kterém se pohybuje, není až tak skutečný, jak se zdá. Má sice vzpomínky na Atlantis, ale všichni jí tvrdí, že Atlantis a ani SGC neexistují. Co když je to sen? A co mezitím prožívá John?
Poznámka: Variace na 3x06 The Real World. Povídka je inspirována přímo dílem, vychází z něho - víceméně tento díl doplňuje. Obsahuje to, co scénáristi opominuli, resp. to, na co se nezaměřili. Aneb "The Real World" nikoliv z pohledu Elizabeth, ale Johna. P.S.: některé věci jsem si musela lehce upravit.


"Myslíte si, že ví, že jsme tu?" zeptal se John starostlivě Carsona, zatímco stáli nedaleko Liziny postele.
"Nejsem si jistý," povzdychl si Beckett. "Ale můžete na ni zkusit mluvit. Říct jí, aby se nevzdávala. Aby bojovala dál."
"A jak to pomůže?" nechápal Shepp a dával to najevo svým pohledem.
"V kómatu je sluch poslední smysl, který odejde, a první, který se vrací," začal vysvětlovat doktor a po krátké odmlce pokračoval. "Mnoho pacientů opravdu slyšelo, jak k nim ostatní mluví. Zkusit to můžete. Nic za to nedáte."
"A to její kóma," zajímal se ještě John, "to způsobily taky ty nanity?"
"Ne. Ale podle údajů na tomhle přístroji přemýšlí."
"To jakože sní?"
"Víc než to," uvedl Carson napravou míru. "Její vědomí je extrémně aktivní na někoho v kómatu. Její EEG je téměř stejné, jako by vykonávala běžné denní činnosti. Takže nás nejspíš slyší."
"Fajn," kývl John hlavou. "To mi stačí."

John přistoupil k plentě, která byla kolem postele, a rozhrnul ji. Udělal tři kroky k posteli, plentu zatáhl, takže byl skrz ni vidět jen jeho obrys. Posadil se, vzal Liz za ruku a chvíli přemýšlel, co by jí řekl.

"Víš, jestli má Carson pravdu a ty mě slyšíš, měl bych asi říct něco hlubokomyslného," začal pomalu. "Dobrá, hlubokomyslné řeči mi nejdou,..." přiznal po chvilce váhání, "...ale měla bys vědět, že děláme vše, abychom tě z toho vysekali. Tyhle nanity... nevím, čím si procházíš, nevím, co s tebou provádějí, ale… nedovol, aby tě dostaly. Děláme vše, co jde, abychom ti pomohli, ale ty musíš udělat svou část. Musíš s tím bojovat. Tak slyšíš, Liz? Nesmíš se vzdát... prosím..."

Nebyl si jistý, že tohle stačilo. Někde v podvědomí ale tušil, že by měla vědět, že se jí snaží pomoci. Nenechat ji ve štychu. Tak, jak ona nikdy ve štychu nenechávala je. Jeho. Díval se upřeně do jejího obličeje. Vypadala, jako že spí, ale podle tiku jejích víček se zdálo, že se jí v mozku přehrává nekonečné množství obrazů, které... Co když ji ty nanity donutily si představovat něco, co jí teď příjde jako skutečný svět a náš svět... je pro ní jen sen?, napadlo Johna. Ne, to je přece nesmysl... oponoval však sám sobě v zápětí. Ale co když není???

Ani nevěděl, jak dlouho to tam seděl. Čas pro něho nehrál žádnou roli. Pořád se upřeně díval Liz do obličeje, jako by snad čekal, že se každou vteřinou probudí. Přemýšlel. Vzpomínal. Byli to dva skvělí přátelé a i přes občasné neshody měli své chvilky. Své chvilky, musel se u té myšlenky pousmát. Přátelské chvilky? Flirt? Láska? Těžko říct... přemítal. Tak jako tak, měl strach. Že o Liz přijde. Že se o ni nebude umět postarat. Že jí nepomůže. Jak jen nesnášel ty momenty, kdy musel jen bezmocně přihlížet. Měl pocit, jako by ji tím zrazoval, když jí nemohl pomoct. Zachránit ji. Věděl, že to nebyla jeho vina, ale přesto si to nedokázal přestat vyčítat. Liz pro něj moc znamenala. Ani si to nepřipouštěl... možná nechtěl... ale Liz mu byla blízká. Těžko říct, zda-li jejich vztah byl čistě přátelský... nebo již dávno překročil tu tenkou hranici a oni byli do sebe zamilovaní. John to nevěděl jistě. Každopádně si neuměl představit, že by Liz odešela. Napořád. Bylo mu jasné, že kdyby... zemřela, nezvládl bych to tu bez ní.
"Buď se mnou," zašeptal nakonec. "Nechci o tebe přijít... protože na to tě mám moc rád. Víc... než si vůbec umíš představit... Lizzie."

Mezitím se Rodney s Carsonem snažili přijít na způsob, jak zbavit Lizzino tělo nanitů, aniž by ji nějak ohrozili. Všechno, co jim přišlo na mysl, jim připadalo až moc riskantní na to, aby se to pokusili vyzkoušet. Náhle však Carson dostal skvělý nápad a okamžitě se s Rodneym vydali na ošetřovnu.

"Mám to," vykřikl Beckett tak, aby ho John slyšel. Ten rychle vstal a přidal se k právě příchozím.
"Na co jste přišli?"
"Johne, víte pro co byly nanity původně navrženy?"
"Pokud vím, tak pro boj s Wraithy," zkusil to Sheppard.
"Přesně tak. A my je k tomu teďka donutíme..."
"K čemu?" nechápal major.
"K tomu boji, přece," vysvětloval Carson. "Myslíme si, že vložením kousku wraithské tkáně do těla Dr. Weirové můžeme nanity donutit bojovat. Nanity na něj zaútočí. Musí, k tomu jsou naprogramovány. A to je dostane z buněk Elizabeth. Efektivně se oddělí. Budeme mít jen pár sekund, než se nanity opět zaměří na doktorčiny buňky, ale myslím, že máme šanci to zvládnout."
"Krátké rozptýlení k jejich odstranění z těla, a pak je můžeme odprásknou EM pulsem," dodal ještě Rodney. John jen přikývl, že s plánem souhlasí. Oba doktoři se pak dali ihned do práce.

* * * * * * * * * *

O dvacet minut později, když už bylo po zákroku, se na scanneru žádné nano-částice neukázaly. Carson seděl v rohu ošetřovny u svého pracovního stolu a kontroloval poslední Liziny výsledky testů. John se mezitím uvelebil na židli, kterou si postavil vedle postele, a držel Liz za ruku. Zdálo se mu, že se jeho kolegyně lehce usmívá. Podle Carsona se měla brzy probrat. A taky že ano. Náhle zamrkala víčky a pomalu otevřela oči.

"Kde to sem?" zeptala se tiše. Tvářila se trochu zmateně. Bylo na ní vidět, že se snaží rozpomenout, co se stalo.
"Na ošetřovně," usmál se John, který si přesedl ze židle na Lizinu postel.
"Zpátky na Atlantisu?"
"Nikdy jsi ji tuhle základnu neopustila. Ne od chvíle, kdy jsme tě přitáhli z jumperu, kde tě napadl Niam."
"Děkuju..." zašeptala nakonec.
"Za co?" povytáhl John obočí.
"Že jsi byl celou dobu se mnou. Viděla jsem tě. Hlídal jsi mě, zatímco jsem si myslela, že ta iluze, v níž jsem byla, je skutečná."
"Není za co. Jen jsem chtěl, abys... tu se mnou zůstala. A abys věděla, že tu jsem vždycky pro tebe," usmál se John a stiskl Liz pevně ruku, aby věděla, že vždycky bude stát na její straně. Ať se bude dít cokoliv. Konečně si tím byl jistý. Byl do Liz zamilovaný. A kéž by tak jen věděl, že ani on jí nebyl lhostejný.

THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama